V objetí zimy - 43. kapitola

V objetí zimy - 43. kapitola

Anotace: Vladan se chystá na boží soud ...

Sbírka: V objetí zimy

Vstal jsem za svítání, oblékl se a dopřál si hojnou snídani. Pak jsem si připjal meč a vyrazil na nádvoří, kde se měl konat náš souboj. Cestou po schodech jsem se srazil s Velenem, který se tvářil velmi ustaraně. „Co se děje?“ zeptal jsem se ho bez okolků. „Nevím, jestli ti to mám vůbec říct …“ ošil se nervózně. „O co jde?“ Povzdechl si. „Jak chceš. Moji lidi našli tu holku, jak tě zaměstnávala, aby tě její kumpán moh vzít po hlavě …“ Zamračil jsem se. Na to jsem nebyl nijak hrdej. A to hned z několika důvodů. „Takže si na ni vzpomínáš?“ Měl jsem chuť ho praštit. „Jo! A co?“ Pousmál se. „Poslal je ctihodný lord Daniel!“ Zůstal jsem na něj zírat s otevřenou pusou. „Posílat děvku přece není jeho styl!“ vypravil jsem ze sebe po chvíli. „Účel světí prostředky!“ odvětil Velen vědoucně. „A, jak mi Robin řek, měl jsi dost namále, Vlade!“ Měl jsem dojem, jako by mi ledová ruka sevřela srdce. Takhle mi říkávali v horách. Musel jsem si přiznat, že mě to z jeho úst potěšilo. Najednou jsem si tu připadal skoro jako doma. „Takže je poslal, aby mě oddělali?“ ujistil jsem se nevěřícně. „Jo! A to není všechno! Robin tu holku poznal a vytratil se za ní …“ odmlčel se. A já pevně stiskl rty. Víc ani říkat nemusel. „Dostala ho ona nebo ten její kumpán?“ procedil jsem skrz zaťaté zuby. „On.“ Velen se mi upřeně zadíval do očí. „A musím tě s politováním informovat, pane, že měl nehodu …“ Rozuměl jsem mu dokonale. Jen mi prolétlo hlavou, že zrovna do něj bych tohle nikdy neřek. Působil totiž dojmem ctnostného prince z dívčích snů. „A ta holka?“ Pokrčil rameny. „Taky nehoda! Nebezpečný svět, co?“ Upřeně jsem se na Velena podíval. „Co seš vlastně zač?“ Doposud jsem ho považoval jen za mistra meče, ale tohle bylo něco jiného. Tohle byly intriky a ty jsem neměl rád. „Uctivý služebník svého krále!“ odvětil s pousmáním. „Jo, to určitě!“ zavrčel jsem polohlasně. Zřejmě vycítil, moje rozpoložení, protože mi chlácholivě položil ruku na rameno. „Vlade, nejsem to, co si myslíš! Jen … prostě jsem si toho chlapa dost oblíbil, víš? A chtěl jsem, aby ten, co ho zabil, hodně trpěl, než pojde! Ten bastard si lehkou smrt nezasloužil! Je to tak nepochopitelný?“ otázal se mě tiše. Chvíli jsem o jeho slovech přemýšlel. „Ne, není!“ potřásl jsem hlavou. „Jen ti závidím …“ přiznal jsem a myslel přitom na Martu. Byla vdovou a ještě o tom ani neměla tušení. „Závidíš?“ opáčil smutně. „Docela bych s tebou měnil! Lorda Daniela mám plné zuby!“ Plácl jsem ho do ramene. „Tak na to zapomeň! Ten je můj! Ale můžeš se na to dívat!“ nabídl jsem mu velkoryse. „To si piš, že se budu dívat! Jsem totiž tvým sekundantem, víš?“ oznámil mi pobaveně. „A to se ti stalo jak?“ ušklíbl jsem. Tak docela jsem nechápal, co z toho bude mít. Podle pravidel božího soudu se do toho stejně nesměl míchat a ani ho pak po mé smrti vyzvat na odplatu. Jen by měl tu pochybnou čest mi zařídit pohřeb. „Jednoduše! Jsem totiž jediný, kromě krále, kdo je toho hoden, víš?“ Nabídl jsem mu pravici. „Budiž!“ Pevně ji stiskl. „Tak abychom snad vyrazili, ne? Abychom to neprošvihli ….“ navrhl a já kývl. Společně jsme vykročili. Šli jsme zvolna a já se snažil vybavit si, kdy jsem takto kráčel naposled. Nikdy. Nikdy jsem nebyl přímým účastníkem božího soudu. Došli jsme na nádvoří. K mému údivu tam bylo dost plno. To mě nemálo překvapilo. „Lorda Daniela jsme tu moc v lásce neměli!“ vysvětlil mi Velen šeptem. Po levé straně stála vyvýšená tribuna a na ní bylo několik míst k sezení. To s nejvyšším opěradlem náleželo králi, který měl na hlavě korunu a v ruce třímal žezlo, jako odznak své moci. Po jeho levici seděl Strážce pečeti a zbytek šlechticů jsem znal jen zběžně od vidění. Postrádal jsem tam Stázku, ale nechtěl jsem se na ni ptát. Vlastně teprve teď mi došlo, že tam chybí nejen ona, ale i králova choť. To mě překvapilo, protože obě byly z královského rodu a měly tedy být přítomny. „Princezna tu odmítla být a královninu přítomnost zakázal sám král!“ Velen mě nepřestával překvapovat. Jak svými informacemi, tak tím, jak přesně dokázal odhadnout na co myslím. Zastavili jsme se před tribunou, já si svlékl plášť a podal ho Velenovi. Ten ho s úklonou přijal a odstoupil ode mě. Za několik okamžiků se objevil můj sok. Nesl se sebejistě a upíral na mě nenávistný pohled. Nenechal jsem se jím vyvést z míry. I on došel až před krále, také odevzdal svému sekundantovi přebytečný šat, a vyčkávavě hleděl na krále. Ten povstal a shromáždění jako na povel utichlo. „Lord Dareg obvinil lorda Daniela hned z několika zločinů, které jsou trestány smrtí! Lord Daniel je však popírá!“ Z davu se ozvaly nespokojené výkřiky, ale král je umlčel zdviženým žezlem. „Nechť tedy bohové tento spor rozhodnou!“ Pak shlédl na nás. „Bojujte čestně a bohové, ať jsou při vás!“
Autor Erestor, 28.03.2009
Přečteno 318x
Tipy 22
Poslední tipující: Šárinka, deep inside, Alasea, kourek, Tasha101, Ladyelf, Darwin, Venite se stále směje, Optimistick, nerozhodná holka v mezidobí bez majáku
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter