Sokyně

Anotace: Protože miluji díla Jane Austenové a sester Bronteových pokusila jsem se vytvořit román odehrávající se začátkem 19. století. Je to jeden z mích prvníc pokusů o napsání románu tedy spíše delší povídky.

Sbírka: sokyně příběh prokleté lásky

SOKYNĚ

14. 7. 1802
Dnes se stala tuze zvláštní věc. Přišel k nám Jan. Jak víš milý deníčku je to budoucí firemní společník mého otce. Anna ta ho velice nesnáší a vždycky když k nám Jan přijde jak za otce nebo jen tak na kávu vždy se zavře u sebe v pokoji. Nechápu ji. Říká, že jí Jan leze na nervy těmi svými ustavičnými vtipy (které podle ní nejsou vůbec vtipné), a je jí strašně protivný těmi častými poklonami naší matce, nám nebo jen našemu přenádhernému domu. Ale dnes; dnes sešla z patra dolů do obývajícího pokoje, kde jsme s Jenem seděli, pozdravila se s ním, poděkovala mu za lichotivou poznámku na její účes, a když s námi pila kávu, zasmála se i jeho vtipům (které mě osobně přijdou úchvatné).
Mě Jan přijde celý úchvatný a krásný. Kdybych chtěla být velmi smělá, řekla bych, že ho snad miluji. Ano miluji, miluji, miluji, opravdu ho miluji. Nevím sice, jestli on miluje mně, ale zajisté se mu líbím. Vždy na mně kouká jako na svatý obrázek a skládá poklony jak na mé vlasy, tak na mé vlastnosti. Když jsem ho poznala, bylo mi 12, byla jsem ještě hloupé děcko, ale už tehdy jsem k němu cítila velkou náklonnost. Teď je mi 17 a myslím, že i Jan na mě zaznamenal velkou změnu jak tělesnou tak duševní.
Nu, ale abych se vrátila k oné zvláštní věci. Dnes Jan polovinu pohledů vyhrazených mě věnoval Anně. Anně, která o ně jistě ani nestála a která si v duchu jistě něco myslela o slizkých hadech, jak ho jednou nazvala. Až půjdeme za chvíli spát, určitě od Anny vyzvím, co se dnes stalo, že přišla dolů.
Dobrou noc milý deníčku tvoje Helena
PS: Až něco zjistím, hned podám zprávu.

14. 7. 1802
Milý deníčku,
ach nemůžu se z toho ještě dnes vzpamatovat. Včera jsem byla tak rozrušená, že jsem ti ani nemohla vypovědět, co se stalo. Tak od začátku.
Včera u nás byl opět Jan. A já odešla do zahrady. Ještě horší než nebýt jemu nablízku, by bylo naopak být mu na blízku, ale nemoci nic udělat. Nic co by mu dalo najevo mou náklonnost. To Helena ta se předvádí až moc. To že Jana miluje, mi říká snad každý den. A o to je to všechno horší.
Tak jsem se procházela po ulici, už bylo šero a Jan právě vycházel z našeho domu. Snažila jsem se mu vyhnout, ale zastavil mě a oslovil. „ Anno, potřeboval bych Vám něco sdělit.“ odpověděla jsem mu, aby mluvil a se zatajeným dechem, čekala, co mi poví.
„Anno, už dávno jsem Vám chtěl povědět ---„ odmlčel se, asi nemohl najít slova „ Zkrátka a dobře já Vás—„ zase se odmlčel, ale najednou mi zprudka pohlédl do očí a vyhrkl „ Miluji tě“. V tu chvíli jsem myslela, že omdlím, tak ráda bych vyhrkla „ Já tebe taky“, ale to nešlo, etiketa mi to ani v takovéhle chvíli nedovolovala. A to si uvědomil i Jan a začal koktavě vysvětlovat „Tedy chtěl jsem říct, že k Vám chovám značné city. A že jste mi milá jak po vzhledové stránce tak obdivuji Vaše povahové rysy. Anno, Anno, řekněte něco.“ mlčela jsem, nedokázala jsem říci ani slova. A tak se shýbl k záhonu růží, jednu utrhl a podal mi ji se slovy, abych si ji vzala, pokud jeho city opětuji a pokud ne abych mu ji vrátila. Růži jsem si vzala a s hořícími tvářemi se otočila a spěšně odešla. Když jsem zacházela do domu, ještě stál u toho záhonu a usmíval se. Usmála jsem se také a zavřela za sebou dveře.
A dnes když opět přišel za otcem a později byl pozván na kávu, odvážila jsem se přece jenom sejít po schodech dolů a usednout s ním, se sestrou a s otcem k jednomu stolu.
Nad mou se střídají dva růžné mraky jeden růžový naplněný radostí a láskou, ale také druhý, černý, deštivý, který mi říká, abych nezapomněla na svou o 3 roky mladší sestru. Ano Helena je tím kamenem úrazu.
Vím totiž (a myslím, že to ví i on), že k Janovi chová velmi ohnivé city. Ovšem né zdaleka tak ohnivé jako ty mé. Ty mé jsou přímo až spalující zatímco ty její poněkud trochu dětské. Ano Helena se občas chová jako dítě, ale přece jenom bych její jemnou duši nechtěla zradit a poškodit. Bojím se, že láska mezi Janem a mnou by jí mohla velice ublížit.
Musím nyní jít spát. Helena si jistě bude chtít povídat a určitě mi bude vyprávět, jak Jana obdivuje a zbožňuje. A pro mě to bude dvakrát takové utrpení.
Dobrou noc můj deníčku s pozdravem A.

