Srdce probodlé růží - Kapitola III.

Srdce probodlé růží - Kapitola III.

Anotace: Anime příbeh. Doorel již pociťuje menší city ke Kuramovi. Vrátí se však ještě nekdy Kurama?

(Upozorňuji, že zde zveřejňuji jen pracovní verzy, plné a upravené se dočkáte za rok v knižních výlohách! Více na zahon-ruzi.blog.cz)
KAPITOLA 3. - VRÁTÍ SE???
_________________________

Je ráno, asi 5 hodin… Je velice brzo a Doorel se prudce vzbouzí u sebe doma. Hned přemýšlí, co se jí to včera stalo, skoro nic si nepamatuje. Sedí na posteli a snaží si vzpomenout, vybavilo se jí jen pár útržků: utíkala před šílenou holkou; někdo ji pomohl se skrýt a pak jen, že odcházela smutně domů.
"Sakra…kdo to byl…" snažila se soustředit Doorel.
Pak ale na stole ve vázičce spatřila růži a hned ji vše došlo! Avšak si vsugerovala, že to byl jen sen. Vstala a vzala si růži do dlaní, povídá si tiše pro sebe:
"Co ta růže…? Třeba už tu byla… Přeci to nemohla být pravda…"
Chtěla trnitou růži vrátit zpět do vázy, na jednou trnu však cosi zahlédla. Bylo to červený vlas. Smotala ho z trnu a napnula ho před sebe proti světlu.
"V-vlas??? Červenej???" ztuhla na místě.

Pohlédla zamyšleně z okna, hluboko uvnitř tušila, že to, co se stalo je pravda. Ale navenek si to nechtěla připustit. Z jejího zamyšlení ji probral její psík s Hieiovim jménem, který na sebe chtěl poutat pozornost panáčkováním. Doorel se na něj jen pousmála, ale nechtěla si ho teď všímat, vlas uschovala do ozdobné krabičky a tu vložila do kapsy. Musela se s událostí svěřit Reetě, přisedla k PC a připojila se na ICQ. Reeta tam naštěstí byla připojena také a tak se jí hned Doorel svěřila. Očekávala od Reety pochopení, avšak se jí dostalo této odpovědi:
"Nepřeháníš to už trošku?! Pochopím, když si budem povídat o YYH, jaké by to bylo je poznat, ale že jsi potkala pravýho Kuramu se mi zdá moc…ty víš."
"Já ale nelžu…" odepsala ji Doorel.
Reeta se však nejevila být taková, jak by se kamarádka zdála být. Odepsala ji, že je blázen a že s takovou pomatenou holkou nechce mít už nic společného. Doorel to moc ranilo a vběhla s pláčem do pokoje, zatáhla rolety, aby měla tmu a u stolu nepřetržitě plakala. Její pláč se nepatrně utišil, když pohlédla na růži ve váze, nahlas si pro sebe mluvila:
"Nikdo mi to neuvěří, nemá cenu se nikomu svěřovat… I máma by si o mě pomyslela totéž a nevěřila by mi…"
"Čemu bych nevěřila?" ozvalo se od dveří.
Máma šla zrovna kolem Dorelinýho pokoje a zaslechla, co Doorel povídala. Posadila se na pohovce a gestem rukou dala Doorel znát, aby si přisedla. Doorel se posadila vedle ní s pohledem k zemi.
"Tak copak se stalo?" optala se důvěřivým hlasem matka.
"Stejně mi povíš, že jsem cvok, protože na nereálnost nevěříš…" odmítala odpovědět Doorel.
"Poslechnout si to můžu? To snad neuškodí."
"Dobře, ale vím, jak budeš reagovat, protože se to týká toho mého seriálu…"
"Myslíš to 'Juju něco'?"
" 'Yu Yu Hakusho' se to jmenuje. Jde o to, jak jsem včera šla za tou mou novou kamarádkou… Obě jsme se převlékly za svou oblíbenou postavu…" řekla Doorel a očima ukázala na svůj oblek na topení, "Potkaly jsme se, Reeta byla moc hodná a kamarádská… Když jsem se jí ale teď s něčím svěřila, tak mi řekla, že jsem blb a nechce už mít se mnou nic společnýho…" znovu se rozbrečela Doorel.
"Klid…to bude dobrý… teď už se nedá skoro nikomu věřit, já měla také takové problémy." snaží se jí utěšit máma.
