sokyně příběh prokleté lásky

Anotace: dokončená verze románu odehrávajícího se v 18. století

Sbírka: sokyně příběh prokleté lásky

Kapitola 1
Helena se dnes tuze podivila nad zvláštním chováním své sestry. K otci obou sester panu Rychlebskému přišel dnes Jan Tichý jeho budoucí firemní společník. Později byl pozván na kávu, při které si vždy báječně popovídal s Helenou jednou z dcer svého zaměstnavatele. S druhou jeho dcerou s Annou měl čest se setkat jen párkrát, protože Anna tvrdila své sestře, že je jí Jan protivný, a že ho nemůže vystát. Dnes ovšem přišla ze svého pokoje dolů do obývacího pokoje, kde Jan, Annina sestra Helena a její otec seděli. Anna se smála Janovým vtipům a děkovala mu za lichotky, které skládal na její osobu. Helena Anniným chováním byla zcela vyvedena z míry. Žárlila totiž na pohledy vyhrazené jí a jen pouze jí, jež však Jan věnoval její sestře a né jí samotné. Jak často totiž říkala, byla do Jana zamilovaná a unešená jeho fyzickou přitažlivostí. I když se sestřině odtažitosti podivovala, byla vlastně ráda, že má Jana jen pro sebe a že na něj může působit svým šarmem. To proč Anna dnes přišla do obývajícího pokoje, mělo lehké vysvětlení, které ovšem Anna nechtěla za žádnou cenu vyzradit své o tři roky mladší sestře.
Včera totiž rodinu opět navštívil Jan a tak Anna odešla ven do zahrady. Heleně řekla, že odchází proto, že nemůže vystát Janovu přítomnost. Skutečnost ovšem byla jiná. Anna necítila k Janovi nechuť nebo snad odpor, ale naopak velmi vřelé a láskyplné city. A tak vždy utekla z místnosti, aby nemusela koukat na terč svého zájmu a doufat aby její tělo a mysl zahlcena vášní a láskou k tomuto muži, který se pro ni stával téměř andělem,nevyzradilo to,
co si nechtěla přiznat a po čem tak prahla jako žíznivý po vodě, tak ona po jeho polibcích.
Už bylo pozdě, když se Jan rozloučil s Helenou a jejím otcem a odcházel. Anna stála kousek od domu a snažila se Janovi vyhnout. Ten ji ale spatřil a zavolal na ni „ Anno, potřeboval bych Vám něco sdělit.“ Anna mu odpověděla, aby mluvil a se zatajeným dechem čekala, co nastane. „Anno, už dávno jsem Vám chtěl povědět ---„ odmlčel se, asi nemohl najít slova „ Zkrátka a dobře já Vás—„ zase se odmlčel, ale najednou Anně zprudka pohlédl do očí a vyhrkl „ Miluji tě“ Anně chvíli trvalo, než jí došel kyslík do plic, ale když se tak stalo, stále nemohla uvěřit v jeho slova, která s každou další vteřinou dávala na jistotě, že city které vzešly z jeho úst, jsou pravdivé. Ráda by vyhrkla „Já tě taky miluji“ ale etiketa jí nedovolovala se takto zachovat, což si uvědomil i on a pokusil se vše napravit a začal koktavě vysvětlovat své chování „Tedy chtěl jsem říct, že k Vám chovám značné city. A že jste mi milá jak po vzhledové stránce tak obdivuji Vaše povahové rysy. Anno, Anno, řekněte něco.“ Anna ze sebe nemohla vypravit ani slovo. A tak se shýbl k záhonu růží, jednu utrhl a podal ji Anně se slovy, aby si ji vzala, pokud jeho city opětuje a pokud ne aby mu ji vrátila. Anna okamžik stála jako přimražená, přemýšlela, co se stane, když růži příjme. Tato myšlenka ji vyděsila, ale přece jen v skrytu duše cítila urputné nutkání po symbolu své lásky sáhnout. Janova napřímená pravice pomalu ochabovala a v jeho napjatém výrazu se zračilo zklamání. Anna již byla rozhodnutá se otočit a zmizet v temnotě večera, ale když se zhluboka nadechla, když najednou cítila, jak se její ruka pomalu natahuje. Aniž by věděla jak, vzala růži a s hořícími tvářemi se otočila a spěšně odešla. Když zacházela do domu, ještě stál u toho záhonu a usmíval se. Anna se také usmála a zavřela za sebou dveře.
Nad Anninou hlavou se honili dva různé mraky jeden růžový naplněný láskou a druhý černý deštivý připomínající Anně její sestru. Právě její sestra Helena byla kamenem, který Annu tak tížil u srdce.
Anna totiž věděla o citech, které její sestra chová k Janovi. Bála se, že láska mezi ní a Janem by sestře mohla ublížit a zanechat šrámy na jejím srdci. Za žádnou cenu nechtěla Heleně ublížit.
Za chvíli obě dívky ulehly do postelí. A neuběhla ani minuta a Helena už měla na jazyku první dotaz „ Jak to, že jsi dnes sešla dolů za mnou a za Janem?“ „Měla jsem chuť na kávu a bylo mi hloupé si ji odnést nahoru.“ odpověděla Anna s očima sklopenýma. „A jak to, že jsi se, dnes smála jeho vtipům a dokonce mu poděkovala za pochvalu tvého účesu?“ vyptávala se Helena dál. „ Přišlo mi to zdvořilé“ odpověděla Anna nevinně. Ach jak ráda by sestře vše vypověděla nebo se alespoň svěřila někomu jinému. Ale přítelkyni neměla a matka, za kterou by, mohla přijít o radu, zemřela před šesti lety. Oběma děvčatům moc scházela. Měly sice otce, kterého nadevše milovaly, ale mateřská láska je mateřská láska.
„A co ta růže, kterou sis přinesla včera večer?“pokračovala Helena další otázkou „Utrhla jsem si ji na záhonku. A už mě nech, chci spát.“, ale Helena jako by to neslyšela a začala podle Anniny předtuchy vyprávět o své ukrutné lásce k Janovi. Takhle mluvila asi půl hodiny. Během jejich řečí Anna přemýšlela o tom co dále. Nechtěla svou lásku a náklonnost tajit, ale zase nechtěla zklamat sestřino srdce. Umínila si, že si při nejbližší příležitosti s Janem promluví a že spolu snad vymyslí co dál. Když se zhasla svíce a sestry si popřály dobrou noc, navštívil je obě stejný sen. Zdálo se jim přímo o královské svatbě. Viděly dívku, jak jde svatební uličkou v nádherných bílých šatech a v dlouhém závoji. Snoubenci si řekli své ano a Jan v roli ženicha odhrnul nevěstin závoj. Pod závojem se objevil Helenin štíhlý obličej. V tu chvíli se Helena slastně usmála, ale její sestra se vzbudila se slzami v očích.

