dEMOnstrace - 11.kapitola

Anotace: Román je už hotový, při zájmu budu postupně nahrávat další kapitoly. Hl.h. stále spílá nad svým životem, dusí ho samota. Jediné co ho drží na nohou, a zároveň podráží, jsou útěky za Samuelem - svým lepším já.

Sbírka: dEMOnstrace

Interiérem inspirovaným loděmi křepčí hudba. Rádio zde vysílá svou noční show. Ke stolu blízko nás přistoupil Róm natahující ruku po nápojovém lístku zalitém v průhledné fólii. Obrátil jej na druhou stranu. Po chvilce přichází v doprovodu kumpána, kterého ceny rozladí. Odešli.
Představa: Jsem napevno svázaný k železničním kolejím, vystrašené ušní bubínky absorbují zvuk brzd lokomotivy. Neschopné zkrátit brzdnou dráhu.
Panenko skákavá!
Navenek usměv, ale v nitru osnuji scénář, jak provádím mnohačetnou frakturu lebky o glazurovaný skelet umyvadla.
Pokaždé, co se v bytě chci jen vymočit, přemýšlím, zda nebude únosnější uvolnit močák do umyvadla. Při puštěném kohoutku. Pořád nejde splachovadlo. Parodie na dobrovolného hasiče. Tak si připadám, když po sobě musím splachovat kbelíkem.
Sotva si záchod opravím sám.
Mám jistý problém. Při poznámkách specifického typu dostávám mravenčení. Jako když vám ze zadu obepnou krk ledově umrlčí prsty.
Pocit nově příchozího do internačního tábora prolezlého tyfem a střelbou do zátylku.
Mám tajemství s velkým t, s velkým a, s velkým j, s velkým e…
Nerad bych se s ním s kýmkoliv svěřoval. Se sto chutí bych ho přetáhl lopatou po hlavě a skopl do jámy s náhrobním kamenem: Odpočívej v pokoji mé tajemství.
…s velkým m…
Mohl bych založit mauzoleum z věcí nesoucí Natáliin otisk prstů. Kdybych míval pro strýčka náhodu igelitový sáček sloužící kriminální policií, mohl bych mít upomínkových věcí mnohem více.
Abych mohl v ničím nerušeném klidu kreslit letopočty společných dnů.
…s velkým s…
Když se prostatický dělník u pásu zamyslí nad svou směnou, může dojít, alespoň k poznání, že pod jeho rukama vzniklo cosi. Když se já ohlédnu za dnešním dnem, zjistím že mi asi těžko uznají reklamaci na polstrovanou židli. Mnou obviněnou za proleženiny.
…s velkým t…
Jsem druhou botou pro oběť nášlapné miny.
…s velkým v…
Jsem rozteklou vánoční kolekcí na stromeček. Obětí apartheidu. Motorkářem myslící se, že ujede fízlům. A pak v plné rychlosti najede na retardér.
Maraz, jež nejde zamést, vysát. Odstranit odmašťovačem. Tak si připadnu. Jako zákazník v obchodě platící přesně danou částku drobnými, tváří se provinile a omluvně.
…s velkým í.
Sedím u stolu s Anidinými kamarády.
Přišla. Úsměv. Požádala. Podal jsem ji mobil. Odešla. Přišla. Sedla. „Volala jsem mamce. Už jsem malovala čerta na zeď, že jsem zašantročila telefon. Nedejbože ztratila! Nejhorší na tom je, že jsem dneska prolezla snad sto padesát butiků. Prošmejdila snad polovinu města. Tolik možností, jak ho někde vytratit, že se mi z toho málem podlomilo zdraví. Fakt schíza. Byl v přístrojové desce maminčina auta,“ dramaticky oddechla.
Gestikuluje-li, poznáte, že je v dobrém rozmaru.
Nepřisedla si ovšem ke mně. Leč, k hlavnímu protagonistovi mé představy k tříštícímu se umyvadlu. Přestavba sociálního zařízení nehodící se do pořadu Bydleni je hra. Pan úžasňák. V průběhu posledního třídenního ignorování mě, jsem Anid s ním potkal. V centru. Vřelá, veselá konverzace. Laškovní plácání po rameně pokaždé, když jeden z nich řekl pichlavou poznámku.
Jedl párek v rohlíku.
Mohlo by mě uklidnit, že si stěží pochutnali. Posledně, když jsem si ho tu koupil, byl studený. Ale neuklidňuje mě to. Žárlím. Beztak dostal teplý párek v rohlíku. Dopíjím čtvrté pivo…
„Přišla jsem na to až v tramvaji. Ještěže jste tu zůstali,“ úsměv levandulí prorostlého ložního povlečení. „Měla jsem za to, že jste už na míle daleko.“
Do Anidiny kabelky putuje cukr do čaje. Nač utrácet za návštěvy kupováním kostkového? říkává. Míjím bar a umývání krýglů ve mně neburcuje pudy konzumenta hodlajícího zde utratit další peníz.
Onehda – po přečtení jejího příběhu – se mě Anid na vlakovém nádraží zeptala čeho se nejvíce bojím.
Můžeme společně polemizovat nad výjevem odvíjející se na konci baru blízkého toaletám. Mladá šťabajzna s vizáži panenky od Mattela upíjí z drinku, načeš ji do obličeje tupě hledí chlapík postarající se při nedávné návštěvě o všeobecné pohrdání. Nemohu mu ale upřít, že mě pobavil. Rozesmutnil. Proklečel minuty před dívkami u jinak prázdného stolu. Jejich přátele se bavili na parketě, zatímco ony musely snášet zavšivený měšec upadnuvší do psí loužičky. V přeneseném smyslu… Jejich partneři pokuřovali nad kulečníkem, zatímco ony zjišťovaly, že i pořádná facka není to pravé ořechové pro nezaměstnaného mima. V přeneseném smyslu… A teď si frajer evidentně nabalil barbínu.
Kosti obalené make-upem tak silným, že by jej podnikavá stavební firma mohla nabízet coby tepelnou izolaci rodinného domku snů.
Při uklízení prostorů ve fast-foodu určené pro stravování zákazníků vystřídal pocit řidiče tiráku na dlouhé tratě, pocit uklízečky nacházející v klozetu přehršel prasečích očí. Jiné barbie-matce odhalovala zadní část džínsů vyhublé půlky, mezi kterými čouhala kostrč. Jako useknutý prasečí ocásek…
Sýr nivu jsem schopen pozřít pouze tepelně opracovaný. Na pizze. Na přírodním řízku. Za čerstva mi připomíná plesnivou zeď. V mnoha předešlých domovech jsme měli problémy s vlhkými stěnami.
Ke všemu mi přijde potrhlé, když lidé na chlebu okrajují kůrčičku. Vždyť je na chlebu přece nejlahodnější.
Kdykoliv se mám sejít s kamarádem Davidem, vyčkávám opodál a pozoruji, jak na mě čeká. Přešlapuje z místa na místo. Celou půlhodinu. Sorry, kámo, nestihl jsem šalinu. Žádná výčitka. Čím to bude? De facto jediný kamarád spojující mě s nedávnou minulostí. Včetně Sáry jsou lidmi surfující v paralelním světě, kde se žádné novinky o mě nedostaly. Ostatním kamarádům se vyhýbám.
Nikdo z mých kamarádů mi nenapsal. Nezavolal. Od doby, kdy Loutkář matce všechno vybrebentil.

V bývalém dělnickém paneláčku se Natálie k Samuelovi přivine a oba nasávají uvadající samotu dupající rozhořčením malého dítěte, kterého si nikdo nevšímá.
Dnes je dobrý čas na zamilování se, řekl, když seděli na schodech a říkali věci, kterým by oba rádi uvěřili.
Zadlužil by se u sta bankovních i nebankovních úvěrů. Jen aby podplatil planetární rotaci, podplatil měsíc. Jízlivého dona Corleona dávající bezostyšně najevo pohnutku se na část dne zdejchnout do nevěstince, kde pulzující aerosol jejích něhy zprzní doutníkovými výpary.
Samuela rozesmutňuje myšlenka zrychlování chůze, kdykoliv projde kolem Natáliina okna. Rozesmutňuje ho myšlenka roztržitého mačkání tlačítek mobilu a naoko hraného psaní si s někým, kdykoliv Natálii potká na ulici. Rozesmutňuje ho myšlenka ulehání do postele, když Natálie beztak už spí dětským spánkem. Nikdy k tomu nesmí dojít! říká si. Nesmíme se sobě odcizit! Ani za tisíc let! Sotva za měšec perel!
Nosy si jsou natolik blízko, až Samuelův teplý výdech pošeptá Natáliinýmu chmýří nad horním rtem bajku vybuchnuvší barevnými konfetami happy endu.
Polibky jsou pantenolem na spálená záda. Houpačkou pro dítka pobíhající s praporky dráčků. Naruby obrácenou buřinkou plavící se benátskými kanály a přijímající cukrlátka místních naivních malířů.

