Ach ti Angličané

Anotace: 21. kapitola, tato kapitola se odehrává již dva roky po minulé. Lucku a Daniela čeká další velké štěstí, ale není růže bez trnů...

Sbírka: Ach ti Angličané

O dva roky později…

Lucka šla rychle ze školy, byla poslední rok na vysoké, teď spěchala domů. Nervózně spěchala, ale před domem zpomalila, aby se vydýchala, stálo tam totiž auto a to znamenalo, že Daniel je ještě doma a ona nechtěla, aby na ní poznal, že je nervózní.
Naštěstí už byl na odchodu.
„Ahoj“ pozdravil ji.
„Ahoj, kdy se vrátíš?“
„K večeru, přesně nevím.“
„Tak jo.“
Z okna se dívala jak nasedá do auta a odjíždí. Jakmile zmizel za rohem, rychle běžela ke kabelce, a pak do koupelny. Po chvíli z ní opět vyšla-s těhotenským testem v ruce. Nervózně přecházela po obýváku, vteřina jí připadala jako minuta, minuta jako hodina.
Zhluboka se nadechla, vzala test do ruky a podívala se na něj-byly tam dva světle modré pruhy. Pomalu, jako ve snu, si položila ruku na břicho.

„Ahoj lásko“ pozdravil ji Daniel utahaně, „jakpak se máš?“
„Krásně“ odpověděla.
„A copak je tak krásný?“
„Jsem něco zjistila.“
„A co?“ zeptal se a přitulil se k ní.
„Já jsem těhotná.“
Zeširoka se usmál.
„To je úžasný“ řekl a sevřel ji v náručí, „víš to jistě?“
Podala mu těhotenský test.
„U doktora jsem ještě nebyla, ale podle tohohle těhotná jsem.“
Daniel ji držel v náručí a ani na chvíli ji nepustil. Byl z něj ten nejšťastnější člověk pod sluncem.
Nepočítali s tím, že by Lucka otěhotněla tak brzo. Antikoncepci totiž vysadila teprve nedávno.
„Teď to budu muset zavolat mámě, nevim jak jí to po telefonu říct. Nejradši bych jí to řekla osobně, ale než bych se k ní dostala- to tak dlouho nevydržím.“
„Rozhodně to bude hóódně dlouhej rozhovor“ zasmál se Daniel.

Její máma z toho měla samozřejmě obrovskou radost a chtěla co nejdřív letět za ní.
Fotky z ultrazvuku si Daniel schoval do diáře-prý že se na ně bude dívat, aby se mu zlepšila nálada. Ale k tomu ani nepotřeboval fotky, protože od chvíle, kdy to zjistil, byl šťastný a usměvavý pořád.
Zato Lucce úsměv z tváře mizel, bylo jí často špatně. Nevyhnuly se jí totiž ani nevolnosti ani únava, a tak každé ráno zvracela a přes den spala nebo jen unaveně mžourala. Dokázala zvládnout školu, ale to bylo maximum.
Když přišel Daniel domů, pravidelně našel Lucku v posteli bílou jako stěna a navíc jí bývala neustále zima.
Šla tedy k doktorovi. Tam jí vzali krev na různé testy. Výsledek ji moc nepotěšil.
„Nemá pro vás bohužel dobrou zprávu“ řekl doktor, „těhotenství váš organismus příliš vyčerpává, a proto budete muset být v klidu.“
„To nebudu moct nic dělat?“
„Budete muset ležet, můžete se učit, číst a tak, ale budete ležet-žádné větší nebo těžší činnosti, žádné vaření, uklízení a podobně.“
Lucka se zatvářila zničeně, a tak doktor ještě dodal: „A buďte ráda, že můžete být doma a ne v nemocnici.“
Přikývla, ještě že tak.

Bylo to pro ni vážně utrpení. Nemohla nic dělat, jen ležet, jíst, učit se, dívat se na televizi, brouzdat na netu, číst a podobně. Daniel ji opravdu nechtěl dovolit nic, dokonce i na záchod ji chtěl nosit. To už nevydržela a rázně ho odbyla.

Podívala se na oběd, který jí Daniel donesl. Vypadal chutně, ale neměla na nic chuť. Zhnuseně se odvrátila.
„Co je lásko?“
„Já už to nevydržím, už nevydržím jen ležet a dělat to samý-hodinu co hodinu, den co den, týden co týden-to se prostě nedá vydržet. Nemohli bysme na chvíli ven? Jen se sednout na lavičku, klidně mě tam odnes, já se vážně ani nepohnu. Přísahám!“
Daniel se zasmál a přikývl. „Tak jo.“ Nadšeně ho objala.

Zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu.
„Konečně něco jiného než moje postel.“
Donesl ji na lavičku. Spokojeně se uvelebila a rozhlédla se kolem sebe.

Užívala si každé vteřiny strávené venku, o to víc se jí nechtělo zpět domů. Odmlouvala a prosila, jen aby nemusela zpět. Ale nebylo jí to nic platné, Daniel nechtěl nic riskovat, a tak byl neoblomný a Lucka neuprosila ani zlomek vteřiny.