Lunojasné noci - 5. díl

Anotace: *Starý domov

Sbírka: II. Lunojasné noci

Srdce se mi zběsile roztlouklo, hrdlo sevřelo, a všechna bolest z našeho odloučení se v jediném okamžiku sečetla a nesnesitelným způsobem trýznila mé tělo. Z očí se mi začaly řinout slzy, když jsem se snažila skrze mlhu znovu začíst do dopisu, a i když jsem neviděla vůbec nic, přesně jsem si vybavovala každé slovo.
Neustále na tebe myslím a mám tě ve svém srdci – zopakovala jsem větu, která pro mě byla z celého dopisu ta nejdůležitější. Dávala mi totiž naději, že nezapomněl a nezapomene.
Opatrně jsem dopis složila a položila si ho na kolena, abych jej nepomačkala nebo neumokřila od slz. Zamžourala jsem před sebe a dívala se do uliček, kde se na chodnících odrážel svit dokonale jasného měsíce.
Chvíli jsem se na tu krásu dívala, dokud se mé oči úplně nevysušily. Shlédla jsem dolů a rozklepanýma rukama uchopila dopis, pak jsem vstala a pomalým krokem se přesouvala neznámo kam. Teprve po více než deseti minutách jsem si uvědomila, že mé kroky nevedou domů, ale k domu, kde Ted bydlel, než se se svojí matkou a bratrem, odstěhoval.
Stanula jsem před velkým, žlutým domem, jenž vypadal téměř stejně, jako tehdy, kdy jsem tu byla na společné večeři s lidmi, které jsem měla tak moc ráda. Jen v oknech už se nevlnily bílé záclonky a na parapetech nesvítily barevné květiny.
Smutně jsem se dívala do vyleštěných oken, ve kterých se zrcadlil měsíc, a přemýšlela, jestli už tu někdo bydlí. Auto před domem sice nestálo, ale tráva byla posečená, kolem plotu byl vytrhaný plevel a zmiňovaná okna zářila čistotou. Napadlo mě, že sem třeba jezdí někdo z jejich příbuzných a dům udržuje v dobrém stavu, aby se lépe prodával.
Po tvářích mě pohladil studený vítr a roztřásl mé tělo, proto jsem se po pár dalších minutách začala vzdalovat vyšlapanou cestičkou, která vedla na hlavní silnici, na níž se připojovaly všechny postranní uličky, a v jedné z nich stál náš dům.
Cestou jsem se uklidnila a příjemně si pročistila mysl, do domu jsem tedy vstoupila zbavená všeho trápení a aniž bych se zastavovala, vyběhla jsem k sobě do pokoje, kde už na mě čekal Poklad. Jelikož jsem mu dávala najíst, než jsem odešla, věděla jsem, že už se nemusím vracet dolů, do kuchyně.
Sedla jsem si ke stolu a rozsvítila malou lampičku, na níž se houpalo pár barevných motýlků, které jsem vyráběla během posledních tří měsíců. Byla to nesmírně uklidňující činnost, při které jsem si utříbila myšlenky a bylo pak mnohem snazší všechno zvládat.
Položila jsem před sebe Tedův dopis a ze šuplíku vytáhla čistý papír. Přejela jsem po něm dlaní, jako bych se chtěla ujistit, že je dokonale hladký, a do ruky uchopila náhodnou pastelku, která se zrovna povalovala na stole. Nadechla jsem se a začala psát.

