Erik

Anotace: 19.kapitola-Radost i smutek..(volné pokračování Fantoma)

Cesta domů byla dosti únavná, navzdory kalendáři nastaly velmi teplé dny. Madeleine mi spala v náručí, já sledoval ubíhající krajinu a poslouchal Pierra,který mi nadšeně líčil průběh celého představení.
„Jaká škoda, Eriku, že jste tam nebyl,ta skvělá výprava, to provedení! Byla to nádhera, měl byste to vidět a hlavně slyšet...“rozplýval se.
Slyšet?...Jen jsem se pousmál. Vezl jsem si přece
s sebou domů jedno malé tajemství, které nikdy nikomu neprozradím. Ani jemu...
.....................................................................................

Má dcera Madeleine rostla jako z vody. Stále více jsem pozoroval, jak se slibně vyvíjí její hudební a také taneční nadání. Kdykoliv jsem usedl ke klavíru, ihned jsem ji měl vedle sebe.Zkoušela také sama hrát anebo mi sedávala na klíně a já jí musel pořád něco zpívat.
Jakmile uslyšela jakoukoliv hudbu, snažila se u toho vždy nějak tančit.
Když jí bylo šest let, vzala ji s sebou paní Giryová do Pařížské Opery na balet, od té doby s ní nebylo vůbec
k vydržení. Pohybovala se velmi půvabně, jisté vlohy zde opravdu byly.
Tetu Antoinette zbožňovala, a ona ji. A Meg, ta byla jejím velkým vzorem, neustále o ní štěbetala. Sem tam také ale utrousila slovíčko o primadoně v krásných šatech. Vždy jsem si všimnul, že mne paní Giryová sleduje, snažil jsem se nedat najevo, že mne to jakkoliv zajímá. Jednoho dne mi navrhla, že by občas Madeleine mohla vzít na zkoušky baletu, když bude
u babičky v Paříži. Poznala její velký talent
a pomaličku ji začala zasvěcovat do tajemství tohoto umění. Nadšení pak nebralo konce.
Nyní už jsem věděl, jakým směrem povede její budoucnost a velmi mne to těšilo.

Čím dál tím častěji jsem nyní již jezdil s Jeanem na cesty. Občas mi připadalo, že je opravdu jako můj otec, kterého jsem si kdysi vysnil. Osud mi jej přivedl již v dětství, pak po létech znovu, díky jeho dceři. Naplnili mi můj prázdný život, pomohli mi zhojit mou velkou ránu v srdci a já jim byl za to nesmírně vděčný.
Začali jsme nyní obchodovat kromě obrazů také
se starožitnými předměty, převzal jsem za něj veškeré vedení účtů, velmi se nám dařilo.
Tím více jsem se pak ale těšíval na návraty domů
a na láskyplnou náruč Jeanette.
Vychutnávali jsme si každý okamžik,kdy jsme byli opět spolu, včetně projížděk na koni.
Pierre už jen odpočíval, veškerou práci na domě převzal Gustave, který zde také přivedl i svého syna. Nebránil jsem mu. Byli oba velmi spolehliví a také pracovití.
Jednou při návštěvě města Dijonu jsem u známého obchodníka se starožitnostmi něco objevil. Zdálky mi to tak ani nepřipadalo, ale když jsem přišel blíže,
už nebylo pochyb.
Stál tam na vyřezávaném stolku, celý zaprášený a díval se na mne svýma skleněnýma očima.
Opičák s činely sedící na hrací skříňce...!
Kde se tady vzal?
S úžasem jsem si jej prohlížel. Náhle na mne opět dýchla minulost. Asi mne bude již pořád pronásledovat. Slyšel jsem,že starožitník přichází,vzal jsem tedy opatrně opičáka do rukou.
„Á, tady jste. Ještě jste si něco vybral? Tohle?
Jen mi tady zabírá místo a ani nefunguje. Už si nevzpomínám, kdo a kdy jej tady přinesl. Dám Vám jej velmi levně, pane.“
Zabírá místo a levně? Odpustil jsem mu ta slova. Nemohl tušit, jakou má pro mne tato věc nesmírnou cenu.

Když jsem přijel domů, pečlivě jsem jej očistil
a snažil se nějak opravit. Byl dosti poničený,
nezacházeli s ním zrovna vlídně. Po dlouhé chvíli se mi konečně podařilo strojek dát dohromady. Chvějící se rukou jsem natáhl klíček. Mírně v něm zaskřípalo, tlapky s činely se daly do pohybu a pak začal hrát tu známou melodii...
...Maškaráda...skryj svou tvář, aby tě nikdo neodhalil...
Zavřel jsem oči a zaposlouchal se. Je to už tak strašně dávno...
Povzdechl jsem a pak jej postavil na komodu.
Jednou po večeři jsem jej ale znovu uslyšel. Vešel jsem do pokoje a uviděl Madeleine, jak stojí u komody, hlavu položenou na svých malých ručkách a okouzleně poslouchá.
Když jsem k ní přistoupil, zeptala se.
„Tatínku, ten je úžasný, a jak krásně hraje. Odkud ho máš a co je to za píseň?“
„Maškaráda“...odpověděl jsem jen krátce.
Nemohu přece zatěžovat její dětskou mysl...
„A můžu si jej vzít? Slibuji, dám na něj pozor…prosím“. Neměl jsem sílu jí to zakázat.
Pak jsem sledoval, jak vzala opičáka něžně do náruče
a odnesla si jej k sobě do pokoje.
Toho večera jsem tu skladbu slyšel ještě mnohokrát...

Jaro roku 1880 bylo pro nás velmi smutné, protože těžce onemocněl Pierre. Vzhledem ke svému vysokému věku nemoci jen slabě odolával. Zavolal jsem k němu nejlepší lékaře, ale vždy jsem musel přijmout to, co se mi tak špatně poslouchalo.
Že mu není pomoci. Sedával jsem denně u něj na lůžku. Když jsem jej pozoroval, jak je mu stále hůř a slábne mi před očima, vzpomínal jsem na všechno, co kdy pro mne udělal. Na mé první chvíle po mém útěku z podzemí, kdy mi byl velkou oporou, na to jak za mnou přijel až sem a rozhodl se zůstat, až po dnešní dobu, kdy jsem si život na statku bez něj nedokázal vůbec představit.
Byl pro mne mnohem více než přítelem. A já se s ním teď měl navždy rozloučit…?
Nechtěl jsem si to vůbec připustit.

Jednoho dne ale při návratu domů jsem měl jisté špatné tušení. Když jsem přicházel k domu, Madeleine seděla na zemi a objímala Breta, Gustave rozpačitě postával u dveří.
Jeanette se ke mně rozběhla a já uviděl, že pláče. Pochopil jsem, byl konec.
Pevně jsem ji objal a snažil se ji aspoň trochu utěšit.
Sám jsem se ale také neubránil slzám. Bude mi hrozně moc chybět...
Měl jsem nyní také před sebou nelehký úkol. Sdělit to nějak šetrně paní Giryové...