A co bylo dál ( 29. kapitola)

Anotace: Host otce Jacoppa je opravdu hodně zvláštní ... (aneb fantom opery "potom")

Léto odplývalo v pomalém, ospalém rytmu. Dlažba města byla rozpálená k zalknutí a zdálo se, že život z pařížských ulic přes den vymizel. O to bouřlivější byly večery a noci. Ne tak v jardin d´herbes otce Jacoppa. Ve stínu stromů a keřů bylo snesitelné i to nejpalčivější vedro a noci rušily nanejvýš cikády.
„Musí ti tu být dlouhá chvíle,“ utrousil kněz ke svému pacientovi a podnájemníkovi v jedné osobě. Odpovědi se nedočkal, ale na to si za těch pár týdnů už zvykl. Muž v masce slovy neplýtval.
„Mít příliš mnoho času na přemýšlení je občas na škodu,“ pokračoval tedy kněz, „člověka pak napadají divné věci.“
Díval se na už zhojené rány na rukou před sebou a opatrně je natíral mastí. „Je to lepší, ale ještě si počkáš než s nimi budeš moci hýbat jako dřív.“
„I s tak zřízenými prsty bych zahrál líp než ten packal, který tu ráno co ráno týrá varhany.“
Otec Jacoppo se nad tou poznámkou uchechtl. „Rád se s varhaníkem podělím o tvůj názor. Já ho stejně neměl nikdy rád.“
Zpoza masky se do něj zabodly pronikavé oči.
„Jste zvláštní.“
„To ty taky,“ opáčil kněz. Pohodlně se opřel, složil své velké ruce na břicho a zeptal se přímo: „Nechceš mi říct, jak jsi odtamtud vlastně vyvázl?“
Bylo ticho. Otec Jacoppo čekal. Muž, jenž býval fantomem pařížské opery, ztěžka udělal několik kroků napříč místností a opřel se o veřej dveří. Nějakou dobu v něm sváděly boj nechuť či nezvyk mluvit s kýmkoli o čemkoli a přirozená lidská potřeba sdílet myšlenky a pocity. Když promluvil, měl v hlase jen trpkost.
„Chcete slyšet o hodinách, které jsem strávil po krk v ledové vodě, nebo snad raději o dnech, kdy jsem byl zalezlý jako prašivý pes v díře, do níž se nechtěly pustit ani krysy? Nebo vás zajímá, jaké to je, cítit jak vám pomalu odumírá tělo i mozek, až v něm zůstane jen jediná myšlenka?“ Opanoval hněv, který v něm narůstal, a věcným tónem dodal: „V jedné chvíli se chodba sesypala a já zůstal uvnitř. Musel jsem ven a měl jsem jen tohle.“ Pohlédl na své zjizvené ruce. „Teď se ke mně budou konečně hodit. Zrůda se vším všudy ...“
Otec Jacoppo si stoupl vedle něj.
„Říkám ti, že se to spraví. Bylinky umí zázraky.“
Jeho pacient po něm vrhl zamyšlený pohled a pak si jedním prudkým pohybem sejmul masku.
„Opravdu? Máte nějakou dost silnou i na tohle?“
Ten pohled nebyl pro otce Jacoppa žádným překvapením, ale i tak polkl naprázdno. Už zapomněl ... Dokázal neuhnout očima.
„Ne, chlapče,“ řekl soucitně, „takový zázrak žádné byliny nesvedou. Tento úděl musíš nést dál sám.“
Kdesi nad nimi zahřmělo a jemně se rozpršelo. Zahrada si úlevou vzdychla a napětí, které předtím viselo ve vzduchu, se vytratilo. Kněz vyběhl do deště. Přistrčil pod okap prázdné vědro a kapky vody dopadající na jeho dno začaly rytmicky odměřovat ubíhající čas.
