dEMOnstrace - 4.kapitola

Anotace: Román je už hotový, při zájmu budu postupně nahrávat další kapitoly. Hl.h. stále spílá nad svým životem, dusí ho samota. Jediné co ho drží na nohou, a zároveň podráží, jsou útěky za Samuelem - svým lepším já.

Sbírka: dEMOnstrace

Vysoký skleněný hrnek se vznášejícími čajovými lístečky. Vypadá jako sněhová koule ve výkladní skříni londýnského obchodu Harrod´s. Někdo by řekl kýčovitý, mě lahodící, interiér liduprázdné čínské restaurace s jediným asijským číšníkem pařícím na počítači děsně starou tahovou strategii. Místo, kam poprvé můj imaginární blíženec Samuel pozval dívku, která v muzeu obnažené soše muže nasadila na zplihlý penis kondom. Potřísněný krví.
„Tomu panečku říkám interakce mezi umělcem a návštěvníkem.“ Natálie sebou překvapením cukla. Pomalu se vzdorovitě otočila.

„Tu máš,“ doprovází můj děda položení hrknu černého čaje na stůl přede mnou. S cukrem. Huhňá, setkali-li jste se někdy s huhňáním, zklamu vás, nemáte páru o huhňání. Sem tam použije slovenské slovo. Počúvaj, místo poslouchej. Před okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy, přicestoval za prací do Ostravy. Přes huhňání sotva rozeznáte důkaz o jeho původu.
Pokud se nesoustředíte, nepoznáte, že huhňání maskuje slova. Celé věty.
Celou řadu souvětí.
Sedá na druhou stranu k umakartovému stolu. Stísněná kuchyň paneláku. V celém bytě je neskutečný nepořádek. Mohl by si najmout uklízečku. Jeho hrdost, ovšem nedovolí, aby mu tu lelkovala. Od dědy se ke mně line trochu nepříjemného zápachu.
Moč?
„Nadělal si hluk, jak stádo volů,“ ani tak nevytýká. Konverzačně konstatuje. Komunikativně huhňá.
Dlouho se nezdržím. Musím na otočku zajet do továrny, dodávám dále na srozuměnou.
„A co ta tvoje holka? Jste pořád spolu?“
Pocit, jako by se vám pod nehty dobývaly kudlanky nábožné.
Nemám ponětí, v kolik jsem se z popíjení s mým kamarádem Davidem dostal k dědovi. Občas po návštěvě u bratránků zajdu k dědovi. Ve výjimečných případech u něj i přespím. Proč ve výjimečných? Abych se vyjádřil přesně: svým způsobem mě děda děsí. Ani ne tak zjevem, jak by se mohlo zdát.
Přestože se ho malé děti opravdu bojí.
Dědovi všechno trvá pětkrát déle než u obyčejných lidí. Chůzi počínaje. Kus železa umanutě se sunoucí ze spáru magnetu. Taktak, že udělá krok kupředu. Vůbec mu po ránu nepřijde blbé vychlemtat pivečko. Dvě. U mě se alespoň ozve svědomí. I když upatlané hleny. Neměl bych tolik chlastat. Nu což, stane se.
Děda. Děsí mě tím čím je…
Nikdo mu neříká Prsťák. Přezdívkou získanou při mafiánském domáhání pohledávek u dlužníků. Doprovázené uřezáváním článků prstů, s tím, že za týden chce vidět dlužnou částku. Ne. Žádný mafián. Má utkvělá představa prarodičů počítá s moudrými lidičkami zásobující mě o Velikonocích sladkostmi. Spiklenecky pomrkávající, když mi i přes rodičovský zákaz naznačí: co oči nevidí, srdce nebolí. Lze lehce vydedukovat mou nechuť v iracionalitu mého dědy.
Děsí mě tím čím je.
Dědův ošuntělý zevnějšek.
V očích šustění obracející se stránky románu v knihovně s prázdnými regály.
Při infarktu máme deset sekund, než omdlíme. Údajně si můžete pomoci tím, že se pořádně rozkašleme. Získáme tak vlastnoruční provizorní masáž srdce.
V České republice každou čtvrtou minutu dojde k autonehodě. Každou čtvrtou minutou se chystám na pátou minutu.
Nepoznal mě. Přednedávnem. Nepoznal mě. K mému prospěchu. Slunce mého života se uculovalo. Chichotalo. Svět je mnohem krásnější, řeklo. Když všude okolo vidíme podivnost, řeklo. S vědomím v existenci mnohem šílenějších exotů si připadnu normální. Řeklo.
Řekla.
Traduje se, že muž na sex myslí každých pět minut. Každých pět minut myslím na to, o co jsem přišel. Každá pátá minuta strávená myšlenkami na hopkání je Cal Orcem. Zachovalými stopami dinosaurů na vápencovém lomu ohrožovanými erozí. Minulost.
Rozpoložení? Neptejte se.