"To ale není to hlavní, co se snažím říct…" pokračuje Doorel, "Tomu hlavnímu by jsi právě nevěřila a kvůli tomu mě taky ta kamarádka nechala…"
"Přece bych tě za to nenechala jít do blázince…" pohladila jí matka.
Doorel na chvilku mámě zadůvěřovala a pověděla úplně vše, co se jí přihodilo. Když dopovídala, máma byla chvíli ticho, a pak odpověděla:
"Jsi si jistá, že to nebyl sen?"
Doorel vstala přinesla růži se slovy, že tu jí dal Kurama.
"A nekoupila sis jí včera jen tak?" opět vymyslela matka.
Doorel mámě tedy ukázala poslední památku na Kuramu, povídá:
"Víš už přeci, jak Kurama vypadá. Dlouhý červený vlasy má a podobně…Tohle jsem našla na té růži." Podala mámě tu ozdobnou krabičku.
Máma si krabičku převzala a trochu nevěřícně se ještě na Doorel podívala. Otevřela ji a tam našla červený vlas.
"Nejsi trochu už z toho seriálu fanatická?" i přes tento důkaz máma nevěřila.
"Vidíš! Já věděla, že to tak dopadne!" křikla Doorel a vytrhla mámě otevřenou krabičku z rukou.
Vlas však z krabičky vypadl na zem a to Doorel příšerně začala ječet a plazit se po zemi, aby ho našla. Máma roztřeseně vstala a opatrně odešla do kuchyně pro telefon. Doorel s pláčem hledala, pro ní vzácný, vlas a nevšimla si ani, že mamka vylekaně volá záchranku.
"Nééééééé!!! Do háje!!!! Do p****!!!! Ať to jde někam!!!!!! Já chci ten vlaaaaas!!!!!!!!" úplně jako v transu ječela Doorel.
Za pár minut dorazila záchranka, v tu dobu Doorel šťastně našla onen vzácný vlas a vložila jej zpět do krabičky. Zezadu ji za ramena vzali dva lidé a chtěli ji odtáhnout do venku čekající sanitky. Máma jen vylekaně přihlížela se slzama v očích, co se to jen té její milované dcerce děje. Doorel křičela, kam ji to vedou, vzápětí však pochopila, kam to máma volala. Krabičku měla v kapse a v rukou držela darovanou růži, na kterou dopadávaly slzy Doorel, která zklamaně hleděla na svou matku.
V nemocnici s ní však nic nezmohly a byla s matkou poslána k psychologovi. Doorel tam seděla na pohovce s očima upřenýma na růži a krabičku. Nevnímala nikoho, kdo k ní promluvil, nikoho! Matka cosi projednávala s psychologem a Doorel úplně v transu hleděla na růži a přemýšlela o tom, jestli opravdu to není jen výmysl. Však tolik věcí zapadalo, že prostě musela věřit. Chyba dospělých, kteří v nic nevěří, a proto se jim ani nic zvláštního nepřihodí! Doorel si moc dobře uvědomovala, kdy se nachází a proč, ale odmítala komunikovat, dokud ji někdo nevyslechne a bude věřit se vším všudy. Zaslechla, jak jí matka zhrouceným hlasem tiše povídá do ucha, že tu noc zůstane a pak, že si pro ní dojde. Tak to prý navrhl doktor. Odešla a Doorel v tmavé místnosti zůstala sama s psychologem. Psycholog se jí pomalu ptal na různé hloupé otázky typu: víš kde se nyní nacházíš; jaké je tvé jméno; máš ráda svou rodinu; a podobně. Doorel však mlčky s nezájmem o okolí seděla namáčklá v rohu pohovky a hleděla na růži. Psycholog to tedy zkusil jinak, povídá:
"Doorel, matka mi pověděla, že se ti stalo něco, o čem si myslí, že je to velice vážné. Nepověděla mi však nic, o co se jedná, mě můžeš věřit… Já se ti nebudu ani smát, ani říkat, že jsi blázen a nic podobného. Psychologové naslouchají pacientům a pomáhají třeba i řešit situace, na které pacient nemá celou odpověď…"
"Nejsem blázen, jak si o mě myslíte…" špitla Doorel aniž by odtrhla pohled od růže.
"Nic takového si nemyslím. Myslím, že v duši voláš někoho, kdo by tě vyslechl bez protikladné reakce. Na to tu jsem právě já další psychologové… pomůže ti se svěřit." usmál se na ní.