Kapitola 2
Druhý den se nic zvláštního nedělo, ani další den a ani ten další. Celý týden proběhl v naprostém klidu. Jan přišel zase až v úterý. Anna i Helena s ním seděly v pokoji, ale Anna se po chvíli omluvila a odešla na zahradu. Když Jan odcházel, už na něj čekala. „Musíme si promluvit“ řekla tichým hlasem. „Ano to je pravda“ odpověděl a nechal jí prostor pro objasnění tématu. „Tady raději ne. Mohli bychom jít kousek stranou, je tady na nás moc vidět.“ „Jestli Vám vadí, že je tu na nás vidět, můžeme to udělat jinak.“ „A jak?“ udiveně se zeptala „ Udělala byste mi velikou čest kdybyste příjmula mou nabídku na schůzku.“ Anna zčervenala a trochu pohoršena řekla „ Schůzku!“ „ Ano schůzku“ přisvědčil. „Ne schůzku v žádném případě ne. To vážně přijmout nemohu.“, ale Jana to očividně nezarazilo a obrátil „ Dobrá tak co kdybychom tomu říkali takto. Bude to čistě náhodné setkání dvou sobě blízkých lidí na stejném místě ve stejnou dobu, řekněme například v parku zítra ve tři hodiny odpoledne.“ usmál se, uklonil a odešel. Anna chvíli vyjeveně koukala, ale potom se otočila a šla také domů.
Druhý den byla jako ve snách. Pořád přemýšlela, zda má přistoupit na Janovu hru a jít do parku, nebo jestli má sestře vše bez okolků říct.
Nakonec se rozhodla, že do parku půjde. Bylo jí už skoro dvacet let, takže mohla do parku jít bez doprovodu chůvy. Přišla záměrně o chvíli později, jak kázala tehdejší etiketa. Jan už na ni čekal a pokračoval ve hře, kterou včera začal
„ Á slečna RychlebsKá. To je mi náhoda, že jsme se tu potkali viďte“ řekl a zdvořile jí políbil ruku. Anna tedy na jeho hru přistoupila a odpověděla „ Ano je to náhoda. Nemyslela jsem, že na Vás narazím právě zde. Myslela jsem si, že se budete naplno věnovat své práci a ne tu abych tak řekla lelkovat a bezcílně bloumat po parku.“ Jan se trochu zarazil, ale potom to obrátil v žert a pronesl „ Toto nádherné počasí mě vylákalo na chvíli ven z té studené kanceláře Vašeho ctěného otce. Nemýlím-li se, že i Vy jste sem zamířila právě z toho to důvodu.“ „ Nemýlíte se milý příteli“ odpověděla Anna, ale v tu chvíli už jim oběma cukali koutky úst a oba přímo vyprskli smíchy nad komedií, kterou tu právě sehráli.
„Jsem velmi rád, že jste přišla, Anno“ řekl teď už vážně Jan a pomohl jí vyhnout se velkou louži, která tu ještě zůstala po dešti z minulého týdne.
„Já také“ řekla tiše a pokračovala „Chtěla jsem s Vámi mluvit o mé sestře.“ „O vaší sestře?“ podivil se Jan
„ Ano o Heleně. Víte to co se stalo minulý týden mezi mnou a Vámi. To… zkrátka myslím, že tato událost by mou sestru velice ranila“
„Smím se zeptat proč?“ Jan byl stále udivenější.
„ Nemohla jsem si nepovšimnout a Vy jste si toho snad také všiml. Oné velké náklonnosti co k Vám Helena chová. Někdo by snad dokonce tento cit mohl nazvat láskou.“ Jan se usmál a s trochou ironie v hlase řekl „ Se vší úctou k Vaší sestře a k Vám, Anno. Nemyslím si, že by ke mně chovala takovéto city.“
Anna se zamračila a vyhrkla „ Vy si to možná nemyslíte, ale je to tak. Ostatně city, které jste dával najevo Vy jí, také nebyli nijak chladné. Někdo by snad mohl říct, že jste si ji předcházel a snad namlouval.“
„Musím to říct ještě jednou. I když k Vaší sestře chovám velkou úctu jako k ženě a k dceři mého zaměstnavatele necítím k ní žádné city a už vůbec ne láskyplné. Anno, vždy je to ještě dítě. Vy si vážně myslíte, že bych se mohl zakoukat do takovéhle žáby?“ řekl trochu rozzlobeně Jan. Anna se obrátila a se skrytým obličej řekla „Já jsem pro Vás taky jen taková žába?“ Jan chvíli mlčel a potom ji něžně uchopil za ramena, obrátil si ji tváří k sobě, zadíval se jí do očí a řekl „Ty jsi ta, kterou miluji“ sklonil se k ní a vtiskl jí jemný a něžný polibek. Anna zadržela dech, byla tak překvapená, že naprosto zapomněla na svou sestru a na to jak by jí mohla ublížit. Zůstali spolu ještě asi hodinu a vyprávěli si o všem možném i nemožném. Až když hodiny odbily půl páté, museli se rozloučit. Jejich rozloučení, jak se dalo čekat, představoval opětovný a něžný polibek.

