Deidre - zlomené srdce II (3. část)

Anotace: 3. část - Jak to všechno dopadne, když se tři muži Eliščina života setkají ve stejnou dobu na témže místě??? Na odpověď si budete muset ještě chviličku počkat...

Bylo krátce po půl jedné, když jsem z Lavingrougu konečně vypadla. Než jsem se vůbec dostala z léčebny, navštívila mě nejméně polovina osazenců, kteří se odtud podívali do okolního světa v průměru jednou za dva tři měsíce, takže se snažili využít toho, že mně se taková možnost naskytla právě v dnešní den.
„ Ty, Elo, přines mi prosím tě lak na vlasy a nějaký černý knoflíky, jo?“, dožadovala se i Kate svého dílu.
„ Jasně, Kate“, odsouhlasila jsem kamarádce všechno, na co si ještě dovzpomněla a vyběhla z vrat ústavu.
Nasála jsem do plic čerstvý vzduch. Svoboda!!!
Než jsem sehnala všechno, co si holky s klukama vymysleli, hodiny na městské radnici odbíjely čtvrt na čtyři. Ověšená taškami a různými balíčky jsem prošla parkem, kde jsem si po týdnu opět zakoupila svou vytouženou čoko zmrzku, teda – dvojitou porci, no – a pokračovala promenádou až k hlavní třídě. Cestou jsem míjela spoustu maličkých obchůdků a kavárniček, ale neměla jsem příliš mnoho času a vlastně ani náladu, abych se zastavila a chviličku tu poseděla. Hlavně jsem ještě chtěla zajít do přístavu a potom podél pláže dojít zpátky do Lavingrougu.
Když jsem stanula před tou ohromnou masou lodí a lodiček, člunů a plachetnic, cítila jsem mírné vzrušení. Tohle místo jsem milovala. Pokaždé, když jsme dostali vycházky, alespoň na pár minut jsem zašla právě sem. Byl tu takový klid… Nebe bez mráčku, letní sluníčko (ještě, že jsem si vzala plátěný klobouček, protože ta výheň byla fakticky nesnesitelná), řev racků, který naprosto ohlušoval, na rtech chuť soli s připomínkou volnosti – co víc si přát?
Dneska jsem do města doslova pospíchala, takže jsem na svůj vzhled příliš nedbala jako v jiných dnech. Zelená zavinovací mini, křiklavě oranžové tílko a svítivě bílé tenisky. A můj nezapomenutelný klobouček. No co, stejně jsem ani nedoufala, že bych na někoho mohla udělat dojem. Teda, věděla jsem, že se za mnou mužští otáčejí, ale já jsem je všechny ignorovala.
Náhle mi škublo v rameni. Otočila jsem se a spatřila asi desetiletého kluka, který držel v ruce moji tašku. Jak to???
Dítě se dalo na útěk.
„ Zloděěěj“, vyjekla jsem zděšeně a rozeběhla se za ním. Jenže s těmi všemi balíčky to šlo dost těžko. V kabelce jsem měla všechno – peníze, doklady, … Sakra!
Téměř jsem nezaregistrovala, že z jedné z výletních lodí vyběhl mladý muž. Teprve když v jedné ruce držel moji tašku a v druhé kluka, zpomalila jsem. Došla jsem na místo a překvapeně si muže prohlížela.
Mohlo mu být tak kolem pětadvaceti (hm, vždycky jsem měla blbý odhad na lidi). Černé vlasy mu lehce pocuchával větřík, zatímco jeho čokoládové oči si mě se zájmem prohlížely. Všimla jsem si, jak jeho snědá pleť báječně kontrastuje s bílou košilí, kterou měl zapnutou pouze na dva knoflíčky, zbytek pak odhaloval jeho mužnou hruď, ááách… Á kruci, zapomněla jsem na knoflíčky. Kate mě zaškrtí!
„ Díky“, hlesla jsem a svou pozornost nyní věnovala malému lumpovi.