Doorel na něj nedůvěřivě pohlédla, doktor se na ní usmál, čímž ji chtěl naznačit, že mu může věřit. Doorel se tedy pokusila o poslední možnost se někomu svěřit a začala vyprávět celý děj od včerejšího dne po dnešní ráno. Když vše dopověděla, nezmínila se o vlasu a o tom, že růže, kterou dostala je tatáž, co nyní drží. Doktor si to o růži domyslel sám a optal se, zda-li je to stejná růže. Doorel přikývla.
"Hmmm, abych řekl pravdu, tvůj příběh mi zní zajímavě. Pověs mi ještě, proč ještě věříš, že ten tvůj Kurama a další existují."
"Je proto, že bych si nevzpomínala, že jsem si včera kupovala růži a mám ještě takovou malou věc, co beru za nejvzácnější…" pověděla Doorel a až teď vytáhla z kapsy krabičku a otevřela ji.
"Vlas?" udiveně sen krabičku naklonil doktor.
"Ano…vlas, který byl omotán na růži…Je určitě Kuramy…"
"Zajímavé. A nemohl by to být třeba vlas někoho z rodiny?"
"Žiju jen s mámou, ta má hnědé vlasy a můj pes rozhodně červený není!"
Doorel začínala doktorovi zcela důvěřovat, protože se jí opravdu nesmál a vedl s ní vážné rozhovory, ke kterým neměl žádné hloupé připomínky. Celý den si spolu povídali a Doorel se sama začala utišovat a přestávala věřit, že by to pravda mohla být.
Když už bylo sedm hodin večer, vyšla ze svého přiděleného pokoje a zaklepala na pracovnu doktora. Když jí otevřel, optala se, jestli by se nemohla jít na chvilinku projít. Doktor zaváhal, protože se obával, že by dívka mohla utéct. V zásobě však měl malinkou věcičku, byl to nepatrný náramek s vysílačkou. Toto používali pro lidi, kteří byli v léčbě a chtěli na čerstvý vzduch. Nasadil jí to na ruku a vysvětlil účel. Dívka v klidu souhlasila a dostala povolení být do devíti venku. Doorel si s sebou vzala darovanou růži i ozdobnou krabičku i když už téměř nevěřila tomu, co se stalo. Bloudila nočními cestičkami města až se náhodou vpletla do uličky k podezřele vypadajícímu stromu. Chvíli u něj stála a očarovaně na něj hleděla. Pak ji problesklo hlavou, odkud to ten strom vlastně zná. Byl to ten strom, u kterého ji zachránil Kurama. Měla u něj zvláštní pocit a možná opět přemýšlela, zda-li jsou ty vzpomínky pravdivé. Růže už uvadala, Doorel si posadila na lavičku u stromu a uvadající růži si přidržovala u tváře.
"Kuramo…byl jsi pravý, nebo to byl jen sen…" špitla si tiše, zavřela oči a slzy ji začaly spadávat na staré lístky růže.
Netušila, že jí Kurama pozoruje. Ano, opravdu existoval…on i ostatní… Kurama stál na střeše nízkého paneláku za lavičkou, na té střeše, kam se pomocí biče vyhoupli. Opíral se o vyvýšený okraj střechy a nenápadně Doorel pozoroval. Za Kuramou se z nenadání objevila Botan, vznášející se na pádle.

"Botan…?" polekal se jí Kurama.
"Mám vyřídit od Koenmy, že se máš vrátit do svého Ningenkai, protože tu prý nemáš co dělat!" tvářila se vážně Botan.
"Vyřiď Koenmovi, že se tu nezdržím moc dlouho…" povídal Kurama natočený k Botan, ale očima stále pokukoval za Doorel dole u baráku na lavičce.
"Kam se to pořád díváš???" přerušila ho Botan zvědavě a nakoukla za Kuramu dolů z paneláku. , "Ahááá." otočila se na Kuramu s úsměvem nevejdoucím se na tvář.
Kurama zčervenal jako jeho vlasy. Botan se hned začala vyptávat, jako je jejím dobrým zvykem, jestli se znají a podobně. Kurama už nevěděl jak odpovídat, Botan mu ale nedávala ani možnost něco říct, když ho neustále zaplavovala otázkami.
"N-nemohlo by to už stačit?!" zvýšil už hlas Kurama.
Botan hned ztichla a dívala se zaskočeně na Kuramu.
"Jen jsem ji zachránil, nic víc." odsekl Kurama.