Kapitola 3
Uběhlo mnoho dní. Uběhl celý půl rok od sekání Anny a Jana v parku. Od té doby se viděli už mnohokrát a polibků, kterých si vyměnili, bylo na tisíc. Zítra se v domě sester měla konat slavnost, na které jejich otec uvede Jana jako svého společníka. Helena se na tento den velice těšila. Speciálně kvůli němu si koupila nové tyrkysové šaty s bílou krajkou. Doufala, že když ji Jan v těchto šatech uvidí, zamiluje se do ní a požádá ji o ruku. A protože bude již mít stále zaměstnání na úrovni, její otec proti sňatku nebude mít žádných námitek. Její sestra by jistě řekla Heleně, že je bláhová a že jen fantazíruje. Podle Heleny byla Anna až příliš rozumná. Anna se sestry často ptala na důvod proč Jana tak miluje a co se jí na něm vlastně líbí. Helena jí vždy odpověděla, že na něm obdivuje jeho nádherné hnědé oči, skvostné, perfektně bílé zuby, jemné a rovné vlasy. Její sestra na to, ale vždy namítla, že u pravé lásky z čistého srdce nezáleží tolik na fyzické přitažlivosti, ale také na jeho povahových rysech. To Helenu vždy hrozně rozhněvá, protože ona by ho přece nemilovala, kdyby neměl tak náramné vlastnosti jako je smysl pro humor, cit pro krásu a perfektní dodržování etikety. A hlavně by ho nemilovala, kdyby on sám jí nedával najevo svou velkou náklonnost k ní.
To Anna se tohoto dne naopak bála. Bála se, že neudrží své city na uzdě a přede všemi svého milence políbí. Nedovedla si přestavit, jak by se při takovéto situaci zachovala její sestra. Bála se toho, že by to zlomilo její srdce a pošramotilo její jemnou duši.
Ale ať se sestry k tomuto dni stavěly jakkoli přece jenom přišel.
„ Anno, poraď mi. Mám si vlasy nechat volně rozpuštěné a jen je ozdobit tady touto stužkou nebo si je mám splést do vysokého drdolu?“ zeptala se Helena sestry, když se společně připravovaly na slavnost. Anna na tuhle otázku jen obrátila oči v sloup a pokračovala v úpravě vlastního účesu. Anna si s vlasy moc práce nedala, spletla je do jednoduchého copu ozdobeného modrou pentlí. „Tak mi poraď. Chci se Janovi co nejvíc líbit“ dorážela Helena na sestru. To už Anna nevydržela a jízlivě řekla „Janovi je naprosto jedno jakou maškaru ze sebe uděláš“ však jakmile to řekla, zastyděla se, chytla se za pusu a snažila se sestře omluvit. Ta ale jako by neslyšela a uraženě odešla z pokoje. „Heleno, promiň mi. Já to tak nemyslela. Helenko, moc se ti omlouvám, prosím odpusť mi to.“ omlouvala se Anna, ale sestra se dlouho nedala obměkčit. „Proč si to řekla?“ zeptala se nakonec už ukonejšena sestřinou omluvou. „Mám špatnou náladu a bolí mne hrozně hlava.“ vymluvila se Anna „Nech si vlasy volně, tak ti to sluší nejvíc.“ poradila sestře, objala ji okolo ramen a společně odešly dokončit poslední úpravy svého zevnějšku.
Odbylo pět hodin a hlavní pokoj v domě se pomalu začínal plnit lidmi. Byl právě čas, aby také dívky přišly přivítat hosty. Společně vešly do hlavního pokoje, a jak se slušelo, všechny pozdravily, a když měly odbyty tyto oficiality, mohly se začít věnovat zábavě. Oslava probíhala podle plánu.
Otec děvčat Jana představil jako svého společníka a společně podepsali smlouvu. Potom se začalo tančit. Jan nejprve tančil s Helenou a později požádal o tanec i Annu. Jak tak tančili, pošeptal jí, že s ní potřebuje nutně mluvit o samotě. Dohodli se tedy, že se setkají asi za půl hodiny v malém salónku, kterému se říkalo čítárna. Zde Anna moc ráda sedávala a listovala v rozličných knihách velké knihovny. Za půl hodiny tam tedy Anna přišla. Jan už tam čekal. Sedli si na pohovku a Anna se zeptala. O čem s ní chtěl mluvit. Chvíli mlčel a pak sáhl do kapsy a vytáhl malou krabičku. Anna nejprve netušila co to má znamenat až když ji otevře a řekl těch jednoduchým pět slov „Anno Rychlebská vezmeš si mně?“ Anna nemohla nabrat dech, nakonec se nadechla a řekla „Ano“ a to její ano se jí dralo z hrdla takovou sílou, tak hlasitě a tak rychle že ho musela pořád opakovat „Ano, ano, ano, ano, ano“ uchopil ji za ruku a navlékl jí ten nádherný prsten s malým stříbrným kamínkem. Tváře jí hořely, v očích měla slzy štěstí, a když se divoce objali a políbili, myslela, že se s ní točí celý svět.
A právě v tom nádherném okamžiku někdo otevřel dveře salónku. Byla to Helena. Okamžitě za sebou dveře zase zavřela a utekla pryč. Anna se rozběhla se za ní. Našla ji na zahradě sedět na bílé lavičce pod třešní. To bylo jejich oblíbené místo v zahradě. „Jak jsi jen mohla?““ vyhrkla, jakmile Annu spatřila. Plakala a v tu chvíli se i Anně slzy nahrnuly do očí a začala se sestře omlouvat za to, že jí nic neřekla
„Jak dlouho už to trvá?“ zeptala se
„Asi půl roku“ přiznala Anna
„Půl roku! Půl roku!“ rozkřičela se Helena
„Ty jsi nevěděla, co k němu cítím? Moc dobře jsi to věděla a nestála jsem Ti ani za to, abys mi o tom řekla?“
„To proto, že jsem ti nechtěla ublížit.“ brečela Anna „Nevěděla jsem, jak bys reagovala a věř mi, kdybych tušila, co Jan dnes udělá, byla bys první, kdo by se o našem vztahu dozvěděl. Odpusť mi, že jsem Ti to neřekla. Odpusť mi to.“ ale Helenu jako by to ještě více pobouřilo, řekla „Ne“
„Ne?“Anna se rozbrečela ještě víc.
„Ne, neodpustím Ti. Měla jsi mi o tom říct. Tys totiž moc dobře věděla, co bych odpověděla. Odpověděla bych, že jsi zrádkyně a že tě nenávidím. Ano tohle bych odpověděla. A říkám to i teď jsi zrádkyně a já tě nenávidím“ Helena chtěla utéct ze zahrady, ale Anna ji nepustila. Přes slzy sice ani neviděla, kde má sestra ruce, ale podařilo se jí ji zadržet otázkou
„Heleno, co mám udělat, abys mi odpustila?“ Helena se zarazila a s ledově klidným tónem v hlase řekla „Musíš se rozhodnout.“
„Jak rozhodnout?“
„Musíš si někoho vybrat. Buď já, nebo on.“ v tu chvíli Anně slzy na lících uschly a zadrhávajícím se hlasem řekla „Ne Heleno, nemůžu si vybrat. Nevzdám se své lásky.“
„Nevzdáš? Nevzdáš?!“ vyhrkla soptící Helena
„Ne Heleno, nevzdám se své lásky. Naše láska je tak vroucí a tak plná, že se jí nemohu a hlavně nechci vzdát.“
„Proklínám vaši lásku, proklínám, proklínám tebe, proklínám Jana, proklínám vás oba.“ zakřičela Helena do tmy a vyběhla ze zahrady, ve dveřích se srazila s Janem, chytil ji za ruku a chtěl ji zastavit, ale vyškubla se mu a utekla. Anna stála jako solný sloup „Proklela nás.“ nedokázala ze sebe nic jiného vypravit. „Ale prosím tě jako bys tomu věřila.“ řekl Jan a pohladil ji po rameni.
„Věřím tomu. Prokletí je ta nejhorší věc.“
„Nevěděl jsem o tobě, že jsi tak pověrčivá, Anno.“ řekl Jan a snad se i začal smát „Taková hloupá věc. Pár ošklivých slov a ty si z toho děláš těžkou hlavu.“ Anna se k němu prudce obrátila a řekla tázavě „Ty tomu nevěříš?“ už trochu zamračeně a rozhořčeně řekl „Ne, nevěřím takovým hloupostem. Věřím, že jen Bůh na nás může seslat neštěstí, jen on může zapříčinit záhubu lidstva a stejně tak nám může seslat štěstí v podobě naší lásky.“ jeho konejšivá a rozhodná slova Annu trochu uklidnila, ale i přesto bylo její srdce nešťastné, sevřené a plné bolesti. Chvíli seděli v zahradě, Anna střídavě plakala a střídavě si s milencem povídali o tom, co je teď čeká. Právě teď je totiž čekal těžký úkol; oznámit jejich zasnoubení otci. Když odešli ze zahrady, slavnost už končila. Oznámení zasnoubení proběhlo vcelku hladce. Otec má Jana rád a dokonce se přiznal, že o jeho sňatku s Annou již dávno přemýšlel. Pak mu ale Anna vyložila, co jí Helena na zahradě řekla. Chvíli se mračil, ale pak řekl „Přece bys tomu nevěřila. Helena to jistě tak nemyslela a navíc to stejně nic neznamená. To že na vás seslala pár ošklivých slov a nějakou hloupou kletbu, vám přece nemůže nijak ublížit. Co si o tom myslíš ty, Jane?“ zeptal se nakonec a oba Annu začali ujišťovat o tom, že to nic neznamená a že se Helena uklidní a všechno se vyjasní.
Jan se musel za chvíli rozloučit a tak Anna zůstala s otcem sama. Dali si ještě šálek čaje a šli oba spát. Když Anna vešla do pokoje, Helena už spala. Anna nevěděla, zdali sestra spánek předstírala, ale když na ni promluvila, ani nemrkla.

