A co bylo dál ( 22. kapitola)

Anotace: Fantom atd. Držte palce, aby ho zachránili ...

Madam Giry se opatrně sklonila k bezvládnému tělu, vytáhla šátek a jemně jej rozprostřela po obličeji ležícího. Otec Jacoppo k ní přiklekl.
„Co to…?“ zeptal se nechápavě.
„Není moc těch, kteří tuto tvář spatřili, a mohli by o ní vyprávět,“ vysvětila mu klidně. „Mohl by vás kvůli tomu později zabít.“
Otec Jacoppo už muže prohlížel. „Vida,“ zabručel si do vousů a jemnými prsty dál pátral po zraněních. Nespokojeně syknul, když pod dlaní ucítil žhnoucí kůži splavenou potem a spíš vytušil než uslyšel sotva znatelný, povrchní dech. Ještě přitiskl ucho k hrudi a když se zvedl, jakoby říkal To jsem si myslel. Zavrtěl hlavou a zamyšleně hleděl na postavu na zemi.
„Antoinette,“ řekl jemně. Když se na něj podívala, pokračoval: „Jsou dvě možnosti. Mohu dát tady tomu chlapci poslední pomazání, a pak se vrátíme za zrcadlo a budeme se tvářit, že jsme tu nebyli. Smrt má tak blízko na dosah, že zítra bude pravděpodobně po všem. Vy se vyhnete všem potížím a on dalšímu utrpení..“
Žena naproti něj si přitiskla dlaň pevně na ústa, aby zadusila zděšený výkřik.
„Nebo,“ nadechl se kněz k další větě, „nebo mi řeknete, že jste ochotná udělat pro jeho záchranu cokoli – a já si skoro myslím že ano – a já udělám všechno, abych mu pomohl. Všechno co umím.“ Pak na okamžik zaváhal a zeptal se: „Je to on?“
Malé přitakání bylo jedinou odpovědí.
„Je to už dávno, co mě malá Antoinette poctila svou důvěrou a svěřila mi po zpovědi všechno o svém tajném chráněnci. Už dlouho jste o něm nemluvila, ale vím, že byste ho nikdy neopustila v nouzi. Musím vám jen připomenout, že je-li on tím hledaným fantomem opery, berete na sebe nesmírné riziko.“ Kněz se na ni ustaraně podíval.
Madam Giry napřímila záda.
„Ráda je na sebe vezmu.“
„Dobře tedy,“ řekl otec Jacoppo a z hlasu mu zmizely rozpaky a váhání. „Potřebuji svou brašnu s léky. Dál musím poslat vzkaz bratrům v kostele, aby mě uvolnili z dnešních povinností. Může to zařídit ten hoch, který mě přivedl?“
Maitress de ballet se zamyslela: „Budu ho muset do celé věci zasvětit a Meg zřejmě také. Nikdy jsem to nechtěla udělat, ale nevidím východisko. Má dcera ví všechno, netuší jen, že je tak blízko a naživu. Alain neví skoro nic, ale nikdy se neptá a udělá vše, oč ho poprosím. Promluvím s nimi a budou-li souhlasit, vím, že se na ně mohu spolehnout.“
„Dobře,“ řekl otec Jacoppo znovu. „Vy mi sem doneste nějaké světlo, pokrývky, vodu, trochu vína nebo koňaku. Stejně nemohu nic víc dělat. Nemusím vám snad připomínat, že naším hlavním spojencem je teď opatrnost.“
Madam Giry opustila chodbu i oba muže v ní a vrátila se do svého bytu. O nějakou chvíli později bylo vidět, jak ze zadního dvora La Garniére vyjíždí povoz otce Jacoppa s Alainem na kozlíku a míří na východ. Ve stejnou dobu by nahodilý zvědavec mohl přistihnout vedoucí baletního souboru, jak kradmo snáší do dolního patra přinejmenším pozoruhodnou sbírku věcí a ukládá ji po částech v šatně sólistů. Současně s tím pak Meg Giry na ranní baletní zkoušce předala nejstarší z kolegyň omluvu od matky, která „něco divného snědla a udělalo se jí zle“ a s tím se připojila k hodině.
Zatím si otec Jacoppo v chodbě za zrcadlem přitáhl sutanu blíž k tělu. Byl na chlad zvyklý, ale tato vlhká zima čišící odkudsi z hlubin pod divadlem ho začínala zábst. Seděl na zemi vedle těla muže, jehož neznal. Už před chvílí mu stáhl šátek z obličeje a teď se díval do tváře, která vlastně ani tváří nebyla. Jaký to život, napadlo ho. A jaká smrt …Sevřel v dlani bezvládnou ruku svého bezvládného druha.
„Bojuj, chlapče,“ řekl důrazně, „dělal jsi to jistě celý život, a teď to udělej zase. Chceš žít, jinak by ses nesnažil dostat až sem. Tak to zkus. Máš nejmíň jednoho člověka, který tě chce zachovat při životě, tak stojí za to to aspoň zkusit.“
Začal se modlit, ale ledovou ruku nepustil. Pak sejmul z krku malý kovový křížek a dlouze se na něj mlčky díval.
„Má to být tvá zkouška?“ zeptal se posměšně. „Vždycky jsem si dělal všechno po svém, a zdálo se, že to schvaluješ, tak na tom teď nebudeme nic měnit, platí?“
Otec Jacoppo vždy hovořil se svým Spasitelem jako rovný s rovným. „Tento člověk mě potřebuje a to je všechno, co chci vědět. Podívej se na něj! Když už mu byla osudem přisouzena tak strašná tvář, měl by dostat trochu víc štěstí než dostal. Tys také zakusil muka a krutě jsi trpěl, ale kdybych si já mohl vybrat, raději bych volil jeden den ve strašlivých bolestech, než celý život v ponížení, zoufalství a samotě, bez jakékoli šance na budoucnost. Nevím, jestli jsem zvolil správnou cestu, ale je mi to jedno, protože vrátit se z ní nehodlám …“.
Odmlčel se a pak se sám pro sebe usmál: „Při svaté zpovědi budu muset ke svým hříchům připočíst i zpupnost. To bratra Bernarda jistě potěší.“
Ledový průvan ho upozornil, že chodba se otevřela. Madam Giry vklouzla neslyšně dovnitř i s věcmi, které narychlo posháněla. Když uviděla, že otec Jacoppo sejmul z tváře fantoma opery šátek, celá ztuhla.
„Nejde to jinak, děvče,“ řekl kněz, „ten koňak do něj nějak dostat musím.“
Opatrně napřed otřel rty vodou, pak vpustil do úst několik kapek alkoholu.
„Podívejte se na tohle,“ zvedl bezvládnou ruku ke světlu lampy. Prsty i dlaně byly rozedrané do masa. „Tomu se říká bojovat o holý život. Doufejme, že vyhraje.“
Zručně začal čistit rány a přitom mluvil ke své společnici.
„Pochopil jsem, že by nebylo dobré, kdyby ho našla policie. Máme se bát ještě někoho dalšího?“
Madam Giry si povzdechla: „Vlastně každého. Lidé tady z divadla by ho vyvlekli ven na náměstí s velkým potěšením. Majitelé by jim k tomu tleskali. A vikomt de Chagny … ten by ho pak nejraději sám zabil.“
„Raoul? Raoul de Chagny? Přijde mi jako velice milý chlapec.“
„To nepochybně je, ale mezi nimi stojí žena a sám víte, že to je vždycky problém.“
„Ach ano. Silná jako smrt je láska, a neúprosná jako hrob jest žárlivost. A kdo je ta žena?“
Maitress de ballet zaváhala. „Christine.“
„Tak malá Christine,“ zabručel kněz. „Oba mají dobrý vkus, to se jim musí nechat.“ Po chvilce rozvažování položil další otázku: „Kolik toho ví ona?“
Antoinette Giry potřásla hlavou: „Vlastně neví nic. Netuší, že Raoul podnikl všechno pro to, aby fantoma zabil, a ani to, že se mu to nezdařilo. Policie má za to, že zemřel. Dokud si to myslí i vikomt, je v bezpečí.“
„Takže bude nejlépe ponechat Christine v blažené nevědomosti, aby něco nepokazila,“ dokončil za ni otec Jacoppo. Osušil si ruce a postavil se.
„Máte představu jak ho odsud dostat? Tady zůstat nemůže. Je tu nějaký spolehlivý úkryt?“
Madam Giry bezmocně rozhodila rukama.
„Za normálních okolností jsou tu místa, kam nikdo nevkročil léta. Jenže teď nejsou okolnosti normální. Nedokážu zaručit nic, dokonce ani u sebe doma.“
„Dobře, uvidíme. Jak se říká, důvěřujte v Pána a cesta se nepochybně najde. Pojďme ven, třeba tam na nás už čeká řešení.“
Vklouzli do šatny a zrcadlo zapadlo na své původní místo. Na chodbě na ně ovšem nečekalo řešení, ale nemilé překvapení v osobě pana André. Ten svůj údiv nijak neskrýval.
„Madam Giry? A co vy tady otče v tuto nekřesťanskou hodinu? Ech, tedy, promiňte,“ omluvil se knězi spěšně za svůj brept.
Antoinette Giry nedokázala říct nic. Zato otec Jacoppo na pana Andrého shlédl ze své výšky a spustil: „Víte, pane, u nás v Eglise Notre Dame v Saint Mandé se má brzy konat zvláštní bohoslužba. Arcibiskup a tak. A proto samozřejmě hledáme způsoby jak vylepšit naše skromné prostory pro takovou událost, a přitom jak vyjít s našimi omezenými prostředky. Napadlo mě, že by zde možná byly k mání nějaké poškozené předměty, které vám už nejsou k užitku, a u nás s Boží pomocí udělají velkou službu.“
Otec Jacoppo se díval panu Andrému zpříma do očí a madam Giry polil ruměnec. Tak plynulou a důvěryhodně znějící lež, navíc od kněze, nikdy dřív neslyšela. Pan André zíral na muže jako na zjevení. Myšlenka na odprodej věcí, které se už opeře nebudou hodit, ho oslnila. Aukce! Uděláme aukci! Kdyby se to tak spojilo s koncertem té mladé Daae… Z velké dálky k němu dolehla slova otce Jacoppa.
„… například koberec tady v šatně, myslím, že vzhledem k těmto skvrnám se ho opera za sto franků ráda vzdá.“
„Sto padesát,“ vrátil se pan André do reality v plné síle.
„Sto dvacet.“
„Stopětadvacet.“
Stisk ruky potvrdil dojednaný obchod a rozjařený Gilles André spěchal do kanceláře promyslet a zapít svou novou myšlenku.
Služebník Boží zcela nekněžsky mrkl na madam Giry.
„Neříkal jsem to? Cesty Páně jsou nevyzpytatelné. I když někdy mě samotného překvapuje, jak rychle je Nejvyšší umí připravit. Nic jiného nezbývá, ten chlapec musí pryč. Snad přežije ještě chvíli drsného zacházení.“
Jakmile se tedy vrátila bryčka otce Jacoppa, bylo otázkou několika minut naložit do ní umouněný koberec včetně obsahu stejně tak tajného jako cenného. Když už otec Jacoppo sahal po opratích, madam Giry ho zarazila. Rozhlédla se, a pak z kapsy své zástěry cosi vytáhla.
„Jistě se po ní bude shánět.“ S těmito slovy podala knězi bílou masku.
Ten ji ukryl do své brašny a koník na mlasknutí znovu trpělivě zamířil do Saint Mandé. Antoinette Giry zůstala stát na schodišti La Garniére sama a cítila zvláštní úzkost.
Fantom bez masky. Opera bez fantoma. Co přinese budoucnost?