"Aha… A tuším, že ona je naší faninkou, že?" uhodla Botan, "Před čím jsi ji musel prosím tě zachránit, že tě musela potkat?"
"Byla oblečená jako Hiei…" uchechtl se Kurama, "a pronásledovala ji nějaká jiná holka, co myslela, že je opravdu Hiei. Byla úplně fanatická, tak jsem ji musel pomoct…nikdo jinej tam nebyl, aby jí pomohl."
Botan přistoupila k okraji střecha a znovu pohlédla na smutně vypadající Doorel:
"Je asi hodně na dně…chudinka…"
"Má kvůli mně problémy…" sklopil proviněně Kurama hlavu.
"Neber si to tak… Problém bude, aby na tebe zapomněla a měla nás oblíbený jen jako neživý. Tím pádem se z ní opět stane obyčejná dívka."
"Doufejme, že zapomene rychle…cítím její smutek………bolí to…"
Botan se na Kuramu jen zamlkle podívala a aby ho alespoň trochu povzbudila, položila mu ruku na rameno a povídá:
"Určitě se to vyřeší…a pokud ne, zkusím pomoct." dopověděla, posadila se na pádlo a odletěla.
Kurama se ještě chvilku díval do nebes, kde už Botan zmizela, pak sklonil hlavu opět za Doorel na lavičce:
"Proč mi něco říká, ať jdu za ní…?" ptal se sám sebe v duchu.
Doorel už mohla venku být jen hodinu, stále posedávala tiše na lavičce s očima na růži od slz.
"Uvadá…?" najednou vedle sebe zaslechla.
Vylekaně se točila. Vedle ní na lavičce seděl Kurama s pohledem někam před sebe.
"K-K-Kuramo……" stačila jen ze sebe dostat Doorel.
"Ukaž mi tu růži." otočil se na ní on s nepatrným úsměvem.
Doorel mu opatrně předložila uvadající květinu, Kurama se jí jen ukazováčkem dotkl a růže opět rozkvetla.
"Děkuju." poděkovala tiše Doorel a slzama v očích si růži přiložila k srdci.
"Říkám to nerad, ale budeš na mě muset zapomenout…" nebylo Kuramovy vidět do tváře.
"C-co to říkáš?! J-j-já nechci!" zhroutila se málem Doorel.
"Je mi to líto…" vstal Kurama z lavičky.
"Počkej!" odvážila se ho Doorel chytit za rukáv, hned ho však stydlivě pustila, "Jak bych mohla zapomenout…na někoho, koho…"
"Neříkej to…" přerušil ji Kurama, "Zapomeneš díky Genkaiinému elixíru. Dojdu pro něj hned, ať zapomeneš rychle…"
"M-můžu mít poslední přání, něž na tebe navěky zapomenu…?" optala se alespoň nadějně Doorel.
"Jaké?"
"Chci se na tebe pamatovat ještě poslední den…" otočila se ke Kuramovi zády.
Po chvilce ticha Kurama souhlasil, Doorel však ještě neskončila:
"Ještě………jsem ti neviděla pořádně do tváře… Potkávám tě jen v tmavé noci. Chci se ti podívat do tváře pod světlem…"
Kurama jen mlčky poslouchal, co Doorel poví dál:
"Támhle je lampa…" pohlédla na potulní lampu nedaleko a bez ohlédnutí za Kuramou k lampě vykročila.
Kurama nejistě vykročil za ní. U lampy se zastavili proti sobě, Kurama měl hlavu stále smutně sklopenou k zemi. Doorel váhavě ke Kuramově tváři natáhla ruku a odkryla mu vlasy z čela aby mu mohla pohlédnout do očí. Kurama na ní pohlédl také.
"Jsi to ty…." zablyštili se Doorel oči a pomalu se ústy nakláněla k ústům Kuramy.
Když však byla nejblíže, Kurama tvář smutně odklonil ke straně. Doorel se zastavila a se slzama zarmouceně ucouvla. Kurama se otočil zády a než zmizel v dáli tmavé ulice, tichým hlasem hlesl:
"Mou tvář jsi již viděla…"
Doorel bezmocně pod lampou padla na kolena, na zem, kromě jejích slz, začaly spadávat krůpěje vody z černé oblohy. Kurama zmizel stejně, jako posledně a Doorel smutně klečela na vlhké zemi celá prochřadlá a čekala, že se Kurama ještě objeví. Ten se však tuto noc už nevrátí…
Autor Angi Harijau, 16.03.2009
Přečteno 205x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter