A co bylo dál ( 31.kapitola)

Anotace: V opeře není ovšem jenom Erik a Christine ...

„Počkej! Tak počkej!“
Volání bylo zbytečné. Meg Giry rázovala poledním horkem s takovou vervou, že ji mohla zarazit snad jen zeď. Jindy roztomilá tvářička se kabonila a pevně stisknuté rty dotvrzovaly, že se kvůli něčemu velice zlobí.
Alain za ní rezignovaně poklusával a velká kožená brašna, kterou měl přehozenou přes rameno, mu plácala o bok. Pár společných návštěv u otce Jacoppa oba mladé lidi velmi sblížilo, ale dnes se zdálo, že je s přátelstvím konec. Jenže Alain neměl nejmenší tušení, proč.
„Meg!“
Dívka nezastavila ani nezpomalila. Vlastně nedala vůbec najevo, že by ho slyšela. Předběhl ji a postavil se jí do cesty. Zkusila se mu vyhnout, ale zadržel ji.
„Pusť mě,“ sykla na něj zlostně a trhla rameny, aby se mu vykroutila.
Alain nepovolil. „Co se proboha děje? Můžeš mi říct aspoň tohle?“
Meg do něj strčila s nečekanou silou tak, až ztratil rovnováhu.
„Tak ty se ještě ptáš?“ zeptala se navztekaně, „ty ze mě budeš dělat přede všema husu a ještě se ptáš?“
Chlapec se na ni podíval tak nechápavě a nešťastně, že ji hněv trochu přešel. Aspoň natolik, že od něj přestala utíkat. Sice se pořád zlobila, ale byla ochotná aspoň mluvit.
„Kdo teda rozhlásil po souboru, že se budeme brát, když ne ty?“
Alain si hořce uvědomil, že jakmile jí odpoví, bude zase oheň na střeše. Jenže co měl dělat? Nemůžete chodit s děvčetem jen tak do kostela a doufat, že to projde bez povšimnutí. Napřed je viděla v Saint Mandé Giselle ze sboru, pak kdosi další, a když je tam minulý týden potkali i dva kulisáci, začal si o nich povídat celý Palais Garniére. Stačilo Alaina zahnat nekonečným vyptáváním trochu do kouta a on v zoufalství vypleskl první výmluvu, která mu připadla věrohodná. Pokud doufal, že Meg jeho nápad ocení, tak se velice spletl.
„Tvrdit, že chodíme k otci Jacoppovi, protože máme před svatbou, to byla ta největší pitomost na světě!“
„Co bys řekla na mém místě ty?“ bránil se Alain. „Začínalo se mluvit o tom, že se muchláme někde ve Vincennes. Copak jsem je mohl nechat, aby se o tobě něco takového povídalo?“
Meg překvapeně zamžikala očima a poněkud vychladla. Dokonce pocítila bláznivou chuť chytit Alaina kolem krku a dát mu pusu. Samotnou ji takový nápad zmátl a jak měla v podobných chvílích ve zvyku, raději zhurta vyjela.
„A proč´s mi něco neřekl? To ti nestojím ani za to, aby sis se mnou o takové věci promluvil?“
„Promiň,“ zamumlal chlapec, „nenapadlo mě, že tě už samotné řeči o svatbě se mnou tak rozzlobí. Řeknu všem v divadle, že jsem si to vymyslel.“
Protože se díval do země, neviděl, jak se Meg Giry jemně usmála.
„Nevadí mi, že jsem se dostala do řečí s tebou. Vadí mi, že mi nikdy nic neřekneš. Když se zeptám, neodpovíš nebo rovnou zmizíš. Myslela jsem, že mi aspoň trochu věříš ...“.
Rozpačitě se odvážila dotknout jeho ruky. Neucukl. Velmi něžně jí sevřel dlaň.
„Jistěže ti věřím,“ zašeptal, ale do očí se jí nepodíval, „ale bojím se, že až uslyšíš co chceš vědět, nebudeš se už ke mně znát. Někdy je opravdu lepší nechat minulost spát.“
Od Seiny zafoukal chladný větřík. Meg popadla Alaina za ruku a odvedla ho z ulice na travnatý říční břeh. Tam ho přinutila si sednout.
„Chci to slyšet,“ řekla mu. „Nic nemůže být tak strašné jako věci, které mě napadají, když o tom přemýšlím.“
Chlapec se díval na plynoucí vodu. Netušíš, jak moc se pleteš, Meg. Chvíle, které se celou dobu bál, byla najednou tady. Dívka trpělivě čekala a otrhávala si do klína květ sedmikrásky, pak druhý, třetí ...
„Nejmenuji se Alain, ale Antonio. Nejsem z Paříže, ale ze Sardinie. A nebyl jsem vždycky ten dobrák a moula, za kterého mě všichni v divadle mají.“
Meg neklidně poposedla. Ani ne tak kvůli slovům co právě slyšela, jako kvůli tomu, jak se změnil hlas, jenž je pronášel. Začínala litovat své dětinské zvědavosti.
„Nevím, jestli tušíš, co to znamená narodit se na Sardinii. Pro mýho tátu jsem byl míň než ovce, které jsem hlídal. Když mu jednou jakýsi obejda nabídl osla za jeden ze spousty hladových krků, dal mě bez sebemenšího zaváhání. A já byl rád! Najednou jsem měl čistý šaty, každý den jídlo a pořád se něco dělo. Dostal jsem to nejlepší dostupné vzdělání ...,“ Alain se hořce zasmál. „Co tys dělala, když ti bylo dvanáct?“
Meg se nemusela dlouho rozmýšlet: „Byla jsem na sále a na sále a na sále.Vlastně si neumím vybavit, že bych v těch letech vůbec vytáhla paty z divadla. Zpívala jsem ve sboru, šila kostýmy, nosila svačiny. Skoro jako dnes,“ zažertovala.