O dva dny později, pátek

Nožem jsem jezdila po housce a nanášela jím na ni marmeládu. V hlavě jsem měla naprosto prázdno. Nepřemýšlela jsem takřka nad ničím, jen jsem se dívala před sebe a dělala nepatrné pohyby rukou v niž jsem držela nůž.
„Jol,“ oslovila mě máma a lehce zatřásla mým ramenem, čímž mě uvrhla zpátky do reality.
„Hm?“ Vzhlédla jsem k ní a zpytavě se dívala do její tváře.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě a svraštila obočí.
„Neměla bych být?“
Maminka si povzdychla a sedla si tak, že jsme spolu nyní svíraly pravý úhel. Vzala moji ruku do dlaní a s něžnou starostlivostí mi pohlédla do očí.
„Je to daleko, Jol. Mám o tebe strach.“
„Mami, bydlela jsem tam polovinu svého života, není možné, aby se mi něco stalo.“ uklidňovala jsem ji.
Zamračila se. „Jsi moje dcera, je pochopitelné, že se o tebe bojím.“
„Promiň,“ Upřímně jsem se zahleděla do jejích lesknoucích se očí. „ale já už vážně nevím, jak tě přesvědčit. Chtěla bych, abys mi věřila.“
„Věřím ti, to přece víš.“ Usmála se, pohladila mě po vlasech a pak mě objala.
„Kdykoli budeš potřebovat poradit, volej, ano?“ šeptala mi do ramene.
Odtáhla jsem se a zakousla se do housky. „Jasně mami.“
„Dobře,“ řekla spokojeně, smířena s tím, že už mě nepřesvědčí, abych zůstala, a vrátila se zpět k lince, kde zrovna krájela nějakou zeleninu.
Líně jsem tedy pokračovala ve své snídani, dokud se v kuchyni, za doprovodu dunivých kroků, neobjevily mé sestry.
Melisa se naklonila přes stůl a vrhla se mi kolem krku. „Budeš mi chybět.“ řekla sladce, a já věděla, že mluví pravdu.
Usmála jsem se. „Vždyť vy mně taky.“
Chvíli mě ještě mačkala a teprve, když se odtáhla, přišla za mnou Alex a posadila se na místo, kde před chvílí seděla maminka. Pozorně jsem si ji prohlížela a čekala, co přijde.
Nervózně klopila oči, jako by se musela odhodlávat, nakonec je však zvedla a zabodla je do těch mých. Odráželo se v nich nepatrné množství citu.
Překvapeně jsem se ohlédla na Melisu, která naši sestru hrdě pozorovala a pak jsem se pohledem opět vrátila zpět k Alex.
„Já vím, Jol, že to se mnou není vždy jednoduché, ale taky vím, že ty stojíš vždycky při mně. Nemysli si, že jsem k tomu slepá. Vidím to a vážím si toho.“ Její hlas postupně zeslaboval, až téměř šeptala a z očí jí začaly stékat slzy.
Pevně jsem ji objala. „Alex, já tě mám ráda takovou, jaká jsi.“ Zasmála jsem se, abych odlehčila atmosféru.
Alex se mezi pláčem také zasmála. „I když jsem občas pěkná zmije?“
„No jasně, takovou tě mám nejradši.“ řekla jsem se smíchem, pohladila ji po vlasech a odtáhla se.
Usmála se. „Taky tě mám ráda.“ hlesla.
Znovu jsem se zakousla do nadýchané housky a cítila příjemný hřejivý pocit z toho, že už je mezi námi všechno dobré. Ty dny, kdy jsme od sebe byly tak vzdálené, přestože jsme bydlely v jednom domě, byly hrozné. Mrzelo mě, že zrovna teď musím odjet, ale na druhou stranu jsem se těšila.

