A co bylo dál ( 27. kapitola)

Anotace: Fantom opery atd. Tentokrát o tom, že v kostele se nejen káže, ale i kují pikle, aneb všechny postavy hezky blízko u sebe

Dva týdny nato se rozezněly zvony v kostele Notre Dame naplno. Lavice i ochoz byly uvnitř zaplněny do posledního místečka, varhany a zpěv chrámového sboru se mísily s ozvěnami kovových srdcí zvonů, klapotem koňských kopyt a ruchem početného davu, jenž se shromáždil kolem kostela. Vysvěcení nové honosné stavby samotným pařížským arcibiskupem si našlo dost diváků. Přiznejme, že jen málokterý z těch, kdo seděli uvnitř, sem dnes zavítal v touze vyslechnout slovo Boží. Vidět a být viděn, to bylo motto tohoto dne. Mezi mladými pak byl nejeden pár, který se mnohem víc než na samotného arcibiskupa těšil na to, až po mši kvapem zmizí v nedalekém lesíku Vincennes.
Pro náš příběh ovšem není až tak důležitá pompa a sláva kolem mše, arcibiskupa či svěcení kostela. Důležitá byla některá setkání, k nimž došlo před i po obřadu. Tím prvním bylo setkání vévodkyně de Chagny s madam Vauvilliers, jinak též manželkou ministra zahraniční. Obě dámy se políbily na tváře jako nejdražší přítelkyně a do kostela vkročily zavěšené do sebe a zabrané do rozhovoru, jenž se rozhodně netýkal duchovních otázek.
„Byla jsem poněkud zaskočena vaší žádostí o zajištění tolika pozvání na ten ples u perského krále,“ sdělila paní ministrová paní vévodkyni, „zvlášť když uvážím skutečnost, že tam váš syn hodlá oznamovat datum své svatby s někým jiným než s naší Renée.“
Honoria de Chagny netrpělivě mávla vějířem. Horko dosud nebylo velké, takže tím pohybem spíš chtěla zaplašit tak nemístnou myšlenku.
„Blanche,“ šeptla tlumeně do ucha své společnice. „Bude to sice vyzrazení velkého tajemství, ale už teď můžete počítat s tím, že žádné zásnuby ohlášeny nebudou.“
Vějíř madam Vauvilliers začal svižně kmitat na důkaz jejího radostného rozrušení.
„Jste si jista?“
„Prosím vás, myslíte si, že bych někdy dovolila vikomtovi, aby spojil svůj život s někým jako ...,“ vévodkyně ukousla konec věty a mávla směrem k Christine, která kráčela s Raoulem před ní a okouzleně se rozhlížela a ukazovala svému snoubenci to i ono.
„Jak ...?“ Blanche Vauvilliers zcela zapomněla, proč do Saint Mandé přijela. Znovuzrozená možnost sňatku její dcery teď měla přednost. Jelikož ale obě dámy už došly ke svým místům, byl čas se rozdělit.
„Prostě jen nezapomeňte na těch šest pozvánek,“ řekla vévodkyně.
„Šest?“ šeptla její přítelkyně. „Myslíte, že to jde tak snadno? Na koho napsat ty zbylé dvě?“
„Kapitán Leverel s chotí.“
Blanche Vauvilliers si cestou v uličce toto jméno několikrát zopakovala. Než se usadila, sklapla vějíř a vítězoslavně s ním třepla o dlaň. Po celý život byla horlivou katoličkou, ale při dnešní mši byly její modlitby obzvlášť procítěné. A tak zatímco dětské hlásky hlaholily své Kyrie Eleison, měly některé z myšlenek pod střechou Eglise Notre Dame k milosrdenství velmi, velmi daleko.
Christine Daae se naopak snažila soustředit jen na kázání, ale nedařilo se jí to. Zvuk zdejších varhan pařil k nejkrásnějším, které kdy slyšela, a probouzel v ní touhu postavit se po bok malým zpěvákům a přidat se k nim. Kradmo se rozhlížela kolem a poslouchala tlumené a někdy i pohříchu falešné pozpěvování ostatních přítomných. Dlouho se snažila být zticha, ale ke konci mše už se neudržela. Když varhaník zahrál první takty Gloria In Excelsis, přidala se svým jemným sopránem a nechala se unášet hudbou tak, až se lidé otáčeli.
Zahrada za zdmi kostela byla dnešního zmatku ušetřena. Hudba i zpěv sem doléhaly slabě a nijak nerušily poklid tohoto slunného a voňavého zákoutí. Otec Jacoppo byl vázán svými povinnostmi v chrámu, ale jeho pacient nebyl sám. Antoinette Giry stála ve dveřích zahradního domku a dívala se do šera uvnitř.
„Jak se dnes cítíš?“ zeptala se váhavě.
„Dobře.“ Odpověď jen ze zdvořilosti.
„Potřebuješ něco? Mám ti přinést ...?“
„Nic, díky,“ nenechal ji domluvit.
Pokaždé když přišla, to bylo stejné. Byl odměřený a ona se neodvažovala zeptat na nic z toho, co se jí honilo po nocích hlavou.
„Tentokrát byste mi prokázala větší službu, kdybyste mě ponechala osudu, madam.“
Píchlo ji u srdce jako pokaždé, když jí řekl madam. Vykat jí začal v den, kdy se vdala, a ona to vždy těžce nesla. S důvěrností tykání odešlo i něco důvěrného mezi nimi, stali se spíše sousedy, kteří se uctivě pozdraví při náhodném setkání. Dlouho se tím trápila, a nakonec, protože jí stejně nic jiného nezbývalo, se s tím smířila. Pochopila, že doufat teď ve změnu by bylo marné.
„Možná bys měl vyjít ven, rozhlédnout se kolem sebe a poděkovat za druhou šanci,“ řekla odměřeně. „Ne každý měl to štěstí, a možná by ses měl začít ptát, proč ty ano.“
„Ptám se, a jediná odpověď, která mne napadá, je pomsta.“
Antoinette Giry založila ruce na prsou a obrátila se zpět do šera.
„Zapomeň na pomstu a začni znova. Zapomeň na to všechno.“
Zuřivě ji přerušil: „Nemluvte, když nevíte, o čem mluvíte. Zapomenout! Copak to neslyšíte?“
Gloria právě končilo. Méně zkušený posluchač by v tomto odlehlém místě stěží rozeznal slova. Pro muže s maskou na tváři ale jeden hlas čněl z chóru stejně jasně jakoby stál v kostele vedle té, jíž patřil. Oba se odmlčeli, ponořeni do vlastních myšlenek, takže naprosto přeslechli neslyšné kroky v zahradě.
„Promiňte, je tu Christine?“ ozvalo se nečekaně.
Madam Giry sebou trhla, otočila se a propadla panice. Před ní stála plavovlasá dívka a v rukou držela klobouk. Vypadala unaveně, ale snažila se držet zpříma.
„Řekla mi, že se tady sejdeme po mši, ale ztratila se mi v tom zmatku.“
„Vyřídím jí, že jste ji tu hledala, slečno ....?“ Antoinette Giry se snažila nečekaného hosta zdvořile a rychle vyprovodit ze zahrady.
„Chagny, Marie Louisa de Chagny,“ odpověděla dívka, „ale kdyby vám to nevadilo, počkala bych raději zde. Z toho vedra je mi na omdlení.“
Spíš klesla než sedla na lavičku u zahradního domku. Zavřela na chvíli oči, takže si nevšimla, jak žena ve dveřích domku nervózně tiskne ruce a zjevně hledá řešení nežádoucí situace, přičemž se nemůže ubránit zvědavosti.
„Promiňte, slečno,“ dodala si nakonec odvahy. „Moc mě těší, že vás poznávám. Já jsem Antoinette Giry, Christinina pěstounka.“
Navzdory nevolnosti byla komtesa okamžitě na nohou.
