A co bylo dál ( 13. kapitola)

Anotace: Fantom opery a láska, která je nesmrtelná ... aspoň tady. Ještě jsem nepoprosila o komentáře, tak teda prosím teď!

Toho dne čekala madam Leverelová na svého manžela s obědem zbytečně. Když už jídlo vychladlo i po třetím ohřátí, nakvašeně nakázala služebné, že může sklidit ze stolu. Jak už to ženy umějí, připravovala si během čekání ta nejlepší slůvka, která uštěpačně utrousí, až se manžel vrátí domů, a jimiž mu oplatí jeho bezohledné chování. Neměla jistě ani tušení, že její muž o vlásek unikl smrti, ačkoli je dobře možné, že při jejím dnešním rozpoložení by mu ani tato omluva nebyla stačila.
V době, kdy oschlé zbytky jídla padaly zčásti do smetí a zčásti do mlsných úst Leverelovic služky, podstupoval právě Gilbert Leverel úkol, do něhož se mu dvakrát nechtělo. Čekal, až ho komorník uvede k Raoulovi de Chagny, aby podal hlášení o výsledku dnešní akce, a naprosto netušil, zda bude pochválen či pokárán. Ovšem když vikomtovy komnaty o půl hodiny později opouštěl, stále si nebyl jist, zda se má považovat za pochváleného či pokáraného. Nebylo sporu o tom, že mladého šlechtice zprávy z podzemí rozladily, zároveň ale vypadal, že se mu ulevilo. Policejního kapitána propustil se slovy, že jej zítra sám vyhledá. Zřejmá vikomtova nespokojenost ale nabrala pro Leverela dosti nečekaný obrat.
„Zde přijměte za svou snahu,“ nabídl Leverelovi tisíc franků a ten je po asi dvouvteřinovém zaváhání přijal. Než ale stačil peníze uschovat, vikomt mu zadržel ruku.
„Očekávám ovšem, že se postaráte, aby se tyto informace zbytečně nešířily. Jde mi hlavně o to, aby se nedonesly k mé snoubence, slečně Christine Daae. Mohlo by ji to zbytečně rozrušit.“
Kapitán vypjal hruď a sklonil hlavu na pozdrav.
„Spolehněte se, pane.“
Na chodbě zastrčil bankovky do náprsní kapsy, kterou pak spokojeně poplácal. Muž zákona dobře věděl, že dnes bude doma potřebovat hodně dobrou omluvenku. Tohle by vás mělo umlčet, drahá paní Leverelová ...
Překvapeně vzhlédl, když mu do cesty vstoupila komorná.
„Paní vévodkyně vás očekává.“
Kapitán se ohlédl, jakoby ta slova měla patřit někomu za ním. Protože byl ale na celé chodbě sám, muselo jít o něj. Tázavě ukázal palcem sám na sebe, aby se ujistil, že nejde o omyl, ale to už se dívka otočila a spěchala ke své paní. Ani nepovažovala za nutné se ohlédnout, zda ji návštěvník následuje. Pozvání k vévodkyni se jednoduše neodmítala. Vklouzla do dveří v přízemí.
„Kapitán Leverel, madam,“ řekla kamsi do místnosti a vytratila se pryč.
Policista byl poněkud v šoku. Už tak byl poněkud nesvůj z toho, že v uplynulých čtyřiadvaceti hodinách se pro něj stal Raoul, vikomt de Chagny, něčím jako obchodním partnerem. Teď stál v přepychu budoáru samotné vévodkyně a jeho zmatek byl dokonalý.
„Pojďte přece dál, milý kapitáne.“ Honoria de Chagny mu pokývla ze svého divanu, obklopena svými pejsky. Kdybychom řekli, že Gilbert Leverel byl oslněn, blížili bychom se pravdě jen vzdáleně. Jednak v mladé republice z nějakého důvodu stále přetrvávala jakási servilní úcta ke šlechtě, zvláště tak významné jakou byli de Chagnyové. A za další, co si budeme nalhávat, byla vévodkyně stále krásná a mimořádně elegantní žena, která se vymykala všem ostatním, které kapitán do této chvíle potkal. Když připočteme luxusní prostředí, v němž se právě ocitl, a těžký parfém vznášející se v pokoji, nelze se divit, že zde najednou už nestál kapitán Leverel, ale Gilbert Leverel, muž jako každý jiný. Vévodkyně s uspokojením pozorovala účinek vlastní osoby na svého hosta. V tomto ohledu byla jako dítě: znovu a znovu potřebovala ujištění o své dokonalosti. Ale zatímco u dítěte jde o pouhý rozmar, u zralé ženy to už byla návyková droga. Vévodkyně ji ráda užívala v co největších dostupných dávkách.
