Hledání ztraceného já - 5. díl

Anotace: pokračování...

Sbírka: Hledání ztraceného já

Asi jsem usnula. Vzbudím se, když se začne v okně odrážet slunce. Vstávání je vskutku originální. Vůbec netuším, kde jsem usnula a když se chci rychle odkutálet od krásného neznámého, které leží otočený čelem ke mně, ztratím pod sebou měkkou pohovku a žuchnu na zem, jen to zaduní.
„Krucinál!“ zanaříkám si, protože podlaha je přeci jen dost tvrdá a takové přistání…
„Co?“ vzbudí se ten kluk.
Na začátku nejspíš neví, jestli se mu to zdá, nebo co. Rozhlíží se podobně jako já, jen s tím rozdílem, že já jsem byla poznamenána spánkem, on alkoholem.
Civí na mě jak magor. Doslova. Asi mám ránu. Určitě se mi rozmazala řasenka a make-up je pryč úplně. Pane jo. Všimnu si, že mi z tílečka čouhá prso. Asi se začervenám.
„My se známe?“ prohrábne se v krásných vlasech a na trapnou situaci rychle zapomene.
„Ne…“ řeknu vlastně po pravdě. „Linda,“ natáhnu ruku.
„Libor,“ teď už se lehce usměje a vypadá mnohem lépe, než ve stavu nepřítomna.
Čekám, co udělá. On si však všimne pohozené tisíci koruny.
„Co to je?“ nechápe.
„Chtěl jsi mi platit,“ sklopím hlavou, protože se stydím jako bych snad něco udělala.
„Za co?... Jo aha… No a proč sis to nevzala?“ zeptá se dost hloupě.
„Proč???“ vyletím.
„Tak jsem ti to dal, ne?“
„Ale my jsme spolu nic… ne to…“
„Fakt?“ asi mi nevěří.
„Ne. Byl jsi nepoužitelný a choval ses hrozně. Navíc nejsem na prodej.“
„Každá by si to mohla vzít a ani by se mnou nemusela spát,“ rozumuje.
„No, tak já ne.“
„Možná je to škoda…“
„Čeho je škoda?“
„Že jsem si dal tu litrovku myslivce. Vyhecovali mě, chápeš, nedalo se jinak.“
„Nedalo,“ papouškuji.
„Tohle asi vy holky nikdy nepochopíte.“
„Ne, bohužel. Počkej… a proč je to škoda?“
„Mohli jsme si to užít.“
Je mi trapně. Mluvím o intimních věcech s klukem, kterého vůbec neznám. Však jsem vždycky myslela, že to jde jen z lásky…
„Mám nápad,“ pokračuje.
„Tisícovku jsi mi nemusela nechat, ale nechala. Zvu tě na oběd.“
„To asi ne. Je teprve půl jedenácté.“
„Vadí tomu něco?“
Musím se usmát a on mi to oplatí. Neustále na mě civí, dost mě tím znervózňuje.
„Jsem tu autem,“ snaží se dál.
„Tak to si nemysli. Nejsem sebevrah!“
„Jezdím dobře,“ ohradí se.
„Ale ještě před chvílí jsi měl v sobě litr myslivce. Určitě bys něco nadýchal.“
„Mám otce cajta.“
„Mě je jedno o pokutu, tu bys platil sám, ale abych neskončila v prvním stromě.“
„V prvním snad ne…“ vtipkuje.
„Je tu někdo?“ starám se o další podstatnou věc.
„Nevím, možná to přišli uklízet. Včera to bylo bouřlivé.“
„Hm,“ nějak se mi nechce ven.
„Tak jedem,“ rozhodne.
Vylezeme z oné místnosti. Dobře se zaposlouchám. Nikde nic. Ticho ruší jen můj tlukot srdce. Naštěstí. Jdeme po schodech dolů. Skoro běžím, abych už seděla v jeho autě. V tom zaslechnu hovor. Do háje!
„Čau!“ zdraví se Libor s Robertem.
„Ahoj,“ pozdraví mě druhý zmíněný sólově. Kráčí s nějakou pipkou.
„Měl jsem za to, že jsi nepřišla,“ cítím v jeho slovech výtku. Asi to tak vidí i ta modelka, protože ho probodne pohledem.
„Přišla jsem později. Skočím si na záchod,“ prohodím směrem k Liborovi a mizím jim z dohledu. Ještě něco málo z jejich rozhovoru zaslechnu.
„Sem vůl, kámo. Nevojel jsem ji,“ zasměje se Libor.
„Vy jste tu zůstali?“ ptá se Robert.
„Jo, spali jsme vedle sebe,“ řehtá se zase Libor. Dál nic neslyším.
Jediný pohled do zrcadla mluví za vše. Ještě že ssebou nosím pudr a korektor. Jakž takž se dám dohromady. Pročešu vlasy a nic víc udělat nemůžu.
Libor už sedí v autě a dává do přehrávače nějaké cd. Váhavě otevřu dveře a nasednu…