A co bylo dál ( 38. kapitola)

Anotace: Ples skončil tragicky ... a co když za to může fantom??

Zvon na kostelní věži odbil poledne, ale otec Jacoppo to ani nezaregistroval. Rázoval po svém pokojíku od stolu k lůžku a zase zpět a rozhodně nevypadal jako bohabojný zahradník a bodrý kněz, jakého bratří a farníci v Saint Mandé znali. Občas se podíval na krucifix, ale nebyl to pohled poslušného sluhy Božího, spíš tichá výčitka nespokojeného zaměstnance.
Celý ten den začal špatně. Už při ranní modlitbě ho loupalo v koleni, takže se nedokázal soustředit. Navíc myslel hlavně na Erika a na to, zda se mu dnes v noci opravdu podařilo zadusit lásku ve vlastním srdci, i na to, že ať tak či onak, štěstí mu to nepřinese. Když se později odvážil nakouknout do zahrady, našel ji prázdnou. Spěchal pěšinami, ale jeho chvat zarazily drobné skvrnky, jichž si po několika krocích všiml v písku. Pátral po jejich původu, a pak to uviděl. Růži. Zlámanou, zničenou ... a zakrvácenou. Kněz se rozběhl k domku. Na jeho prahu ztuhl stejně jako dříve při pohledu na potupenou královnu květin.
„Co sis to vzal? Co sis to pro rány boží vzal?!“ křikl rozhněvaně na Erika. Ten seděl na pelesti své postele se zkříženýma nohama, díval se nepřítomně skrz kněze a neodpovídal. Prasklá ampule a stříkačka vedle něj mluvily jasně, stejně jako nepřirozeně zúžené zornice očí a zaschlý vpich na předloktí. Kněz přičichl k ampulce, zlehka ji olízl a zachmuřil se. Pak vycouval ven, s těžkým povzdechem se chopil konve a vydal se mezi záhony. Znovu ho napadlo ho, že tohle bude mizerný den, a bohužel se nemýlil.
Následný vzkaz od Antoinette a překotná cesta do hotelu de Marigny to jen potvrdily. Jakou zde mohl poskytnout útěchu, jaké lektvary měl namíchat? Nebyl nic platný a to ho popouzelo. Zvlášť proto, že tolik stál o to, aby něco platný byl. Spěchal zpátky do Saint Mandé v naději, že ho cestou napadne, jak pomoci. A taky jak to všechno říct Erikovi ... Otec Jacoppo se zastavil ve svém rázování. Sdělit Erikovi k jaké došlo katastrofě, už to by za normálních okolností vyžadovalo kus opatrnosti. Sdělit totéž Erikovi, z něhož právě vyprchávala dávka morfinu, to už chtělo pořádnou odvahu. A proč by měl vůbec vědět, že se něco stalo? Nebylo by milosrdnější ho nechat žít s přesvědčením, že kapitola nadepsaná Christine Daae se definitivně uzavřela? A není možné, že má nakonec na celém tom neštěstí svůj podíl? Takto rafinovaná pomsta by odpovídala jeho prchlivé povaze ...
„K čertu s tím vším!“ zaklel nakonec a vyrazil do zahrady, aby tam definitivně rozsekl uzel svých pochybností.
Zlehka zaklepal na dveře domku a vstoupil.
„To jste vy?“ ozvalo se odkudsi ze tmy. „Proboha zavřete ty dveře nebo se mi rozskočí hlava.“
Otec Jacoppo nebyl ovšem naladěn k milosrdenství: „Tak si příště líp rozmysli co děláš.“ S těmito slovy rozrazil dveře dokořán a vpustil dovnitř ostré polední slunce.
Erik si se zasténáním zakryl oči a zhroutil se na postel. Svíjel se tam v křeči jako nějaké postřelené zvíře. Kněz při tom znejistěl a díval se jak si svírá hlavu oběma rukama. Maska spadla na zem, ale zdálo se, že její majitel to vůbec nevnímá.
„Co ti je?“ přistoupil k němu kněz ustaraně. „Bolí tě něco?“
Erik neodpověděl a s koleny přitaženými k bradě jen přikývl. Než byl schopen souvisle promluvit, bylo třeba dalších silných léků a spousty času.
„Morfin je úžasná věc,“ vypravil pak ze sebe s matným úsměvem, „ale má i své slabiny.“
„Tak si ho neber,“ opáčil suše otec Jacoppo.
„Už jsem ho dávno nepotřeboval. Myslel jsem, že jsem se těch bolestí nadobro zbavil.“ Erikova svěšená ramena a třesoucí se ruce svědčily o tom, že přestál těžké chvíle. Vděčně přijal sklenici vody. Polkl pár doušků a zvrátil se na lůžko.