Kapitán se trochu sebral. „Madam,“ uklonil se s tou největší dávkou šarmu jaké byl schopen.
„Byl byste tak laskav a nalil mi trochu šampaňského? A nezapomeňte také na sebe,“ pobídla ho vévodkyně. Kapitán poslechl a spěchal se sklenicemi zpět k ní. Vévodkyně s malým pokývnutím přijala své pití a trochu usrkla.
„Vynechejme formality, co říkáte? Já vím, kdo jste vy a vy víte, kdo jsem já. Pozvala jsem vás, abych se dozvěděla něco bližšího o dění kolem opery. Nesnáším špatně podané historky a můj syn je bohužel špatný vypravěč. Raději si poslechnu přímo originál, když mám tu možnost,“ dodala vévodkyně a upřela na svého hosta dlouhý pohled.
Význam jejích slov doléhal k Leverelovi přes chuť skvostného šampaňského jen okrajově. Přikyvoval, utrousil procítěné „hm, hm“, jemuž se dost dobře naučil za léta manželského soužití, a přemýšlel, proč tady vlastně doopravdy je.
„Asi bych neměl, madam, přeci jen to je služební tajemství,“ bránil se chabě.
Honoria de Chagny se rozesmála: „Ale no tak, nebuďte dětinský.“
Vstala a zamířila ke kapitánovi. Pak, jakoby se na poslední chvíli rozmyslela, zamířila ke klavíru a sedla si k němu. Obratnými prsty zahrála melodii veselého valčíku. Po závěrečném tónu zaklapla víko a s úsměvem pokračovala.
„Máte-li zábrany kvůli služebnímu tajemství, pak já je mít nemusím. Možná vás mile překvapí, že můj syn a já sdílíme řadu vašich tajných informací. Třeba tu, že včera se zavázal vyplatit pařížské policii částku dvacet tisíc franků za to, že bude po dobu jednoho měsíce s veškerým nasazením pátrat v opeře La Garniére, v Paříži a celé Francii po takzvaném fantomovi opery. Bude-li třeba, bude dohoda o další měsíc prodloužena, částka zůstává stejná. Cílem je dopadnout ho, odsoudit a uvěznit. Podmínkou je naprostá diskrétnost, aby jméno naší rodiny nebylo dáváno s touto záležitostí vůbec do spojitosti. Vím také, že policejní oddíl pod vaším vedením dnes podnikl první pátrání v podzemí, a z vaší přítomnosti v tomto domě soudím, že bylo dosaženo jistého výsledku. Mýlím se?“
Leverel uhnul pohledem. „Nikoli, madam,“ řekl zastřeným hlasem, ale dál mlčel. Vévodkyně se pro sebe pousmála.
„Soudím také, že váš syn vaši práci a vaše mlčení ocenil nějakým drobným cadeau. Tisíc franků?“
Kapitán se zmohl na pouhé přikývnutí. Vévodkyně přešla k psacímu stolu v rohu pokoje. Zády k Leverelovi si mohla dovolit pobavený úsměv. Pošetilý Raoule, vy a vašich známých tisíc franků! Copak jsem vás neučila, že tam kde je to skutečně důležité, je třeba přeplácet, a nikoli jen uplácet? Zalovila v jedné ze zásuvek stolu a vrátila se ke svému hostu.
„Hořím nedočkavostí po detailech dnešního dne. Toto by vás mohlo inspirovat.“
Gilbert Leverel ucítil na dlani dotek. Nechápavě se podíval na peníze ve své ruce.
„Pět tisíc franků,“ poznamenala vévodkyně věcně. „A teď si sedněte tady vedle mě a povídejte.“
Kapitán dopil sklenici jedním douškem a omámeně dosedl na divan. Ani nevěděl, jak své povídání začal.
