V objetí zimy - 36. kapitola

Anotace: Anastázie se po noci s manželem snaží najít trochu klidu v zahradě ...

Sbírka: V objetí zimy

Probudila jsem se a pomalu otevřela oči. Pohlédla jsem vedle sebe a zatajila dech. Můj manžel tam ležel a, díky bohu, stále ještě spal. Tedy chrápal, až se hory zelenaly. Pokusila jsem se pohnout a bolest mi vystřelila do celého těla. To mi ihned připomnělo, jak pozorným ke mně byl o minulé noci. Objevil se opilý, právě když jsem se chystala na lože. Odmítla jsem ho a on se rozhodl mi udělit další lekci … Zatnula jsem zuby a opatrně se zvedla z postele. Takřka po špičkách jsem přešla do šatny, kde jsem si v zrcadle prohlédla svá záda. Zdobily je široké, modrající pruhy. „Tohle mi zaplatíš! To ti přísahám!“ slíbila jsem sama sobě. Rychle jsem se oblékla a učesala. Nakoukla jsem do ložnice a naštěstí byl stále ještě v limbu. Prošla jsem pokojem a s úlevou jsem za sebou zavřela dveře. Bylo dost časně, takže na chodbě nikdo nebyl. Spěšně jsem zamířila do zahrad. Potřebovala jsem být aspoň chvilku sama. Nebo přinejmenším bez něho! A tam jsem rozhodně svého manžela potkat nemohla. Došla jsem až k malému jezírku, na jehož hladině kvetly bílé lekníny. Sedla jsem si na lavičku. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Když mě včera večer bil řemenem, tak jsem nekřičela. Když si mě pak vzal násilím, tak jsem neuronila ani slzičku. Tolik jsem chtěla být silná! Raději bych umřela, než bych dopustila, aby se dozvěděl, jak moc mě zraňoval. A ponižoval! Jenže … nešlo to! Byla jsem obyčejný slaboch a zbabělec … Hořce jsem se rozplakala. Při vědomí, že s ním vbrzku mám odjet do jeho říše, mě jímala hrůza. Když se mnou takhle jednal tady, co mě asi čekalo u něho doma? Ani jsem to nechtěla domyslet … „Jasnosti?“ Trhla jsem sebou a nevěřícně skrz slzy zírala na mohutnou postavu před sebou. Ztěžka jsem polkla, když přede mnou poklekl a upřeně si mě prohlížel. Bylo mi jasné, co uvidí. Nepochybovala jsem o tom, že mu neunikne ten nateklý ret. S obavami jsem sledovala, jak ke mně napřáhl ruku. Bezděky jsem se schoulila v očekávání úderu. Místo toho mě však pohladil po tváři. Zavřela jsem oči a jen si vychutnávala ten dotyk. Co když je to jen sen, který mi milosrdní bohové seslali, aby mě potěšili? Dejte, ať se z něho tedy nikdy neprobudím … „Stázko …“ slyšela jsem hlas. JEHO hlas. Pohlédla jsem na něho. „Jsi to opravdu ty?“ hlesla jsem. Místo odpovědi mě k sobě pevně přivinul. Sykla jsem bolestí, když se dotkl mých zbitých zad. Zamračil se a odstrčil mě od sebe na délku paže. „Copak se stalo?“ Zahanbeně jsem sklopila hlavu. Nemohla jsem mu to přece říct! Nemohla jsem se mu přiznat k tomu, co mi udělal můj manžel. „Stázko?“ pozvedl mi hlavu. „Ublížil ti?“ Mlčky jsem přikývla. „To je mi líto …“ zašeptal a znovu mě k sobě přitáhl. Tentokrát však mnohem jemněji a já se mu důvěřivě schoulila v náručí. Bylo to tak příjemné! Poprvé od svého příchodu do bratrova hradu jsem se cítila bezpečně. Objímal mě a já se k němu tiskla, jako kdyby na tom závisel můj život … „Hleďme! To tedy začínáš pěkně brzo! Lord Daniel mě dobře varoval!“ Zhrozeně jsem se na něj podívala. Stál tam a na rtech mu pohrával posměšný úsměv. Vladan mě pustil, pomalu vstal a se zájmem si přeměřil nezvaného hosta. „Ty asi budeš její manžel, co?“ prohodil klidně. „Jo! A nelíbí se mi, jak se k ní chováš!“ manžel pronesl hrozivě. „Mně se taky nelíbí, jak se k ní chováš!“ I ve Vladanově hlase zazněla ocel. Teprve teď jsem si uvědomila, že Vladanovi se u pasu pohupuje těžký meč. Stejně tak mému choti. Zbledla jsem. „Ne!“ vykřikla jsem. „Vladane, on tě zabije!“ vyskočila jsem na nohy a vrhla se mezi ně, tváří ke svému muži. „Prosím, nech ho! A já ti budu poslušnou ženou! Slibuju!“ Jedinou ranou mě srazil k zemi. „Jdi mi z cesty, ženo! O tvém poklesku si ještě pohovoříme!“ přislíbil mi nenávistně. „To asi těžko!“ Vladan k němu neuvěřitelně rychle přiskočil a zasáhl pěstí jeho bradu. Můj muž zavrávoral a jen stěží se udržel na nohou. S hrůzou jsem sledovala, jak oba tasili své zbraně. Jejich čepele se srazily s takou silou, až se mi zdálo, že od nich odlétly jiskry. „Vladane, ve jménu božím, uteč! Prosím!“ šeptala jsem zoufale. Nechtěla jsem, aby kvůli mně zemřel. A to se určitě stane! Vždyť jakou šanci měl proti němu? On, prostý lovec, proti zkušenému válečníkovi?! Strýc se při svatební hostině holedbal, jak skvělým bojovníkem je můj manžel! Jako ve snách jsem sledovala jejich souboj. Nedokázala jsem se dívat jinam. Chtěla jsem si Vladana takhle pamatovat až do konce svých dnů. Jak se tak oháněl svým mečem a vlasy mu povlávaly kolem hlavy, tak vypadal jako jeden z bohů. Jako sám jejich vládce … A mně došlo, že ho miluju. Ztratila jsem vědomí ve chvíli, když Vladan nebyl dost rychlý, manželovo ostří mu proseklo kazajku na hrudi a z rány se mu okamžitě začala řinout krev …