Anně však klid nebyl dopřán ani v noci. Hlavou se jí honily různé sny, ve kterých se jí zobrazovaly různé tragédie, neštěstí a hrůzy.
Druhý den Helena na sestru ani nepromluvila, ale Anna v jejím obličeji viděla něco velmi zvláštního. Anna se ve výrazu jejího obličeje nemohla vyznat, ale pochopila z něj, že Helena zadržuje návaly hněvu, vzteku, zármutku a lítosti. Sestry spolu byly o samotě až pozdě večer. A tak se Anna až teď opovážila se sestrou navázat rozhovor o daném tématu.
„Heleno“
Helena mlčela
„Heleno, prosím řekni něco. Já jsem ti nechtěla ublížit. Uznávám svou chybu, vím, že jsem ti o našem vztahu měla povědět již dávno, ale strašně jsem se bála tvé odezvy. No tak Heleno. Řekni konečně, že mi odpouštíš a vezmi svou kletbu zpět.“
„I kdybych byla schopná ti odpustit, svou kletbu vzít zpátky nemohu.“
„Ale proč ne?“
„Anno, prokletí není něco, co by se dalo smazat pár dobrými slovy nebo nějakou omluvou.“
„Pravděpodobně máš pravdu, ale já chci od tebe slyšet alespoň, že mi odpouštíš.“
„Ale já ti nejsem a asi ani nebudu schopná odpustit.“ na to Helena odešla do koupelny, aby ze sebe smyla celý tento podivný den. Anna nešťastně složila hlavu do dlaní a propukla v tichý a žalostný pláč.

Kapitola 4
Nastal pomalu čas, aby snoubenci začali plánovat svatební den.
„Už jsi přemýšlela, jaké datum vybereme pro naši svatbu?“ zeptal se Jan.
„Ne nepřemýšlela jsem o tom vůbec.“
„Vůbec?“
„No vlastně trochu ano. Přemýšlela jsem, jestli by spíše nebylo rozumnější vše zrušit.“
V tu chvíli se Jan velice rozčílil „Zrušit. To nemyslíš vážně. Proč zrušit? To kvůli té kletbě?“
„Ano právě kvůli té kletbě.“
„Ty by ses vzdala naší lásky kvůli své hloupé sestře a kvůli hloupé kletbě, kterou ve vzteku řekla. To alespoň dokazuje, jak mě miluješ, a to asi není tak moc, aby ses dokázala přenést přes tuto hloupou záležitost. Jestli je to tedy skutečně tak, vyplním tvé přání, svatba bude zrušena a my si již nemáme, co říci?“
„Jak jen toto můžeš říct?“ rozplakala se Anna „To myslíš vážně? Já že tě dost nemiluji?“
„Nevím, co si mám myslet, když říkáš, že to vše chceš odvolat.“
„Já mám strach. Strach. Co když to není jen pár hloupých slov, co když je to vážné a co když se něco stane.“
„Anno, já chápu, že máš strach. Ale nemyslíš si, že láska je něco, kvůli čemu je potřeba riskovat?“
„Ano máš pravdu.“ řekla Anna a přitiskla svůj obličej na jeho rameno „A už jsem se rozhodla. Co bys, říkal svatbě v červnu patnáctého.“

Přípravy na svatbu probíhaly v plném proudu. Anna se často snažila s Helenou usmířit a rozveselit ji svatebními přípravami. Helena však vždy jen odvrátila hlavu nebo se šla raději projít po zahradě. Anna byla sestřiným ignorováním nešťastná a zdrcená, ale doufala, že se sestra umoudří a usmíří se spolu.
I když se však Helena tvářila jako pevná a neústupná skála její nitro bylo zkrušené a nešťastné. I když vůči sestře cítila zlost a velký vztek, cítila uvnitř své duše také lítost, bolest a žal. Bála se následků svého činu, bála se, že i když kletbu uvalila na snoubence ve zlosti a nemyslela ji naprosto, vážně mohla by přinést hrůzostrašný efekt.

Kapitola 5
Dny plynuly a do svatebního dne zbývalo už jen čtrnáct dní, když Jan své snoubence oznámil, že musí naléhavě odcestovat na služební cestu a že se vrátí až den před svatbou. Anna byla nešťastná, ale plně si uvědomovala, že až bude paní Tichou, bude takovéto útrapy a strasti snášet mnohem častěji.
Jan se připravil na cestu a musel se rozloučit. Oficiální rozloučení proběhlo pár minut před odjezdem, ale to hlavní, opravdové, vášnivé a láskyplné loučení, při kterém bylo prolito mnoho slz, proběhlo mezi snoubenci již den předtím. Anna by ono rozloučení popsala asi takto. Anna a Jan se spolu procházeli po zahradě za domem a vyprávěli si o tom, jaké to bude po patnáctém červnu.
„Moc mě mrzí, že musíš odjet.“ „Neboj se. Uteče to jako voda a navíc pro tebe to nebude takové utrpení jako pro mne.“
„Jak to myslíš?“ „Myslím to tak, že nikdo nikdy necítil tak spalující, vášnivou, nádhernou a opravdovou lásku, jakou cítím já k tobě, miláčku.“
Milenci se objali a pokračovali v procházce.
„Budeš na mě často myslet?“ „Každou volnou chvíli budu svou mysl zaměstnávat vzpomínkami na tebe.“ „Právě jako já“ Anna se odmlčela a z očí jí vyklouzly dvě velké slzy
„Lásko, pročpak pláčeš?“ „Nevím, jak to tu bez tebe těch čtrnáct dní vydržím.“ „Budeš tak zaneprázdněna svatebními přípravami, že ti ani nezbude čas na to na mně vzpomínat.“
„Jane…“ „Ano?“ „Slib mi něco.“ „Co ti mám slíbit.“ „Slib mi, že se ti nic nestane a že se v pořádku vrátíš.“ „Slibuji na svou čest.“ Jan si Annu přitáhl a bouřlivě a vášnivě ji políbil.

Jan odjel a Anna se znovu pokusila se sestrou prolomit ledy. Ale ať se pokoušela jakkoli nic nezabíralo. Helena byla zatvrzelá, a i když jí srdce svíraly výčitky, sestře odpustit nedokázala. S Helenou se párkrát pokusil promluvit i otec, ale nic naplat Helenina zloba byla příliš velká.
Snoubenci si poslali nejedno milostné psaní, ale když zbývali už jen tři dny do Janova návratu, došli od Jana dopisy dva. Jeden byl adresován Anně a ten druhý její sestře.
Milá Heleno,
vím, že velkou vinu na tom, že jste se sestrou nepohodly, nesu já, ale chtěl bych Vás ubezpečit, že se Vaše sestra velice trápí a má ohromné a strašné výčitky svědomí.
Já na kletby nevěřím, a nebojím se tedy toho, co jste řekla, ale Vaše sestra se toho skutečně obává.
Vím, jak velice Vás zarmoutilo to, že Vám Vaše sestra o našem vztahu neřekla, ale trvá to přece jenom více jak půl roku a tak si myslím, že jako dobrý člověk a správný křesťan byste se přes tuto událost mohla přenést a odpustit jí. Vím také, že tento dopis můžete hodit do ohně a spálit, ale byl bych nesmírně šťasten, kdybyste si má slova vzala k srdci a své sestře, mé snoubence odpustila. Teď nemluvím jako Annin snoubenec, ale jako obyčejný, nezaujatý člověk. Anna není jen Vaší sestrou, mou snoubenkou a dcerou Vašeho otce, je to také znamenitá a neposkvrněná žena, která si Vaše opovržení a ignorování nezaslouží. Nestavím ji na post nebeské čistoty, ale věřím, že Vy víte stejně dobře a možná lépe nežli já, jak čistá, poctivá a nevinná je její duše.
Za necelé čtyři dny se stanu manželem Vaší sestry a nechci, aby v den, který má být jejím nejšťastnějším dnem v životě byla zarmoucená a nešťastná z vašeho nynějšího sporu.
Pokud tedy jen trochu můžete, očistěte svou duši, odpusťte nám a smiřte se se svou sestrou.
S úctou a s prosbou na rtech Jan

Kapitola 6
Konečně nadešel den Janova návratu. Anna nemohla ani dospat a celé dopoledne strávila vyhlížením svého drahého miláčka. Dopoledne uběhlo a kočár, který tak toužebně a dychtivě očekávala, stále nepřijížděl.
„Kde jen je?“ ptala se Anna nešťastně a otočila se na svou sestru
„Napsal mi.“
„Cože? Kdy?“
„Je to asi dva dny.“
„Co ti psal?“
„Nechtěl, abych ti o tom dopise říkala, takže již teď porušuji jeho přání.“
„Dobrá nechci, abys porušila to, o co tě požádal.“
„Děkuji.“
„Heleno, pořád ještě nejsi schopná mi odpustit?“
„Víš, Anno, čím častěji o tom budeš hovořit, tím déle mi bude trvat zapomenout.“ řekla Helena roztrpčeně a vzala si ze skříně knihu, čímž dala sestře najevo, že více s ní již hovořit nemíní. Anna se tedy opět otočila k oknu a vyhlížela onen očekávaný vůz.
Přišel večer a po voze nebylo ani památky. „Ach otče, kde jen mohou být?“ strachovala se Anna
„Určitě se brzy vrátí.“
„Ale co když se mu něco stalo?“
„Neboj se, holčičko, nic se mu nestalo.“
„Jak si můžeš být tak jistý?“ Anna se rozplakala, svezla se otci k nohám a hlavu mu zabořila do jeho šedivých kalhot. Otec ji ustaraně pohladil po vlasech. Nechtěl to přiznat, ale jeho mysl také sužovaly obavy o svého budoucího zetě. Nechtěl však svou dceru ještě více rozesmutnit, a tak řekl rozhodným hlasem „Anno, neboj se. Janovi se nic nestalo. V pořádku se vrátí a vysvětlí ti, proč se tak zdržel. Teď se utiš a pojď se mnou do jídelny, večeře již bude připravená.“ Anna si otřela slzy a odešla s otcem do jídelny i přesto, že věděla, že nedokáže pozřít ani sousto. Do plátku masa ani nepíchla a ze sklenice s červeným vínem si pouze usrkla. „Musíš něco sníst.“ káral ji otec Anna, však jen odložila příbor a s omluvou vstala od stolu.
Večer v posteli nedokázala Anna zamhouřit oka. V pokoji bylo ticho, když najednou se do noci ozvalo tiché vzlykání a popotahování. Anna se na posteli otočila k Helenině posteli
„Heleno?“
„Je to moje vina.“
„Co je tvoje vina?“
„Že, že, že se Jan nevrátil.“
„Ano nevrátil, ale vrátí a rozhodně to není tvá chyba.“
„Ale je. To já na vás svrhla tu kletbu a já na vás přivolala neštěstí.“Anna nevěděla, co má říct, ale vstala, vlezla si k sestře pod přikrývku a zašeptala „Není to tvá vina. Jan kletbě nevěří a já snad již také ne.“ Sestry si ještě dlouho vyprávěly a k ránu se ve vzájemném objetí snad i na chvíli probořily do říše snů. Sny ale nebyly nijak veselé. Anna se ocitla v prázdné místnosti, kde neviděla nic kromě ukrutné tmy. Najednou však uslyšela Janův hlas. Říkal „Tu jsem, tu jsem“ ale ať se Anna otočila na jakoukoli stranu, vždy tam byla jen černočerná tma. Helena zase ve svém snu viděla shluk lidí oblečených v černých oděvech se slzami v očích, jak stojí nad rakví a mluví jak o nebožtíkovi, tak o té chudince, kterou si ten mladík ani nestihl vzít za manželku, takže jí jako snoubence nepřipadne žádné dědictví.
Obě dívky se ráno probudily s trhnutím a se strachem co přinese nebo naopak nepřinese další deštivý den. Anna u snídaně do vajíčka jen píchla a Helena se svých vajec ani nedotkla. Helenu trápily strašné a sužující výčitky. Myslela na dopis, který jí před pár dny od jejího budoucího švagra přišel. I když to pro ni bylo moc těžké, usmyslela si, že sestře odpustí a na jejich svatební hostině pronese krátkou řeč na téma: Srdce si k srdci vždy cestu najde. Teď se však obávala toho, že k proslovu nebude mít příležitost.
Obě sestry si po snídani přitáhly stoličku k oknu, které mělo výhled rovnou ke vchodu do domu. Sedly si na ni a vyhlížely Jana, dokud je služka nepřivolala k obědu. Celou tu dobu co seděly u okna, si vyprávěly o Janově a Annině vztahu. O tom, jak to vše začalo, kde se potkali, o prvním polibku a asi o všech schůzkách, které si milenci sjednali. I když to Helena nechtěla přiznat, honily se jí hlavou žárlivé myšlenky.

