Deidre - zlomené srdce (3. část)

Anotace: 3. část - Jak to všechno dopadne, když se tři muži Eliščina života setkají ve stejnou dobu na témže místě???

Včerejší večer mě stál mnohem víc než jsem si vůbec uměla představit. Ne že by mě mrzel hysterický výstup, který Linda předvedla ihned po mém návratu a ani jsem si tak moc nebrala ranní budíček kolem půl páté a Ozův odvrácený pohled. Nedokázal mě zlomit ani šestihodinový trénink bez pauzy, kdy jsem musela stále všechno opakovat. Co mě ale sebralo byl Jamie. Pokud jsem si naivně myslela, že se z nočního poblouzení do dalšího dne vzpamatuju, šíleně jsem se sekla.
Jamie… To jméno jsem si říkala snad po tisící, ale stále mě neomrzelo opakovat si ho. Jeho oči mě všude pronásledovaly, viděla jsem je před sebou, až jsem si zoufala, že snad blázním. Kdybych se svěřila Lindě, diagnóza by zněla jednoznačně – že jsem totiž ZAMILOVANÁ!
Tak kratičký okamžik stačil k tomu, abych byla k okolnímu dění zcela pasivní.
„ Elo, co je to s tebou? Tady jsi přece měla udělat přesmyk. Krucinál“, ulevila si Linda.
„ Copak nechápeš, o kolik v téhle hře jde? To můžeme rovnou všechno zabalit.“
ZAMILOVANÁ!
„ No tak, pojď ke mně.“
Linda natáhla ruku a já si k ní přisedla. Tohle pomáhalo, když jsem byla ještě dítě, ale teď už ne. Její obětí mě nedokázalo zbavit zmatku, který se mi usídlil v hlavě. PROČ JÁ?
„ Vím, že jsem na tebe poslední dobou dost tvrdá, ale dostáváš se do věku, kdy ti to nemůže uškodit. Mám tě ráda a tak… Kdybych tě neznala Eliško, řekla bych, že jsi zamilovaná.“
Ani netušila, jak moc je blízko pravdě.
„ Můžu ti v něčem pomoct?“
Linda, moje trenérka, moje skoro druhá máma. Copak zrovna jí můžu něco říct?
Odlepila jsem tvář od jejího ramene a zavrtěla hlavou, která naznačovala zápornou odpověď.
„ Pokračujeme?“, hlesla jsem nepřítomně a opět zaujala základní postoj. Při zkoušení jsem alespoň nesledovala čas a nebolelo mě tak pomyšlení na to, že už Jamieho v životě neuvidím.

Přijde. Určitě přijde, opakovala jsem si neustále.
Během dne se ale vůbec nic nestalo. Upřímně jsem věřila tomu, že to s Jamiem nebylo jen tak, že šlo určitě o něco víc než jen o pár hloupých polibků, uloupených hloupé husičce – tedy mně. Musí přece cítit, to co já. Třeba neví, kde mě hledat. Ale to je vlastně hloupost, uvědomila jsem si vzápětí. Doprovodil mě přece až k hotelu… Že by neměl zájem? Musím prostě něco udělat, takhle to nemůže jít dál!
„ Recepce? Mohla byste mě prosím spojit s diskoclubem Laguna? Ne, číslo bohužel neznám. Jo, počkám.“
Vyzváněcí tón jsem nechala působit dostatečně dlouhou dobu, šance, že by ho někdo přeslechl, byla nulová.
„ Sakra“, zaječela jsem a zuřivě mrštila sluchátkem o stůl.
Netrpělivě jsem se oblékla a objednala si taxíka. Třeba měli v klubu poruchu, proto jsem se nedovolala, uvažovala jsem překotně.
V příštích minutách už jsem přes boční okénko zeleného Renaulta sledovala obdobné “divadlo“ jako předchozího večera. Tehdy jsem ale pevně objímala Oze.
Posledních čtyřiadvacet hodin mě dokonale poznamenalo. Pryč byl můj vnitřní klid a nadměrná sebejistota. Nemohla jsem udělat ani krok, aniž bych Jamiemu nevěnovala jedinou myšlenku. Potřebovala jsem ho vidět, hrozně moc. Básník by prostě řekl – Láska na první pohled.
Zelený taxík mě vysadil před oprýskanou budovou se sotva znatelným nápisem. Horko těžko jsem poznávala místo, kde jsem strávila několik nádherných hodin svého života.
Vzala jsem za kliku, ale k mému překvapení nepovolila, zachřestil pouze obrovský řetěz, který mě odmítal pustit dál.
„ Hi, kotě… Další párty je až za tři dny. Smůla.“
Ohlédla jsem se po směru hlasu a zahlédla jakési podezřelé individuum. Lekla jsem se ho za bílého dne, co teprve kdybych ho potkala v noci, brrr.
Nasucho jsem polkla.
„ A do té doby – nic?“
„ Jo, to víš. Měla jsi přijít včera.“
Usmál se a odhalil zkažený chrup. Nechutí jsem se otřásla.
„ Tak děkuju“, pípla jsem a dlouhými kroky zamířila k hlavní třídě. Boční ulička nebyla zrovna přelidněná.
„ Není zač, kotě. Ale Blue Angel je otevřenej, tak jestli chceš…“
Dál jsem ho neposlouchala. S ním? Se zbláznil!
Po návratu do hotelu jsem Lindu naštěstí nezastihla, jen na stole ležel nějaký podivný vzkaz o tom, že je do dvou zpátky.
Vrhla jsem se na postel a zoufale se rozplakala. Nevěřila jsem příliš tomu, že bych se v klubu o Jamiem dozvěděla něco víc, ale byla alespoň nějaká naděje, že… Za tři dny už budu dávno doma!!!

