Erik

Anotace: 17.kapitola(opět se setkávají...volné pokračování Fantoma)

Christina de Chagny s něžností v očích pozorovala svého syna, jak dovádí se psem. Ve svých třech letech byl velmi bystrý, ale také neposedný. A jako by Raoulovi z oka vypadl. Byl světlem v jejím podivném životě. Prázdná místa v srdci se začala již pomalu zaplňovat, díky synovi a také láskyplné Raoulově péči. Navzdory všem svým předsudkům se nechala vnoučetem obměkčit také jeho matka. Ta stále očekávaná společenská újma se nějak nedostavila, celkem rychle se Christina přizpůsobila životu v těchto společenských vrstvách, i když zpočátku to bylo velmi těžké. Naučit se nevšímat si uštěpačných poznámek o její minulosti, přehlížet hrubé pokusy o ponížení. Nikdy tím ale nezatěžovala Raoula, snažila se ubránit sama.
A přece jen, jedno místo si v srdci stále střežila…když tenkrát před dvěma lety přijela Meg a vyprávěla jí o té svatbě, nechtěla tomu ani uvěřit.
Dychtivě poslouchala každý detail, chvílemi se ale přistihla, že ji to maličko mrzí. Tedy si přece našel své místo v životě…ale to je dobře. Přála mu to z celého srdce, zasloužil si to.
Ta dívka to dokázala, udělat ho šťastným, zatímco ona neměla tu odvahu a sílu.

Stála nyní před velkým rozhodnutím. Ředitelé André a Firmin na ni stále naléhali, chtěli, aby se opět vrátila ke své pěvecké kariéře. Ne, nezapomněla na svůj talent, ani na rady svého velkého učitele. Denně cvičila zpěv s velkým nasazením, ta velká přestávka nezanechala na jejím hlase vůbec žádné stopy.
Jen Raoul sledoval její počínání se znepokojením. Chtěl ji udržet co nejdále od Opery, ale marně. Nakonec se přece rozhodla.
Aida...vždy tuto operu velmi milovala. Egypt, doba faraonů a příběh lásky etiopského vojevůdce k otrokyni, kteří spolu nakonec umírají zazděni v podzemní kobce, ji naplňoval zvláštním pocitem. Nabídku tedy přijala. Za měsíc bude premiéra, má před sebou nyní spoustu práce. Koncem týdne měla odjet se synem na návštěvu Raoulových příbuzných do Rouenu. Napadla ji jedna odvážná myšlenka…jakže říkala Meg,že se jmenuje ta vesnice?…
Může tam třeba při zpáteční cestě zajet a zkusit je pozvat na premiéru.
Při tom pomyšlení ji ale píchlo u srdce…ještě to musí zvážit, jejich životy se přece již dávno rozdělily, bolest a hořkost pominuly, nevěděla, zda udělá dobře, když znovu vzkřísí staré vzpomínky.
A on třeba ani nebude mít odvahu vstoupit znovu do divadla, i když teď po takové době si těžko na něj někdo vzpomene. Kromě Raoula ovšem...musela si ale přiznat pravou podstatu tohoto nápadu.
Chtěla ho především vidět...
Nyní už věděla, co udělá. Pojede tam, ať už to dopadne jakkoliv. Postaví se tímto osudu a ukáže mu, že už
je silná.

**********************************************************************************

Jeanette právě uklízela před domem a všimla si,
že po cestě od lesa přijíždí pomalu velký kočár. Když přijel blíže, viděla, že má na dveřích nějaký erb.
Jakmile zastavil před bránou, vystoupila z něj velmi elegantní mladá dáma v cestovních šatech. Něco říkala kočímu a pak z kočáru vytáhla ven plačícího, asi tříletého plavovlasého chlapce.

***********************************************************************************

Když jsme vyjeli z vonícího lesa, objevil se před námi krásný bílý dům, patřící k nějakému statku. Můj syn se právě probudil a začal plakat.
„Ale, no tak, Nicolasi, zlatíčko. Podívej, už jsme tady.“
Vystoupili jsme a já se s úžasem rozhlížela kolem sebe. Na louce se pásly koně, bylo tady opravdu krásně. Zde tedy nyní žije...jak obrovský rozdíl oproti jeho předešlému životu, pomyslela jsem si.
Pak jsem si všimla, že k bráně přicupitalo maličké, asi dvouleté tmavovlasé děvčátko. Překvapeně jsem na ně pohlédla. Roztomile se usmívalo, mělo krásné zelené oči...ty oči!...teď mi to teprve došlo. Ze zamyšlení mne vytrhl hlas nějaké mladé ženy.
„Madeleine, Madeleine, kdepak zase jsi?...“
Přistoupila k dítěti a vzala je za ručku. Byla o něco starší než já, měla dlouhé tmavé vlasy a jednoduché, ale velmi slušivé šaty. Když mne uviděla, zarazila se.
Obě děti neváhaly a začaly si hrát s nějakým psem, který k nám zrovna přiběhl.
„Dobrý den, jsem Christina de Chagny a...“
„Já vím, madame, pojďte dál...zavolám jej...“
řekla rozpačitě. Tedy mne znala.
Váhavě jsem vešla do domu. Byl jednoduše, ale velmi vkusně zařízený. S potěšením jsem oknem sledovala obě děti, jak se ihned spřátelily a hrály si spolu. Pak jsem uslyšela dva mužské hlasy. Nějakého starého muže a pak...srdce mi začalo divoce tlouci...
„Máš tady vzácnou návštěvu“…říkala mu s nejistotou
v hlase jeho žena. Otočila jsem se ke dveřím. Než vešel, něžně ji políbil. Nesl nějaký trám, a v té chvíli, kdy mne spatřil, jej upustil na zem. Po nekonečných čtyřech letech jsem jej konečně spatřila.
Byl to on, můj Anděl hudby...
Změnil se. Více zmužněl, na tváři měl úplně jinou masku, takřka dokonalou, vůbec nepůsobil tím děsivým dojmem, jako dříve. Na čele mu přibyla jedna ostrá vráska, ale jeho hluboký a pátravý pohled mu zůstal.
Dlouhou chvíli jsme se navzájem pozorovali. Všimla jsem si, že ona za ním nervózně postává. Zřejmě jí to bylo velmi nepříjemné, viditelně jej žárlivě střežila.
Ani jsem se jí nedivila. Přistoupila jsem k nim blíže
a prolomila jsem to trapné ticho.
„Dobrý den Eriku, omlouvám se, že Vás zde takhle ruším, ale mám pro Vás, a samozřejmě i Vaši ženu, jedno pozvání. Víte, příští měsíc mám opět premiéru v Opeře, takže jsem si myslela, že byste...“ váhavě jsem vytáhla dva lístky. Beze slov je přijal a položil na stůl. Všimla jsem si, že se mu chvějí ruce... Pak tlumeně poděkoval a pobídl mne, abych se posadila. Jeho žena
se mi představila a nabídla mi kávu.