Za chvíli obě dívky ulehly do postelí. A neuběhla ani minuta a Helena už měla na jazyku první dotaz „ Jak to, že jsi dnes sešla dolů za mnou a za Janem?“ „Měla jsem chuť na kávu a bylo mi hloupé si ji odnést na horu.“ odpověděla Anna s očima sklopenýma. „A jak to, že jsi se, dnes smála jeho vtipům a dokonce mu poděkovala za pochvalu tvého účesu?“ vyptávala se Helena dál. „ Přišlo mi to zdvořilé“ odpověděla Anna nevinně. Ach jak ráda by sestře vše vypověděla nebo se svěřila někomu jinému než deníčku. Ale přítelkyni neměla a matka, za kterou by, mohla přijít o radu, zemřela před šesti lety. Oběma děvčatům moc scházela. Měly sice otce, kterého nadevše milovaly, ale mateřská láska je mateřská láska.
„A co ta růže, kterou sis přinesla včera večer?“pokračovala Helena další otázkou „Utrhla jsem si ji na záhonku. A už mě nech, chci spát.“, ale Helena jako by to neslyšela a začala podle Anniny předtuchy vyprávět o své ukrutné lásce k Janovi. Takhle mluvila asi půl hodiny. Během jejich řečí Anna přemýšlela o tom co dál. Nechtěla svou lásku a náklonnost tajit, ale zase nechtěla zklamat sestřino srdce. Umínila si, že si při nejbližší příležitosti s Janem promluvím a že spolu snad vymyslí co dál. Když se zhasla lampička a sestry si popřály dobrou noc, navštívil je obě stejný sen. Zdálo se jim přímo královské svatbě. Viděly dívku, jak jde svatební uličkou v nádherných bílých šatech a v dlouhém závoji. Snoubenci si řekli své ano a Jan v roli ženicha odhrnul nevěstin závoj. Pod závojem se objevil Helenin štíhlý obličej. V tu chvíli se Helena slastně usmála, ale její sestra se vzbudila se slzami v očích.

Druhý den se nic zvláštního nedělo, ani další den a ani ten další. Celý týden proběhl v naprostém klidu. Jan přišel zase až v úterý. Anna i Helena s ním seděly v pokoji, ale Anna se po chvíli omluvila a odešla na zahradu. Když Jan odcházel, už na něj čekala. „Musíme si promluvit“ řekla tichým hlasem. „Ano to je pravda“ odpověděl a nechal jí prostor pro objasnění tématu. „Tady raději ne. Mohli bychom jít kousek stranou, je tady na nás moc vidět.“ „Jestli Vám vadí, že je tu na nás vidět můžeme to udělat jinak.“ „A jak?“ udiveně se zeptala „ Udělala byste mi velikou čest kdybyste příjmula mou nabídku na schůzku.“ Anna zčervenala a trochu pohoršena řekla „ Schůzku!“ „ Ano schůzku“ přisvědčil. „Ne schůzku v žádném případě ne. To vážně přijmout nemohu.“, ale Jana to očividně nezarazilo a obrátil „ Dobrá tak co kdybychom tomu říkali takto. Bude to čistě náhodné setkání dvou sobě blízkých lidí na stejném místě ve stejnou dobu, řekněme například v parku zítra ve 3 hodiny odpoledne.“ usmál se, uklonil a odešel. Anna chvíli vyjeveně koukala, ale potom se otočila a šla také domů.
Druhý den byla jako ve snách. Pořád přemýšlela, zda má přistoupit na Janovu hru a jít do parku, nebo jestli má sestře vše bez okolků říct.
Nakonec se rozhodla, že do parku půjde. Bylo jí už skoro dvacet let, takže mohla do parku jít bez doprovodu chůvy. Přišla záměrně o chvíli později, jak kázala tehdejší etiketa. Jan už na ni čekal a pokračoval ve hře, kterou včera začal „ Á slečna RychlebsKá. To je mi náhoda, že jsme se tu potkali viďte“ řekl a zdvořile jí políbil ruku. Anna tedy na jeho hru přistoupila a odpověděla „ Ano je to náhoda. Nemyslela jsem, že na Vás narazím právě zde. Myslela jsem si, že se budete naplno věnovat své práci a ne tu abych tak řekla bloumat po parku.“ Jan trochu zarazil, ale potom to obrátil v žert a pronesl „ To, to nádherné počasí mě vylákalo na chvíli ven z té studené kanceláře vašeho ctěného otce. Nemýlím-li se, že i Vy jste sem zamířila právě z toho to důvodu.“ „ Nemýlíte se milý příteli“ odpověděla Anna, ale v tu chvíli už jim oběma cukali koutky úst a oba přímo vyprskli smíchy nad komedií, kterou tu právě sehráli. „Jsem velmi rád, že jste přišla, Anno“ řekl teď už vážně Jan a pomohl jí vyhnout se velkou louži, která tu ještě zůstala po dešti z minulého týdne. „Já také“ řekla tiše a pokračovala „Chtěla jsem s Vámi mluvit o mé sestře.“ „O vaší sestře?“ podivil se Jan „ Ano o Heleně. Víte to co se stalo minulý týden mezi mnou a Vámi. To… zkrátka myslím, že tato událost by mou sestru velice ranila“ „Smím se zeptat proč?“ Jan byl stále udivenější. „ Nemohla jsem si nepovšimnout a Vy jste si toho snad také všiml. Oné velké náklonnosti co k Vám Helena chová. Někdo by snad dokonce tento cit mohl nazvat láskou.“ Jan se usmál a s trochou ironie v hlase řekl „ Se vší úctou k Vaší sestře a k Vám Anno. Nemyslím si, že by ke mně chovala takovéto takové city.“ Anna se zamračila a vyhrkla „ Vy si to možná nemyslíte, ale je to tak, Ostatně city, které jste dával najevo Vy jí, také nebyli nijak chladné. Někdo by snad mohl říct, že jste si ji předcházel a snad namlouval.“ „Musím to říct ještě jednou. I když k Vaší sestře chovám velkou úctu jako k ženě a k dceři mého zaměstnavatele necítím k ní žádné city a už vůbec ne láskyplné. Anno, vždy je to ještě dítě. Vy si vážně myslíte, že bych se mohl zakoukat do takovéhle žáby?“ řekl trochu rozzlobeně Jan. Anna se obrátila a se skrytým obličej řekla „Já jsem pro Vás taky je taková žába?“ Jan chvíli mlčel a potom ji něžně uchopil za ramena, obrátil si ji tváří k sobě, zadíval se jí do očí a řekl „Ty jsi ta, kterou miluji“ sklonil se k ní a vtiskl jí jemný a něžný polibek. Anna zadržela dech, byla tak překvapená, že naprosto zapomněla na svou sestru a na to jak by jí mohla ublížit. Zůstali spolu ještě asi hodinu a vyprávěli si o všem možném i nemožném. Až když odbili hodiny půl páté, museli se rozloučit. Jejich rozloučení, jak se čekat představoval opětovný něžný polibek.