Den před návštěvou v čajovně, jsem byl v objetí skřítka unuděností a na internetu hledal pozadí na monitor. Linkovaný papír. U rohu položené péro. Takto pozadí vypadalo. Nápis: zachráníte mě? Děda seděl ob tři stoly. Zabrán do dialogu. V celé čajovně, bylo pouze mě známo, že vede dialog. Všem ostatním se naskytl pohled na podivnost.
U které si mohli poblahopřát, jak jsou normální.
Magnetovou audio kazetu onehda nasadil na tužku a točil s ní dokola. Pějme píseň dokola, okolo stola-lala, pějme píseň dokola, okolo stola-lala, pějme píseň krásnou a Dědeček nám ji začne, pějme píseň dokola okolo stola-lala. Přitom si cosi brblal pod nosem.
Povídává si s nahrávkou.
Dávno pořízenou. Z dob, kdy v denním televizním zpravodajství ukazovali otevření každé nové samoobsluhy v bohem zapomenutém městečku. Z dob, kdy všechno pro dědu bylo známé. Lepší. Únosnější. Jeho denní rituál. Zahrnout nahrávku výčitkami. Spílat. Bědovat. Stáří kazety odhaduji pouze podle zevnějšku. Vypadá mnohem starší, než audio kazety z mého mládi. Celou dobu mi v čajovně před očima problikávalo pozadí na monitor: zachráníte mě?
V Číně se rozmohlo součástkové vydírání. Z drahého auta ukradnou důležitou součástku. Za stěračem lísteček s požadavky a kontaktem. Sedíc v čajovně. Vedle sebe slunce mého života. Očima jsem bloumal po interiéru. Žádný vyděračský lísteček nebyl na obzoru. Nemohl jsem zaplatit výkupné a zbavit se přítomností mého podivínského dědy.
Styděl jsem se.
Prosté. Lehké na pochopení. Lidské.

Samuelova krční páteř zanaříká při natočení hlavy na stranu. Můj imaginární blíženec Samuel upíjí z láhve vodky. Myslím, že to vysvětluje všechno. Odklopený uzávěr od krabicového džusu ho šimrá na nose. Ananasový džus. Sladký. Když přičichnete k lučnímu kvítí, znáte vůni Natáliiných očí. Natálie. Malířův prst, co rozmaže ostré hrany tužkou. Sluneční svit, který i z hnusného, marastem zaprášeného, kutlochu udělá pokoj kouzelných odlesků vměstnaných do poletujícího prachu.
Teplá letní noc jim dovolila vysedávat na osamělé tramvajové zastávce. Naskýtá se jim pohled na romantickou zkorodovanou zkázu uhelného dolu Hlubina, který se vyhřívá v záři reflektorů, jako Meryl Streep při předávání Oscarů.
Při dalších doušcích jím na tvářích probíhá exhibice v breakdance. Uvědomuje si, že svému žaludku nedopřál vydatnou večeři. Už se mu v něm líhne živná půda pro motáka. Na Sibiři je zvykem při nějaké významné příležitosti rozlít do čtyř světových stran trochu vodky. Pro uchlácholení lesních duchů. Příležitostí může být požehnání šamanem. Jízda stopem s opilým traktoristou. Po chvilce přihne znovu. Taková škoda za duchy, pomyslí.
Natálie říká: „Seděla jsem takhle na záchodě a najednou, zčistajasna, jsem si připadla oddělena od čehokoliv, co se doma děje.“
Nechtěná návštěva, tak si připadala. Podal ji džus. Čeká až se napije. Vyčkává. Je načatá mu vylít srdce.
„U nohou se mi válely dva malé pytle se smetím. Okno nade mnou bylo otevřené. Div mi neumrzl zadek.“
Obě dvě pitiva položila mezi ně na chodník. Noha přes nohu. Nakrčená dopředu. Pravou rukou si na zátylku mne vlasy.
„Ty vole, začala jsem brečet. Setsakramentsky jsem se snažila, aby mě máma neslyšela.“ Bála se, aby ji drbů chtivá škvíra pode dveřmi nenabronzovala její matce. „Vysunula jsem příborák. Chtěla jsem si namazat pitomý krajíc chleba. A prostě tam ten nůž nebyl. Přesunula je do horní skříňky.“
Myslíte-li si, že váš obývací pokoj lze využitelně uspořádat maximálně devíti způsoby, neznáte Natáliinu mámu. Dejte před tu devítku vykřičník, což je v matematické kombinatorice značka pro faktoriál. A dostaneme číslo 362 880. S přivřeným okem, cifra dvanáctkrát větší než je celosvětový počet fast-foodů McDonald´s. I přes neustálé stěhovací manýry Natáliiny matky, není v domě překvapivě stav, který lze charakterizovat slovem pořádek.
Natáliina matka měla po manželově odchodu velký sen.
Začít od znova.