Tuto zvláštní situaci zachránil až přicházející Pierre, který mne poznal. Srdečně jsme se přivítali, na všechno se vyptával. Všimla jsem si, jak Erik se zaujetím sleduje naše děti, které spolu běhaly po dvoře. Marně jsem v jeho výrazu ale hledala aspoň kousek radosti z našeho shledání. Spíš naopak.
Byl vážný,stále se snažil potlačit rozrušení, a jeho žena mne nespustila z očí.

Pochopila jsem, že už do jeho života tak zcela nepatřím. Spojoval si mne už zřejmě pouze s nepříjemnými událostmi, které tenkrát prožil. Možná jsem zde ani neměla jezdit. Ne, necítila jsem už bolest, jen nepříjemný pocit. Ale zároveň mne těšilo, když jsem viděla, že je asi konečně šťastný.
Dopila jsem kávu, poděkovala a zvedla se k odchodu.
Všimla jsem si, že Jeanette na mne pohlédla s úlevou. Nu, je zřejmě nejvyšší čas odejít.
„Děkuji za kávu, musíme už jet, jsme dlouho na cestě
a můj syn je již unavený. Takže, budete-li chtít, ráda vás uvidím v Opeře.“
Vyšli jsme před dům a obě děti k nám přiběhly.
Pohladila jsem něžně tu malou dívenku s jeho očima
a vzala za ruku svého syna.
„Pojď, Nicolasi, pojedeme, ať otec nemá starost,
kde jsme se tak zdrželi.“
Nadšeně mi povídal. „Maminko, mně se tady moc líbí, přijedeme zase ? A přijede někdy Madeleine k nám, ukážu jí svého poníka...prosím! Tatínek to určitě dovolí, viď?“
Nic jsem mu na to neřekla a vedla jej ke kočáru.
Tohle přání mu zřejmě ale nebudu moci splnit. Když jsme odjížděli, viděla jsem,že Erik stojí u brány a dívá se za námi. Ještě jsem se jednou ohlédla.
Možná naposledy...?
Cítila jsem, že se mi do očí derou slzy, snažila jsem se to ze všech sil překonat.

************************************************************************************

Byl jsem plný rozporuplných pocitů. Její návštěva mne velmi překvapila, ale až na pár slabých okamžiků, zůstal jsem celkem klidný. Vypadala velmi vznešeně,
už to nebyla ta plachá dívka, pobíhající po chodbách Pařížské Opery. Potěšilo mne ale, že nezahodila svůj
vyjímečný talent a vrátila se ke zpěvu. Doufám,že nezapomněla ani na mé rady, které jsem jí kdysi dával, Aida je velmi náročná, ale určitě to zvládne.
Díval jsem se ještě dlouho za odjíždějícím kočárem, pak jsem se otočil. Jeanette tam rozpačitě stála, držela Madeleine za ruku.
Ihned jsem za nimi šel. Vzal dceru do náruče, Jeanette kolem ramen a šli jsme směrem k domu.
„Pojď, něco ti ukáži, už jsem v podkroví skoro hotový.“ Konečně se usmála.

Když jsme vešli do pokoje, vzal jsem ze stolu lístky, chvíli jsem zaváhal a pak jsem jeden pokrčil a vyhodil. Druhý jsem podal udivenému Pierrovi.
„Vy si tu slávu jistě nenecháte ujít, nemám pravdu?“
Pak jsem vzal Jeanette za ruku a vedl ji do podkroví, abych ji ukázal ateliér, dárek pro jejího otce.
***************************************************************************************
...Pierre chvíli počkal, pak rychle vytáhl ze smetí ten pomačkaný lístek a snažil se zachránit, co se dalo.
Šlo to velmi ztěžka, snad se mu to podaří. Byl přesvědčený, že Erik jednal velmi ukvapeně.
Pak odešel do svého pokoje, s úmyslem vyrovnat lístek
v nějaké těžké knize...