Lunojasné noci - 9. díl

Lunojasné noci - 9. díl

Anotace: *Záře hvězd

Sbírka: II. Lunojasné noci

Trochu mě její chování překvapilo a chtěl jsem být spíše sám, ale přišlo mi neslušné ji odmítat, a tak jsem na její nabídku kývnul. Vydal jsem se na dvůr a ona mě následovala.
Stoupla si bokem, zatímco jsem se snažil gril zapojit. Žádnou pomoc jsem od ní sice nečekal, ale mohla říct rovnou, co si pod tímto slovem představuje a oba bychom si tak ušetřily ztracený čas. Zakroutil jsem nad tím hlavou a přestal jí věnovat sebemenší pozornost, kterou si po chvíli samozřejmě začala vydobývat zpátky.
„Takoví hezcí sousedi by se mohli stěhovat častěji.“ řekla a zasmála se.
Protočil jsem oči a nasypal do grilu nové uhlí, čímž jsem ji donutil přestat mluvit, protože to dělalo hrozný rámus. Čekání jí však nejspíš nedělalo nejmenší problém.
„Je krásný měsíc, že?“ Usmála se a přešla na konec dřevěné terasy, aby na třpytící se půlměsíc lépe viděla.
Tím, že si všímala i takových věcí, si u mě získala alespoň ztraceného trochu zájmu o její osobu. Oprášil jsem si dlaně – špinavé od uhlí – o kalhoty a stoupl si vedle ní.
„Poznáš některé ze souhvězdí?“ zeptal jsem se. Ruce jsem zkřížil na prsou a s pokorou vzhlédl k nebi.
Filipa se stydlivě usmála, snad jako by se za svoji neznalost omlouvala, a záporně zakroutila hlavou.
„Tady, vidíš?“ Ukázal jsem prstem k jedné ze skupin hvězd.
Natočil jsem k ní hlavu, abych na ni viděl. Přikývla.
„Tak to je Andromeda.“ prozradil jsem.
Filipa se usmála, snad děkovně, a i nadále sledovala moji ruku volně se pohybující po nebi, jíž jsem jí ukazoval všechna souhvězdí, která jsem znal.
Usmívala se a v očích jí tančily jiskry, snad štěstí. Byla v podstatě milá, ale já si vedle sebe přál mít někoho, koho mi nemohla nahradit. Povzdychl jsem si.
„Děje se něco?“ zeptala se a upřela na mě své zářivě zelené oči.
Pevně jsem stiskl rty k sobě a zadíval se kamsi do dálky mezi koruny stromů. Nechápal jsem proč se mě na to ptá. Neznal jsem ji, nebylo tedy mojí povinností se jí svěřovat.
„Promiň,“ hlesla. „nechtěla jsem vyzvídat.“ Omluvně na mě pohlédla.
Letmo jsem se usmál a vrátil se zpět ke grilu, abych mohl připravit oheň.
___________________________________________________________________________

