Na život se vsází vše 11

Anotace: pokračovaní

Přistoupí ke mě.
,,Dobré ráno."
,,Sakra co jsem ti řikala." Čílim se a krčim.Bojim se aby nas neviděli nebo to nepoznali.
,,Neboj jsme tu vážení hosté nikdo ti nic neřekne."
Uklidňuje mě leč to je pro mě slabá utěcha.Odcházím zpátky k baru a Michala mám furt v zádech.
,,Je skoro jedenáct počkám tu na naši neva?"
,,Ne." Vyštěknu.
,,Dones mi kafe prosim.A namerač se už." Domlouvá mi a hřbetem ruky mi přejede po tváři.Škoda že se nemůžu svěřit Pavlovi.Sakra proč mi nevěří že jsem snim nespala.Nejspíš protože Marcello tu dostal zatím každou.Kolem poledne se do restaurace vplouží Michalise rodina a samozřejmně taky Andree.Tak mě napadá jak jim to bude asi vysvětlovat.Za barem mě pošlou obsloužit je neboť mluví i česky.Na sucho si polknu a vyrazím k rohovému stolu.Stojím tam jako trdlo a všichni sledujeme reakci jejich starostlivé maminky.Ta se málem složí když uvidí Michalise.Já si ho taky provinile prohlížím.Oko má už uplně tmavě fialové a mhouří ho.Navíc tričko má oválený a vypadá jak ...jak kdyby se popral.Jeho maminka chvili křičí něco Italsky potom ho objímá a hladí a nejspíš ho nutí do nemocnice.Michalis ji něco řekne a v tom mě zavolá jeho tatínek který je o něco klidnější.Trochu mi zatrne a potom se mi uleví když si objedná kávu a steak.S úlevou dojdu do kuchyně za Pavlem který zrovna chystá zeleninu na talíře.Řeknu mu objednávku a sesunu se na židli.
,,Copak kotě nějaká utahaná?" Směje se mi.
,,No jo se taky celou noc nespala." Přiznám barvu.Pavel se otočí a s povytaženým obočím se na mě dlouze zadívá.
,,Ale?" Protáhne a nejspíš čeká na vysvětlení do kterého se mi moc nechce.Sklopím provinile hlavu a jak malá holka si pohrávám s prsty.
,,Že by Andree?" Snaží se dovtípit a udělá mi to ještě horší.No začnu pomalu mluvit protože sdělená bolest je poloviční.Tak to ze sebe soukám.
,,Víš on Marcellino.." Ani nestihnu nic říct a už mi do toho skáče a těká zběsile očima.
,,Cože?Si děláš srandu ne?" Chrlí ze sebe.
,,Ale počkej.Zmlátil Michalise." Hlesnu.
,,Tohle mi nějak nedává smysl cože?"
,,No prostě ho zmlátil kvůli mě."
,,Proboha a co na to jeho rodiče?"
,,Zatim nic teď se to tam řeší."
,,Za to by mu mohl hrozit i vyhazov."
,,To snad ne?" Protáhnu a tak se na to tvářim všelijak.
,,Musim na plac." Zvednu se odcházim.
,,Počkej a co tu dělal vubec Michalis?" Radši odejdu a ani mu neodpovím.V restauraci už se to celkem uklidnilo.Michalis s maminkou někam zmizeli a Andree na mě kouká jako vrah.Tím že Michalis nebyl na hotelu tak to bylo Andremu asi jasné.Když odnáším nádobí od jejich stolu optá se mě.
,,Smím tě pozvat dnes na večeři?" Řekne mi Andree a já už mám celé téhle rodiny po krk.A aby toho nebylo málo tak jeho tatínek s usměvem zvedne oči od novin.Boužel pod nátlakem těch dvou pohledů se nedá říct ne.
,,Tak jo."
,,Vyzvednu tě tady." Usměje se hezky.Aniž by zvednul lokty položené na stole.A mě ztoho všeho zamrazí.Už se uplně hrozim co na tohle řekne Michalis.Nechci nikoho jineho ale...V tuhle chvíli už na mě stejně všichni koukaj skrz prsty.Když odejdou jakoby se ze mě sesunul obrovskej balvan.Chudinka muj Michalis.Bože proč si ho přivlastňuješ.A proč ho nemužu vyhnat z hlavy?Chjo celý zbytek směny myslim jen na to jak mu asi je a jestli ho to bolí.K večeru jdu do kuchyně ještě domýt nádobí.
,,Tak povídej jak to celé bylo." Ptá se už v klidu Pavel.Těžce vydechnu.A tak nějak se rozpovídám o tom všem jak to bylo.
,,To je teda mazec." Je ztoho značně překvapen.
,,Takže má naražený žebra jo?"
,,Hm." Řeknu provinilým tonem na který už si pomalu začínám zvykat.
,,Tak to si teda vytrpí." Řekne soucitně.Večer když skončím v práci čeká venku Andree.SNažím se omluvit jak to jde.Ikdyž dneska mu to moc sluší jistě si dal na tom jak vypada zaležet.Je vidět že se snaží dohnat svého bratra.Konečně se ztoho vykecám.Večer se osprchnu otevřu okno.Venku chvilku pršelo.Tak divně zeleně.Musim se tomu pousmát je to legrační když zeleně prší.Ono to moc není vidět ale.Vzduch je krásně čistý.Padnu na postel a na nic nemyslím.Potom si zalezu do postele kterou si vyhřeju.Celou místnost začíná prostupovat chlad ale ja jsem v peřinkách tak mi to nevadí.
,,Klep klep." Uslyším z mikrospánku.Vykopu se z postele a jsem naštvaná.Ani nepřemýšlim kdo to je bezhlavě jdu otevřít.Málem zkolabuju když uvidím Michalise.Je to jakoby vás někdo polil studenou vodou.
,,Vzbudil jsem tě?" Optá se.
,,Jo." Řeknu stále nazlobeně a ani to moc nemusím předstírat.Radši ho vezmu dál a't ztoho není prušvih.
,,Teda brr ty tu máš zimu." Dojdu k oknu a zavřu ho.
,,Co tu děláš?" Optám se a lezu do postele.
,,Přišel jsem ti poděkovat." Řekne a já zvednu oči v sloup.
,,To nestojí za řeč všechno?" Optám se.
,,Proč seš na mě taková?" Zautočí přímo.
,,A proč zamnou furt lezeš když mi nevěříš?" Odpovím otázkou a v duchu se raduju jak jsem mu to natřela.
,,Tak promin." Řekne a sedne si na postel.
,,Je to všechno?" Optám se.
,,Mám jít?" Optá se a mě přijde že těžší otázku mi dát nemůže.Jen zařezaně mlčím.
,,Tak já tě uspím a pak vypadnu." Usměje se na mě a i přes bolesti které má se ke mě natahuje.Ani nedýchám a v duchu se směju.Ty si trouba ty kterej mi nedá spát mě chce uspat.Říkám si v duchu.Vleze si ke mě do postele a pohladí mě po vlasech.Zavřu oči a vnímám jeho blízkost.Určitě pozná jak se mi líbí.Dýchám trhaně a snad vedle něj ani nemůžu usnout.Nakonec usnu dřiv než se naděju.To bude asi tím že včera jsem toho moc nenaspala.