A co bylo dál ( 32.kapitola)

Anotace: Občas je třeba odejít, i když se vám do toho nechce - a fantomovi teprve ne... Všem mým pěti či kolika věrným čtenářům k vánocům :)

Mdlé světlo se líně převalovalo na hladině. Dvě mužské postavy v jeho záři vypadaly jako přízraky ze starých bájí a loďka kolébající se na vodě nebyla nepodobná té, na níž Cháron převážel duše do říše mrtvých. Protože i toto místo bylo mrtvé. Stačilo pár týdnů a ve vzduchu se vznášela jen zatuchlost a plíseň. Všechny věci kolem potáhl šedavý povlak a vlhkost už pilně pracovala na svém díle zkázy.
„Všechno je zničené,“ vydechl Alain, protože on byl jedním z těch, kdo se v tuto chvíli rozhlíželi po troskách bývalého útočištěm fantoma pařížské opery. To, že se uprostřed noci ocitl na tomto nehostinném a také zakázaném místě, bylo vlastně důsledkem jeho rozhovoru s Meg.
V rozrušení z něj totiž Alain zapomněl na dohodnutý postup, kdy obvykle vzkázal pro otce Jacoppa po některém z ostatních kněží. Tentokrát vstoupil přímo do zahrady. Otec Jacoppo si dobře všiml chlapcova nezvykle zchmuřeného obličeje, a když o chvíli později uviděl i uplakanou Meg, zarazil se. Alain bez velkého vysvětlování začal z brašny vytahovat nějaké jídlo a skládat je na lavici u zahradního domku..
„To vám posílá maminka,“ dívka podala knězi útlý svazek bankovek a měla se k odchodu.
Kněz ji zadržel.
„Vyřiď jí, že děkuji, ale že si opravdu nemusí dělat starosti. Můj host jí tak málo, že bez problémů vystačíme, a peníze také nejsou nutné.“ Vtiskl jí balíček zpátky do dlaně: „Ale jak ji znám, stejně vás pošle zase, viď?“
Meg neochotně přikývla a zamumlala směrem k bazalce u svých nohou: „Mám se ještě zeptat, jestli nepotřebujete něco jiného. Vy nebo ... on.“
„Ne, děvčátko, nic nepotřebuji,“ řekl vlídně otec Jacoppo.
„Já se potřebuji dostat do podzemí opery.“
Tato žádost byla pronesena tak zvláštním hlasem, že slovo „prosím“ u ní nikdo z přítomných nepostrádal. Když se ve dveřích domku objevil i majitel onoho hlasu, Meg zatajila dech. Duch opery. Slýchala o něm celý život to nejhorší, dnes ho poprvé spatřila na vlastní oči. Stála a zírala na něj, fascinována bílou maskou a pronikavýma očima za ní. Alain se pohnul a rozhodně se postavil před ni.
„Jak si to asi představujte?“ dívka se probrala ze svého ohromení a s rukama v bok si útočně stoupla vedla Alaina.
Muž v masce k ní přistoupil, koutek úst pod maskou zvednutý v mírném úsměvu.
„Meg? Konečně se tedy setkáváme osobně,“ nepatrně se uklonil. „Vidím to tak, že prostě přijdu, sejdu dolů, vezmu si co potřebuji, a klidně zase odejdu.“
Dívka rozhodila rukama a pobouřeně se nadechla.
„Pomůžu vám,“ předběhl ji Alain. „Kdy?“
Meg vybuchla: „Jste blázni! Ženete se do maléru. Oba dva! A matku stáhnete s sebou!“ Vztekle se otočila na patě a odešla ze zahrady.
„Dnes hodinu po půlnoci v rue Scribe, u platanu před zlatnictvím Il Gatto Nero.“ Muž v masce udělil svůj rozkaz klidně. Tak klidně, že jednoduše nepřipadalo do úvahy ho neposlechnout. Alain to ani neměl v úmyslu. Jen přikývl, pozdravil otce Jacoppa a šel pryč.