„Ach, to je báječné, tolik jsem se s vámi chtěla setkat!“ zvolala. „Raoul vás před námi téměř tají.“
To si umím představit, prolétlo hlavou ženě, která stála před ní.
Nahlas však řekla: „Jak se vede Christine? Vídáme se tak málo a její odpovědi jsou tak neurčité, že ve mně budí spíš obavy než uspokojení. I když nepochybuji, že vikomtovy úmysly jsou čestné, dělám si o ni trochu starosti. Omlouvám se za takové otázky, ale zmínila se o vás jako o své dobré přítelkyni, a to mi dává odvahu se ptát.“
Komtesa odpověděla až po chvilce přemýšlení.
„Christine se snaží být šťastná. Snaží se zapomenout na minulost. Jenže problém je v tom, že ať se snaží sebevíc, příliš jí to nejde. Myslím, že se mají s Raoulem velmi rádi. Snad jim to pomůže, až bude třeba, ale ...,“ nevyřčená úvaha zůstala viset ve vzduchu.
„... ale sama tomu moc nevěříte,“ dořekla za ni madam Giry.
Marie Louisa pokrčila rameny. „Bojím se, že oba poznamenala minulost víc, než jsou ochotni si sami připustit. To všechno neskončilo tím únosem v opeře. Christine to prožívá každou noc, každou noc umírá hrůzou a každou noc čeká na ... něj.“
Rozhostilo se rozpačité ticho. Antoinette Giry už v duchu litovala, že komtesu vůbec oslovila a snažila se nemyslet na to, čí uši ještě slyší tento rozhovor. Ale Marie Louisa měla ještě co říci.
„Velmi s Christine cítím. Ten člověk, jemuž říká anděl, jí strašně ublížil a já jsem teď svědkem toho, jak jí téměř stejně ubližuje můj bratr. Nepochybně to v obou případech je či bylo z lásky, ale je to podle mne skoro stejně neomluvitelné jako kdyby se tak dělo ze zlého úmyslu. Každý z těch dvou prosazuje svou a Christine je mezi nimi jako mezi mlýnskými kameny. Nikdo se jí nikdy neptal na její touhy a její přání. A ona si ani nedovolí nějaká mít.“
„Ani já se nikdy neptala,“ Madam Giry pochopila lehkou výtku a přijala ji.
Margot de Chagny byla z vlastní poznámky trochu na rozpacích. Ve snaze změnit téma se rozhlédla kolem sebe a řekla: „Kdybych měla tušení, že je tady tak kouzelné místo, klidně bych oželela celý ten cirkus s arcibiskupem i s jeho hodnostáři. Do této zahrady mají snad zakázán vstup smutek i smrt.“
S těmito slovy zamířila naprosto nečekaně do domku.
„Potřebuji se napít. Našla bych tady někde sklenice?“ zastavila se na prahu a snažila se rozpoznat cokoli kolem sebe. Antoinette Giry přestala venku dýchat. Na několik vteřin doufala, že komtesa prostě najde to co hledá, vyjde zase ven a tím to všechno skončí. Doufala marně.
„Sklenice jsou po vaší pravé ruce,“ ozval se odkudsi z hlubin přístřešku mužský hlas. Marie Louisa ztuhla v úleku.
„A nerad bych vás zklamal, madmoiselle, ale smrt je nám vždy blíž než si myslíme. Dokonce i zde.“
Strach, jenž komtese svíral hrdlo, se během druhé věty vytratil. Ten hlas, ten hlas ... Byla v něm vůbec nějaká výhrůžka nebo se mi to jen zdálo?
Sklenici nahmátla popaměti.
„Máte pravdu,“ dokázala odpovědět do tmy, „ale je příjemné na to občas zapomenout.“
Než se otočila a vyšla ven ze dveří, zdálo se jí, že vidí vzadu v přítmí obrys vysoké postavy.