A co bylo dál ( 21. kapitola)

Anotace: Erikovi k svátku :)

Týden.
Toto slovo jí znělo v hlavě od samého rána a nedokázala se ho zbavit. Pouhých sedm dní. Madam Giry pozorovala svou tvář v zrcadle toaletního stolku a popaměti splétala prameny bohatých vlasů. Obzor se na východě teprve začínal barvit do růžova, ale ona nemohla spát. Celou noc se převalovala na lůžku. Ve spánku ji až bolelo srdce od neustálého střídání stesku s bolestí a naděje s úlevou, takže se znovu a znovu budila. V posledním ze zmatených snů se jí zdálo, že stojí na jevišti, mladá a pružná jako dřív, a k nohám se jí odkudsi seshora snáší bílá obálka s těžkou rudou pečetí. Natahuje po ní ruku … je od něj, takže je v pořádku, díkybohu … A do toho Christinino „Kde by byl? Přece tady!“ .
S bušícím srdcem otevřela oči do tmy pokoje. Pochybnosti a nejistoty zůstaly; věděla, že už neusne. A přece, ten poslední sen byl tak živý, že zatoužila ještě si ho připomenout a sešla tmavými chodbami až dolů. Opera byla tak časně ráno jako mrtvá. Antoinette Giry se postavila na okraji ohořelého jeviště a dívala se tam, kde před týdnem zářil plyš rudých sedadel. Pach spáleniny ještě pořád visel ve vzduchu a kolem ní visela ohořelá lana a kladky. Zavřela oči a zvedla obličej vzhůru. Teď! Teď! Už padá, skoro ji držím!
Nestalo se nic, jen průvan jí vmetl do tváře pár smítek popela jako škodolibý výsměch jejímu snění.
„Jsi husa, Antoinette,“ zašeptala, „nic než husa.“
Vydala se zpět do svého pokoje a hrdlo měla stažené potlačovanými slzami. Ani nevěděla jak, a stála v šatně primadony s čelem opřeným o velké zrcadlo, o tu magickou bránu do světa „tam dole“. I v těžkém šeru mohla vidět slzy na své tváři. Na okamžik měla nutkání zrcadlo rozbít, ale pak se zmohla jen na zoufalý výkřik a ránu pěstí do zlaceného rámu.
Týden.
Když o chvíli později z šatny vycházela, měla prázdný pohled a nejistý krok. Na schodišti netečně minula jakousi postavu a dál stoupala vzhůru.
„Madam?“
Udělala další dva kroky než se zastavila.
„Madam, stalo se něco? Slyšel jsem křik.“
Alain Guignet na ni hleděl s obavami.
„Ach, dobré ráno, Alaine, to nic, byla jsem se jen … projít.“
Byla to chabá lež a věděla, že to poznal i on, ale bylo jí to lhostejné. Další dva schody a znovu se zastavila.
„Mohu, mohla bych tě …,“ zarazila se a pak se odvrátila, jakoby si celou věc rozmyslela.
Chlapec k ní vyběhl a zastoupil jí cestu.
„Pamatujete, madam? Cokoli.“
Přikývla a tiše vyslovila svou prosbu. Když odběhl, aby ji splnil, vyšla až k sobě nahoru, sedla si ke stolu a čekala. Věděla, že bude potřebovat všechnu trpělivost a rozvahu světa.
Alain zatím vyběhl do ulic Paříže. Sehnat drožku na samém rozhraní noci a dne bylo prakticky nemožné, a proto se rozběhl po svých a doufal, že snad cestou potká kočího, který by byl ochoten ho svézt.

Tou dobou se v zahradě přiléhající k faře kostela Eglise Notre Dame v Saint Mandé svěží mladé výhonky blaženě zachvívaly pod proudem vody z kropicí konve. Vůně zvlhlé země, tymiánu, levandule a dalších bylin se spolu s cvrlikáním ptáků a tlumeným pobrukováním mísila do jedinečného chvalozpěvu nadcházejícího dne. Zdejší bylinná zahrada byla oázou klidu a míru v rušném městě a jakýmsi záhadným způsobem se to odráželo i na lécích a koření, které si odtud lidé s sebou odnášeli.
Otec Jacoppo položil konev na pěšinu a spokojeně se rozhlédl. Často říkával, že jeho zelené království je mu milejší než království nebeské a jeho farníci to považovali za podařený žert, netušíce, že svá slova myslí naprosto vážně. Teď ale založil ruce v bok a protáhl se.
Sám k sobě zabručel: „Tedy, Hospodine, jistě je to všechno především tvé dílo, ale ty tucty plných konví a bolavý hřbet snad omluví pýchu, kterou zde cítím.“
Rána v zahradě pro něj bývala nadechnutím k dalšímu dni v jeho prostém životě. Jakkoli bral službu Bohu i jeho ovečkám vážně, rána si rád nechával pouze pro sebe – a Bůh i farníci to obvykle respektovali. Když tedy uslyšel vrznutí zahradní branky a chvatné kroky na písčité pěšině, zklamaně si povzdechl. Jedině tak si postěžoval na nikdy nekončící službu svým bližním a když se otočil, spatřil před sebou tmavovlasého chlapce, na němž bylo vidět, že přišel ve spěchu a v naléhavé věci. Smrt nebo porod, blesklo hlavou otci Jacoppovi.
„Otče,“ pozdravil chlapec a snažil se nadechnout, „mohl byste jít prosím se mnou?“ Ještě než kněz stačil přikývnout, dodal: „Posílá mě madam Giry z Palais Garniére.“
Otec Jacoppo se zarazil: „Stalo se jí něco?“
„Ne, je v pořádku, jen vás prosí, abyste přišel.“ Alain byl netrpělivý, ale kněz váhal.
„Dobře, vyřiďte jí, že po ranní mši se k ní vypravím, dřív to bohužel nepůjde,“ navrhl nakonec a sehnul se pro konev. Chlapec ho chytil za rukáv.
„Otče, požádala mě, abych vás přivedl hned. Sama říkala, že budete nejspíš váhat, a že v tom případě vám mám jen zmínit žalm stotřicátý.“
Otec Jacoppo se na něj upřeně zadíval. Zvolna položil konev zase na zem.
„Dobře,“ pokývl hlavou, „pak tedy máme důvod spěchat.“
Vystrkal Alaina ze zahrady až do stájí a celou cestu až k opeře nepronesl jediné slovo.
Teprve u dveří bytu madam Giry chlapci poděkoval za vyřízení vzkazu a krátce zaklepal. Jakmile uviděl napjatou tvář maitress de ballet, pochopil, že musela mít skutečně dobrý důvod jej volat.
„Dobré jitro, Antoinette,“ odpověděl na její pozdrav, „jestliže mě potřebujete tak nutně, že se odvoláváte na žalm sto třicet, pak asi nejde jen o rozmar, že?“
„Doufala jsem, že si možná vzpomenete, že budete vědět, co tím chci říct.“
„Z hlubin bezedných tě volám …kéž tvé ucho pozorně vyslechne prosby mé. Ano, dobře si pamatuji naši rozpravu o zoufalství toho, kdo nemá kam by obrátil své volání o pomoc. Vaše volání jsem dnes zachytil, ale nevím, zda budu s to pomoci. Oč jde?“
Madam Giry zavrtěla hlavou.
„Otče, než vám budu moci říct důvod proč jsem vás volala, budu od vás chtít slib.“
„Slib?“ Obočí otce Jacoppa vylétlo v údivu vzhůru.
„Slib, přísahu, říkejte tomu jak chcete. Můžete to brát, že se vám svěřím při svátosti zpovědi, nebo to berte jak chcete, jen mi dejte své slovo, že se nebudete dál šířit o tom, co se dnes dozvíte,“ řekla madam Giry pevným hlasem. „A že pokud usoudíte, že s touto záležitostí nechcete mít nic společného, povíte mi to přímo a nikdy víc už se o ní nebudeme bavit.“
„Vaše žádost je velmi neobvyklá,“ odtušil kněz.
Žena přikývla. „Jsem si toho vědoma a také naprosto pochopím, když na mou prosbu řeknete „ne“.“
Kněz se pousmál: „Víte, že nikdy neříkám „ne“ na prosby.“
„Možná to dnes uděláte poprvé,“ Madam Giry se mu dívala pevně do očí. „Prosím váš slib, otče. Jinak vám budu muset poděkovat, že jste se obtěžoval, a nechat si svou prosbu pro sebe.“
Otec Jacoppo k ní přistoupil a položil jí ruku na rameno: „Dobře tedy, máte mé slovo.“
Se zájmem povzbuzeným tajemným chováním vedoucí baletu ji následoval chodbami opery a s údivem za ní vstoupil do jakési tajné chodby za velkým benátským zrcadlem. Mlčky šel za ní a snažil se představit si, co jej čeká na konci této záhadné cesty. Odpověď přišla záhy a otce Jacoppa ani moc vyvedla z míry.
V tmavém výklenku, kam se světlo svíčky ani nedokázalo dostat, ležela na zemi zhroucená mužská postava.