Muž se k němu také sklonil.
„ Tak co s tebou“, povzdechl si můj tajemný zachránce.
„ Pane, nevolat policii“, spustil hned ten mrňous a v očích se mu objevily první slzičky.
„ Já mít jenom hlad a slečna mít peníze a…“
„ Ale víš, že krást se nemá?“, napomenul ho opatrně cizinec.
Kluk přikývl.
„ Co vy na to?“, zeptal se mě náhle mladík a narovnal se.
Lehce jsem pokrčila rameny.
„ Vám přece něco vzal.“
„ Hm“, souhlasila jsem. Klučina vypadal dost vyděšeně.
„ Vlastně se nic nestalo“, odvětila jsem po chvíli. „ Pustíme ho.“
Malý čipera si zhluboka vydechl, jen co muž povolil své sevření.
„ Počkej“, zastavila jsem kluka, který se chystal v příštím okamžiku zmizet, než si to snad rozmyslím.
„ Na“, mrkla jsem na něho a podala mu velikou čokoládu. Co s ní? Stejně bychom ji s Kate večer spořádaly a do rána se zase celé osypaly.
Chňapl po mé ruce a váhavě se na mě zadíval.
„ Děkuju“, hlesl ten dareba, než se stačil ztratit za protějším rohem.
Muž mi pomohl sesbírat rozsypané věci a balíčky.
„ Díky“, zopakovala jsem ještě jednou a mile se na něho usmála. Kývl a také se trošičku pousmál.
Nevěděla jsem, co dál. Dívali jsme se jeden na druhého, ale nikdo z nás neřekl ani slovo. Zmateně jsem mrkla na zápěstí. A jejej, půl šestý.
„ Musím jít“, hlesla jsem omluvně a zamířila směr pláž.
Zdálo se, jako by se konečně vzpamatoval.
„ Pomohu vám“, vyrazil ze sebe.
„ Ne!“, odsekla jsem poněkud prudce, ale zároveň jsem se na něho omluvně zadívala. „ Jste milý, ale ne.“
Zamyšleně mě pozoroval. Asi jsem na něho taky jakžtakž zapůsobila.
„ Rád jsem vás poznal“, křikl za mnou ještě.
Otočila jsem se a potěšeně mu zamávala. Můj zachránce.
Potom jsem ale přidala do kroku, abych do šesti stačila dojít do Lavingrougu. Když jsem se znovu ohlédla k nábřeží, už tam nestál.

„ Teda Elo! A to si říkáš kamarádka?“, zakňučela Kate s výčitkou v hlase.
No jo, říkala jsem si, že bude láteřit až zjistí, že jsem zapomněla na ty pitomý knoflíky. Ta nadělá, kvůli takový hlouposti.
„ Prosím tě, Kate. Tady máš ten lak a nech mě žít, jo?“, zamumlala jsem otráveně na její adresu.
„ Aspoň něco“, prskla Kate a prohlížela si lahvičku s nápisem Taft – lak, který zpevní váš účes a takový ty reklamní řečičky kolem. Stejně nechápu, jak může dát někdo tolik peněz za jeden pitomej lak na vlasy.
„ Nehraj si na uraženou“, upozornila jsem kamarádku, teď už v značně rozladěné náladě.
„ Taky si je můžeš koupit sama, ne?“
„ Dovol, broučku“, začala Kate poněkud jedovatě, „ ale ráda bych tě upozornila, že ty knoflíčky měly být k mojí nový sukýnce, se kterou jsem se chtěla v sobotu blýsknout před Martym… Nezapomněla jsi doufám, že v sobotu jdeme do Paradise.“
„ Jak bych mohla“, vzdychla jsem s očima zdviženýma k nebi. Ta představa, že mi za dva dny bude devatenáct a že si Kate vzala na starost veškeré přípravy chystané oslavy, mi situaci příliš neulehčila, spíš naopak. Doufám, že nevymyslí nějakou blbost.