Naposledy jsem nasála tátovu specifickou vůni a odtáhla se od něj. Usmál se, obtočil svoji paži okolo mých ramen, jako by mě chtěl chránit, a společně jsme pak vešli dovnitř.
Rozhlédla jsem se po osvětlené chodbě a v tu chvíli se mi zatajil dech. Na zdech visely obrazy, které tu snad bývaly už od mého narození. Nebyly však už mezi nimi naše společné, rodinné fotografie, místo toho se na každém z obrázků objímal usmívající se pár.
Shlédla jsem k podlaze a zjistila, že mám pod nohami koberec po babičce, který se v naší rodině dědil po celé generace.
Ještě než stačil táta zavřít dveře, pronikl jimi chladný vítr, který rozpohyboval zvonkohru, jež se nám rozezněla nad hlavou. Vzhlédla jsem a do očí se mi vlily slzy. Byla to zvonkohra, kterou jsem darovala mamince k narozeninám před třemi lety.
Najednou jsem si vzpomněla na společně strávené chvíle s Alex a Melisou, když jsme si tu jako malé, hráli na schovávanou. Vybavila se mi dokonce i vůně buchet, která se domem linula téměř vždy, když jsem se vracela ze školy. Jako bych slyšela maminčino volání z kuchyně a její hlasitý smích.
Kdyby mě táta stále nedržel, nejspíš bych upadla Ve dveřích se totiž objevila Karolína, tátova nadcházející. Měla na sobě černé, slušivé tepláky a žluté tričko. Opírala se ramenem o futro kuchyňských dveří a na rtech jí tančil spokojený úsměv. Byla tu doma.
Přistoupila ke mně a v přátelském gestu mi nabídla ruku. Přijala jsem, avšak na rozdíl od ní bez sebemenšího náznaku úsměvu.
„Ahoj, já jsem Karolína, ale to už jistě víš.“ řekla a zasmála se. Vyznělo to, jako bychom se snad s tátou nebavili o ničem jiném než o ní, když jsme byli spolu.
Překvapeně, ale především zklamaně jsem na tátu pohlédla. Nedovedla jsem pochopit, jak mohl naši maminku vyměnit za někoho tak sebestředného, kdo touží jen po jeho majetku. Všechno tu bylo původní, nic tu od ní nepřibylo. Zatímco máma si sbalila pár věcí a začínala znovu, Karolína se začala zabydlovat v našem domě. Podařilo se jí to.
Najednou jsem si uvědomila, že domov netvoří věci, nýbrž lidé, se kterými v něm žijeme. Bylo tady všechno takové, jaké jsem to znala, ale přec jsem se tu cítila cizí. To holky byly mým domovem, tady už jsem byla pouhou návštěvou.
Pustila jsem její ruku a vymanila se z tátova sevření. Nervózně jsem si strčila pramínek vlasů za ucho a očima se snažila vyhnout jeho zpytavému pohledu.
„Už budu muset jít, čekají na mě.“ vyhrkla jsem a snažila se zahnat pláč, který se mi odrážel v hlase. Otočila jsem se a měla se k odchodu, když v tom mě táta chytil za zápěstí a prudce mě obrátil k sobě.
„Co je to s tebou, Jolano?“ ptal se a zvýšil hlas. Najednou jsem pocítila zlost. Nebylo mu hloupé mít tu věci a dárky, které patřily mamince, přivedl si do našeho domu cizí ženskou, zatímco nás vyhnal, a ke všemu na mě začal bezdůvodně křičet. Naštvaně jsem se mu vytrhla, jednou jedinkrát mu pohlédla do očí a beze slova utíkala pryč.
„Jol počkej!“ volal za mnou. Naposledy jsem se ohlédla. Stál u dveří a rukou se o ně opíral. Ze zadu k němu přistoupila Karolína a položila mu dlaň na pravé rameno. „Nech ji jít Danieli.“ řekla klidně a i z dálky jsem si mohla všimnout jejího úšklebku. Byla ráda, že odcházím. Znechuceně jsem se otočila zpět na cestu a rozběhla se do tmy.
Nevěděla jsem, kam jít, a tak jsem se vydala k dětskému parku, kde jsem se včera setkala s Mattem.
Sesunula jsem se na lavičku a hlavu složila do dlaní. Bylo mi líto toho, jak to dopadlo, ale nemohla jsem jinak. Jako bych v tom domě už nedokázala dýchat. Musela jsem utéct.
Vzpomněla jsem si na Teda, vždycky jsem si na něj v takových chvílích vzpomněla, a nejen tehdy. Vytáhla jsem z kapsy kalhot čtvereček papíru, rozložila ho a zahleděla se do Tedových očí, vytvořených mojí rukou. Měla bych se možná stydět za to, jak jsem se chovala ke kresbám, ale potřebovala jsem mít Teda vždy u sebe a tak mi nezbylo, než výkres složit.
Smutně jsem pohlédla na jeho rty, na kterých jsem stačila zachytit jeho poslední úsměv, jímž mě hřál na srdci pokaždé, kdy jsem si na něj vzpomněla.
Stoupla jsem si na špičky a opatrně se na nich cupitala až k trávě, na níž jsem si lehla, abych mohla spatřit hvězdy. Dívala jsem se na oblohu nesmírně dlouho, než jsem našla Andromedu, tu jedinou jsem dokázala rozpoznat. Usmála jsem a zavřela oči, abych si mohla znovu vybavit Tedovu tvář.
Prudký vítr se proháněl v korunách stromů a pod jeho silou se utrhlo několik lístků, které pak v ladných spirálkách padaly k zemi. Vypadalo to, jako by tančily. Pak ale vítr zeslábl a jemným, studeným dotykem mě hladil po tváři. Nadechla jsem se a nechala se jím hýčkat.
Nebrečela jsem. Všechny starosti jakoby vítr odvál a já pomalu odplouvala do říše snů.
___________________________________________________________________________

