Erik

Anotace: 18.kapitola - Premiéra...(volné pokračování Fantoma)

Dvacátý květen roku 1874...Aida...
Opera La Garniére....začátek premiéry o sedmé
hodině večerní...četl jsem znovu na lístku, který nechal Pierre ležet na stole. Asi jej tady zapomněl.
Tedy již dnes...ano, bude to velkolepé, jistě bude mít obrovský úspěch. Jako tenkrát.
Byl jsem přece jejím učitelem, tak to ani jinak nemůže být...
Ihned jsem zaplašil tyto stále se vracející myšlenky.
Madeleine mne netrpělivě zatahala za lem pláště.
„Už pojedeme? A kde je strýček Pierre? A můžu si vzít
s sebou Breta, dovolíš mi to?“
Usmál jsem se na ni. Na svůj věk byla velmi upovídaná, ale roztomilá. Vzal jsem ji láskyplně do náruče.
„Ale to víš, že můžeš, ale slíbíš mi, že se o něj budeš starat! A teď běž, rozloučit se s maminkou.“

Původně měl přijet Jean a nazpátek vzít Pierra
do Paříže,ale měl ještě jedno neodkladné jednání, takže jsem musel jet já. Sám by to Pierre určitě nezvládl.
Spojil jsem tedy tuto cestu s návštěvou Jeanettiných rodičů, kteří se již nesmírně těšili na svou malou vnučku. Vrátit jsme se měli až druhého dne.
Nejdříve jsem měl při tom pomyšlení svíravý pocit.
Paříž.....mé poslední vzpomínky na toto město nebyly zrovna nejpříjemnější.
A já se tam měl po dlouhé době znovu vrátit. Navíc tato cesta ve mně opět probudila neustále potlačované a již téměř zapomenuté myšlenky. Necítil jsem se zrovna nejlépe.
Ale je to již několik let, stěží si dnes někdo vzpomene, že někdy někde v podzemí Opery bloudil nějaký fantom. Tím jsem se trochu uklidnil. Vzal jsem ze stolu lístek a šel pomalu ke kočáru. Madeleine už tam netrpělivě poskakovala. Rozloučil jsem se tedy
s Jeanette a za chvíli přispěchal Pierre, všimnul jsem si, že je nějak roztržitý, nechápal jsem proč.

K večeru jsme dojeli k domku na předměstí, byl již nejvyšší čas. Předali jsme tedy mou dceru matce Jeanette, a museli jsme si pospíšit.
Když jsme přijížděli k divadlu, pozoroval jsem ty spousty lidí, proudící k hlavnímu vchodu.
Ti všichni jí dnes budou tleskat...pomyslel jsem si.
„Nechcete si to přece jen rozmyslet?.....“ snažil se mne přemluvit Pierre, když jsem mu pomáhal ven
z kočáru. „Lístek jsem Vám nechal na stole. Odpusťte, ale bylo škoda jej vyhodit.Taková příležitost……“
Jen jsem zavrtěl hlavou. Tak proto jej tedy nechal ležet na stole. Viděl jsem, že byl mým nesouhlasem velmi zklamaný.
„Ne, ale projdu se tady po okolí, než představení skončí, a pak si přivoláme drožku“.
Když jsem zaplatil a kočár odjel, narazil jsem si pro jistotu klobouk hluboko do čela. Nostalgicky jsem si dlouho prohlížel tu známou budovu. Nic jí za ta léta neubylo na honosnosti ani kráse, zejména po tom nešťastném požáru před čtyřmi léty....
Vytáhl jsem z kapsy pláště onen lístek. Chvíli jsem se na něj díval, zprvu chtěl odhodit, ale pak jsem ho opět schoval. Nechám si jej aspoň na památku. A vydal jsem se tedy dále ulicí kolem divadla.