Vykašlat se na to co bylo. Hodit minulost za sebe. Zhluboka vdechnout příležitost. K tomu ji měla dopomoci barabizna. Jednopatrový domek se zahradou. S děravou střechou. S cedulkou stáj na vnitřní straně dveří u přístřešku s haraburdím. Za domem už seschlá třešeň, ze které jako malé dítě odtrhávala plody a dělala si z nich náušnice.
Nastěhovali se do domku po zemřelé stařence, kterou Natáliina matka v dětství hojně navštěvovala. Stařenčin hřeb dne spočíval v obcházení příměstské části. Nešlo ji o dodržování hesla: ve zdravém těle, zdravý duch. Nebudu sám, když si dovolím říct, že by její stařecké klouby jen uvítaly kdyby spíše u břehu řeky krmila kačeny. Usoudila-li že ji nikdo nevidí, vyšťourala část z obsahu poštovních schránek jejího sousedstva. V jejím zorném poli zájmu byly poštovní dopisy.
Je zvláštní pročítat korespondencí lidí vámi nikdy nepoznaných. Při reklamaci mobilu dostal Samuel náhradní. Našel fígl, jak vlastní mobil opětovně pokazit. Jen aby získal možnost pročítat nesmazané textové zprávy v zapůjčeném náhradním mobilu. Překvapovala ho něha v odeslaných zprávách. Na tento podivný koníček ho přivedla Natálie. Prozradila mu, že její matka pokračuje ve stařenčině úchylce.
A po večerech Natálii lup pročítá.
I cirkusáci si tábor rozbijí ve znovu se opakujícím rozložení, řekla Natálie Samuelovi. „Minulý měsíc, jsem přišla ze školy a křeslo bylo fuč. Nebylo nic extra. Co se na nás vysral otec, tak to měla těžké, víš.“ Koukla na něj, snad omluvně. Spíš ze studu. „Ale bylo to naše křeslo. Schoulila jsem se do něj a koukala na telku.“
Když jsem seděl na další děsně nudné přednášce, cítil jsem vůni čínské polévky. Taková ta za čtyři koruny. To bychom měli dva rohlíky. Vlnité nudle uvězněné v malém kvádru. Koření. Sušená zelenina. A nějaká olejovitá jánevímco. Skoro polovina obyvatelstva čínských vesnic nacházející se v blízkostí vodních toků, do níž továrny vypouštějí chemikálie, umírá na rakovinu. Sedící mimino mající problém vzít hračku za svými zády, aniž by ztratilo rovnováhu, ožužlává při koupeli žlutou kachničku made in China s přidanou nutriční hodnotou z duše mrtvého člověka. Kdybych měl rakovinu, necítím snad polévku. Ale ovoce, ne?
Možná, že někomu jen smrděly nohy.
Natálie sundala nohu z nohy. Protáhla se. „Když jsem na základce chodila na druhý stupeň, byl na škole takový debil. No spíš mentál. Abych řekla pravdu, tak vůbec nechápu jak je možné, že nebyl někde zavřený v železném klecovém lůžku připojeném na elektrickou síť.“ Jasně, že na jejím obličeji ještě zůstávala nepatrná upomínka na výraz rozkopnutého židovského náhrobku, ale ten se postupně přeměnil v něco snesitelnějšího.
Natálie říká: „Dokonce se ve škole tradovalo, že snad cosi měl na mozku. Prý mu to teda vytáhly…“
Samuel se ptá, zda nechce naznačit, že operující lékař měl parkinsona. Sám sebe by nejraději poplácal po rameni. Natálie se totiž potichu zasmála.
„Bydlely jsme ještě v paneláku a on…“ zasekla se. „Já ti vlastně neřekla, že po mě jel!“ Najednou je z ní rozkošná malá holka hladící si poníka s růžovou mašlí na hřívě.
Pronesl něco ve smyslu: To snad ne!
„Napsal třístránkový dopis A čtyři, adresovaný mé matce. Psal v něm, abychom se nestěhovali. Bydlel na stejném sídlišti. Dopis se ke mně dostal až za dva týdny. Do té doby jsem o něm jen slyšela od kámošky, co měla kámošku ve třídě kam chodil. Samozřejmě, že se dopisem bavila celá jeho třída. Jeho kamarádi mu ho sebraly. Ještě si zjišťoval moji adresu. Jmenoval se Jánošík.“
Ujišťoval se, zda se tak náhodou nejmenovala slovenská obdoba Robina Hooda. Mazec, to řekl. Mazec.
„Možná, že bys na YouTube našel video, kde v pravé ruce drží kbelík, do kterého blije. A v mezičasech mezi blitím a neblitím pije nějaký tvrdý z flašky. Aby toho nebylo málo, tak na něj jeho kamarádi močí. Od hlavy k patě.“
Ono se při bujarém oslavováním člověk zapotí, tak občas potřebuje opláchnout, to řekl.
A hnedka toho litoval.
„Seš fakt chutný.“ Ale smála se.
Možná, že ho rodiče zavírali do špajzu s jeho seschlou babičkou, která měla síťku na vlasy a děsně smradlavou zubní protézu, to řekl.
No považte. Komediant!

V Rusku sedmnáctého století by chlápkovi kouřícího před antikvariátem znehodnotili rozmnožovací ústrojí. Ne pro kouření před antikvariátem.
Všeobecně.
Dým vycházející z nosu a úst tehda připomínal ďábla. Zdalipak kastraci prováděli po způsobů sibiřských pastevců losů? Tedy skousnutím varlat zuby pastevce. Zápach z cigarety na Samuela zapůsobil jako, kdyby bosou nohou šlápl na cizí nehet povalující se na koberci.
I když do antikvariátu nepřišel s myšlenkou koupě knížky, sáhl po titulu v regálu nejblíže vchodu. Setkání s Natálii bude ve stylu: Jé, to mi je, ale náhoda!
Svěřila se mu, že zde chodí každé pondělí. Vždycky nenápadně přivoní a v hlavě se jí odvíjí historie svazku.
Vybírat knihy podle vůně.
Spása pro nerozhodného čtenáře.
„Trdlo.“ Samuelův pokus o překvapený údiv nad její přítomností očividně neprošel.
U pokladny si všiml zákazníka s plyšovou klíčenkou. Beztvará žlutá opička.
Strach? Vzrušení?
Pocit kleptomana, kterého každou chvíli načapají.
Onu kravinu vídával snad na každém kroku. Nebo alespoň na každém druhém kroku. Takový měl dojem.
Byly doby, kdy lidem bohatě stačilo pod rouškou noci strkat zápalky do zvonků. Házet kaštany po projíždějících autech. Sem tam šlohnout podvazkové punčochy. Natálie prodává klíčenky. Na podporu léčení rakoviny prsu. Na oběti obchodu s bílým masem.
Sirotky.
Přispějete-li na telefonickou dobročinnou sbírku, strhává se malá částka coby manipulační poplatek pro telefonní společnost. Zbytek jde potřebným.
Natáliin manipulační poplatek je sto procent.

Samuel stojí vedle Natálie, která poslouchá rozhořčeného muže středních let. Samuel si ráno výjimečně přečetl horoskop předpovídající neobvyklé prožití dne. Nikdy jindy horoskopy nečte. Nevěří jim. Pohledem projede houf lidí šinoucí se náměstím. Až po nesrovnalosti s názvem dne v jedné z reportáži, si všiml, že jsou noviny staré tři dny. Skutečně, ale prožívá výjimečný den. Na druhou stranu by snad bylo i jedno, zda čte noviny půl roku staré. Úplatkářská aféra politika za pravicovou stranu přinesla mizivé dějové zvraty.
Ještě před několika dny se procházeli uzavřeným areálem polorozpadlého továrního komplexu. Traduje se, že při zrání whisky upíjí ze sudů malí andílci vína. Ze zašlé slávy komplexu upíjeli zaslepenci vidící ve státě postaveného na těžkém průmyslu ráj.
Bílá můra vylétnuvší zpod peřin, co se seškvaří při dosednutí na sto wattovou žárovku.
Opatrně vybírala zbytky střepů z okenního ránu. Nemohl si vzpomenout, kdy se s ní za poslední dobu stačil nudit. Řekové nazývali slunce Hélios. Římané Sol. Samuel Natálie. Zubní pasta zbavující vedle zubního kazu i nepříjemný žlutý povlak. Smyčec probouzející zaprášené housle.
„Za chvíli by měli přijít.“
Sedl si k ní. Ale ne zas moc blízko. Udržovat patřičný odstup.
Alespoň pro začátek.
Přesně na tomto místě jej zasvětila do, ne moc morální, záležitosti. Při níž teďka musí snášet puberťáka, jehož jebák uvelebený na nose budí strach jako íránský jaderný program. Vezmeme-li v potaz pofidérnost už pouhého nakupování značkového oblečení vyráběného v zemích třetího světa, lze s malým přivřením oka přejít křivákovinu, které se bezelstně zúčastňoval?
Už podruhé.
Kdo alespoň jedinkrát v zelenině neukradl kuličku hroznu? Jablko ze sousedovic zahrádky? Nepoužil tahák u písemky z dějepisu?
Kouzlo spočívá v nákupu dvaceti stejných klíčenek. S množstvím nepřehánějte. Nejlépe co nejbarevnějších. Nejveselejších. Plyšové jsou přímo ideální. Coby šetřiví samozřejmě navštívíte laciné obchůdky zvané lidovky.
Dnes podprsenky za devatenáct devadesát, stálo na ceduli.
Cedulka vytisknutá na počítači budí důvěru. Vložte jí do plastového pouzdra, jaké mají páni doktoři. Kasičku zapečeťte. Ale až takový med to zas není. Už jsem přispěl, říká jeden. Nemám drobné, říká omluvně jiná. Úsměvy věrozvěstů zchřadly po půl hodině, kdy prodali pouze tři.