„Nemáte ponětí, jaké to je,“ řekl se zavřenýma očima a bez námitek nechal otce Jacoppa, aby mu chladnou vodou otřel ruce a hruď, „teprve ta bolest kdesi za očima ze mne dělá míň než zvíře. Jsem schopný udělat cokoli, abych se jí zbavil, a morfin je přitom tím nejmenším zlem.“
„A co je tím největším?“
Oči ve znetvořené tváři se otevřely.
„Smrt,“ odtušil klidně Erik a díval se upřeně na kněze.
Ten neuhnul pohledem a zamyšleně odpověděl: „Ano, ty pocity, které se vyplaví v okamžiku, kdy vlastníma rukama zhášíš cizí život, ty dokáží přebít něco tak malicherného jako je vlastní bolest.“
Chvíli byli oba zticha. Pak otec Jacoppo pokračoval: „Víš, stačí jednou okusit, jaké to je přivést na svět nový život nebo jeden život zachránit, a pochopíš, že droga i vražda jsou proti tomu jen hodně ubohé náhražky.“ Povzdechl si a sebral ze země masku. „Ale někomu trvá dlouho, než na to přijde. A někdo na to nepřijde nikdy...“.
Potřásl hlavou a začal se vyptávat Erika na jeho bolesti. Prohmatával hlavu místo vedle místa a zkoušel všelicos, aby zjistil jejich příčinu, občas položil otázku a soustředěně vyslechl odpověď. Když skončil, beze slova vstal. Jeho protějšek s jistou námahou udělal totéž.
„Nuže?“ zeptal se Erik věcně, „jaký je verdikt mého lékaře? Nevypadáte moc optimisticky, padre. Pokud vidíte v mých kartách smrt, nebojte se. Čekám ji a vítám ji.“
Otec Jacoppo založil ruce na prsou: „Nejsem odborník. Jen mám dojem, že to co se podepsalo na tvém zevnějšku, jen někde uvnitř spí a jednou se to dá do pohybu. A potom se to už nezastaví...“ .
Erik mu věnoval jeden ze svých pokřivených úsměvů. Svým nenapodobitelným způsobem lehce pokývl hlavou na znamení díků.
„Cením si vaší upřímnosti. Cením si jí možná víc než vaší pomoci.“
Kněz si povzdechl. „Jistě. Protože pomáhat lze třebas jen ze soucitu, ale upřímnost vyžaduje cosi víc.“ Zdráhavě zamířil k tématu, do něhož se mu vůbec nechtělo.
„Jak to šlo na plese?“
„Skvěle.“ O tomto tématu Erik rozhodně mluvit nechtěl.
„Takže sis vyslechl oznámení Christininy svatby a je ti už líp?“
Za svou ironii si otec Jacoppo vysloužil jen odfrknutí. „Odešel jsem ještě před ním. Viděl jsem dost,“ řekl neochotně Erik.
„A než jsi odešel, všechno bylo v pořádku?“ zněla další otázka.
Muž s maskou zaťal pěsti: „V tom nejlepším. Měl jsem je celou dobu přímo před očima. Mohl jsem se jen z kouta dívat na ten dokonalý párek, na budoucí paní de Chagny, na to, jak začíná chápat, že se dostala někam, kam nepatří ...“. Povolil pěsti a trpce dodal: „Ano, všechno bylo v nejlepším pořádku.“
Z chmurných myšlenek ho vytrhl otec Jacoppo.
„Takže k tomu neštěstí došlo až když jsi odešel.“ Z jakýchsi pro Erika nepochopitelných důvodů byla v těch slovech znát úleva. Překvapeně vzhlédl.
„Neštěstí? Co máte na mysli?“
„Ech ...,“ otec Jacoppo na něj v několika větách vychrlil, co se stalo na plese. Erik se nad ním hrozivě vztyčil. Tupé bušení kdesi vzadu v hlavě ho varovalo, že se musí snažit ovládat.
„Jak je to možné?“ vyrazil ze sebe a skoro mu nebylo rozumět. „Zdála se být v pořádku, nemohla se zničehonic zhroutit!“ Ani si neuvědomoval, že drží kněze za ramena a zuřivě jím cloumá. Když mu to došlo, omluvně se stáhl, ale oči se mu dál divoce leskly.
Otec Jacoppo pokrčil rameny: „Jak jsem to pochopil, došlo k tomu pár vteřin poté, co jí sdělili, že jsi po smrti.“
Nevíra. To bylo to, co čišelo z fantomových očí, těch jediných známek lidskosti ve tváři monstra. Drásající vztek z toho, že nemůže teď hned něco udělat, se kamsi vytratil a zbyla jen nevíra. Mohlo by jí záležet na tom, jestli jsem naživu? Mohla by cítit něco jiného než hnus a strach? Už to, že si vůbec mohl dovolit položit podobné otázky, zrychlilo Erikovi tep. Skoro se domníval, že ho naplnily štěstím. Ale v oboru vlastního štěstí byl natolik nezkušený, že nedokázal ... ne, nedovolil si ani připustit jakoukoli možnost, že by odpověď na některou z oněch otázek mohla znít ano.