Erik

Anotace: 33.kapitola - Nic není tak jednoduché, jak se zdálo... (volné pokračování Fantoma...)

…Odjel...když jsme se loučili, jako bych v jeho smutných očích četla...zapomeň na mne…
na prsou jsem cítila obrovskou bolestnou tíhu, snažila jsem se to ze všech sil překonat. Pocit štěstí, který se ve mně zrodil, když jsem tehdy otevřela oči a spatřila jej u sebe, vystřídal nyní pocit marnosti a beznaděje. Otřela jsem si kapesníkem slzy a pak se konečně obrátila k Philippovi a Nicolasovi, kteří mne starostlivě a mlčky pozorovali.
„Je mi hrozná zima…“ zašeptala jsem, a poté jsem se s jejich pomocí vydala směrem k našemu domu. Nedokázala jsem si vůbec představit, jak budu žít, co mne nyní čeká, vše mi zde bude určitě Raoula bolestně připomínat…u dveří jsme se zastavili a Philippe mne na chvíli zadržel.
„Nevíte ještě vše, Christino, vévodkyně je nyní upoutána na lůžko po velmi těžké mrtvici.
Postihla ji bezprostředně po tom, kdy se dozvěděla o Raoulově smrti……“
Zmocnila se mne náhlá nevolnost, zavrávorala jsem a můj syn mne musel podepřít.
Chtěla jsem ji ihned vidět, odešli jsme tedy přímo do její komnaty.
V té obrovské vyřezávané posteli s nebesy a prachových peřinách se téměř ztrácela.
Zadívala jsem se na ni. Ta přísná a energická žena zde ležela, jako nějaká bezvládná loutka.
Byla velmi pohublá, dříve tak pečlivě pěstěná tvář byla nyní téměř průsvitná a její skelné oči se nehnutě dívaly někam k oknu. Ani nás nevnímala. Vzala jsem ji za ruku a promluvila k ní…
„To jsem já, Eugénie, Christina…vrátila jsem se…jsem živá a v pořádku…budu nyní Vaší oporou, nebojte se, spolu to určitě všechno zvládneme…“
Skoro se nepohnula. Jen se jí lehce zachvěla víčka a jemně mi stiskla ruku… po levé tváři jí stékala slza….
Sevřelo se mi srdce, bylo toho dnes na mne už příliš. Pohladila jsem ji po ruce a chtěla odejít.
Přemohla mne ale velká slabost, málem jsem upadla, taktak jsem se stačila zachytit pelesti postele. Musím si odpočinout, ještě jsem nebyla zcela v pořádku, Philippe slíbil, že ke mně pošle zítra raději lékaře.
Všichni v domě ke mně byli nesmírně pozorní, obzvláště můj syn, který mne pak v následujících dnech neustále všude doprovázel a pořád opakoval, jak je šťastný, že jsem naživu a že jsem se mu vrátila. Zůstali jsme nyní sami, bez Raoula, odkázáni jen jeden na druhého. Philippe mi zatím ve všem ochotně pomáhal, od úředních formalit, až po tu poslední smutnou záležitost, kterou bylo převezení Raoulových ostatků do rodinné hrobky. Byla jsem mu za to vděčná, Nicolas byl ještě chlapec a sama bych to všechno jen stěží zvládla.
Stále jsem ale doufala, že se snad objeví on….ale marně… nepřicházel.
Snažila jsem se s touto skutečností tedy nějak smířit…