Prodávejte je o polovinu dražší, než za kolik jste je koupily.
Musím se přiznat. Když už ke mně dobrovolníci přijdou a požádají o přispění. Přispěji. Důvod? Stihomam z toho že, když nepřispěji, celý chodník si řekne jaký jsem nelida.
Většinou se dobrovolníkům vyhýbám širokým obloukem.
Piloerekce.
Vztyčování chlupů nebo peří u živočichů s cílem zamezit tepelné ztráty z těla do prostředí. Nebo, v kontextu situace, přirozená reakce na procházející dvojící městských strážníků.

„Když jsem byla škvrně, děda mi jednou řekl, že kdybych si nedejbože ve společnosti uprdla, mám být první, kdo řekne: fůj, kdo si prdl!?“
Po Samuelově sbírkové premiéře minulý týden, sedí večer na houpačce. Doufá v zítřejší schopnost vyjít schody. Natálie je mnohem lehčí. Veškeré houpání bylo na něm.
„To bylo ještě dlouho předtím, než se na mě obořil, když jsem míchala krupici. Při míchání jsem vařečkou seškrabovala strup u dna. Nemá rád hrudky. Tenkrát mě bylo strašně zvláštní, že se mi dělaly a ostatním ne. A hlavně mě šokovalo, že na mě zvýšil hlas. Nikdy předtím na mě nekřičel.“
Je mezi námi někdo, kdo by si alespoň na okamžik sám sebe nepředstavil coby mesiáše? Nebojácného plavčíka. Uvědomělého občana.
Jackieho Chana?
Čím větší cetku dárcům nabídnete, tím větší dojem potom na své okolí udělají. Zahlťte je balónky. Šerpami. Královskými žezly.
Samuela zprvu překvapilo, jak je večerní Ostrava vylidněná.
Chvíli se díval, jak visela ve vzduchu. Kopala nohama.
„Víš co mi chybí asi nejvíce? Základka. Byla jsme semknutá partička, která měla všechno na háku. Společné oslavování narozenin bylo samozřejmostí. Je pravda, že tam byly dva pakoši. Outsideři, jak z nějakého amerického filmu. Počkej…jo, jmenoval se Bruno. Jméno jak pro psa,“ Natáliin dětský smích, pro který by jste šli do války. „Na narozeniny věnoval svému spolusedícímu ohořelý klacík. Přírodní pastelka. Tak ji nazval.
No, vlastně děda po mě vlastně ještě jednou zakřičel. Chodívaly jsme na hřiby. Dlouhé hodiny nic. Absolutně nic. A když už jsem k němu běžela s malým hříbkem, zakopla jsem a skutálela se z kopečka. Málem jsem přišla o život kvůli muchomůrce.“
Když po polibku na oční víčko otevřela kukadla, rázem si připadal jako císař u bazénku s lotosovými květy v zakázaném městě. Městě patřící jen jemu a Natálii.

Z ran, uštědřených starým kachličkám, se zvedá moučkový opar. V opuštěném činžáku čpí plíseň a zima. Typické dělnické obydlí pamatující hornické začátky města. Glazurovaná kachlička s vyrytými iniciály Natálie a její dětské lásky leží ve zbořeništi. Vypleněný antický Řím, z něhož vzejde euroamerická civilizace. Kámen prorazil křehkou skořápku zasádrovaného místa. Vylovila tenký podlouhlý předmět zabalený v plátěném kapesníčku.
Fotografie je nenávratně zničená. Měli jsme ji lépe schovat, řekla Samuelovi a pustila ji k troskám upomínek na sny o dvou miminech. Holčičce a chlapečkovi. Chlapeček se měl jmenovat Antonín. Dceřino jméno upadlo v zapomnění.

Samuel stojí zkoprněle u Natálie doma a poslouchá její výklad, jak se úžasně spí na lehátku suplující postel. Jak by si nejraději dala matraci na podlahu. Kvůli měkkým drátěným pryčnám. Jako spát na houpacím lehátku.
Jak se díky absenci kuchyňské linky stává vaření nedůstojnou, ponižující peripetií.
Ukazuje mu místo, kde vsedě míchala těsto na buchtu.
Ukazuje dvou plotýnkový ohřívač, jež prostor čtyři krát čtyři při každém vaření zahlcuje smradem. Ve vlastním domově má pocit zákaznice v hospodě odskakující si na záchod. Kterou ani nenapadne nechávat v jí nic neříkající společnosti peněženku. Snažila-li se sebevíc, nemůže se nepřirovnat ke skřivánkovi dusící se v důlních plynech. Nešťastný výraz dítěte nechápající, že se mu v zavařeninové sklenici nepodařilo smísit vodu s olejem. Ať si při štěrkání málem vykloubilo rameno.
