A co bylo dál ( 9. kapitola)

Anotace: Christine, fantom opery a o tom, co bylo potom ...

Dohoda, v níž si podaly ruce žárlivá pomstychtivost a existenční nutnost, byla tedy na světě. I tak ale zbývalo zařídit ještě mnoho jiných věcí. Situace v opeře i před ní se už částečně zklidnila, zmizeli hasiči a také většina policistů, kteří pročesávali podzemí opery kam až to šlo. Jejich velitel netrpělivě vyhlížel Raoula de Chagny, aby ho informoval o výsledku pátrání. V tuto chvíli mohl pouze konstatovat, že dole skutečně někdo byl. Nedokázal už říci, kde je, tím méně zda tam ještě vůbec je, ani kdo by to mohl ve skutečnosti být. Jediným výsledkem pátrání tak bylo několik drobností z podzemních chodeb, které spolu s řadovými policisty putovaly zpět na stanici s označením „předměty doličné“.
Odchod mužů zákona zaznamenalo jen pár lidí, ale s velkou spokojeností ho sledovali ti, kteří spolu s policií pronikli až k podzemnímu jezeru a přinesli si odtud něco víc než jen mrazení v zádech a promáčené svršky. Ostražitě číhali, aby mohli své trofeje nabídnout těm nemálo zvědavcům, co za ně byli ochotni zaplatit. Opatrnost byla na místě a všichni si uvědomovali rozdíl mezi zabavením důkazů, jež provedla policie, a krádeží, kterou si chtěli pomoci sami. Co na tom, že okradeným je vrah, monstrum a bestie - policie by na to mohla mít jiný názor...
Jen velmi zvolna se v tmavých koutech začínaly z kapes a zmuchlaných hadrů na světlo vytahovat nejrůznější součásti fantomovy domácnosti a při smlouvání už padaly první cifry. Několik listů s rozmazaným notovým záznamem a poznámkami psanými výrazným a ne právě čitelným rukopisem posloužilo jako obal a následně i jako podložka několika tretek, aniž by někdo z kolemstojících poznal, že skutečné bohatství se jim právě rozpíjí pod nohama do zvlhlé dlažby. Paruka, líčidla, zdobený nůž na dopisy, stříbrný kalamář, poduška, kus závěsu ... věci vytržené ze svého útočiště už netvořily kulisu neznámého příběhu a staly se pouhým zbožím.
Alain Guignet to všechno smutně pozoroval. I on byl v podzemí a měl na dosah stejné cennosti. Jenže měl tolik práce s tím, aby dohlídl na Meg, že už nic nestačil vzít.
„Ztřeštěná Meg!“ lamentoval v duchu. „Vrhne se do záchrany Christine s takovou vervou, že jí nikdo nestačí, a pak ještě slídí všude možně, jen ne tam, kde je něco k vidění. Kdybych ji neodtáhl zpátky, ještě by se ztratila v některé z těch černočerných chodeb, co vedou od jezera všemi směry. A ještě mi málem oči vyškrábala, když jsem pro ni šel!“
Chlapec se právě zapřísahal, že pro Meg Giry už v životě nehne prstem, když vtom ji spatřil. Stála se sklopenou hlavou před svou matkou a Alain si škodolibě uvědomil, že mladá slečna právě dostává kázání za svou ztřeštěnost. Jak chceš, Meg, když jsi na mě taková, já si tě všímat nebudu. A přesto od ní nemohl odtrhnout oči, jako se mu to ostatně stávalo vlastně celou dobu co byl u opery.
Ze svého místa viděl na obě ženy velmi dobře, a tak mu neuniklo, že sotva si Meg vyslechla svůj příděl, sáhla pod pláštěnku a cosi vytáhla. Bílá maska jakoby zšeřelý kout rozsvítila. Alain zvědavě natáhl krk a viděl, že madam Giry ji bere opatrně do roztřesených rukou a nevěřícně na ni hledí. Rychle se ale vzpamatovala, masku ukryla a ostražitě se rozhlédla kolem, zda si někdo nepovšiml, že to nejcennější z majetku fantoma je přímo tady, na dosah ruky.