„Nechci vyzvídat,“ řekl otec Jacoppo, když se vrátil pod střechu, „chci tě líp pochopit. Pochopit, proč pro tebe Antoinette tolik riskovala. Pochopit muže, který prošel všemi možnými ranami osudu, a přesto jim nepodlehl. Neustálý boj o život ho pokřivil, protože žádná živá bytost nevydrží trvalý tlak dlouho. Ani kámen ne, natož člověk. Myslím také na všechnu tu vytrvalost, houževnatost a nesmírnou kázeň, díky níž dokázal den po dni v osamění překonat tolik let.“ Otec Jacoppo se odmlčel.
„Na kněze projevujete nečekanou ... toleranci,“ zamumlal muž s maskou.
„A myslím také na všechnu tu nenávist, kterou v sobě dusíš,“ pokračoval kněz. „Když si nedáš pozor, rozežere tě zevnitř dřív než to, co tě ničí zvenčí.“
Otec Jacoppo zadržel ruku, která se chystala vrátit masku na její místo.
„Mohu?“ zeptal se váhavě. „Snad víš, že to není ze zvědavosti ...“.
Soustředěně si začal prohlížet trosky těch míst, kde mají druzí lidé obličej. Zkoumal jizvy a deformace tváře před sebou se zaujetím lékaře, který si snad ani neuvědomuje, že pokouší trpělivost samotné smrti. Zarazil se až když se podíval muži před sebou do očí. Bylo tam všechno: ponížení, stud, nevole i rostoucí vztek a z toho pohledu se knězi divně sevřelo srdce.
„Možná jsem se právě podruhé narodil,“ řekl zvolna. Protože stál u znetvořené strany tváře svého hosta, nedokázal z ní nic vyčíst. Zdálo se ale, jako by se rty ohrnuly do výsměšné grimasy a muž se lehce uklonil. Teď už připevnil masku zpět na tvář a vrátil se do přítmí domku.
„Ještě jste mi neřekl, co vás k zájmu o mne vlastně vede,“ zeptal se odsud. „Slibujete si od toho vstupenku do nebe? Nebo čekáte na polepšeného hříšníka, který vám tu padne na kolena a obrátí se na víru svatou?“ Sarkasmus v jeho hlase byl více než zřejmý. Rozhodně ale nepočítal s tím, že se kněz začne smát.
„No to bych byl pořádný blázen!“ vyrazil ze sebe starý muž. „Tebe chlapče nikdo a nic nepřinutí udělat něco proti tvé vůli.“ Pobaveně si odfrkl a zvážněl. „Ale můžeš se spolehnout, že Bůh či osud, ať to nazveš jakkoli, tě donutí padnout na kolena a sklonit hlavu. A nebude k tomu potřebovat ani zbraň, ani sílu, ani lest.“
„Á,“ protáhl muž s maskou výsměšně.
Otec Jacoppo mírným tónem pokračoval: „Je dost snadné být hrdý a pyšný, když je člověk sám a nikoho nepotřebuje. Když jeho nikdo nepotřebuje. Když za nic a za nikoho není odpovědný. Jakmile ale jednou poznáš, co je to strach o někoho druhého, bude po pýše.“
„Ale to je jen slabost, a to slabost, která dělá z lidí blázny,“ ozvalo se z lůžka a ta slova byla naplněna hořkostí.
Starý muž se pousmál: „Můžeš lásku proklínat jako slabost, ale na konci své cesty zjistíš, že to byl největší dar, jaký ti kdy byl dán.“
„Pokud je láska jen vnadidlem v pasti jménem zrada, pak děkuji, netoužím po takovém daru.“
Kněz se zadíval do deště.
„Víš, když o tobě tak přemýšlím, musím myslet na Samsona. Zrazený, ponížený, slepý ... a stejně si říkám, jestli neměl Dalilu hluboko v srdci i tehdy, když na něj padala chrámová klenba. A že stačilo tak málo a mohlo být všechno...“
„To stačí, padre,“ v hlase se ozvalo jasné varování.
Otec Jacoppo nedbal. „Měl bys ...“.
„Dost!!“
Hrnek se roztříštil u jeho nohou a střepy vylétly až ven. Další slovo už nepadlo. Kněz nahrbil ramena a vyšel do deště.