O dvě hodiny později

„Buď na sebe opatrná.“ Maminka se ke mně naklonila a políbila mě na čelo.
Melisa i Alex mě znovu společně objaly, a to tak silně, že jsme ztratily rovnováhu a chybělo málo k tomu, abychom se všechny sesypaly na zem. Propukly jsme v neskutečný smích a já se najednou cítila šťastná, když jsem si uvědomila, jak skvělé mám sestry.
„Budu vám volat.“ ujistila jsem především mámu, která se v tu chvíli úlevně usmála.
Naposledy jsem jim zamávala a vmísila se do davu lidí na letišti, kteří mířili úzkým, plechovým tunelem do letadla, jenž u něj bylo přistavěno.
Posadila jsem se na své místo a úlevně vydechla. To nejhorší bylo za mnou. Usmála jsem se a pohodlně si opřela hlavu o měkké opěradlo.
Po chvíli se na palubě objevila letuška, vysvětlila nám základy chování a přikázala ať se před vzlétnutím uvážeme a necháváme zatažená okénka.
Zanedlouho jsme se ocitli ve správné výšce a mohli se odpoutat. Vytáhla jsem malou roletku, která okénko zastiňovala, a dívala se na krajinu a domy, které průsvítaly pod něžnou vrstvou bílých obláčků, připomínajících rozprášený, moučkový cukr.
Vedle mě nikdo neseděl a tak jsem zavřela oči a nechávala se ukolébat myšlenkami na Teda. Přemýšlela jsem nad tím, jestli už mu přišel dopis, který jsem mu před dvěma dny napsala. Zpočátku jsem vůbec nevěděla, jak začít. Měla jsem strach, že už ho neznám a nevím, co by chtěl číst, pak jsem si ale znovu vzpomněla na poslední slova v jeho dopise a bylo mi jasné, že bude chtít číst cokoliv, co mu napíšu. Ruka se mi v tu chvíli bezostyšně roztančila po papíře.
Myslela jsem na Teda po celou dobu, dokud se má mysl neodebrala ke spánku, z něhož mě vytrhl až přeslazený hlas letušky, který upozorňoval, že budeme přistávat a měli bychom se znovu uvázat.
Při klesaní mi nepříjemně zaléhalo v uších a jemně mi v nich křupalo. Bylo to hrozně nepříjemné, a nepomáhaly ani žvýkačky ani pití, které jsem si zakoupila na palubě.
Když jsme přistáli na cílovém letišti, bolest odezněla, ale stále jsem měla pravé ucho nepříjemně zalehlé, tudíž jsem jen stěží slyšela paní Donelovou, jak na mě volá z jedné z kaváren, když jsem se dopotácela se svým zavazadlem do haly, přecpané cestujícími lidmi. Jakmile jsem ji spatřila, ulevilo se mi a rychle jsem se za ní vydala.
„Ahoj Jolanko!“ vítala mě nadšeně a zvedla se z proutěné židle, aby mě přátelsky objala.
„Dobrý den!“ Usmála jsem se na ni.
„Tak se posaď, objednám ti něco dobrého?“ Tóninou hlasu zvedla větu do otázky.
„Kávu,“ odpověděla jsem.
Přikývla a zadívala se kamsi stranou. Následovala jsem její pohled. U malé fontánky seděla holčička s dlouhými, temně černými vlasy.
„Erika?“ zeptala jsem se překvapeně. Tolik se změnila od doby, kdy jsem ji viděla naposledy.
„Ano,“ odpověděla pyšně paní Donelová a usmála se na mě.
„Moc ti děkuju za pomoc, Jolanko.“
„To je v pořádku, paní Donelová.“ řekla jsem bez váhání.
Usmála se a napila se ze svého šálku.
„Jaká byla cesta?“ zeptala se.
„Celou jsem ji prospala.“ přiznala jsem a zasmála se.
„To nevadí, myslím, že budeš do večera stejně unavená a brzy usneš.“ řekla maminkovsky.
„Dobrý den, budete si přát?“ Vyrušil nás mladý hoch v bílé zástěře, již měl uvázanou kolem hubeného pasu.
„Jedno espresso, prosím.“ objednala jsem plynulou němčinou.
Mladík přikývl a za pár minut se vrátil s malým šálkem kávy na stříbrném podnůsku, popřál mi dobrou chuť a zase odešel.
Společně jsme se bavily na různá témata, které volila především paní Donelová, a když jsme dopily, zavolala na malou Eriku, která po celou dobu mlčky seděla na okraji fontánky a hleděla do třpytící se vody. Jakmile zaslechla maminčin hlas, vzhlédla a poslušně se vydala k nám.
„Tak tohle je Jolanka, pamatuješ si na ni ještě?“ ptala se jí paní Donelová, a dívenka s úsměvem přikývla, když své šedé oči upřela na mě.
„Ahoj!“ pozdravila jsem ji s úsměvem a sehnula se k ní.
„Ahoj!“ odpověděla a prstem namotala pramínek mých vlasů.
„Také bych chtěla takové vlásky.“ Obdivně hleděla na pramínek ve své dlani.
„Vidíš, a já bych zas chtěla ty tvé.“ Usmála jsem se a holčičce zajiskřilo v očích.
Pohladila jsem ji po vlasech a vyhoupla se zpět na nohy.
„Budeme kamarádky, viď?“ Mrkla jsem na Eriku a vzala ji za ruku.
Paní Donelová se úlevně usmála a bylo na ní vidět, že je ráda, že se o její holčičku budu starat právě já. Erika byla vždycky moc hodná, takže mi to také nevadilo, dokonce jsem se na to začínala těšit.
„Tak můžeme vyrazit.“ řekla paní Donelová vesele a jakmile jsme zaplatily, vydaly jsme se k autu, které měla přistavěné na parkovišti, pod letištěm.
Venku foukal silný vítr a bylo docela chladno na to, že byl čas prázdnin.
„Eričko obleč si tu bundu, ano?“ radila svojí dceři paní Donelová.
„Mně ale není zima, mami.“ odmlouvala dívenka roztomilým hláskem.
„To nevadí, obleč si ji.“
Erika si povzdechla.
„Ukaž, pomůžu ti.“ nabídla jsem se a podržela jí bundu ve vzduchu, aby se jí do ní lépe dostávalo.
„Můžeš si sednout dopředu.“ nabídla mi Eričina matka, když jsme došly k autu.
Omluvně jsem se usmála. „Víte, já vepředu sedím nerada.“
„Aha,“ řekla pouze a sedla si na místo řidiče, zatímco já se posadila vedle Eriky.
Zanedlouho jsme vyjely z letištního areálu a po dálnici se vracely zpět do města. Dívala jsem se z okénka na ubíhající krajinu a uvědomila si, že už za pár minut uvidím svůj předešlý domov, včetně lidí, kteří do něj stále patří a navždy patřit budou.