Osudové sny V.

Anotace: předposlední díl

5. Kapitola
K večeru jsem se rozhodla, že zajdu ke kolotočům, abych poděkovala tomu staříkovi, kterého jsem nedávno potkala. Přeci jen mě jeho slova zachránila. Vzala jsem kolo, protože venku bylo ještě poměrně hezky a taky abych nemarnila čas cestou pěšky. Kolotoče se zdály na první pohled stejné jako obvykle. Všude plno dětí a smíchu. Prošla jsem kolem houpaček a centrifugy a přímo naproti mně stál Michal. U střelnice. Odložila jsem kolo vedle kolotoče jako obvykle a přicupkala ke střelnici. Sice jsme přišla za někým jiným, ale Michal taky není k zahození.
„Ehm, ehm…“ odkašlala jsem si, abych nějak začala, „Michale? Je mi hrozně líto, co se stalo, ale já…“ „Nemusíš nic říkat“ Přerušil mě Michal nečekaně. „Já bych se měl omluvit“ zamumlal a sklonil hlavu. „Mrzí mě, co jsem řekl.“
Nevím, co mě to popadlo, ale prostě jsem Michala objala. Ani se nebránil, prostě jenom stál a nechal se. „Víš co? Dáme závod, kdo vystřílí víc růží“ Usmála jsem se na něj, když jsem ho zase pustila. Michal se na mě ušklíbl, zřejmě si myslel, že jako holka ho prostě netrumfnu. „Teď uvidíš mistra“ zachichtala jsem se v duchu.
Oba jsme si vzali pušku a střídavě jsme stříleli. Asi po půl hodině to Michal vzdal. „Jsi fakt dobrá.“ Mrknul na mě. „Skoro lepší než já“ „Jenom skoro?“ Zasmála jsem se a myslela si svoje. Kluci prostě nepřiznají porážku.
Ještě k večeru jsme spolu na kolotočích skotačili, prošli jsme snad všechny možné atrakce. Bylo to vážně krásné odpoledne. Přála jsem si, aby se zastavil čas, abych nemusela jít domů. Realita byla bohužel jiná než mé přání a tak jsem se kolem půlnoci sebrala, že už půjdu. Při loučení jsem měla zvláštní pocit prázdnoty uvnitř sebe. Michal vypadal však velmi vesele a tak jsem se pousmála, jakoby nic, abych mu nekazila náladu. Nasedla jsem na kolo, řekla ahoj, zamávala a rozjela se.
„Terezo! Počkej! Na něco jsem zapomněl!“ ozvalo se za mnou. Zastavila jsem a otočila se, abych spatřila, že Michal běží ke mně. Zvedla jsem obočí a řekla: „Co se děje?“ Vtom mě zalila vlna toho nejprapodivnějšího pocitu, který tak hřál u srdíčka, protože Michal se na mě vrhnul a začal mě líbat.
Celou cestu domů jsem se cítila jako s křídly, tolik lehká a čilá. Ani usnout jsem doma málem nemohla. Ráno mě vzbudil budík a mě bylo divné, jak to, že se mi nic nezdálo. Bylo téměř na denním pořádku, že mě v noci strašili noční můry, které se nakonec částečně nebo úplně splnili a dnes naprosto bezesná noc. Před vchodem do školy ani nestály Šárka se Simonou jako obvykle, aby mě mohli uvítat svými odpornými žvásty a nadávkami. „Asi je schvátila nějaká nemoc“ zadoufala jsem. Ovšem ve třídě jsem zjistila, že se mýlím. Jako obvykle kolem nich skupinka spolužaček a spolužáků a všichni je utěšovali. Ano, utěšovali, ale proč? Abych zjistila, co se děje, přikradla jsem se blíž a slyšela jen jejich nářek a vzlyky: „Jak to mohl udělat? Proč se nerozloučil? Proč ani nic neřekl?“ Myslela jsem si, že to je jejich obvyklá hysterická scéna, ale když jsem uslyšela další větu, ztuhl mi úsměv na tváři. „Já jsem s Michalem přece chtěla chodit. Jak mohl být tak bezohledný a odjet?“ Zanaříkala Simona.
Udělalo se mi zle. Opravdu špatně. Motala se mi hlava až jsem si musela sednout. V hlavě se mi honili slova Simony. „Odjet, odjet, odjet“ Zvedla jsem se a běžela pryč ze školy. Rozhodla jsem se dnes vyučování hodit za hlavu. Školní batoh jsem hodila do své skříňky a běžela na místo, kde jsem včera s Michalem zažila to báječné odpoledne. Sluníčko už krásně pálilo a já běžela celou cestu až tam, kde obvykle bývají kolotoče. Už přede mnou byla poslední zatáčka, za kterou je vidět tam, kde je můj cíl. Zoufale jsem doufala, že tam uvidím kolotoče a centrifugu, maringotky a houpačky.
Zastavila jsem se, protože Simona měla pravdu. Michal a ostatní kolotočáři byli fuč. Jen vyježděná tráva, která se ještě včera pyšnila svou délkou a zelení, dokazovala, že tu někdo včera byl. Padla jsem na kolena a zavřela oči, natočila obličej k nebi a nechala volný průchod svému zármutku. Seděla jsem tam na paloučku snad dvě hodiny se slzami stékajícími po tvářích. „Proč jsi to, Michale, udělal?“ zakřičela jsem v zoufalství. Bylo mi tak těžko. Michal byl jediný člověk v tomhle zapadlém městě, který mě měl alespoň trochu rád, vyjma rodiny. Zvedla jsem se ze země a šla na místo, kde jsem před týdnem poprvé potkala. Přišlo mi to tak dávno.
Tam na zemi byla položená malá, červená, papírová růže ze střelnice. A vedle ní pod kamenem jako těžítkem ležel poněkud zašpiněný papír, jehož okraje se třepetaly ve vánku, který pofukoval. Sehnula jsem se a zvedla papír a červenou růži, která voněla stejně jako Michal. Jakoby mi někdo vyrval srdce z hrudi, jakoby mě někdo bodl nožem s ostřím jako zuby žraloka, tolik to bolelo…