A co bylo dál (5.kapitola)

Anotace: Christine zmizela, fantom zmizel a o tom, co bylo potom ... podle mě

Zmínka o vévodkyni de Chagny byla více než na místě a oba mladí lidé to věděli. Protože ať Christine tížily zážitky z opery jakkoli, dnešní ranní seznámení s Raoulovou matkou se jim téměř vyrovnalo. Christine se do toho setkání hrnula s radostným očekáváním dítěte, které dosud všechny okouzlilo svým zjevem, svým hlasem a svou bezprostředností. Rozechvělá zvědavostí si ani neuvědomila, že pro jednu z nejpozoruhodnějších žen pařížské smetánky jsou tyto kvalifikace naprosto nedostačující.
„Jaká je?“ vyzvídala bezelstně po mladičké komorné, která jí ráno pomáhala do šatů.
Děvče se na ni ani nepodívalo a dál rovnalo krajky na sukni: „Je to opravdická dáma, madmoiselle.“ Ať už znamenala tato diplomatická odpověď cokoli, Christine dál spřádala své sny.
„Určitě je milá jako Raoul. Tedy vikomt de Chagny, myslím,“ opravila se rychle.
Komorná mlčela, možná i proto, že v ústech držela jehlu.
„Budu ji mít ráda. Vím, že budu. Je to Raoulova matka.“ Christine začínala být nervózní a drmolila ve snaze zamluvit svůj strach. „Budu se jí líbit? Tak co myslíš, budu?“
„Hmmm..uh,“ odpovědělo děvče zezdola od krajek.
Pak ukousla nit a otočila Christine k zrcadlu. Ta se spokojeně usmála na obraz, jenž spatřila. Navzdory neklidné noci a všemu co jí předcházelo vypadala půvabně a šaty od Marie Louisy z ní udělaly téměř princeznu.
„A jaké šperky si budete přát, slečno?“
Zaskočená Christine se začervenala. Jediný zlatý řetízek, dárek od madam Giry k premiéře, ležel v jejím pokojíku v opeře a byl navíc tak nicotný, že zde by působil směšně. A prsten ...
„Zůstanu tak,“ řekla a vykročila za komornou do chodby, aby se konečně setkala s matkou svého snoubence.
V předpokoji budoáru vévodkyně de Chagny na ni padla tíseň. Nervózně si tiskla ruce a čekala, až ji komorná ohlásí. Přepych, jenž ji obklopoval, jí nebyl příjemný a najednou si připadala jako malá holčička, kterou vykázali z pokoje za nezpůsobné chování. Dveře se otevřely, byl čas vstoupit. Christine vykročila, ale prudké trhnutí ji vrátilo zpět. Dívka se poplašeně ohlédla a zjistila, že krajky na sukni se zachytily o výčnělek na květinovém stolku. Zatáhla za látku, pak pevněji. Kromě toho, že se váza na stolku povážlivě rozkývala, se nestalo nic.
„Bože, pomozte jí přece než něco porazí,“ ozval se z pokoje ženský hlas. Při jeho zvuku se komorná vzpamatovala a pomohla nešťastné dívce z pasti.
Christine vstoupila do pokoje celá rozpálená a nejraději by běžela do svého pokoje, schovat se pod pokrývky a už nikdy nevylézat. Raoul se na ni povzbudivě usmál a vedl ji za ruku k pohovce, kde si vévodkyně právě hrála s jedním ze svých pejsků.
„Máti,“ řekl Raoul, „dovol, abych ti představil svou dávnou a drahou přítelkyni, slečnu Christinu Daae. Christine, má matka.“
Když dívka poklesla v kolenou k úkloně, musela sklopit oči k zemi, aby zakryla svůj zmatek. Drahá přítelkyně? To nechce matce přiznat jejich zasnoubení? Nebo snad už žádné zasnoubení neexistuje?
Honoria, vévodkyně de Chagny, lhostejně zvedla oči od psa a zahleděla se na dívku před sebou s pohrdavým pobavením. Možná že při pohledu na Christininu bezradnost pocítila cosi jako závan sympatie, vzpomínku na vlastní mládí a nejistoty. Nemínila se ovšem nechat rozptýlit vlastní slabostí a sprovodila ji ze světa jediným mávnutím své elegantní ruky.
Dívka k ní vzhlédla. Než se na tváři nad ní rozhostil příjemný úsměv, proběhl okamžik, během něhož tvář vévodkyně postrádala jakýkoli výraz. Ten okamžik Christine vystrašil. Jako maska ... Jenže Raoulova matka potřebovala právě tento okamžik, aby se proměnila v dokonalou dámu, a Christine se za své nemístné nápady zastyděla. Aniž si stačila uvědomit nebetyčný rozdíl mezi srdečným úsměvem a mechanickým napětím lícních svalů, tvář se jí rozzářila úlevou.
„Nesmírně mě těší, madam,“ vypravila ze sebe.
„Ovšem,“ Honoria de Chagny shovívavě pokývla hlavou. „Jste velmi půvabná, má milá,“ pokračovala. „Bože, Raoule, kolik je jí let? Vypadá na šestnáct....“
„Bude mi osmnáct, madam.“
„Osmnáct! Být půvabný v osmnácti je vlastně povinnost,“ dodala vévodkyně suše k pejskovi na svém klíně. Nemohla si pomoci, to děvče ji rozčilovalo. Důvodů k tomu měla několik, a mnohé z nich byly pochopitelné a snad i omluvitelné. Nespokojenost matky, která má vydat jediného syna do cizí náruče, je citem s bohatou historickou tradici. Ani zášť stárnoucí, kdysi velmi půvabné a žádoucí ženy vůči mladičké kráse není pod sluncem ničím novým, a obojí, jakkoli nelichotivé, je přirozené. Špatnou náladu Honorie de Chagny ovšem daleko víc rozbouřily úvahy, které se jí honily hlavou už dávno před tímto setkáním. Vždy v nich zatím dospěla k bodu, kdy se nemohla rozhodnout, zda jí víc vadí fakt, že si její syn obstaral snoubenku bez jejího přičinění, tím méně souhlasu, nebo to, že ji tím dostal do mrzuté situace před dobrou desítkou matek a dcer, které trpělivě čekaly, až mladý vikomt konečně vpluje do jejich sítí. No nic. Podíváme se, co sis to vlastně přivedl zač, chlapče. Koneckonců, řekl jsi „dobrá přítelkyně“. To nezní nijak definitivně.
Vévodkyně se líně natáhla ke stolku.
„Operní diva zmizela přímo ze scény,“ přečetla nahlas titulek z novin. „Christine Daae unesena fantomem přímo uprostřed opery. Nebo tady: Palais Garniére v plamenech kvůli tajemnému muži z podzemí.“ Se zájmem pozorovala, jaký účinek má každá z jejích vět na Christine. „Tedy musím říci, že vaše entrée do tohoto domu nepostrádá dramatičnost. Za jiných okolností by mi to přišlo možná i osvěžující.“ Tón hlasu Raoulovy matky se proměnil, jakoby nůž, s nímž ukrajujeme máslo, najednou dostal břit ostré dýky.
„Máti, žádal jsem tě ...,“ mladý muž nedostal příležitost vyslovit svůj protest.
„Jen doufám, že zranění, která můj syn utrpěl, jak jsem vyrozuměla, při vaší ochraně, jsou jedinou a poslední újmou, kterou mu známost s vámi přinesla.“
Zcela v protikladu k obsahu slov se vévodkyně na dívku před sebou líbezně usmála. Velmi dobře věděla, že i tak je Christine na pokraji zhroucení, a necítila potřebu hnát věci do krajnosti hned první den. Zdrcená Christine jí pohlédla do očí a pochopila z nich, že ať dnes či v budoucnosti řekne cokoli, je to zbytečné.
„Ráda vidím, že si rozumíme, má drahá,“ řekla jí Honorie. „A teď pojďte blíž, ať se na vás podívám.“