Po měsíci jsem se již cítila celkem dobře. Rozhodla jsem se vrátit do divadla a oznámila jsem to Meg. Jedna věc mne ale velmi znepokojovala. Stále se mi nedařilo rozezpívat se, asi následek všeho toho, co jsem v poslední době prožila. Zkoušela jsem nejrůznější metody, ale šlo to velmi ztěžka. Hlas jsem měla zastřený a při sebemenší námaze mne začalo bolet v krku. Byla jsem bezradná a zoufalá.
Nazítří jsem pomalu vešla do budovy divadla, přivítala se s vrátným a vydala se nahoru směrem k šatnám. Když jsem kolem nich procházela, zarazil mne podivný hluk a tlumený smích.
Najednou se otevřely dveře jedné z nich a vykoukla Meg. Radostně vykřikla a ihned mne za ruku táhla dovnitř. Užasle jsem zůstala stát. Byli tam všichni mí přátelé
z divadla, spousta květin a nadšeně mne vítali, pro slzy dojetí jsem téměř neviděla.
Přistoupil ke mně ředitel, pan André a pokynul mi, abych s ním šla do jeho kanceláře.
„Tak Vás vítám, má drahá, měli jsme o Vás všichni velkou starost. Přijměte nejdříve mou hlubokou soustrast ohledně Vašeho manžela…je mi to moc líto…..“ Poděkovala jsem.
„Moc jste mi scházela, sopranistek jako jste Vy, je bohužel velký nedostatek. Divadlo velmi strádá, věřte mi! Pokud se na to již cítíte, mám pro Vás tady jednu velmi lákavou nabídku.
Co byste řekla Shakespearovi a roli lady Macbeth,hm?...“
Rozbušilo se mi srdce. Taková krásná opera. Ale co můj hlas, snažila jsem se, aby na mne nepoznal rozrušení. Jen jsem překvapeně zamrkala a rozpačitě se usmála.
„Rozmyslete si to, prosím, budu velmi šťastný, přijmete-li to. Obecenstvo Vás miluje a žádá si Vás. Už také proto, že tenkrát byly vaší nešťastné události plné noviny!
Dovedete si to představit? Budeme mít zcela určitě vyprodáno!“ Pak sáhl za sebe do skříně a v koženém obalu mi podal noty k mé nové operní roli. Poděkovala jsem a slíbila mu, že o tom budu určitě uvažovat. Pak jsem se rozloučila a spěchala za Meg. Měla jsem toho tolik na srdci a chtěla jsem se s ní o to podělit…

.......................................................................................

Antoinette Giryová byla plna radostného pocitu z toho, že se Christina v pořádku vrátila. Ta hrozná zpráva ji tenkrát téměř zlomila. Meg jí včera konečně podrobně vše vyprávěla, od první chvíle, až po tu poslední, kterou bohužel Christina velmi těžce nesla…. Ať už se to ale vše zdálo jakkoliv bolestné, bylo to jeho rozhodnutí….musel vědět, co dělá a zda je to správné….
Nyní přijela na několik dní do Sézanne, Madeleine onemocněla a ona měla o ni velkou starost.
Erik ji radostně přivítal, dlouho se neviděli. Když si povídali, byl poněkud nesvůj, oči mu neustále těkaly po místnosti. Pátravě se na něj zadívala a poznala, že ač se to snažil sebevíc skrývat, vše nebylo zřejmě tak jednoduché, jak by si to asi sám představoval. Vráska na jeho čele se jí dnes zdála daleko hlubší a z jeho pohledu jakoby se vytratila povědomá jiskra.
Pak odešla za nemocnou Madeleine do pokoje, měla pro ni něco důležitého…dopis od Nicolase.
Když uviděla její neskrývanou radost, s jakou si psaní přitiskla na tvář, nechala ji raději o samotě, teď zde byla její přítomnost zcela zbytečná….
Po večeři, kdy Jeanette odešla s Madeleine do kuchyně, opatrně se před Erikem zmínila o tom, že se Christina konečně vrací zpátky do divadla. Svěřila se také s jejími velkými obavami, že asi nezvládne svou novou operní roli. Zřejmě nemoc zanechala na jejím hlase velmi vážné následky. Byl tím překvapený a na chvíli zvážněl, zřejmě o něčem usilovně přemýšlel. Pak se ale pousmál a jeho oči jako by opět ožily. Toho večera jej asi něco napadlo, ale viditelně si to chtěl nechat jen pro sebe…a Antoinette se na nic neptala…