Seděl jsem u stolu, díval se do sklenky s červeným vínem a poslouchal jemné praskání, vycházející z ohně.
„Dáš si ještě?“ zeptala se mě máma a ukázala na talíř s opečeným masem.
„Ne, už ne.“ odpověděl jsem stručně a znovu se zadíval do sklenky. Cítil jsem na sobě Filipin pohled, jímž mě propalovala už téměř hodinu. Začínal mi být opravdu nepříjemný, a tak jsem se zvedl, slušně se omluvil a odešel do svého pokoje.
Byla tma, přesto jsem si mohl všimnout temné siluety sedící na mé posteli. Polekal jsem se, než mi došlo, že je to Gas.
„Co tady děláš?“ zeptal jsem se překvapivě mile, na to, jak jsem byl vytočený z Filipy.
Pokrčil rameny a dál mlčel, čímž upoutal moji pozornost. Přešel jsem k němu a posadil se. „Stalo se něco?“
„Nemůžu jít za svým bráchou, aniž by se něco stalo?“ zasyčel podrážděně.
„Nevypadáš zrovna nadšený z toho, že mě vidíš.“ odvětil jsem a zkoumavě se zadíval do jeho kyselého obličeje.
„Tak promiň.“ řekl příkře. „Vlastně máš pravdu, nejsem tu jen tak.“
Zvědavě jsem na něj pohlédnul. Hlavu měl skloněnou, ramena shrbená a smutný výraz mu skrývaly rozcuchané vlasy.
Najednou prudce vzhlédl a podíval se mi do očí. Připadal mi rozpolcený, něco ho muselo nesmírně trápit.
„Tak už mi to řekni, Gasi.“ vybízel jsem ho.
Oči se mu zaleskly, obočí stáhl do lítostné linky a na rtech byla vidět bolest, kterou cítil. „Chybí mi táta.“ vzlykl a roztřeseně se nadechl. „Já vím, že je hrozné, co způsobil, ale je to můj táta a já se na něj prostě nedokážu zlobit. Mám ho rád a potřebuju ho.“ Z očí se mu začaly kutálet slzy, které se na jeho tváři třpytily v měsíčním světle.
„Potřebuju ho…“ zopakoval téměř neslyšně. Byl zdrcený a pohled na něj mě neskutečně trýznil. Nerozmýšlel jsem se a objal ho. Měl jsem pocit, že nic jiného teď nemůžu udělat. Jeho pláč však stále sílil, a tak jsem si ho na hruď přitiskl ještě pevněji. Zabralo to a po několika minutách se opravdu uklidnil.
„Nechybí ti.“ řekl tiše. Vypadal, že si tím je opravdu jistý.
„Nemáš pravdu, chybí mi a moc, ale zklamal mě.“ Sklopil jsem oči a zadíval se do svých dlaní.
Nesouhlasně se mi zadíval do tváře. „Lidé dělají chyby.“
„Ano, to dělají,“ dal jsem mu za pravdu. „ale to proto, aby se z nich poučili. On bude pořád takový, nezmění se.“
„Ty snad chceš, aby se změnil? Tohle je náš táta, jiného nechci.“ řekl tvrdě a přesto s citem, v němž se odrážela všechna láska k otci.
„Chceš tátu, který je ve vězení, ublížil naší matce a zabil člověka?“ Zakroutil jsem nechápavě hlavou. „Já bych chtěl tátu, který by tu teď seděl s námi a ne ve vězení.“
Mlčel. Možná nevěděl co říct, možná uznal, že mám pravdu.
„Přesto bych chtěl, aby to byl on a nikdo jiný.“ přiznal jsem tiše po chvíli.
Najednou Gas vzhlédl, byl radostnější, snad chtěl slyšet právě tohle.
„Já… jsem tak rád, že tě mám Tede.“ Svraštil obočí a dal mi ruku kolem ramen.
„Vždyť to já tebe taky.“ Usmál jsem se a po těle se mi rozlil zvláštní pocit štěstí. Bylo mezi námi najednou jakési pochopení a porozumění. Po dlouhých dvou letech jsem si uvědomil, že mám zpátky svého bratra.
___________________________________________________________________________