Přes poloodtažený závěs, který odděloval přelidněnou halu od zákulisí, kde se má maličkost právě nacházela, jsem nepříliš nadšeně hleděla na patnáctiletou reprezentantku Itálie. Nic moc, ten zdvih bych zvládla líp.
Dnešní noc, která se táhla mnohem déle než jakákoliv předcházející, aspoň co jsem si pamatovala, byla snad nejhorší v mém životě. Po příjezdu do hotelu jsem upadla do hluboké deprese, která pro mě skončila až ve tři ráno, kdy jsem na Lindinu radu spolykala neuvěřitelné množství prášků na spaní a v duševním trýznění pokračovala dál od čtvrt na šest až do teď.
Čekala jsem, až uvaděč vysloví mé jméno a mezitím hledala v hledišti tátovu buclatou tvář. Ráno volal, že se určitě přijede podívat na svou milovanou holčičku.
No jo, táta. Kapitola sama pro sebe…
Naši se rozvedli, když mi bylo jedenáct. Nijak zvlášť mě to nepoznamenalo, už delší dobu jsem pozorovala, že mezi rodiči není všechno úplně v pořádku. Taťka se pak jednoho dne sebral a odletěl do Anglie za prací. Nakonec skončil v Edingborough, kde potkal „ženu svých snů“, což jsem mu upřímně přála. Patricia byla totiž fajn holka, i když jen o pár pátků starší než já. Mamka to taky překousla a k mému úžasu zůstali s taťuldou přáteli. Před rokem se se svou novou ženou Pat přestěhoval do malého městečka nedaleko Edingborough- takže mě ani moc nepřekvapilo, že se ozval. Jezdila jsem k nim na prázdniny, jinak skejsla s mamčou v sladkém českém Práglu. Ale nestěžovala jsem si. Prožila jsem skvělé dětství a nikdy mi nic nechybělo. Teda – až do předvčerejška.
Jamie… Pořád mě pronásledoval. Tolik jsem si ho přála vidět, ale prostě mám smůlu, ach jo.
Náhle jsem sebou podvědomě škubla. Nevěřila jsem svým očím - ne, to není možné – Jamie???
Tupě jsem civěla do davu na tribuně, kde jsem zahlédla tvář svého miláčka. Byl tam pořád, seděl v deváté řadě a bavil se s nějakou blondýnou. Peroxidní, co jiného. To já jsem hezčí! Stoprocentně hezčí! Ale co tam, ta nána pitomá, dělá? Třeba je to jenom kamarádka…
Moje sny se rozplynuly v okamžiku, kdy jsem zahlédla, jak se po něm ta nechutná sépie sápe. A líbá ho!
Jamie však náhle vstal a zamířil na druhou stranu hlediště. Tam se pustil do další diskuse, tentokrát s šedovlasým staříkem. Svíravá bolest, která mě nepříjemně zraňovala v okolí hrudníku, náhle pominula.
On ji opustil. Přišel kvůli mně – jsem si jistá. Byl v hotelu a tam mu řekli, kde mě hledat.
„… A nyní… Reprezentantka České republiky, Eliška Vávrová...“
Lehce jsem zamrkala a udělala pár kroků vpřed.
Musím to zvládnout. Musím! Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Protože ON se dívá!

Bylo to vůbec poprvé, co jsem viděla Lindu brečet. Ronila přímo krokodýlí slzy. Ne – vlastně řvala. Řvala nepřetržitě, nic nemohlo ten vodopád slané vody zadržet až jsem pomalu začínala věřit, že není normální. Ale nemohla jsem jí nic vyčítat. Vlastně jsem jí záviděla. Měla z mého úspěchu nesmírnou radost, zatímco já – asi jsem padlá či co.
Připadala jsem si jako Šípková Růženka. To co se stalo před pár minutami jsem brala jako věčnost. Po doskoku jsem vůbec nevnímala nadšený potlesk publika ani vysoké známky porotců, které mi udělili. Jediné co mě zajímalo byl Jamie. Seděl na tribuně, upřeně mě pozoroval a tleskal. Dosáhla jsem svého cíle!
Po vyhlášení výsledků, kdy se mé jméno objevilo na úžasné páté příčce, jsem se vrhla závratnou rychlostí do dívčí šatny a naházela na sebe své civilní oblečení. Nemůžu před NĚJ přece předstoupit ve sportovním úboru, i když mi tak sluší, samozřejmě.
Mé plány však zhatila Linda. Stačila jediná věta:
„ Drahoušku, Eliško. Byla jsi skvělá! Teď se ale rychle oblékni, musíme na závěrečnou recepci.“
Ztuhla jsem.
„ Co… cože???“
Bílé minišatky, visící na ramínku ve skříňce jsem zcela přehlédla. Teď jsem je však nemohla nevidět. Proto mi Linda ráno v hotelu říkala, ať si kromě dresu zabalím do batůžku i nějaké šaty – že mě to hned nenapadlo!
„ No, na recepci. Je tam děkovačka a tak… A pozdější párty.“
Poslouchala jsem ji napůl ucha a zděšeně pozorovala pohybující se ručičky mých hodinek.
„ Lindo… fajn. Ale já si musím ještě něco zařídit. Deset minut, jo?“
Ještě než jsem stačila dokončit větu, zabouchly se za mnou dveře. Nevím, co za mnou Linda křičela, nezajímalo mě to. Běžela jsem dlouhou chodbou směrem k obrovské hale a v duchu se modlila za to, aby tam Jamie ještě čekal.
„ Eliško.“
Prudce jsem se otočila a poněkud nechápavě se zahleděla na postaršího pána a na dívku která ho doprovázela. Trvalo mi několik vteřin, než jsem si uvědomila, že hledím do tváře svého milovaného taťouška.
„ Tati.“
Musel si všimnout mých rozpaků.
„ Přijeli jsme se se Patricií podívat, jak jsem ti slíbil“ , vysvětloval. „ Netušil jsem, že jsi tak dobrá. Moc ti to slušelo – prostě – moje holčička.“
„ Natřela jsi jim to“, připojila se Pat se svým hodnocením.
„ Dík“, hlesla jsem. Na víc jsem se nezmohla. Co když Jamieho nestihnu?
„ No, co bys řekla nabouchnout se v nějaký drahý restauraci? Po dnešku si to zasloužíš!“
„ Nemůžu taťko.“
„ A proč ne?“
Jeho údiv byl nehraný. Kradmo se podíval na Patricii.
„ Dohodnu to s Lindou, určitě tě pustí. Jsem přece tvůj otec… Kdy se vracíte? Mohla bys u nás dneska přespat. Řekla bys mi, co je u tebe nového a…“
„ Nemůžu tati“, opakovala jsem zarytě. „ Dnes večer je recepce a já tam nesmím chybět“, dodala jsem na vysvětlenou.
„ Aha“, vzdychl trochu předstíraně táta a mrkl na Pat.
„ Tak si hold, uděláme příjemný večer ve dvou…“
Potom se otočil na mě.
„ A co děláš zítra? Určitě nejedeš domů.“
Další zdržovačka.
„ To ne…“
„ Tak my se pro tebe zítra stavíme v hotelu a vynahradíme si dnešek, jo? V půl desáté?“
„ Jasně,“ kývla jsem, abych náš rozhovor co nejrychleji ukončila.
„ Pa pa tati“, prohodila jsem ještě a líbla ho na tvář.
Než se stačili vzpamatovat stála jsem před vstupními dveřmi vestibulu. Povídáním s taťkou jsem přišla o deset minut, krucinál.
Rozrazila jsem lítačky a toužebně se zahleděla na sedadlo v deváté řadě.
Tak Elo, zase jsi ostrouhala…
„ Dopr…“, zařvala jsem zlostně na celou místnost.
Aby ne – propásla jsem totiž poslední šanci promluvit si ještě kdy s Jamiem.