Když jsem tak osamoceně bloudil, narazil jsem na tu mříž dole ve zdi...
Ano, bylo to ono. Tahle chodba zcela určitě vedla
do podzemí.
Přes všechna svá předsevzetí, neodolal jsem a pokusil se mříž otevřít. Krátce jsem se ještě rozhlédl kolem sebe,zda nikdo nejde, a rychle vstoupil dovnitř.
Za chvíli se mé oči přizpůsobily okolní tmě. Cestu jsem ještě nezapomněl. Musel jsem ale dávat pozor,abych neupadl, schody i zem byly mokré. Pak jsem se ocitl
na břehu jezera, bylo to zde vše úplně jiné. Dlouhou chvíli jsem zde zůstal stát. Trosky mého příbytku zmizely, nezbyla zde ani stopa po mé existenci.Zadním schodištěm,ukrytým za padacími dveřmi, jsem se pak dostal až do druhého podzemního podlaží. Zde jsem
po paměti našel onen průduch, vedoucí k jevišti.
Zaposlouchal jsem se, přišel jsem právě včas.
Slyšel jsem skoro celé poslední dějství a závěrečnou árii. Pak se ozval dlouhý, ohlušující potlesk. Přesně jak jsem předpokládal,nezklamala mne. Mohl jsem přijít dříve a z té krásy slyšet trochu více.....
Tak, to by stačilo.Zastyděl jsem se za svou slabost,
že jsem nedokázal odolat. Pomyslel jsem na milovanou Jeanette, jistě by ji to velmi mrzelo. Ale také jsem nyní věděl, že to bylo naposledy. Nechci již oživovat staré vzpomínky, když se mi už jednou podařilo dostat
je ze své mysli.
Byla tady sice tma, ale přesto se mne zmocnil nepříjemný pocit. Pak se mi zdálo, že slyším nějaké hlasy. Proto jsem raději spěchal pryč. Byl nejvyšší čas sehnat drožku.

***

Dnes jsem byla celý den velmi rozrušená. Po dlouhé době zpívat před tolika lidmi!
....ale co, musím to přece zvládnout. Chvíli jsem ještě procvičovala hlas, pak jsem se ustrojila do kostýmu. Pořád se mi v mysli vracela jedna otázka...zdalipak přijedou...?
Když jsem pak za oponou nenápadně nakukovala
do hlediště a viděla ty spousty lidí, maličko jsem znervózněla,ale překonala jsem to.
Snažila jsem se je v lóži zahlédnout.
Ano, už jsem uviděla Raoula s naší rodinou.
Ale tam...Seděl tam pouze Pierre a místo vedle něj bylo prázdné. Trochu mne to zamrzelo.Částečně jsem ale přece ani nedoufala. A tak jsem rychle běžela do zákulisí připravit se na začátek své nové kariéry.

Po představení jsem v mé šatně vyčerpána usedla
do křesla. Všude kolem byly spousty květin.
Při pohledu na ně mne napadlo,že chybí jen rudá růže... usmála jsem se té myšlence.
Bylo to dnes naprosto úžasné,měla jsem obrovský úspěch. Ten aplaus, lidé vstávali ze sedadel, skoro se mi
z toho až zatočila hlava. Zpívala jsem s velkým nasazením, téměř jako tenkrát pro něj...ale tehdy....
Ale no tak, dosti chmurných myšlenek.Už je to pryč. Vstala jsem a pomalu jsem přistoupila k oknu, z něhož bylo částečně vidět na osvětlené prostranství před divadlem. Pozorovala jsem ty spousty lidí, odcházející po představení. Najednou jsem zahlédla Pierra, jak míří k drožce.
A u ní...zprvu jsem myslela, že se mi to snad zdá...ale ne, byl skutečný.
Stál tam ve stínu, na hlavě široký klobouk, zahalen
ve svém plášti. Než jsem se stačila vzpamatovat, nastoupili a odjeli.
Snažila jsem se uklidnit, trochu jsem se na sebe zlobila, že jsem znovu podlehla tomu pocitu.
Ale brzy mne to naštěstí přešlo.
V hledišti sice nebyl, ale snad mne přece jen slyšel, aspoň trošku...jako tenkrát, možná tam někde dole....
bylo to sice dětinské, ale tohle pomyšlení mi stačilo,víc jsem už nepotřebovala.
Ozvalo se zaklepání na dveře, byla to Meg Giryová.
Ihned jsem jí to vyprávěla a ona mne přísně pozorovala.
„Christino, víš co jsi mi slíbila, že už s tím přestaneš! Je to pouze tvá představa.
A teď se rychle převlékni a už pojď. Raoul na nás netrpělivě čeká, půjdeme všichni společně na večeři.“
Mrzelo mne,že se na mne zlobí, nesouhlasila ani s tím, že jsem za ním tenkrát vůbec jela.
Snad jsem jí to ani neměla říkat.
Ano, možná že to byla jen má představa, ale já věděla,že si ji budu ve svém srdci už navždy hýčkat...