O princi na bílém koni

Anotace: desátá kapitola

jak o tom pořád přemýšlím, rozmýšlím, vymýšlím atd., tak mě to plus mínus 14. století začíná děsit, kdepak romantika a idylka, milion sloužících a tak, spíš mi to přijde jako boj o přežití :-D
ale zpátky ke snům :-)
-------------------------------------------------------
X.
Měla jsem sto chutí obrátit se na podpatku a odejít, když v síni, kde jsem měla mít spicha s Angelem, kromě několika hudebníků stáli také Tristram s Tarjou.
,,Co to je, tohle to?‘‘ rozhodila jsem ruce.
Oba manželé se usmívali, zatímco Angelus s podobným úsměvem vysvětloval. ,,Chtěli si jen zatancovat.‘‘
To je skvělé. Ale mě se vůbec nechce dělat trotla ještě před nimi.
,,No dobrá,‘‘ povzdechla jsem, protože mi nic jiného stejně nezbylo. ,,Co zas musím umět?‘‘
Tarja ke mě přitančila na špičkách a s rukama za zády. ,,Tohle jsou základní kroky,‘‘ poskakovala v obrazci připomínajícím čtverec.
Proč jí to tak jde a já budu vypadat jako neohrabaná slonice?
Tarja počkala, až se k ní přidám. ,,Sem a tam a zpátky a sem,‘‘ opakovala mi s neutuchajícím elánem a nadšením.
Zvládla jsem to. Pětkrát dokola, pak mi už opakování začalo vadit a já mimovolně kroky předbíhala.
,,Tristrame!‘‘ zavolala prince a ten ji vzal vysoko za ruku. ,,Tristram dělá to samé, jen obráceně a pak se kroky vrací,‘‘ vysvětlovala dál. ,,Hudba!‘‘
Muzikanti se chopili píšťal a mandolín. Mě osobně podobný styl hudby nikdy neuchvacoval, ale slyšet a vidět je naživo... bylo úplně o něčem jiném.
Tristram a Tarja spolu tančili a byla radost na ně pohledět. Zatleskala jsem.
,,A teď ty,‘‘ pobídla mě křehká černovláska a můj úsměv okamžitě opadl. ,,Jen do toho, je to jednoduché.‘‘
,,Jo, jenomže já jsem hrom do police,‘‘ zašklebila jsem se a s nervozitou zaregistrovala Angelovu přítomnost.
Vzal mě za ruku. ,,Slyšela jsi Tarju, je to jednoduché.‘‘
Jednoduché, ano. Každý o tom máme jiné představy. Stokrát radši bych si právě přeinstalovala operační systém, než skákala do rytmu píšťal.
První set jsem zvládla. Druhý pokazila. Třetí pokazil Angelus.
Na Tristramův opravdu nenápadný pokyn začali hudebníci znovu hrát a já zjišťovala, že pokud se soustředím na samotnou hudbu, je to lepší.
Těžké dveře se rozlétly a já samým leknutým zaškobrtla. Nespadla jsem, ale se zvláštním pocitem si všimla Angelových natažených paží, které byly připravené mě chytit.
,,Co se tu děje?‘‘ zahřměla královna.
,,Tančíme,‘‘ popsal jí starší syn klidným hlasem celou skutečnost.
Královna přejela očima všechny zbývající a zastavila se na mně. Zvedla jsem bradu.
,,Tančíte? Tak to se ráda podívám,‘‘ luskla prsty a Morris jí přitáhl židli. ,,Pokračujte.‘‘
Tristram chytil Tarju a Angelus mě. Usmíval se sice, ale určitě poznal, jak mi na tom teď záleželo.
Píšťaly, mandolíny- a dvě dvojice proplouvaly sálem. Snažila jsem se nedívat se na Tarju, určitě připomínala tančící vílu a se zatnutými zuby jsem se soustředila jen na sebe.
Hudebníci třikrát zopakovali melodii a pak ustali. Odstoupila jsem o krok od Angela a sebevědomě se na královnu podívala.
Ta vstala a nehnula ani brvou. ,,Ještě byste měli zapracovat,‘‘ doporučila nám a s Morrisem v závěsu zmizela.
Tarja trochu schlípla, ačkoliv neměla důvod. Královnin výrok byl totiž jednoznačně určený pouze pro mě.

K večeru, když jsme se vrátili z projížďky, jsem si nechala připravit lázeň a potom se odebrala do knihovny. Ta místnost mě totiž nesmírně lákala.
Ale jaké bylo moje zklamání, když u kruhového stolu seděl král.
,,Omlouvám se, že jsem vás vyrušila,‘‘ pípla jsem a chystala se za sebou zavřít.
Zvedl hlavu. ,,Ne, jen pojď dál.‘‘
Okamžik jsem se rozhodovala a nakonec se také podřídila. ,,Chtěla jsem se jenom podívat, jestli tady nejsou nějaké mapy.‘‘
,,Mapy?‘‘ Bylo vidět, že ho to zajímá. ,,Jsou támhle.‘‘
Zpoza knih jsem opravdu vytáhla několik svitků a položila je na stůl. Trochu se mi třásly srdce, když jsem rozbalovala ten první.
A pro nic. Kresba sice popisovala království, jenže mně to nijak nepomohlo. Miniaturní ikona královského hradu, kolem něj roztroušená města, další hrady a ohraničená panství, lesy.. já chtěla vědět, co je dál. Co je za hranicemi království.
Ani jeden svitek mi to neprozradil. Zklamaně jsem mapy zase stočila a uložila zpátky.
,,Dle tvého výrazu soudím, že jsi nenašla to, co jsi chtěla,‘‘ promluvil najednou král do ticha.
Přistiženě jsem se odvrátila. ,,Máte pravdu. Nenašla.‘‘
Zaklapl knihu. ,,Nepátrej po tom, Chloé.‘‘
,,Jak víte, co jsem hledala?‘‘ zamračila jsem se a posadila se na židli naproti němu.
,,Vím, nevím?‘‘ pokrčil rameny a já si připadala, jako když mluvím s dědou. Se svým vlastním dědou, který sice měl své mouchy, ale rozuměl mi jako nikdo jiný.
,,Zbytečně by tě to rozesmutňovalo. Čím dříve zapomeneš, tím lépe.‘‘
,,Ale já nechci zapomínat. Stále ještě doufám, že se vrátím zpátky, i když ta naděje je den ode dne menší.‘‘
,,Angelus ti jistě řekl, že odtud není návratu.‘‘
,,Řekl,‘‘ připustila jsem. ,,Ale... víte, já jsem hroznej snílek. Kromě toho, že chodím s hlavou v oblacích, myslím neustále na něco, co není možné a baví mě na to myslet.‘‘
Král neodpověděl a já se začínala bát, jestli jsem trochu nepřestřelila.
,,Chloé,‘‘ oslovil mě pak. ,,Ať už manželka mého mladšího syna měla být kterákoliv dívka, jsem rád, že jsi to právě ty.‘‘
S nevěřícným úsměvem jsem zavrtěla hlavou. ,,Dovolím si s vámi nesouhlasit. Co když jsem zlá, rozmazlená, protivná a závistivá?‘‘
,,Oba víme, že nejsi. A Angelus to ví také.‘‘
Angelus. Ta struna drčela v mém srdci stále ještě s trochu zvláštním přízvukem.
,,Omluvte mě. Musím už jít,‘‘ letmo jsem schýlila hlavu a odstrčila židli.