Dnešní odpoledne mě naladilo na správnou vlnu a já stále neztrácela svou optimistickou náladu, takže jsem i bez řečí spolykala jindy nepoživatelnou večeři, jejíž chuť nebyla vážně nic moc. Zároveň jsem si všimla, že v jídelně chybí Colin. Třeba dorazí jindy?
Když jsem o něco později otevřela knížku, nemohla jsem se soustředit na písmenka. Bylo už po deváté, Kate to zasekla a pravidelně oddechovala na protější posteli, nejspíš toho na ni dneska bylo moc, ale já jsem se nemohla za žádnou cenu začíst do románu, který jsem si, mimo jiných věcí, taky koupila ve městě.
Posadila jsem se, knížku odložila na noční stolek vedle lampičky a raději zatápala po svých pantoflíčkách. Přes noční košili jsem přehodila župan a opatrně se vytratila z pokoje na potemnělou chodbu. Nenápadně jsem se sunula podél zdi (hotový James Bond v sukních, asi magořím, haha) k pokojům na druhé straně. Přiznám se – měla jsem v úmyslu navštívit Colina a pomoct mu s tou jeho esejí. Prostě mi to nedalo, že. Já, taková dobrá dušička…
Všude bylo až podezřelé ticho. Když jsem stanula před dveřmi do Colinova pokoje, rozmýšlela jsem se, zda mám zaklepat. Ale co, snad se kluci neleknou.
Stiskla jsem kliku dveří a ta lehce povolila. To, co jsem uviděla potom, mě málem odrovnalo.
Tmavý pokoj byl pouze nepatrně osvětlen, přesto jsem však až příliš dobře zahlédla dvě propletená těla, pohybující se v divokém rytmu, který navíc doplňoval celkem výmluvný zvuk vrzající postele.
Nebyla jsem schopná ničeho, jen jsem tam tak stála a ohromeně civěla na to divadlo.
V první chvíli to vypadalo, že si mě nikdo nevšiml, ale to bylo jen zdání. V příští vteřině se můj pohled setkal s Colinovým. Vypadal překvapeně. Postel přestala vrzat a Colinova partnerka se otočila. Eve! Měla jsem pocit, že jí udělalo velikou radost, že jsem je přistihla zrovna takhle. Potvora!!!
Pomalu jsem přicházela k sobě. Mlčky jsem vycouvala z pokoje a otřeseně zamířila ke svému pokoji.
Colin se mezitím nejspíš stačil vzpamatovat, protože mě zadržel dřív než jsem za sebou zavřela dveře našeho pokoje.
„ Elo, promiň. Já…“
Lhostejně jsem ho sjela pohledem. Stál tam jenom v trenýrkách, s tělem pokrytým krůpějkami potu.
„ Vrať se“, hlesla jsem ledově a chystala se zavřít dveře
„ Počkej“, zadržel mě. „ Chtěl jsem ti jenom říct… Proč jsi vlastně přišla?“
„ To už je jedno.“
„ Byl to omyl, Elo“, pokračoval Colin překotně. Tatam byla jeho samolibost a sebejistota. „ Eve přišla původně za Robem a …“
„ No to bude mít Rob radost, co?“, neodpustila jsem si poznámku.
„ Nebuď hloupá, Elo, no tak.“
„ A co Charlie, tomu jsi dal taky desetilibrovku?“
„ Co?“
„ Neboj, já to všechno chápu“, ujistila jsem Colina. „ Nedala jedna, dala druhá. Tvoje heslo přece zní, že sex je nutnej. No, hlavně, že si to užíváš…“
„ Elo, jsi hnusná.“
„ Víš co?“, navrhla jsem mu, snažíc se ukončit naši konverzaci dřív, než vybouchnu. „ Dobrou noc!“
A bez dalšího slova jsem mu třískla dveřmi před nosem.