Pohledem se zarazila u Alaina. Z jeho výrazu pochopila, že viděl všechno. Uhnul očima, protože měl pocit, že byl přistižen u něčeho špatného. A protože to byl hodný hoch, který navíc choval madam Giry v nábožné úctě, spílal si v duchu nikoli za to, že se nechal přistihnout, ale za to že se vůbec díval.
Madam Giry si rukou přejela čelo a snažila se soustředit. Události šly příliš rychle a měla pocit, že jejich běh už nedokáže změnit vůbec nic. Ani teď, když stála před operou bez jakékoli představy o vlastní budoucnosti, nedokázala cítit nic než strach o něj. Pro všechny je to jen kořist, nějaká prašivá liška na zábavném honu, ale pro ni je to někdo, kdo znovu potřebuje její ochranu a pomoc. Nedají mu pokoj. Po dnešku už ne. Bože, co se vlastně stalo ...? Než ale stačila cokoli říct nebo udělat, málem do ní při svém odchodu z budovy vrazil Raoul de Chagny.
„Díkybohu,“ vydechla madam Giry s viditelnou úlevou a s radostí nad tím, že jej vidí živého. V gestu, jež by si do té doby nikdy nedovolila, popadla vikomta za obě ruce.
„Jste tady!“ Pohledem sklouzla k jasně patrným ranám na vikomtově krku. „Bylo to ... zlé?“ zeptala se opatrně a poodstoupila.
„Christine! Co je s Christine??“ Meg nedokázala ovládnout své vzrušení jako její matka. „Je v pořádku? My ji tam dole nikde nenašli.“ Vikomt jen přikývl.
„Tolik, tolik jsem se o ni bála ...,“ dívka se rozvzlykala a svezla se na schody, když jí vypověděly nohy i hlas. Než se stačila pořádně rozplakat úlevou, klečel vedle ní Alain a neobratně ji utěšoval.
Madam Giry stála pevně a stejně pevně se dívala Raoulovi do oči. Ještě pořád čekala na odpověď.
„Jsme oba naživu, madam, a to je vše, co k tomu v této chvíli mohu říci. Christine se zotavuje v našem domě a doufám, že o celé věci už nikdy neuslyší. Neuslyšíme,“ dodal vikomt významně.
Drobná maitress de ballet se rozhodla ignorovat veškerá významná varování. Obavy, které dosud tak mistrně skrývala, volaly po odpovědích na mnoho otázek. Položila jedinou.
„A on?“
Raoul de Chagny se zakabonil a bez odpovědi vykročil ke schodišti. Pak ale změnil názor a vrátil se.
„Madam Giry, navzdory vašim citům nebo spíš právě kvůli nim, vám řeknu jen tolik, že udělám cokoli, abych operu La Garniére zbavil jejího fantoma. Ten muž je vrah a jako takový je stíhán policií,“ zde se vikomt odmlčel, aby zdůraznil svá další slova. „Nemusím zde jistě nikomu říkat, že k napomáhání zločincům není Securité zrovna shovívavá.“
Tón jeho hlasu poplašil Meg natolik, že přestala popotahovat a s údivem vzhlédla. Takto úsečně slyšela mladého šlechtice mluvit poprvé. Ostatně, i Raoul si uvědomil svou příkrost a mírnějším hlasem dodal: „Kromě toho mám, madam, to potěšení vám sdělit, že s velkou pravděpodobností se tato scéna do budoucna zaměří především na balet. Vám a hlavně vaší dceři to jistě přinese mnohem větší možnosti než dosud.“
Megyina matka ho soustředěně poslouchala a pozorovala. Život u divadla ji dokonale naučil dohlédnout dál než jen na masky a role. Bojíte se, vikomte. Bůhví proč, ale ještě pořád se ho bojíte.
Pak se konečně pousmála: „Je příjemné vědět, že budoucnost není tak černá jak se jevila ještě před chvílí.“
Než Raoul odešel, stačila ho ještě chytit za rukáv.
„A co Christine? Můžeme ji vidět?“
Vikomt ale neodpověděl a spěchal vstříc veliteli policistů, jehož zahlédl v davu před operou.