Když mixérem mixuje těsto na buchtu, musí pokaždé setřít mouku ze země hadříkem.
Obývák, bez Natáliina oblíbeného křesla, je provoněný vonnými olejíčky.
Samuel si připadal, jak had citlivý na sebemenší seismický otřes. U nohou mu nedočkavě pošlapovala malá pouliční směska. Div si vrtěním nevykloubil ocásek. Nemluvil. Někdy je lépe jen mlčky naslouchat. Poprvé v životě si připadal prospěšný. Žádná bílá páska s červeným křížem na paži za dunivého doprovodu střelby v Pásmu Gazy. To neměla za potřebí a moc dobře si toho byl vědom. Nabídl rameno a cítil víc a víc zvlhčující slzy. Chtěl být napnutou plachtou na bárce Natáliina smutku, jež ji dostane pryč na širé moře. Paraplíčkem v míchaném nápoji. Žetonem s žolíkem.
Nejednou pak z Natáliiny nabídnuté lžíce přijal zmrzlinu. Na oplátku ji předváděl žárlivé scény.
Nejednou jej vzbudila, když potřebovala zahnat noční děsy mluvením. Na oplátku chodila na rande se zpožděním.
Nejednou se přistihl, že ji neposlouchá. Na oplátku mu poradila, jaké tričko mu více sluší.
Nejednou se před sebou vyplakali. Na oplátku si jsou hromosvody prohýbající se pod vztekem toho druhého.
Láska…
Chybí mi.
Natálie.

Nejsem schopen vysvětlit, proč dědu navštěvuji. Přese všechny negativní myšlenky na jeho adresu. Pro zpestření dne?
Snad proto, že je mým dědou?
Vyhlídky do budoucna? Grcavé.
Chodit u dědy na záchod je za trest. S nuceným nasazením v uranových dolech situaci sice nemůžu srovnávat, ovšem raději nechat močový svěrač trpět. Alespoň do okamžiku, než začnete mít podezření v uhnízdění dřevorubce liliputa ohrožující poklopec pilkou na železo. Už teď mi snaha nepozvracet se dává pěkně zabrat. Jakmile dobelhám k záchodu, nejraději bych se na patě obrátil. Na sedátku má nástavec. Aby se při sedání nemusel příliš shýbat.
Kompletně potřísněný močí.
Manipulace s cílem sundat tu obludu, zvedá rozdivočelý žaludek. Sundáno. Domočeno. Spláchnuto.
Poblito.
„Ty jsi tomu, ale včera dal,“ konstatuje za mými zády. Nakukuje nad mými shrbenými zády. Muselo mu zabrat celou věčnost, než ke mně na záchod přišel. Vděčnost k němu? Nebýt pomočeného nástavce, nečapím nad záchodem…
„Co se to s tebou děje? Matka mi řekla, že v poslední době nejsi ve své kůži. Dělá si starosti.“ Čeká-li někdo, že podotknu: řekl autoritativním hlasem. Tůdle nudle. Hlas policisty nalezeného v levném motelu v krajkových podvazkách a rudých lodičkách. „Počúvaj-“ voda crčí. Oplachuji obličej. „Děda ti chce poradit. I když, kdo by chtěl poradit od opilce. Ale už jsem hocičo zažil. Je v tom tvoje holka? Jestli jo, nestojí ti za utrpení. Ze svých zkušeností vím, že sebelítost nic dobrého nepřinese. Spíš naopak, jak bych řekl. Je těžké, když odejde, hej. Hold, chlap se přes ztrátu musí přenést. Nabrat vítr do plachet, když tak zabásním.“
Všem na potkání tvrdí, že jeho žena umřela. Má babička.
Číňan se pokusil svou manželku zavraždit. Dvanáctkrát. Psychická porucha projevující se ve spánku. Neuspokojivá představa. Ulehat s vědomím o možném násilném skonu. Rukou nejbližšího z nejbližších. Odpustila mu. Po každém pokusu.
Chtěl ji ve spánku i podpálit.
Děda všem na potkání tvrdí, že mu je bez ženy lépe. Alespoň mu do ničeho nekecá.
Všem na potkání vypráví, že měl postiženou dceru. Mentálně. Chtěl se soudit s doktory. Doba, ovšem nebyla soudním rozepřím nakloněna, jako je tomu dnes. Ke všemu, když byl gynekolog členem komunistické strany. Děda doktora obviňoval za dceřinou retardaci. Prý byl pod vlivem alkoholu. Rodící babičce nepřišel doktor dvakrát střízlivý. Při vytahování z babiččina lůna mohlo dojít k nenávratnému postižení.
Všem na potkání vypráví o smrti svého brata. Zastřelení. O vraždě. Neseděl bratislavským papalášům. Podnikal, kde neměl. Chodník bratislavského sídliště Petržalka v devadesátých letech obarvila bratova krev.
D´art ŕ la olovo do hlavy.
