A co bylo dál ( 12. kapitola)

Anotace: Fantom, Christine, pařížská opera ... přece bych ho nenechala umřít!

Raoul de Chagny skutečně nešetřil prostředky ani úsilím, aby operu zbavil jejího fantoma a fantoma jeho opery. Překotná ochota policie vyhovět představiteli šlechty, která byla k vznikající republice vždy loajální, byla až dojemná. Jestliže tedy vikomt navrhl, aby bylo prohledáno celé podzemí opery – a jestliže toto své přání také podpořil finančním darem pařížské policii – bylo podzemí jednoduše prohledáno. A tak zatímco Raoul doma usedal ke snídani se svou setrou a snoubenkou, velitel desetičlenného policejního oddílu uděloval pod hlavním schodištěm opery poslední pokyny před vstupem do tajemných sklepení La Garniére.
Kapitán Gilbert Leverel byl schopný muž na svém místě. Díky své schopnosti takticky rozlišovat mezi chvílemi, kdy je lépe být zticha a nemyslet si ani to své, a chvílemi, které žádají akci, se ke své šarži dopracoval v poměrně mladém věku. I tak ale pokukoval ještě výš a od pátrání v La Garniére si sliboval jistý úspěch. Najít hledanou osobu v uzavřeném prostoru mu přišlo až směšně jednoduché, ale to bylo do značné míry dáno tím, že den předtím ve sklepeních opery nebyl. Spolehl se na přítomnost dvou četníků, kteří při včerejší výpravě pronikli až dolů k jezeru, rozdělil úkoly a dal povel vyrazit. Letmo se podíval na hodinky. Ukazovaly něco po osmé. Toho dne ráno přislíbil poněkud neuváženě své ženě, že bude do dvou doma. V tuto chvíli si nedokázal představit nic, co by mu v tom mělo zabránit.
Po vstupu do prvního podzemního patra začali muži pátrat důkladně a systematicky. Alespoň si to mysleli. Byli také přesvědčeni o tom, že nevynechali jediné zákoutí a boční chodbu. Uplynula ovšem hodina a bylo zjevné, že sklepení opery jsou všechno, jen ne symetricky a spořádaně seskupený stavební materiál. Chodby se dělily a zase spojovaly, tam kde měly pokračovat byla stěna, a tam, kde čekali schodiště, byla chodba. Nějaký nepostřehnutelný systém jim jednoduše a účinně bránil proniknout dál než zase na samý začátek. Stačilo do podzemí vstoupit z jiného konce a hlavolam byl připraven je znovu pohltit.
Z kapitána po této první hodině vyprchal původní pocit předem vyhrané bitvy a začal uvažovat logicky. Výsledkem bylo, že poslal jednoho z mužů do kanceláře divadla pro stavební plány opery. To znamenalo další zdržení, protože majitelé neměli ani tušení, že by se zde něco takového mělo nacházet, provozního ředitele pana Boudinella našli až po hodné chvíli a provozní ředitel potřebné materiály hledal také dlouho. Strážník spěchal s obrovským fasciklem ke svému veliteli. Nespravedlivě si vysloužil podrážděné odfrknutí nadřízeného a posměšky kolegů, ale i tak bylo jeho úsilí k ničemu.
Kapitán se ve světle luceren probíral papíry.
„To ne, to ne, tohle ne, půdorys ne, ne ...,“ mumlal si a odkládal nepotřebné listy. Najednou zmlkl a znovu si přečetl text na vybledlém lístku vloženém mezi plány. Jakoby nechtěl uvěřit, přečetl ho pak ještě jednou nahlas.
„Pánové, nemyslím, že by vám kdy tato část přinesla větší užitek než mně, dovolím si ji proto ponechat. S úctou D.O.“
Muži se po sobě nechápavě podívali. Kapitán zběžně prolistoval zbytek plánů a z jeho výrazu bylo zřejmé, že hledaný popis podzemí ve složce chybí. Nemínil se ovšem nechat odradit.
„Nu, poradíme si i tak. Pánové, pokračujeme.“
Po další hodině, která byla zčásti pátráním a zčásti blouděním, prohlásil kapitán, chtěje tak povzbudit upadající morálku mužstva, tři patra za prohledaná. Povolil mužům krátký odpočinek a poslal pro další lampy. Nervózně přecházel sem a tam a zvažoval další postup. Jeden z mužů tlumeně řekl kamarádovi:
„D.O., to by moh´ bejt ten duch ópery, co o něm mluvily ty čiperky od baletu. Co?“
Kapitán Leverel po něm rozezleně loupl pohledem a zvažoval další postup. Tři hodiny pryč a ještě se ani nedostali dolů. Jestli chce vůbec něco přinést, musí se dostat co nejrychleji k jezeru. Rozhodl se využít kanál, kterým se včera večer dostali ven Raoul de Chagny a jeho snoubenka. Ostatně, vikomt mu ho už včera večer popsal, nemělo by tedy být tak těžké najít místo, kde kanál ústí na povrch. Jestliže kapitán ve svých úvahách nahradil své oblíbené „nebude těžké“ opatrnějším „nemělo by být“, bylo zřejmé, že oproti ránu značně vychladl.
Návrat na denní světlo policistům poněkud vrátil motivaci a do loděk na kanále vedoucím pod operu usedali s tím, že teď se konečně někam dostanou. Dosažení cíle ale ani teď nebylo o mnoho snazší. Vodní cesty se proplétaly v dokonalém bludišti. Co se zdálo být hlavním tokem, se ukázalo být slepou uličkou, zatímco správná volba je zavedla do chodby s tak nízkou klenbou, že museli ulehnout na dno pramic. K tomu všude kolem zátarasy a mříže, s nimiž nedokázalo pohnout několik mužů, a neodbytný pocit hrozivé masy materiálu nad vlastními hlavami.
Když Leverel se svými muži konečně vplul na podzemní jezero, pocítil jen chabé uspokojení. Všichni byli promočení, unavení a skleslí. Když ale přistáli u břehu, lhostejnost zmizela jako mávnutím proutku.
V chabém světle lamp se u břehu kolébala loďka.
Muži zapomněli na únavu a rozběhli se po souši jako honicí psi. Rychlost a důkladnost akce by kapitánu Leverelovi jistě bývala přinesla pochvalu nadřízených. Jenže tu bohužel žádný z nich nebyl, a co hůř, výsledkem hledání byla naprostá nula. Z místa vedlo několik vlhkých chodeb, které byly spíš štolami, a jedny masivní železné dveře, na nichž se nepodařilo odhalit způsob jejich otevírání či uzavírání. Navíc se zdálo, že se s nimi nehnulo už léta.
Bylo zjevné, že policii někdo předběhl. Jenže kdo?, uvažoval kapitán. Fantom? Nějaký zloděj? Hromádka připravených cenností by tomu napovídala. Nebo zde snad má fantom pomocníka, který mu přišel vyzvednout pár věcí, a pak zmizel utajenou cestou? Kapitán rozmrzele přikázal naložit do pramic několik věcí, aby mohl ke zprávě z akce doložit aspoň něco. Na návštěvu, kterou měl toho dne večer vykonat u vikomta de Chagny, se už zdaleka netěšil tak jako ráno. Zavelel k odchodu.
Díval se, jak se s odplouvajícím světlem břeh jezera i s příbytkem jeho tajuplného obyvatele pomalu propadá do tmy. Instinkt mu napovídal, že toto místo ještě nevydalo vše. Možná zítra ...
Policisté dobře cítili rozladění svého velitele a mlčky odstrkovali čluny. V duchu se nemohli dočkat, až se zase nadechnou čerstvého vzduchu a ucítí vítr ve tváři. Světla lamp tančila po klenutých stropech a mřížích a matně osvětlovala i prostory vedoucí souběžně s kanálem. Jako jekot polnice rozčísnul ticho výkřik jednoho z policistů.
„Tam! Tam někdo je! Zastavte!“
Muži se začali rychle zvedat a loďky se povážlivě rozkomíhaly. Záblesky lamp rozvířily po klenbě hotový kaleidoskop a odhalily jakýsi kvapný pohyb ve tmě.
„Stůj!“ kapitán Leverel skočil bez rozmýšlení do vody. „Sem s tím světlem! Slyšíš, stůj!“
Vztekle zalomcoval mříží. Další policisté mu spěchali na pomoc, ale bezvýsledně. Zrezivělý řetěz byl pořád silnější než oni. Kapitán o krok odstoupil a bez dalšího rozmýšlení vytáhl pistoli. Ozvala se ohlušující rána, při níž si i zkušení muži zakryli uši rukama. Zvuk výstřelu se rozlehl podzemím s dunivým burácením a s každým dalším metrem jakoby nabíral na síle. Ze stropu se snesla sprška jemného dusivého prachu a voda se rozvlnila. Zvuk se po chvíli změnil na temný hukot a prach se pomalu rozptýlil. Policisté vytáhli řetěz přervaný kulkou a spěchali dál, aby zjistili, kdo další kromě nich se vypravil do podzemí.
Nedošli daleko. Vypadalo to, že se výstřel rozhodl vrátit zpět. Plížil se odkudsi z hlubin s výhružným duněním, které znovu rozechvělo hladinu kanálu. Zase začal padat prach z klenby a tentokrát v něm už byla i malta a drobné úlomky. Pak se ozvalo zapraskání. To první bylo sotva slyšitelné, ale každé další nabíralo na intenzitě.
„Ven, všichni okamžitě ven!“ zařval kapitán. Muži naskákali do pramic a spěchali k východu. Náhlý otřes několik z nich porazil na dno loděk, které se rozhoupaly jako bárky na rozbouřeném moři. Z útrob podzemí se ozval rachot a vyvalil se bílý prach. Teprve za ním všechny zvuky definitivně ztichly. Policisté si ani neuvědomovali, že už jsou na denním světle a ohromeně zírali do míst, odkud se právě vrátili. Sama opera La Garniére odmítla vydat svého chráněnce.