Chlapec přikývl, stejně jinou odpověď ani nečekal. „Já v tvých letech uměl odemknout všechny myslitelné zámky. Dokázal jsem vytáhnout peněženku z kapsy i carabiniérovi. Zvládl jsem sehrát srdceryvnou scénu a při ní svému zachránci sebrat hodinky. Tykal jsem si se všemi podvodníky a chmatáky ve městě a některým vrahům říkal strejdo. Kdyby na to přišlo, byl bych moc dobře věděl, kam a jak bodnout nůž. Spolek, do kterého jsem zapadl, si mě prostě vychoval podle sebe a pro sebe. Označili si mě jako svůj majetek“
Pod vyhrnutým rukávem se na předloktí objevil obrázek sokola, rozrytý desítkami jizev jak se ho kdosi snažil vymazat z kůže. Meg se nadechla a chtěla něco říct, ale pak svá slova spolkla. Chlapec upřeně pozoroval řeku. Možná tam viděl všechna ta uplynulá léta a to co se během nich událo, ale možná že se tak jen vyhýbal pohledu na tu líbeznou tvář vedle sebe.
„Zní to asi strašně. A víš co? Líbilo se mi to. Pořád jsme byli na cestách, pořád se něco dělo. Pro malého kluka to bylo jedno velké dobrodružství.“ Tady se vyprávění na chvilku zadrhlo. Nechci ti to říct, Meg. Nechci ti to říct.
„Bylo to báječné, napínavé, taková hra kdo z koho. Tak do mých patnácti. To jsem najednou vyrostl a začali mi říkat Antonello, Antonio Bello, a zasvětili mě do nového ... řemesla.“ Bože, nechci ti to říct.
„Můj chlebodárce pochopil, že mu můžu vydělat víc než jen drobné z ulice. Našel ... našel zákazníky, kteří chtěli ... byli ochotní....,“ Alain měl zaťaté pěsti a mluvil tak potichu, že mu skoro nebylo rozumět, „kteří si rádi zaplatili za noc s mladým štěnětem jako jsem byl já.“
Chvíli bylo ticho. Meg napřed vůbec nedošlo, o čem Alain mluví. Když pochopila, ukryla tvář do dlaní. Hoch si toho všiml, a rezignovaně pokračoval.
„Gino mi řekl, že na sebe nechám jen párkrát sáhnou a on zatím v domě něco ukradne. Byl to dobrý plán. Jenže pak zjistil, že pokud to nechá celé zajít dál než ... než, no prostě že za lepší služby může dostat i líp zaplaceno a nebude muset riskovat, že jeho chytí při zlodějně. O nabízené ... zboží ... byl zájem a obchod kvetl, stačilo pár měsíců a ze jména Antonello se stal pojem,“ Alain se marně snažil mluvit věcně. Konečně odvrátil pohled od kalné Seiny a podíval se Meg do oči: „Tak už víš, co jsi tolik chtěla vědět. Nebyl jsem nic víc než placená děvka. Jsi konečně spokojená?“
Zoufale pozorovat zděšení a zklamání, které se Meg usadilo v očích.
„Proč jsi neutekl?“ vypravila ze sebe konečně a v té otázce bylo cítit i útok. Mohl jsi utéct, tak proč jsi neutekl?
„Znal jsem pár takových, kteří se pokusili od bandy trhnout. Většinou přilezli s prosíkem zpátky, nebo se nedožili toho, aby mohli litovat své chyby. Já chybu nechtěl udělat. Chtěl jsem prostě jen nějak přežít.“
Do otrhaných sedmikrásek spadla slza a pak ještě jedna.
„A co moje matka? Jak ta se do toho připletla?“
„Tvoje matka,“ řekl Alain rozhodně, „mi zachránila život. Přišel totiž den, kdy ... kdy to zašlo moc daleko. Den, kdy mi přestalo být jedno, jestli přežiju. Utekl jsem a motal se po Paříži, a tehdy jsem ji potkal. A dál to znáš – přivedla mě do opery a pro svět tam venku jsem přestal existovat. V La Garniére mě nikdo nehledal ...“ .
Jedinou odpovědí mu bylo mlčení. Pak Meg beze slova vyskočila na nohy a zamířila do Saint Mandé. Točila se jí hlava a myšlenky poskakovaly jako vrabec z větve na větev. Přála si, aby posledních pár minut mohla vymazat z paměti. Když ji zabrzdily Alainovy paže, celá se otřásla.
„Promiň,“ okamžitě ji pustil a ona před ním o krok couvla. Na okamžik to vypadalo, že se rozpláče i on. Sevřeným hlasem ze sebe vypravil: „Nemusíš nic říkat, Meg, pochopil jsem. Hnusím se sám sobě.“
Nato se otočil a spěchal pryč. Meg se pustila za ním a ani se nesnažila utírat si slzy. Každou chvilku popoběhla, aby Alaina neztratila z dohledu. V okamžiku, kdy pochopila tajemství jeho minulosti, se její malý svět otřásl. Ale teprve teď měla pocit, že se něco nenávratně pokazilo.