4. 3. 1803
Milý deníčku,
uběhl už celý půl rok od naší schůzky v parku. Od té doby jsme se s Janem viděli mnohokrát a polibků, kterých jsme si vyměnili, bylo snad také na tisíc, ale trápí mě pořád a stále ten stejný problém. Helena o mém vztahu nemá ani potuchy. Jak mě bolí, když musím poslouchat, jak Jana miluje a jak je nešťastná, že si jí nevšímá. Z očí se mi derou slzy a z hrdla výkřik „Sestřičko, odpusť mi to.“
Třesu se pomyšlení na zítřek. Jistě se ptáš proč. Zítra otec pořádá slavnost, aby Jana uvedl jako svého společníka ve své firmě. Bojím se, že se nedokážu ovládnout a Jana veřejně políbím. Ach tato obava mi zcela sevřela srdce. Nedokážu si představit, co by v tu chvíli udělala Helena. Ne, nechci na to myslet. Půjdu raději spát a tuto myšlenku vytřesu z hlavy.
Přeji Ti dobrou noc tvá A.

4. 3. 1803
Milý deníčku,
ach jak jsem šťastná. Zítra u nás v domě bude slavnost, kde otec uvede Jana jako svého společníka. Až se tam ukážu v těch nádherných šatech, které jsem si záměrně pro tuto událost koupila, Jan se do mě jistě na první pohled zamiluje a protože bude, mít zaměstnání na úrovni nebude nic bránit domu, aby mě požádal o ruku. Jsem si naprosto jistá, že otec nebude mít námitek a mile rád mě k oltáři přivede.
Anna by jistě řekla, že fantazíruji a že mám počkat, až jak to dopadne. Anna je hrozně rozumná a nedovede si představit, že by něco nemělo racionální vysvětlení. Je to asi proto, že nikdy nepoznala lásku. Ale až jí jednou srdce pro někoho začne plesat tak jako to mé tak to pochopí. Ona se mě pořád ptá proč Jana tak miluji a když jí to řeknu tak jí to přijde málo. Říkává „Heleno, to že se ti líbí jeho hnědé oči, vysoká postava a dokonalé bílé zuby přece ještě neznamená, že ho miluješ.“ ale já ji vždycky řeknu, že mě nezáleží jen na jeho očích, ale i na jeho perfektně rovných vlasech. A taky na jeho úžasném smyslu pro humor a rozhodně bych se do něj nezamilovala, kdyby se i on mě nedvořil. Nejednou mi pochválil šaty a jednou když jsem mu ukazovala svou kresbu, mohl na ní oči nechat. Byl to obrázek roztomilého bílého králíčka. Když jsem ho kreslila, myslela jsem na něj a představovala si ho, jak mi říká „Helenko miluju tě.“
Musím už jít spát, abych neměla kruhy pod očima a vypadala krásně, aby se do mě co nejdřív zamiloval.
Dobrou noc deníčku tvoje Helenka
PS: Přej mi zítra štěstí.

„ Anno, poraď mi. Mám si vlasy nechat volně rozpuštěné a jen je ozdobit tady tou stužkou nebo si je mám splést do vysokého drdolu?“ zeptala se Helena sestry, když se společně připravovaly na slavnost. Anna na tuhle otázku jen obrátila oči v sloup a pokračovala v úpravě vlastního účesu. Anna si s vlasy moc práce nedala, spletla je do jednoduchého copu ozdobeného modrou pentlí. „Tak mi poraď. Chci se Janovi co nejvíc líbit“ dorážela Helena na sestru. To už Anna nevydržela a jízlivě řekla „Janovi je naprosto jedno jakou maškaru ze sebe uděláš“ však jakmile to řekla, zastyděla se, chytla se za pusu a snažila se sestře omluvit. Ta ale jako by neslyšela a uraženě odešla z pokoje. „Heleno, promiň mi. Já to tak nemyslela. Helenko, moc se ti omlouvám, prosím odpusť mi to.“ omlouvala se Anna, ale sestra se dlouho nedala obměkčit. „Proč si to řekla?“ zeptala se nakonec už ukonejšena sestřinou omluvou. „Mám špatnou náladu a bolí mě hrozně hlava.“ vymluvila se Anna „Nech si vlasy volně, tak ti to sluší nejvíc.“ poradila sestře, objala ji okolo ramen a společně odešly dokončit poslední úpravy svého zevnějšku.
Odbylo pět hodin a hlavní pokoj v domě se pomalu začínal plnit lidmi. Byl právě čas, aby také dívky přišly přivítat hosty. Společně vešly do hlavního pokoje, a jak se slušelo, všechny pozdravily, a když měly odbyty tyto oficiality, mohly se začít věnovat zábavě.

6. 3. 1803
Milý deníčku,
to ne. To se nemělo stát. Je to naprostá katastrofa. Včera proběhla v našem domě slavnost, o které jsem Ti již dříve psala. Všechno probíhalo podle plánu. Otec Jana představil jako svého společníka a společně podepsali smlouvu. Potom se začalo tančit. Jan nejprve tančil s Helenou a potom i se mnou. Jak jsme tak tančili, pošeptal mi, že se mnou potřebuje nutně mluvit o samotě. Domluvili jsme se tedy, že se setkáme asi za půl hodiny v malém salónku, kterému se říkalo čítárna. Tam moc ráda sedím a čtu rozličné knihy z naší knihovny. Za půl hodiny jsem tam tedy přišla. Jan už tam čekal. Sedli jsme si na pohovku a já se zeptala. O čem se mnou chtěl mluvit. Chvíli mlčel a pak sáhl do kapsy a vytáhl malou krabičku. Nejprve jsem netušila co to má znamenat až když ji otevře a řekl těch jednoduchým pět slov „Anno Rychlebská vezmeš si mě?“ nemohla jsem nabrat dech, nakonec jsem nadechla a řekla „Ano“ a to mé ano se mi dralo z hrdla tak hlasitě a tak rychle že jsem ho musela pořád opakovat „Ano, ano, ano, ano, ano“ uchopil mě za ruku a navlékl mi ten nádherný prsten s malým stříbrným kamínkem. Tváře mi hořely, v očích jsem měla slzy štěstí, když jsme se divoce objali a políbili, myslela jsem, že se, se mnou točí celý svět. A právě v tom nádherném okamžiku někdo otevřel dveře salónku. Byla to Helena. Okamžitě za sebou dveře zase zavřela a utekla pryč. Rozběhla jsem se za ní. Našla jsem ji na zahradě sedět na bílé lavičce pod třešní. To bylo naše oblíbené místo v zahradě. „Jak jsi jen mohla?““ vyhrkla, jakmile mě spatřila. Plakala a v tu chvíli se i mě slzy nahrnuly do očí a začala jsem se jí omlouvat za to, že jsem jí nic neřekla. „Jak dlouho už to trvá?“ zeptala se „Asi půl roku“ přiznala jsem „Půl roku! Půl roku!“ rozkřičela se „Ty jsi nevěděla, co k němu cítím? Moc dobře jsi to věděla a nestála jsem Ti ani za to, abys mi o tom řekla?“ „To proto, že jsem ti nechtěla ublížit.“ brečela jsem „Nevěděla jsem, jak bys reagovala a věř mi, kdybych tušila, co Jan dnes udělá, byla bys první, kdo by se o našem vztahu dozvěděl. Odpusť mi, že jsem Ti to neřekla. Odpusť mi to.“ ale Helenu jako by to ještě více pobouřilo, řekla „Ne“ „Ne?“ rozbrečela jsem se ještě víc. „Ne, neodpustím Ti. Měla jsi mi o tom říct. Tys totiž moc dobře věděla, co bych odpověděla. Odpověděla bych, že jsi zrádkyně a že tě nenávidím. Ano tohle bych odpověděla. A říkám to i teď jsi zrádkyně a já tě nenávidím“ chtěla utéct ze zahrady, ale já jsem ji nepustila. Přes slzy jsem sice ani neviděla, kde má ruce, ale podařilo se mi ji zadržet otázkou „Heleno, co mám udělat, abys mi odpustila?“ Helena se zarazila a s ledově klidným tónem v hlase řekla „Musíš se rozhodnout.“ „Jak rozhodnout?“ nechápala jsem „Musíš si někoho vybrat. Buď já, nebo on.“ řekla a odešla. Ve dveřích se srazila s Janem, chytil ji za ruku a chtěl ji zastavit, ale vyškubla se mu a utekla. Jan přišel za mnou a já se mu opřela o rameno a brečela jsem a brečela.
Když jsem se konečně uklidnila, slavnost už končila, a před námi stál úkol oznámit naše zasnoubení otci.
Proběhlo to docela hladce. Otec má Jana rád a dokonce se přiznal, že o našem sňatku již dávno přemýšlel. Pak jsem mu vyložila, jak se věci mají s Helenou. Na chvíli se zamračil a pak se mě snažil uchlácholit se slovy, že se Helena jistě umoudří. Doufám v to, ale jistá si být nemohu. Jan se již musel rozloučit. S otcem jsem si ještě dala hrnek zeleného čaje a pak jsem odešla nahoru a vešla do našeho pokoje. Netuším, jestli Helena spánek předstírala, již ležela v posteli, a když jsem na ni promluvila, ani nemrkla.
Já mohu jen doufat, že to co řekla, nemyslela vážně a že mi odpustí. Na jednu stranu jsem velice šťastná a pořád se mi chce usmívat, ale nadrbou stranu se mi chce brečet a ronit slzy.
Půjdu spát a budu doufat, že až se ráno vzbudím, bude všechno jinak.
Dobrou, klidnou noc milý deníčku A.

Příští ráno se, ale nic nezměnilo. Anna se Helenu snažila uprosit, aby svou podmínku zrušila, ale s Helenou to ani nepohnulo. Nepomohlo ani, když se jí otec snažil domluvit, říkal „Helenko, buď rozumná. Já vím, že jsi Jana měla taky ráda a vím, že ti o tom Anna měla dávno říct, ale nemyslíš si, že bys jim měla přát štěstí?“ Helena jen opovržlivě odfrkla a řekla „Tatínku, na své podmínce trvám. Anna moc dobře věděla, že Jana miluji. Nemrzí mě ani to, že mi to neřekla, jak to, že věděla, o mích citech a stejně udělala něco tak podlého. Zkrátka se musí rozhodnout, buď si uchováme dobré sesterské vztahy a ona vrátí prsten zpátky Janovi nebo si Jana vezme, ale v tom případě se už vícekrát neuvidíme,“ nezbývalo jí než položit poslední otázku „Kolik mám času na rozmyšlení?“ „Tři dny.“ odpověděla a odešla z místnosti. Anna se vrhla tatínkovi kolem krku a vyplakala se mu z celého svého žalu. Nakonec se ale musela sebrat, a rozhodnout se.

8. 3. 1803
Milý deníčku,
přemýšlet jsem šla do čítárny. Sedla jsem si o svého oblíbeného křesla a zadívala se na protější stěnu. Vysely tam dva obrazy. Nalevo vysel obraz panenky Marie, jak chová malého Ježíše Krista a na druhém byla věrná podobizna naší maminky z doby, kdy si brala našeho tatínka. „Maminko, poraď mi prosím. Co mám dělat? Nechci ztratit sestru, ale cítím, že Jana miluji z celého svého srdce, bojím se, že kdybych ho odmítla, puklo by mi srdce žalem, ale když se vzdám milované sestry. Tedy člověka, na kterém mi záleželo v mém dosavadním životě asi nejvíc, zblázním se a z Janovy lásky nebudu mít žádné potěšení. A najednou jako bych slyšela tichý jemný hlas. Byl mi tak povědomí a známí, že mě to ani nepoděsilo „Aničko, ty ses uměla vždy správně rozhodnout, vždycky když se ti postavilo něco do cesty, věděla jsi jak z toho ven.“ byl to hlas maminky „Ale tentokrát nevím jak z toho ven“ popotáhla jsem „Jdi za svým srdcem.“ řekla mi ještě a bylo ticho. Tahle poslední věta mi neustále zní v hlavě „Jdi za svým srdcem.“
Dobrou noc deníčku A.

8. 3. 1803

Milý deníčku,
už nemám mnoho času na rozmyšlenou. V hlavě mi pořád zní ta jedna jediná věta „Jdi za svým srdcem.“
Nevím, co mám dělat. Jednou si myslím: Helena je ještě hloupé sedmnáctileté děvče netuší co to je pravá láska. A zamilovat se může ještě tisíckrát. Vzpomněla jsem si totiž na dobu, kdy Heleně bylo asi 11, to také říkávala, že je zamilovaná do hocha co rozváží mléko. Ale to byla jen dětská láska.
Jenže na druhou stranu si říkám: Jan se jistě také může zamilovat do jiné dívky. Jistě nejsem jediná pro, kterou jeho srdce hoří. Maminka by se mě určitě zeptala „A co chceš ty, Aničko?“ jenže já nevím, co chci. Nechci ztratit ani jednu milovanou duši.
„Jdi za svým srdcem.“ Tuhle věci nemůžu dostat z hlavy, honí se mi tam pořád a pořád
Deníčku, přej mi štěstí, abych se uměla správně rozhodnout. Tvá A.

Nadešla ta chvíle. Chvíle, kdy se Anna měla rozhodnout. V obývacím pokoji na ni už všichni čekali. „Tak jak jsi se, rozhodla?“ zeptala se Helena netrpělivě jako už by to chtěla mít také za sebou. „Ale to je nesmysl. Přece nemůžeš požadovat po sestře, aby se rozhodla mezi tebou a svým snoubencem.“ rozhněval se otec děvčat, ale Anna ho zarazila „Ne, tatínku Helena to požaduje tak jí to musím splnit. Rozhodla jsem se.“ v tuhle chvíli na ni byli upřeny všechny oči v místnosti, Anna si odkašlala, setřela slzu z oka a pokračovala „Rozhodla jsem se. Musím poslouchat své srdce. Rozhodla, jsem se pro člověka, kterého miluji z celého srdce a cítím k němu takovou vášeň jako k nikomu jinému.“ dále už pokračovat nedokázala, zadrhl se jí hlav v hrdle a tak je mlčky přistoupila k Janovi a zašeptala „Je mi to líto Heleno.“ Helena přikývla a řekla „Je to Tvé rozhodnutí. Přeji Vám oběma mnoho štěstí. Tatínku, už jsem podala přihlášku do internátní školy, kde budu pobývat po zbývající dobu Anniny přítomnosti v našem domě.“ uklonila se a odešla po schodech nahoru. Druhý den Helena opravdu odjela do své nové školy, kde zůstala i v den Anniny svatby. Anna a Jan se potom nastěhovali do nového domu v sousedním městě. Jan dále pracoval jako společník otce obou sester. Anna se Helenu snažila mnohokrát navštívit, ale nikdy se jí to nepodařilo. Až za tři roky obdržela od otce zprávu, že se Helena zasnoubila a že jejím budoucím mužem se má stát mladý právník Hynek Doušek. Anna se nad touto zprávou zaradovala a okamžitě se připravila na cestu za sestrou. Přijela za ní hned druhý den, setkání proběhlo velmi krátce. Anna přišla za Helenou do pokoje, který dříve patřil oběma sestrám. Helena seděla u stolu a něco si zapisovala do svého deníku, Anna vešla do místnosti a oslovila sestru jménem, ta ale ani nevzhlédla a dál pokračovala ve psaní „Heleno, chtěla jsem Ti pogratulovat k zasnoubení.“ pokračovala Anna. Helena ani nezvedla oči a jen nepřítomně řekla „Děkuji“ v tu chvíli Anně vhrkly slzy do očí a řekla „Myslela jsem, že bychom se mohly usmířit a že když jsi teď našla svou lásku, mohla bys, zapomenout na to co se mezi námi stalo“ Helena se nadechla, vstala od stolu a poprvé na sestru pohlédla. V očích jí šlehaly blesky a na čele se jí objevila hluboká vráska „Říkáš odpustit? Byla bych schopná, vlastně už jsem ti odpustila, že jsi mi přebrala muže, o kterého jsem tehdy tak stála.“ „Tak to je báječné, Helenko“ zaradovala se Anna a přistoupila k sestře, aby ji mohla obejmout, ale Helena odstoupila a pokračovala „Ale nikdy ti neodpustím, jak jsi se, ke mně zachovala. Že jsi přede mnou dokázala celého půl roku něco takového skrývat je neodpustitelné.“ když to dořekla, usedla zase za stůl a nechala sestru být.

Uběhlo pár další let. Anna, která už při setkání s Helenou byla již po druhé v očekávání, vychovávala spolu s Janem osmiletého Honzíka, šestiletou Helenku a tříletou Markétku, a Helena té se rok po svatbě narodily dvojčátka Kryštůfek a Juditka. Všední dny plynuly a všechno šlo tak jak mělo, až jednoho dne pan Rychlebský onemocněl a sestry dostaly od jeho osobního lékaře pana Šedého zprávu, že se otec nedočká příštího léta. Obě si tedy vzaly za vlastní, že mu budou věnovat náležitou péči. Uběhly tři měsíce, blížil se konec února a s nemocným to začalo vypadat opravdu zle. Otec měl, ale k sestrám poslední prosbu, řekl tichým a sípavým hlasem „Chci“ zakašlal „Chci vás dvě ještě jednou vidět pohromadě s celou rodinou. Chci se rozloučit.“ to právě u jeho lože byla Anna a řekla se slzami v očích „Pokud Helena bude chtít.“ „Řekni, že je to mé poslední přání, než se odeberu za vaší matkou.“ pronesl otec a rozkašlal se tak mocně, že Anna hned poslala pro Helenu s otcovou žádostí. Helena tedy přišla. U lože umírajícího se tedy sešla celá rodina Helena s Hynkem, Anna s Janem a všechny děti. Děti byly zprvu nesmělé, přece jenom viděly své bratrance a sestřině poprvé, ale nakonec se vše uklidnilo, ty větší stály kolem postele dědečka a ty menší si sedly na zem a nechápavě koukaly co se děje. Otec se s přemáháním sil na posteli trochu nadzvedl a jak jen to šlo, řekl s přísností v hlase „Smiřte se!“ bylo slyšet hlasité polknutí a obě sestry se na sebe podívaly „To je čistě na Heleně. Já se smířit chci.“ řekla Anna a podívala se Heleně do očí, ta ale sklopila oči a zarputile mlčela „Podívejte se, jak si ty děti hrají.“ usmál se najednou Jan a oči všech v místnosti se soustředili do kouta pokoje, kde si spokojeně hráli nejmenší dětičky. Anna se podívala na Helenu, ale v tu chvíli už si obě sestry padly kolem krku a objímaly se a plakaly tak dlouho, dokud pokojem nezaznělo tiché „Děkuji“. To řekl otec seste,r a jakmile to dořekl, uložil se na polštář, usmál se a naposledy zavřel oči. Pak následovalo smuteční období zakončené posledním rozloučením s otcem. A potom? Potom už následoval jen šťastný a spokojený život. Rodiny se často navštěvovaly a za pár let si na tuto nešťastnou etapu života ani nevzpomněl. Jen Anna jednou našla svůj starý deník, prolistovala jej a s nostalgickým úsměvem jej hodila do ohně, který hořel v krbu.