V podkroví mého vědomí se splašilo hejno netopýrů padající k zemi po nárazu s trámem.
„Sluší se, aby si mi nezvedal telefon?“
Záda tisknu k zavřeným dvířkům kabinky. Přitisknete-li ucho ke kterékoliv ze stěn kabinek s klozety, uslyšíte šelest mého třesu.
Pocit pejskaře, kterému se miláček vysere uprostřed přelidněné vlakové haly.
Na záchod vklouzl chlapík podezřívavě hledící na dvojící – na chlapský záchod v neslušící se blízkosti. Ulevil si a zmizel. Mezitím si Loutkář, s neopomenutelnou kšiltovkou, zapálil cigaretu a bezvýrazně kontroloval jakýkoliv náznak vzdoru zrodící se v mých končetinách. Doposud jsem nezmínil jeho stáří. Je zhruba v mém věku.
Nebylo nejvhodnější, abych s tebou mluvil, říkám roztřeseným hlasem. Pořád mi za zadkem pendlovali kámoši, dodávám. Lež…
„Mám dojem, že si neuvědomuješ drobný detail,“ spíše hadí syčení, než lidská řeč. Ukazovákem a palcem mi před nosem ukáže gesto pro pojem: malý. „Pokud mi nebudeš nápomocen, začne se o tebe zajímat policie. Nestačilo ti, že jsem tvé matce vyzradil tvé malé bolístko?“
Potom bych tě na oplátku mohl taky prásknout, troufalý pokus o vzdor. Uhašený rukou drtící tričko kolem mého krku.
„Oba moc dobře víme, že mi pomůžeš. A rád. Úchyle.“
Úchyl? Blbečku. Pitomý přidržtašku!
Pouští mě. „Je mi z tebe špatně. Jaká síla mi zabrání, abych nevyzradil tvou zhýralou úchylku, hm? Ty? Asi těžko. Určitě by si nechtěl přijít o svou zvrácenou hračku,“ vykládá vyrovnaným hlasem. S razancí skalpelu páchnoucího nemocniční desinfekcí.
Nervozitou začátečníka – píšťalou krotící kobru – rozezvučím nohy v pohyb a odcházím pryč.
Pocit kraví matky bezradně klanící hlavu nad mrtvé tele.
Zvrácená hračka. Jak to mohl jen říct?
„Rozešli se spolu kvůli partnerskému horoskopu běžící na hudební televizi. Pošleš zprávu se jmény a znameními ze zvěrokruhu a pak ti pošlou, jak to mezi vámi je,“ máchá Anid rukama.
Všichni mi u stolu připadají nepřirozeně bledí. Chvilkově je zkoumám jak rentgenové snímky s cizími tělesy. Hmoždinky. Šrouby.
Propisky hluboko vnořené v pánevní kosti.
„Vyšlo jim dvacet osm procent. Dokonce tam psali, že se mu potí ruce. Nevím proč, ale co jsem tak pochopila, tak si začali všechno možné vyčítat. Až si nakonec řekli konec.“
Loutkář proplouvá tanečním parketem k průchodu vedoucího do pizzerie.
Asociace mouchy a srolovaných novin. Zanechávající za sebou mastný vlek.
Opět se dostávám k problému, že je mnohem jednoduší rozvíjet určité situace v realitě myšlenek. Nakonec přes mnoho variant dojdete ke kýženému výsledku. Ale jak v reálu Anid říci, aby se zvedla a odešla se mnou pryč? Aby se rozloučila se vřelým publikem a prošmejdila ulice živořící pouze z našich zhmotněných výdechů.
Chci se zahnízdit v jejím náručí a být zranitelný.
Nalodit se do horkovzdušného balónu jejího pohlazení. Schovat se do bambusového houští jejího uklidňujícího hlasu. Nohy mám přitisknuty těsně k sobě. Paže taktéž. Srdce ztěžka pulzuje pod kopy neonacistů a údery baseballovou pálkou. V přeneseném slova smyslu …
Rozezvučit se tak požární hlásič!
Nemysli si, že mě budeš ignorovat do aleluja, zní v esemesce. Odesílatel? Blbá otázka! Rychle zprávu vymažu. Strach, že se textová zpráva ve spoře osvětlené hospodě rozzáří světlem svaté relikvie. Ze které veškeré osazenstvo stolu vyčte mé problematické tajemství.