Honoria de Chagny dostala za své peníze svůj příběh a v duchu si říkala, že když už nic jiného, tak si obstarala pro široký okruh svých přítelkyň působivou historku. Jelikož kapitán takticky eliminoval ty části, které nebyly pro policejní pátrání zrovna lichotivé, a soustředil se hlavně na popis událostí z podzemí, získala vévodkyně trochu zkreslený obraz celé akce. Mohla tak celkem snadno podle potřeby vydávat tu obdivné, tu ustrašené povzdechy, jimiž vypravěče povzbuzovala k dalšímu pokračování. Neváhala ani sama dolít kapitánu Leverelovi sklenici a zatímco pil, řekla:
„To bylo od vás nesmírně odvážné, že jste se tam i po tom závalu vrátili. Jen málokdo by se k něčemu podobnému odhodlal.“
Policista si myslel totéž. Při tomto vytouženém ocenění mu poněkud ušlo, že vévodkyně pod sukní netrpělivě pohupuje nohou. Tak vyklop už, co jste tam našli. Museli jste něco najít!
Trvalo dalších deset nekonečných minut, než kapitán popsal strasti sebe a svých mužů při návratu do zborcené chodby, a těžkou dřinu, která je čekala při odklízení zatarasené cesty. Když konečně přišlo k tomu, nač vévodkyně tak netrpělivě čekala, téměř už nevnímala.
„Řekl jste boty?“ probrala se překvapeně.
„Ano, madam. Pod tím kvádrem trčely jen ty boty. To víte, přece jen to s námi trhlo. Bylo zřejmé, že jakákoli pomoc je tu zbytečná. I tak jsme kámen odvalili, a to vám řeknu, to byla nějaká práce. A když jsme toho chlapa uviděli, tak nás skoro mrzelo, že jsme ten kus zdi raději nenechali ležet tam kde byl. Nebyl to vůbec hezký pohled, a to už jsem viděl ledacos.“
„Rozdrtilo ho to?“ otázala se vévodkyně a v hlase se jí kromě hnusu zachvěla i neukojitelná zvědavost..
„Řeknu vám, že z něj zůstaly jen ty boty. Krásné, vysoké holínky. No a měkký vlněný plášť, to bylo jediné štěstí, protože do toho jsme to všechno shrnuli a ... promiňte, madam, nechtěl jsem takové nechutné detaily. Raději už půjdu,“ zarazil se Leverel.
Honoria přemýšlela.
„Syna musela taková zpráva jistě potěšit,“ poznamenala.
Kapitán se postavil a chystal se k odchodu.
„Ani bych neřekl, madam. Strašně ho zajímalo, jestli byl poznat obličej. Pak zas jestli tam byla nějaká maska. Měl spoustu otázek, ale s odpověďmi spokojený moc nebyl.“
Gilbert Leverel usoudil, že řekl vše, co se od něj čekalo. Zasalutoval, a pak se osmělil a políbil vévodkyni ruku. Až u dveří ho dostihla poslední otázka.
„Prozraďte mi, proč vám tedy můj nespokojený syn dal tisíc franků?“
„Eh, tedy, řekl, že je to ocenění mé snahy, a pak měl taky starost, aby se těmahle... těmito věcmi neobtěžovala jeho snoubenka.“
Znovu se otočil k odchodu a znovu byl zastaven.
„Ještě na slovíčko, monsieur le capitain.“
Za Leverelem zašustila látka a rozprostřel se těžký parfém. Vévodkyně stála přímo u něj a v ruce držela balíček bankovek. Na rtech jí pohrával lehký úsměv, jakoby si byl předem jistá, že její návrh bude vyslyšen.
„Myslím, že jste už zjistil, pane, že obchody se mnou mohou být dosti příjemné. Navrhnu vám ještě jeden. Můj syn vám dal tisíc franků za to, že nebudete o dnešním nálezu mluvit. Já nabízím deset tisíc za to, že o něm řeknete ve chvíli, kterou určím já. Souhlasíte?“
Leverel se na ni ohromeně díval. V jeho výrazu byl šok z toho, že o její nabídce vůbec uvažuje, ba co víc, že je hotov jí vyhovět bez většího uvažování. Hleděl na peníze před sebou a burcoval své svědomí, aby našlo nějaký důvod proč by měl odmítnout.
Svědomí mlčelo.
„Spolehněte se, madam,“ zamumlal s lehkou úklonou, vzal peníze a vyšel ven z pokoje.
Policejní kapitán Gilbert Leverel vyšel před palác de Chagny a ze zvyku zamířil domů pěšky. Minul jedno nároží, pak druhé, a pak si uvědomil, že jsou i příjemnější způsoby cestování. Mávl na fiakr a spokojeně se uvnitř rozložil na sedadle. V hlavě odlehčené šampaňským a penězi si začínal rovnat, co se vlastně stalo.