Ucítila jsem něčí dotyk a pak se mi do vlasů opřel vítr. Stoupala jsem. Přišlo mi to zvláštní, ale nechtěla jsem otevírat oči. Nespokojeně jsem zabručela a doufala, že se budu moci vrátit zpět do poklidného spánku. Nemohla jsem. Cítila jsem, jak mě podpírají dvě ruce a posouvám se vpřed, při každém kroku jsem se lehce otřásla, což mě dokonale probralo. Otevřela jsem oči a nespatřila nic, než tmu, do které se zařezávala ostrá světla lamp. Překvapeně jsem zamrkala a teprve pobavený smích, který se mi rozezněl přímo u levého ucha mě utvrdil v tom, že se mi to nezdá. Rozezleně jsem se na dotyčného podívala a chtěla mu vynadat, ale i ve tmě jsme poznala, že je to Matt, tudíž jsem si to na poslední chvíli rozmyslela.
„Matte?“ ptala jsem se překvapeně.
„Hm?“
„Co to děláš?“
„Nesu tě.“ řekl nevzrušeně.
„Bezva, tak mě pusť.“
„Nemůžu.“
„Proč?“ nechápala jsem.
„Usnula bys.“
„Nech toho a pusť mě.“ rozčilovala jsem se. On si mě však nevšímal a dál pokračoval v cestě, a tak jsem to nakonec vzdala a rezignovaně si povzdychla, zatímco on se vítězoslavně usmál. Po chvilce na mě opět padla únava, opřela jsem si tedy hlavu o jeho hruď a nechala si na tvář dopadat záři hvězd. Znovu jsem usnula.
Autor Veronikass, 15.03.2009
Přečteno 443x
Tipy 35
Poslední tipující: Rezkaaa, kikis, Mounkey, SharonCM, Nergal, Džín, Falco, Šárinka, Tasha101, Lenullinka
ikonkaKomentáře (11)
ikonkaKomentujících (10)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

První částí, kdy Tedd ukazu Filipě různá souhvězdí, jsi mi připomněla knížku od M. Zapletala : Lovec hvězd. Je to klukovi, který je beznadějně zbožňu, rád je sleduje a atk. Myslím, že si pak dokonce zajistí ospbní hvězdárničku, ale setkává se s jistými koplikacemi...
K tvému dílku zajímavě to začínáš rozdělovat a to je fajn, příjemná promněna:-)

04.04.2009 04:18:00 | kikis

Zvláštní, strašně mě to připomíná začátek té povídky co pro tebe píšu :-) to probuzení a chtít jim vynadat ... hmm jsme vážně spojení :-D

18.03.2009 21:03:00 | Falco

Úžasný, skvělý, bombový!Jak jsem se těšila na pokračování!Děkuji:)ST

18.03.2009 16:04:00 | Mounkey

To nechci videt...jak to dopadne, ale mozna tusim ;)

15.03.2009 22:53:00 | Nergal

Nádherný :) Matt se jeví jako sympaťák...ale Tedovi fandim víc xD

15.03.2009 22:37:00 | Džín

Skvělé! Bravo!...tenhle díl se mi moc líbil...St

15.03.2009 16:23:00 | Lilly Lightová

Ano, i Matt je genteleman, jen trochu jinak než Ted. jsou oba hodně odlišní a možná v tom je krása každého z nich. Jinak mnohokrát děkuji. Omlouvám se za obrovské zpoždění, ale lenost a taky nedostatek času hrají proti mně...

15.03.2009 15:40:00 | Veronikass

Páni, moc pěkné! Už jsem se nemohla dočkat pokračování! :) Je fajn, že je i Matt svým způsobem gentleman.
Být v kůži Jol a tohle zažít "doma" taky bych utekla. Už se moc těším na další pokračování! Ať se ti hezky píše! :)

15.03.2009 15:25:00 | Anne Leyyd

A jéje, to se nám to komplikatí...dobrý dílek,bylo tam toho dost k přemýšlení...nuže,jen dál! =)

15.03.2009 14:52:00 | Barpob

Děkuju ti :-)

15.03.2009 14:35:00 | Veronikass

Píšeš moc hezky ...

15.03.2009 14:23:00 | Bernadette

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter