A co bylo dál ( 39. kapitola)

Anotace: Rodina de Chagny se taky musí nějak vyrovnat s novou situací. Každý po svém ...

„Hezký večer, pane.“
Hotelový sluha snaživě podržel masivní dveře a věnoval odcházejícímu hostu i hlubokou úklonu. Nedočkal se však ani pohledu, natož díků, tím méně spropitného. Mladý muž vběhl do přistaveného kočáru a zabouchl dvířka tak silně, až koně vpředu poskočili. Z okénka naposledy vrhl na hotel zachmuřený pohled. Bylo zřejmé, že věci nešly tak jak si představoval.
Ne že by si Raoul de Chagny namlouval, že bude mít se svou sestrou snadné pořízení. Na to znal Margot příliš dobře. S čím ovšem nepočítal byla síla a rozhodnost, s níž se mu postavila. Odmítla veškeré smírné návrhy i prosby a když přešel k výhrůžkám, jednoduše ho vyhodila.
„Pokud mě chcete strašit tím, že pokud se nevrátím, zastavíte vyplácení mé apanáže, šetřte dechem, drahý vikomte,“ odsekla mu chladně. „Já s tím totiž počítám. Nicméně si dovolím vám připomenout, že mi patří statek v Saint Marigny i vila na Lago di Garda po prababičce Francesce, stejně jako její šperky. Takže pokud je tohle to jediné, co jste mi chtěl říct, můžete odejít.“
Raoul zuřil. Kdyby seděl na koni, zabodl by ostruhy a švihl bičem, aby aspoň trochu dal průchod svému vzteku, ale v kočáru mohl jen cupovat rukavice. Ta nemožná Leverelova slepice! Nikdy by ho ani nenapadlo, že by se taková cuchta mohla dostat na podobný ples, natož že se tam dá do řeči s jeho matkou! A Leverel, ten hlupák, tak pyšný na to nic, které udělal ...
A Christine. Christine. Když si vzpomněl na ten zvuk, s nímž se zhroutila k zemi, sevřel se mu žaludek. Ten pocit byl velmi blízký výčitce svědomí, což bylo něco, čím se vikomt ve svém dosavadním životě příliš nezaobíral, ani nezdržoval. Nehodlal na tom nic měnit ani teď. Cítil se uražený, odmrštěný a veřejně zostuzený. Mezi takovými city neměla nějaká drobná výčitka svědomí naději na úspěch. Vikomtova rukavice nevydržela a roztrhla se.
Doma proběhl halou a už už by za sebou práskl dveřmi svého pokoje.
„Synu.“
Raoul neochotně pootevřel. Matka se mu hned ráno v slzách omlouvala za to, že nevědomky způsobila roztržku s Christine, a vikomt se obával, že scéna bude pokračovat. Neměl na ni v nejmenším náladu. Zmátlo ho, když Honoria ponechala stranou jakékoli citové výlevy a promluvila věcně.
„Nerada vidím, že se trápíš, hochu. Je toho najednou trochu moc a ty jsi na všechno sám. Ale věř mi, že časem uvidíš ta dnešní trápení v lepším světle. Tolik bych ti to přála,“ povzdechla si a přitiskla synovu ruku na srdce. Pak se pousmála: „Snad ti trochu spravím náladu malinkatou, skoro bezvýznamnou zprávičkou, kterou ti spěchám vyřídit...“.
Raoul neochotně kývl na znamení, že poslouchá.
„Před chvílí se tu zastavila Renée.“ Vévodkyně ostražitě sledovala účinek svých slov. „Přišla ti vyjádřit svou podporu a účast. Chtěla, abys věděl, že celá její rodina stojí v této nepříjemné situaci bezvýhradně za tebou. A ...,“ tady se vévodkyně de Chagny významně odmlčela, „taky ti chtěla oznámit rozhodnutí svého otce, že se v plné výši bude podílet na investicích do opery La Garniére.“
Vikomt vypadal, jako by mu právě sejmuli z ramen tíhu samotných nebes. Nevěřícně se zasmál a pak znova, tentokrát naplno.
„Bože, Renée, má spása v poslední chvíli!“
Jeho matka nechala moudře tento výlev bez poznámky. Měla vytříbený cit pro to, kdy je čas k akci, a toto nebyla ta správná chvíle. Stačilo, že myšlenka vznikla a byla vyslovena. S lehkým úsměvem se otočila k odchodu.
„Na Margot se nezeptáš, máti?“ zeptal se Raoul.
Vévodkyně se zastavila, ale zpět se neohlédla.
„Znám svou dceru dosti dobře. Je přesvědčena o své pravdě a já ji nemíním přesvědčovat o té své. Zvolila si.“
To bylo vše, co řekla ke skutečnosti, že komtesa dneškem nadobro opustila zdi palais de Chagny.. Když o chvilku později usrkávala na pohovce sherry, nepůsobila už tak sebejistě. Přes okraj sklenky se dívala na pokoj, deformovaný sklem do přízračných obrazců. Abych zachránila syna, ztratila jsem dceru. Byl to dobrý obchod? Pevně stiskla rty. Vsadila všechno na jednu kartu a sázky nebylo možné vzít zpět.
Ta, na niž myslela, tou dobou ležela v posteli hotelového pokoje a přemýšlela. Bylo to zvláštní. Marie Louisa de Chagny učinila krok, který jí převrátil život vzhůru nohama, a přitom necítila lítost ani pochyby. Připadala si silnější a klidnější než kdy dřív.
„Vždycky budu tesknit po Raoulovi svého dětství, po tom bezelstném a milém bratrovi a ochránci,“ řekla dnes na rozloučenou vikomtovi. „Muž, na nějž se dívám dnes, je pro mě cizincem a nemám proč na něj vzpomínat.“
Na krátký okamžik po těchto slovech oba dva zatoužili smazat vše co bylo vyřčeno a zapomenout, přáli si, aby se mohli obejmout se vší láskou, kterou k sobě cítili. Jenže Raoul místo toho umíněně vystrčil bradu a vyhrkl:
„Výborně, pak se tedy rozcházíme se stejnými pocity.“ Odměřeně se sestře uklonil. „Postarám se, aby ti doručili všechny tvé věci,“ a s těmito slovy odešel.
I teď, v teple sálajícího krbu, vikomta obešel chlad, když si vybavil ten poslední pohled na Margot, jak stojí sama v jednom z hotelových salónků, bledá a vyčerpaná. Vzdor v očích se na okamžik poddal smutku a poodhalil bolest, kterou ukrývala. Vikomt věděl, že tak už ji bude vidět ve svých vzpomínkách navždy. Díval se do ohně, čelo opřené o krbovou římsu a tiše plakal.
Muži jako vikomt de Chagny ovšem nepláčí dlouho a hlavně nepláčí rádi. Nebylo důležité, že ho přitom nikdo neviděl. Důležité bylo, že k tomu vůbec došlo. A jak tomu v podobných případech bývá, jeho hněv se zaměřil na domnělého původce celého jeho pokoření.
A tak jej hned následující ráno zastihlo v opeře La Garniére. Zdánlivě neotřesený předchozími událostmi tu kontroloval probíhající práce, projednával další dodávky, vyplácel firmy i řemeslníky. Vráska, kterou při stejných příležitostech míval v minulosti, dnes zmizela. Vikomta hnalo kupředu vědomí, že má za sebou silný kapitál Maurice Vauvillierse a opravy opery se najednou jevily jako příjemné dobrodružství, a nikoli jako pokus o finanční sebevraždu.
Jeho dobrá nálada měla ale i další původ. Ještě předchozího večera dokázal poměrně snadno přimět pány Andrého a Firmina, aby se nejen vzdali myšlenky na to, že se zde někdy v budoucnu uskuteční recitál slečny Daae, ale aby se raději rovnou smířili s tím, že počínaje novým dnem je tatáž dáma v budově opery persona non grata.