Nikdy zvlášť se u nás nemluvilo slovensky. Sotva bych svedl poskládat kloudnou větu ve slovenštině beze stopy českého akcentu. Jsem Čech jak noha. Rozumějme, nesebevědomý, frustrovaný člen národa nemající o svých dějinách páru, nebo neshledávající v nich nic, za co by měl být hrdý.
Aniž by se příliš vnucoval, všem na potkání ukazuje fotky, které nosí v pánské kabele. Koženkové. Hroby slavných lidí. Cintorínová – hřbitovní – turistika.

Nucené manželství.
Tak by se dalo charakterizovat půl hodinové vysedávání na tvrdé lavici určené k sezení. A to jsem myslel, že je tu pouze z rozmaru bytového architekta…
Mezi palcem a ukazovákem držím mobil. Rytmicky jím otáčím. Rytmické vyzvánění pevné linky za úřednickým pultem lomcuje mými nervy.
Počtvrté.
Po tolikáté totiž už telefon zvoní. Jsem v malé budovičce pro povolování vstupů do obrovského továrního komplexu. Jako, když si otec ve dveřích oťukává synka, kterého si dcerka přivedla domu. Úředničin nezájem zvednout sluchátko mi evokuje představu výkupčího železného šrotu, kterému je jedno odkudpak chlapci přinesli víko městské kanalizace. Hlavně, že za osmi hodinovou šichtu dostane zaplaceno. Neúspěšně – počtvrté! – zvoní paní z personálního, která mi má vstup posvětit.
Je konec pracovního týdne. Venku chraptí hlas větru. Obloha vpíjí průzračně modré kapky odkapávající z Dardanelova nože vytáhnuvšího z břicha šmoulí slečny. Plešaté stromy svými boky soutěží v regionální miss onkologie.
Mám pocit tureckého dítěte prodaného rodiči na orgány.
V pondělí mi pracovní agenturou byla zprostředkována jednorázová brigáda. Náplni bylo vytahování hliníkových kol – přes něž se potom natáhne pneumatika – z regálu na pás. Regál vyjížděl z pece. Křeslo prohýbající se pod tíhou monarchy. Křeslo vynášené čtyřmi otroky s křivici v zádech z útrob kamenné hlavy aztéckého boha. Můj otupělý mozek vykazoval všechny atributy nutné pro účast na paralympiádě. Myšlenky, co by za něco stály, klouzaly a lámaly si nohy na zledovatělém povrchu časové smyčky vytahování a pokládání kol.
Kladení pohřebních věnců.
Hřbitovní kvítí otravovalo tovární vzduch zbytečností. Člověk – já – tu šel, aby tvrdou dřinou zahnal chmury a něco si i vydělal. Jediné čeho se mu dostalo bylo nitrolebeční kvašení psích sraček. Nad čím jsem asi tak celou dobu přemýšlel…?
Naštěstí jsem si našel brigádu ve fast-foodu. Spolupracovníci si vás nesmírně dobírají, když nesplňujete kýžené pracovní nasazení. Snažím se nebýt středem posměchu.
Kdybych nebývával ztratil pracovní výkaz, nikdy bych se už v továrně na hliníková kola neukázal. Potřebuji od mistra potvrdit náhradní pracovní výkaz. Takhle tu pendluji celý týden. Jednou měli v budovičce, kde právě sedím, po pracovní době. Pak mi u podpisu chybělo razítko.
Pocit člověka v kvádru, kterého v polovině cesty na svatbu, kde má být za svědka, pomočí letní liják.
Polštářky palce a ukazováku rezonují vibrací mého mobilu. Hledím na jméno s výrazem dálničního policajta mířícího kvérem na dědka-řidiče s upilovanou brokovnici, oblečeného jen ve slipech. Jakoby mimochodem do brokovnice noří patronu. A pak si odpráskne mozek. Výraz funebráka, který ten bordel bude muset uklidit.
Stisknu červené sluchátko.
Loutkář, ten sviňák!, mě prásknul. Nemůžete se mi divit, že stisknuté červené sluchátko patřilo příchozímu hovoru od mé matky. Nemůžu (!!) s ní mluvit. Nejsem schopen vést s matkou dialog, který se s dost velkou pravděpodobností změní v její hysterický monolog. Nezbývá mi nic jiného, než doufat v její vychladnutí. Budu vůbec v budoucnu schopen pohlédnout své matce do očí? Loutkář asi nechápe, že ničeho nedosáhl. Nevyhovím mu. Příčí se mi pomáhat mu.
Matka nejspíš své zjištění vyslepičí všem na potkání. Velké zklamání, shrne nakonec svůj žalozpěv na mou trosečnickou existenci.
V kostech runy prokleté formule. Místo srdce ziggurat z křehkého skla obávající se deště. Místo paraple ochraňující mou duší bleskosvod.
Aberace.
Odchylka ve tvaru lidského orgánu. Odchylka v lomu světla. Sexuální úchylka.
Odchylka.
Já.
Petr.
Nejspíš jsem byl na vůbec poslední návštěvě u mého dědy.
Dědova audio nahrávka: Dva lidé rozjařeně melou blbiny. Muž. A žena. Věk těžko rozpoznat. Hlas může být na člověku nejkrásnější. Podmanivý. Hrdelní. Smyslný. Mimo soutěž, jakýpak je asi index tělesné hmotnosti u operátorek na erotických linkách?¨
Kolikpak asi mají bradavic?
Děda podřimoval na gauči. Už znám tajemství nahrávky. Z určitých nuancí v mužově hlasu na nahrávce jsem rozpoznal dědův hlas.
Z dob, kdy mu věci netrvaly pětkrát déle…
Ani si nedovede představit, že moc dobře vím, co prožívá. Svěřte se, ale starému člověku. Člověku vyprávějící své zážitky ze svého mládi, způsobem vypravěče mluvící o životním příběhu moc dobrého kamaráda. Všechno bylo jedno veliké dobrodružství. I když zrovna jeho otec pobíhal po lese s protinacistickým odbojem. Díky odlehlostí horských obydlí prošla u nacistů změna příjmení pradědečkovi rodiny. Jinak by vám dneska neměl kdo vyprávět můj curriculum vitae. Nezbývá mi nic jiného, než kouzelným štětcem malovat malebný obrázek. Ujde to. V rámci možností je všechno v pořádku. Omílám dokola.
Všehovšudy mě jedinkrát vzal na ryby. Matka mě v dětství zpracovala do panenky, mající averzi k zabití zvířete a jeho ulovení. Pokud ovšem bylo vytáhnuté z obalu kouřící z přítomností v mrazáku, nenamítala nic.
Viva la pokrytectví.
Voda pěnila kolem kamenů trčící skrz hladinu řeky. Byl jsem v pololehu na kamenném břehu. Rukou jsem stínil pohled na dědu. Brodil se v černých rybářských gumových kalhotách. V ostrém pohledu mi chvilku vadily odeznívající žluté skvrny od slunce. V posledním okamžiku si všimnu, že se ke mě žene dobrman. Zkoprněl jsem. Děda mezitím muškařil. Zakřičel na majitele dobrmana. „Zdravím tě, Zdeno. Nestraš mi kluka.“
Před mnoha lety navěky odešla dědečkova žena.
Má babička. Zemřela. Alespoň z dědova vyprávění by jste k tomuto dojmu došli. Pro dědu je mnohem stravitelnější smrt, než odchod babičky za jiným. Mladším. Po babiččině skonu jsem nechtěně zaslechl rozhovor mé matky s tetou. Babička od dědy údajně odešla, neboť byla přesvědčena, že je příčinou dědečkových problémů s erekcí. Dostatečně ho nevzrušuji, říkala zprostředkovaně teta.
Dlouhá léta, a vlastně i teď, se jako čert kříže děsím kopaček zapříčiněnými neschopností o erekci. A dlouhá léta se ze začátku pokaždé znemožním… Máte-li z něčeho obavu, buďte si jistý, že zakopnete a hezky se v děsech vymácháte.
Na živo.
Teď děda, seč může, dává všem okolo najevo, že život bez ženského elementu po pravici je možný.
Dokonce byl aktérem televizní reportáže. Zatrpklí chlapi. Různého věku. Študáci, ale i nositelé jaterních skvrn. Spojovala a k sobě navzájem je zrovnoprávňovala nedůvěřivost k ženskému pokolení. Při prvním pohledu neupravení pobudové. Na pohled druhý ve skrytu se sžírající samotáři. Chlapi připadající si s milovanou po boku jako boxer Mike Tyson. A když ji ztratili, stali se z nich zápalky bez hlavičky. Hledající vinu na komukoliv, jen ne na sobě.
Neschopni se vzpamatovat z jedné prohry.
Ironii je, že vám nejspíš připadnu stejně. Jenže vám na potkání nepředložím tak radikální názor. Bez ženy není muž mužem. V klasickém pojetí muž stejně dávno není mužem. A naopak. Spíše: Bez ženy není muž lidskou bytostí. A naopak. Navzájem si jsme polobozi.
Jen v toho druhého uvěřit…
Přiznám neschopnost se smířit ze ztráty Natálie. Skutečné. Natálie. Má lilie na štěrkové neúrodné zemině. Natálie. Svalnaté šlahouny podepírající přístřešek pomalu se mi drolící nad hlavou. Natálie. Desatero přikázání vnášející láskoidní chaos do naoko tvářícího se finiše. Gram koksu zvedající mě na nohy ze života postrádající eleganci nástěnných maleb z Egypta.
S Natálii není možné široko daleko zahlédnout siluetu omezujícího plotu.
„Vy tam, pojďte.“ Úřednice nemyslela mě.