A teď, o pár hodin později, tedy stál znovu v prostorách, o jejichž existenci neměl donedávna ani tušení. V duchu si musel přiznat, že by mu vůbec nevadilo, kdyby se sem nikdy nebyl dostal. Protože tohle místo bylo divné právě tak jako člověk, jenž ho sem zavedl. Jakkoli byl Alain odhodlán vyhovět příteli madam Giry, nemohl se zbavit divného pocitu kolem žaludku, kdykoli se na něj podíval. Tam ve Scribeho ulici se vyloupl ze stínu jako duch. Najednou prostě černý stín u zdi získal tvar člověka a fantom opery stál dva kroky před ním. Nenápadnými dvířky ve sklepení jednoho z domů sestoupili do chodby a teď bok po boku shlíželi na spoušť, kterou vykonali pronásledovatelé, voda, krysy a čas.
Alain, celý nesvůj, prolomil tíživé ticho: „Sem se přece nemůžete vrátit.“ Lidský hlas tu zněl nepřirozeně a ozvěna se roztříštila o neviditelný strop.
Jeho společník neodpověděl, ale myslel vlastně na totéž. Pochopil, že došel na konec jedné kapitoly svého strastiplného životě. Rozhlédl se kolem sebe a jemně pohladil kamennou stěnu, jež byla základem budovy i jeho domova.
Byla´s mým útočištěm a vášní. Dala´s mi domov, jaký jsem nikdy neměl, naučila jsi mě věci, které bych bez tebe nepochopil. Nikdo jiný tě neznal jako já a mne neznal nikdo jiný lépe než ty. A teď není jiné cesty, musím odejít. Po tom všem už bych tu nedokázal zůstat. Viděl bych ji všude, čekal na její zavolání, na ten sladký ...
V hněvu nad vlastní sebelítostí smetl jedním pohybem ze stolu vše co tam leželo. Alaina nečekaný třeskot padajících věcí přimrazil k zemi. Když vše ztichlo, sehnul se a z vlhké podlahy zvedl kousek vlhkého papíru. Zaujala ho kresba na něm. Rozzářená dívčí tvář rámovaná tmavými vlasy byla načrtnuta několika prostými tahy, a přitom nebylo pochyb o tom, kdo to je. Christine.
Podal obrázek muži v masce. „Tohle byste tady asi neměl nechávat.“
Fantom opery se na papír ve své ruce dlouze díval. Zvedl oči k chlapci a vypadalo to, jakoby se na něj krátce usmál. Alespoň v očích měl nebývale mírný pohled.
„Máš pravdu, to bych neměl.“
O pár desítek minut později už stoupali po nekonečných schodech vzhůru. Alain nesl nevelkou dřevěnou truhlici a vak s několika drobnostmi. Šel svému společníkovi v patách a neměl nejmenší tušení, kam je jejich cesta dovede. Pak se před nimi odsunula stěna a stáli před zrcadlem v dámské šatně. Celé to bylo jako bizardní sen.
„Potřeboval bych ještě, abys mi sem přivedl madam Giry,“ řekl muž skrytý za maskou. Když se jeho pomocník natáhl po klice, ještě ho zastavil. „Mnohokrát jsi mi pomohl, i když jsi nemusel. Já na vděčnost nevěřím, věřím na dobrou odměnu. Vyber si.“
S těmito slovy otevřel schránku, kterou z dobře ukryté podzemní skrýše vynesl on sám. Alain se nad ni naklonil a v úžasu otevřel ústa. Před ním se třpytily velké i malé drahokamy, zlaté šperky, mince a mezi nimi matně probleskovaly perly. Hoch polkl a dál zíral na pohádkové jmění před sebou.
„Nedělal jsem to pro peníze,“ řekl pak váhavě. „Dělal jsem to právě z té vděčnosti, která – jak říkáte - pro vás nic neznamená. Jen abych udělal radost madam Giry, abych splatil dluh.“
Maska a oči za ní ho pozorovaly bez jakéhokoli výrazu.
„Ale něco bych přece jen chtěl,“ dodal si Alain odvahy. „Viděl jsem ten váš obrázek. Mohl byste ... uměl byste mi nakreslit ... Meg?“
Ještě když pak vedl Antoinette Giry liduprázdnými chodbami La Garniére na neplánované noční dostaveníčko s fantomem opery, nedokázal Alain říct, zda se své odměny dočká. Čím méně si však byl jistý, tím více si uvědomoval, jak moc po ní touží. Na vlastní starosti však brzy zapomněl.
„Odcházíš?“ zašeptala maitress de ballet sotva vstoupila do šatny a za obavami v jejím hlase byly jasně slyšet i slzy. Bolest, již ucítila, znají všechny matky, jejichž mládě se chystá vylétnout z hnízda, všechny milenky, které posílají své muže do válečné vřavy. Zaskočilo ji to. To zjištění, že myšlenka na jeho odchod ji zasáhla stejně, ne-li víc než myšlenka na jeho smrt. Potlačované emoce se v malé šatně hromadily jako munice určená k explozi. Alain pochopil, že toto je scéna pro dva herce, a že on tam překáží. Dal se na ústup.
„Počkej přece,“ řekl muž v masce kvapně, aby ho zastavil. „Tvá odměna.“
Alain zdráhavě vztáhl ruku po papíru ve fantomově ruce. Zadní strana starého programu a kousek uhlíku z krbu posloužily svému účelu dokonale. Chlapec nakrabatil čelo, aby skryl dojetí. Byla to Meg.Veselá, usměvavá, s jiskrnýma očima. Taková, jak si ji chtěl pamatovat napořád. Než stačil vykoktat nějaké díky, vložil mu muž s maskou do druhé ruky ještě něco.
„Odměnu sis určil sám. Toto je dar.“
Alain hleděl na svou dlaň. Masivní zlatý prsten se třemi velkými kameny vypadal jako divadelní rekvizita. Rudé, zelené a modré odlesky se míhaly po stěnách kolem.
„Jsou pravé, spolehni se,“ prohlásil dosavadní majitel šperku suše. Bylo zjevné, že chlapcovy díky už nevnímá. Přistoupil k ženě před sebou, sevřel jí ruku a políbil ji.
„Děkuji, Antoinette,“ zašeptal, „za všechno ti děkuji.“
Alain už zavíral dveře, ale slyšel ještě, jak se madam Giry rozplakala.
Antoinette. Řekl jí jménem! Bylo to pro ni víc než plamenná slova díků, víc než kdyby ji zahrnul květinami a diamanty. Bylo to prosté stvrzení zvláštního vztahu, jenž započal před mnoha lety, a jenž nemohl přervat čas ani vzdálenost. A přesto plakala. Pro něj, pro zmařené naděje, pro všechno co mohlo být a bylo ztraceno.
Jemně ji přivinul k sobě. „Nebudu nikdy daleko,“ zašeptal hlasem omamným jako sama hudba, kterou tvořil. Okouzleně k němu vzhlédla a snažila se v jeho očích zachytit, zda i on v tuto chvíli cítí něco aspoň trochu podobného jako ona. Ach, jak ta maska najednou překážela v hledání! Skrývala všechno a odrážela od sebe každé zrnko citu. Madam Giry k ní vztáhla ruku se zřejmým záměrem. Přesto neuhnul.
Pohled na tu hrůzostrašnou tvář ji zvláštním způsobem uklidnil. Spatřila totiž to, co v ní hledala. Usmála se skrze slzy. Něžně, velmi něžně ho pohladila a z doteku svraštělé a zjizvené kůže pod prsty ji zabolelo u srdce.
„Vždycky tu budu pro tebe,“ řekla. „Pamatuj, že se máš kam vrátit, Eriku.“
Jen pokývl a uzamkl tvář i city zpět za svou bílou masku.
„Chtěl bych ti dát ... tohle.“ Nepatrně se mu zachvěl hlas a v jeho velké dlani se zlatě zaleskla jakási drobnost. Antoinette Giry se sklonila, aby ji lépe viděla. Jednoduchý zlatý křížek na jemném řetízku. Nechala si ho mlčky připnout.
„Patřil mé matce.“
Maloučko se na ni usmál, pak posbíral své věci a než se vzpamatovala, byl pryč.