Uběhl další den a další noc, ale kočár se neobjevoval. Do svatebního dne zbývaly už jen hodiny. Nakonec uběhly i ty hodiny a hodina obřadu se blížila. Anna s hlavou v dlaních seděla v lenošce v koutě dívčího pokoje a Helena koukala na přenádherné, bílé, krajkové, svatební šaty s dlouhou vlečkou a závojem. Někdo zaťukal na hlavní dveře. Dívky právě nekoukaly z okna a tak se radostně rozeběhly ke vchodu, aby viděly vytouženou osobu. Nebyl to však Jan, byl to listonoš a přinesl dopis adresovaný Anně Rychlebské. Anna se ukojila a rozradostnila myšlenkou na to, že jí její snoubenec píše o nepříjemné věci, která se mu přihodila a s omluvou a obrovskými výčitkami svědomí jí oznámí, že se svatební veselí musí přesunout. Anna by se sice chvíli zlobila, ale pak by její hlavní myšlenkou bylo děkovat Bohu, že se jejímu miláčkovi nepřihodilo žádné nebezpečí a že je v pořádku.
Psaní však nebylo od Jana, ale mělo na sobě pečeť, která oznamovala nepříjemné zvěsti.
„Co když, když --- když mi píší, že je zraněný nebo snad dokonce…“ „Ne, ne, ne to jistě ne. Možná je zraněný, ale jistě není mrtvý.“ chlácholil dceru pán domu a přivedl jí k lenošce, aby mohla ulevit svým slabým a klepajícím se nohám. Anna se zhluboka nadechla a třesoucími se prsty rozlomila pečeť na obálce a vytáhla psaní. Přečetla si prvních pár řádků, vyskočila z lenošky, a když dočetla dokonce psaní, svalila se zpátky v mdlobách. Otec ji zachytil, položil na pohovku a sestra ji začala ošetřovat. „Tatínku, prosím přečti, co píší.“ řekla Helena, i když sama tušila, co v dopise stojí. Otec dopis sebral ze země a začetl se do něj.
Dopis byl odeslán jistým lékařem Bedřichem Šedivým. Počátek dopisu oznamoval, že v úterý 12. června potkala na obchodní cestě Annina snoubence nehoda. Pršelo, a když uhodil blesk do stromu, jeho kůň se splašil. Jan utržil vážná zranění hlavy a byl převezen k ošetření k nejbližšímu lékaři. Právě tento lékař byl pověřen oznámením Janovým rodinným příslušníkům, že svým zraněným podlehl večer v osm hodin čtyřicet šest minut na vážná poranění hlavy. Pohřeb měla zajistit rodina zesnulého, která také dostala tuto tragickou zprávu. Než však Jan odešel na věčnost, požádal svého lékaře, aby jeho snoubence odevzdal vzkaz, který mu s vypětím všech sil nadiktoval. Pan Šedivý na konci dopisu vyjádřil svou upřímnou soustrast a do spodní části dopisu připsal Janem nadiktovaný vzkaz.

Janem zanechaný vzkaz zněl takto
Anno, věř, že tě budu navždy milovat a že se jednou spolu setkáme. Také se ti omlouvám, že jsem nedodržel svůj slib.
Miluji tě. Jan

Když pan Rychlebský dočetl dopis, podíval se na svou dceru ležící v lenošce a v očích měl slzy, které vyjadřovali ztrátu blízkého člověka, lítost nad ubohou dcerou a starost o to jak jeho dcera přečká tuto katastrofu.
Když se Anna probrala ze mdlob a přečetla si opět ten dopis, propukla v žalostný a nekončící pláč. V tu chvíli měla Helena ty nejhorší výčitky svědomí jaké, kdy ve svém životě zažila. Klekla vedle své sestry, a jejich slzy se mísily v jednom velkém oceánu nešťastných slz.

Kapitola 7
Anna celý týden po Janově smrti nebyla schopná vstát z lůžka. Celé dny jen plakala a plakala. Nebyla schopná vstát, jíst nebo dokonce mluvit.
Vstát z lůžka byla schopná až v den jeho pohřbu. Helena sestře pomohla obléci se do černých šatů a celou cestu ji podepírala. Ani ona sama přes slzy neviděla na cestu, ale držela sestru v pevném stisku levé ruky. Za pravou ruku vedl dceru otec, který se jí snažil být velkou oporou nejen fyzickou, ale především duševní. Když Anna vešla do kostela, stála tam již otevřená rakev. Chtěla se se svým miláčkem naposledy rozloučit, ale jakmile uviděla jeho nádherný, štíhlý obličej s jeho přirozeným jemným úsměvem propukla v nový příliv pláče. Opřela se o desku rakve a plakala a plakala. Nakonec se s ním přece jen rozloučila posledním polibkem. V tu chvíli si přála, abych ona byla Julie a on Romeo. Zemřeli by v posledním polibku a na věčnost odešli společně.
Po obřadu se Anna šla projít. Helena chtěla jít s ní, ale Anna ji poprosila, aby zůstala doma. Šla do parku, kde s Janem měli první schůzku a pak jak šla domů, zastavila se u záhonu růží, ze kterého jí Jan utrhl právě tu první růži. Anna přemýšlela o tom, jaké by to bylo, kdyby tu růži odmítla a hodila by mu ji pod nohy. Neprožívala by nyní tento ukrutný žal. Ale když si přestavila, že by neprožila to nádherné, co s ním dříve zažívala, bylo jí těžko u srdce. A co kdyby řekla Heleně, o jejich vztahu hned. Neproklela by jejich lásku a toto neštěstí by se nestalo. Jan kletbám nevěřil, ale… ale Jan se také mohl mýlit. Anna byla naprosto zmatená. Nevěděla jak má o celé věci smýšlet. Svého snoubence milovala, byla si jistá, že se ze svého žalu již nikdy nevzpamatuje a tak jen v návalu pláče doufala, že se s ním co nejdříve setká.

Kapitola 8
Čas plynul dál a Anna byla stále stejně nešťastná a Helena měla stále tytéž výčitky.
„Heleno, prosím přijď za mnou do pracovny.“ požádal pan Rychlebský svou dceru.
„Jistě otče. Co jsi potřeboval?“
„Posaď se. Anna je zase zavřená v knihovně?“
„Připadne mi, že od Janovy smrti z ní ani nevykoukla.“
„To není dobře Přece je to již více než tři měsíce.“
„Ano tři měsíce. Co neodložila černý šat.“
„Musíme doufat, že se jednou přes tuto katastrofu přenese a že bude zase někdy šťastná.“
„Ano snad. To já se však svých výčitek již nikdy nezbavím.“
„Výčitek?“
„Ano výčitek.“
„Helenko, již několikrát jsem ti vysvětloval, že žádné kletby neexistují a že to co jsi tenkrát řekla, v žádném případě nezavinilo Janovu smrt.“
„Snad máš pravdu, tatínku.“
„Ale o tom jsem s tebou mluvit nechtěl. Chtěl jsem si s tebou promluvit o blížících se Anniných narozeninách.“
„Myslím, že Anna si nebude přát žádnou oslavu. Na to je příliš nešťastná.“
„Právě proto. Myslím, že ji pořádná, vkusná oslava rozveselí a že na chvíli zapomene na ztrátu Jana.“
„Tím si nejsem jistá. Anna je velmi citlivá a myslím, že nejlépe se ze svého smutku dostane, když ji necháme si ho pořádně a naplno prožít.“
„Heleno, ty jsi zatím jen děvče a je vidět, že neznáš, co dokáže potěšit lidské srdce. Oslava se tedy bude konat za tři dny.“
Helena již nedokázala otci odporovat a tak jen přikývla a řekla, že koneckonců ona svůj dar pro Annu má skoro hotový. S darem pro svou sestru tentokrát lámala hlavu již celý měsíc. Využila svého nadání pro výtvarné umění a tak se rozhodla, že Anně věnuje věrnou podobiznu jí a jejího snoubence. Bála se sice, aby ji to neuvrhlo ještě do většího zármutku, ale zase si byla jistá, že se k obrazu bude ráda vracet a utěšovat se vzpomínkami na milovaného muže. Druhá její starost byla ta, aby dokázala plně vystihnout výraz Janova obličeje, aby dokázala vystihnout jeho jemný náznak úsměvu a jeho šibalský a čtverácký pohled hnědých očí.
A teď jí do dokončení obrazu zbývalo jen pár dní. Byla s ním sice již skoro hotová, ale přece jen to chtělo pár drobných úprav. Namalovala milence, jak se usmívají v láskyplném objetí. Portrét se jí zdařil a líbil se jí a tak doufala, že se bude líbit i starší sestře.
Čas narozeninové oslavy se přiblížil. Anna stále skoro nevycházela z knihovny, kde se zavírala s oním nešťastným dopisem.
Své dvacáté narozeniny Anna slavila šťastná a zamilovaná. Letos však byla nešťastná a její láska, i když stále trvala, nedostávala uspokojení.
Každý rok si na narozeniny něco přála. V pěti letech to byla panenka, v deseti to byla knížka a v patnácti nové, krásné, červené střevíčky. Letos si ke svým jednadvacátým narozeninám přála jediné a to věc, které se mnoho lidí bojí, ale ona po ní prahla celým svým srdce. To, co si z celého srdce přála, byla smrt. Smrt, která by ji přivedla za naplněním její nehynoucí lásky. Ach jak po ní toužila. Jak toužila po tom setkat se s ním v chrámu nebeském. Věřila v to, že Bůh Jana k sobě přijal s otevřenou náručí jako všechny dobré, laskavé a čestné lidi. Nyní mohla jen doufat, že až se i ona odebere na věčnost (Doufala, že to bude co nejdříve.) příjme ji Bůh stejně laskavě a vroucně jako všechny, kdo se snaží vyvarovat všemožných hříchů.
Přišel den Anniných narozenin. Připadalo jí, že se Bůh nad ní smiloval a seslal výtečný nápad, který by uskutečnil její tajný sen. Nejprve se tohoto vnuknutí trochu děsila, ale nyní se plně odhodlala k tomuto činu. Byla si jistá, že její čin způsobí velký zármutek její rodiny, ale všichni ji jistě pochopí a budou si přát, aby byla její duše opět šťastná.
Anna si již všechno připravila. Nebylo toho moc, co potřebovala, stačil jí jen velmi ostrý nůž a sklenice vína, která jí měla dodat odvahy.
Dopis, který chtěla nechat rodině nerozloučenou již, měla témě připravený. Byla si jistá, že když si tatínek a sestra přečtou tyto řádky, jistě pochopí, že i kdyby žila, nežila by tak jak se žít má. Že by žila jen v zármutku a žalu. Anna si byla jistá, že tatínek i Helena vědí, jak velice je milovala, a budou za ni šťastní, že se setká nejen s Janem, ale i s její maminkou, která na věčnost odešla před pár lety.

Anna dopsala poslední řádku dopisu a odložila tužku. Obrátila se k obrazu své matky a řekla „Brzy se setkáme, maminko.“ vzala do rukou nůž, který si připravila a prohlížela si jeho ostrou, blýskající se čepel.
Vstala a hrot nože obrátila proti sobě. Nasměrovala nůž k srdci a bodla. Tedy chtěla bodnou, ale poklesla jí ruka. Obě ruce se jí třepaly a tak skleničku vína, kterou si chtěla dodat odvahu málem ani neudržela v prstech. Nakonec ji však dopila do dna a znovu uchopila nůž. Namířila nůž a zavřela oči. Ale v tu chvíli, kdy jí ruka držící nůž vystřelila k srdci, se otevřely dveře a vstoupila Helena. Anně nůž sklouzl po ruce a zaryl se jí do paže. Vystříkla krev a na koberci se objevilo pár červených skvrn. „Pro Boha, Anno, co to děláš?“ vykřikla Helena a běžela k sestře, která se mezitím svezla k zemi a ohmatávala si pořezanou ruku. Helena si k Anně klekla a chtěla zjistit, co se stalo, ale Anna se jí vyškubla a se zlostným pohledem zasyčela „Nech mě na pokoji.“ „Cože?“ nechápala Helena. Anna se pokusila postavit a zakřičela „Proč jsi sem chodila. V tuhle chvíli už jsem mohla být s Janem.“ sebrala nůž ze země a snažila se dokončit své dílo. Helena jí ho však vytrhla a odhodila do kouta pokoje „Anno, Anno, uklidni se, uklidni se.“ Anna však byla jako beze smyslů, snažila se sestře vytrhnout a křičela „Ne, ne, ne, ne, ne, pusť mě, podej mi ten nůž.“ Helena však vládla fyzickou silou a tak sestru udržela a rychle se snažila zavolat někoho o pomoc. Skoro okamžitě do pokoje přiběhl sluha Robert, který uklízel ve vedlejším pokoji. „Odneste ten nůž!“ zakřičela Helena „A přineste něco na ošetření Anniny ruky!“ Robert, i když vyděšený a zmatený poslechl a rozeběhl se pro něco, čím by své mladé paní obvázal zranění. Mezitím se Anna trochu uklidnila a podvolila se sestřinu nátlaku, Robert za chvíli přišel a obvázal jí pořezanou ruku. Rána nebyla příliš hluboká, takže nebylo nutné volat lékaře. Helena sluhu poprosila, aby je chvíli nechal o samotě a za chvíli informoval jejich otce o jejich malém zpoždění, potom s Annou usedla do lenošky a ustaraným a vyděšeným hlasem se zeptala
„Proč jsi to udělala, Anno?“
„Nedokázala jsem to již snášet.“
„Ach Anno, já vím, že pro tebe Janova ztráta znamenala katastrofu, ale vážně sis myslela, že by se tvou smrtí vše vyřešilo?“
„Nevím, jestli by se něco vyřešilo. Vím jen, že bych se setkala s Janem a s maminkou.“
„Nemyslím si, že by ses s nimi setkala.“
„Jak to?“ trhla sebou vyděšeně
„Maminka i Jan jistě odešli do nebe, ale ty jsi asi zapomněla, co se říká v naší víře.“
„Co?“
„Praví se, Bůh dal, Bůh vzal. Bůh ti dal život a ty nemáš právo si ho sama vzít.“
„Ale já nedokážu déle trpět.“
„Kdybys udělala, to co jsi měla v plánu, stejně by ses s Janem nesetkala a klidu by se ti nedostalo ani po smrti.“
„ Říkáš tedy, že mám svůj život plně dožít i když v mukách a trápení? Pro klid mé duše…“
„Pro klid tvé duše jsem já schopna udělat cokoliv.“
„Cokoliv?“
„Cokoliv.“
„Pokud jsi pro klid mé duše schopna udělat opravdu cokoli, musím tě o něco požádat. Heleno, vím, že to jistě není správné, ale nerada bych působila tatínkovi zbytečnou bolest. Prosím tě tedy o to, aby to co se tu teď událo, zůstalo jen mezi námi. Zranění na mé ruce svedu na své nešikovné ruce. Helenko, prosím splň mi toto významné přání.“
„Ano splním ti jej, i když si opravdu myslím, že to není správné. Ale také bych nerada, aby se tatínek zbytečně trápil.“
„Děkuji ti, Helenko.“
Sestry se objaly a Helena konečně vysvětlila Anně, proč vlastně přišla. Byla totiž poslána otcem, aby svou sestru přivedla k přichystanému stolu.
Když otec spatřil Annino zranění, velice se vyděsil, ale když mu Anna podrobně vylíčila, jak jí nešťastnou náhodou vypadl nůž z ruky a poranil ji, upokojil se a potom, co jí popřál mnoho štěstí, zdraví a útěchy do dalšího života, vyzval dceru, aby si rozbalila své dary.
Jeden dar stál na malém konferenčním stolku. Dárek byl malý a hranatý. Byla to kniha, ale nebyla prázdná, když ji Anna otevřela, vypadl z ní lístek, na kterém bylo napsáno, že jí otec přenechává značnou částku peněz. „Ty můžeš využít na cokoliv, co budeš v dalším životě potřebovat.“ objasnil otec dceři.
V pokoji stál další dar. Ten byl velký, široký a opřený o stěnu. Anna již tušila, že je to obraz, který malovala její sestra. Opatrně z něj sňala papír, který jej zakrýval, a konečně spatřilo, co je na něm vlastně vyobrazeno. Podobizna byla skutečně vydařená. Milenci vypadali, jako by každou chvíli měli vyklouznout z plátna. Podoba byla skutečně tak živá, že se Anna skoro lekla. Ty oči, které se na ni z obrazu dívaly, měli takový výraz jako by byly naprosto reálné.
„Velice ti děkuji, Heleno.“ řekla Anna a políbila sestru, která stála opodál. „Bála jsem se, jestli tě tím darem spíše více nerozpláču.“ odpověděla jí sestra a společně usedly ke stolu. „Ne, ne obraz je nádherný a bude mi skvělou útěchou. Kdykoliv budu toužit po tom Jana spatřit, budu mít tu možnost. Děkuji ti. Děkuji i tobě tatínku, ale byla bych ti velice vděčná, kdybys mě omluvil na večerní oslavě.“
„Ale Aničko, já myslel, že ta oslava ti vylepší náladu. A že se po dlouhé době budeš chtít opět bavit.“
„Tatínku, prosím na této oslavě mě omluv. Není mi právě dobře a nerada bych pokazila náladu našich hostů. Jistě, že je přijdu přivítat, ale pak se s tvým svolením odeberu do své ložnice.“
„Tak tedy dobrá.“ souhlasil otec a políbil dceru na čelo.

Kapitola 9
Když Anna ležela večer na lůžku, nebylo jí nejlépe. Bolela ji hlava a bylo jí špatně. Připadlo jí, že déle toto trápení již nevydrží. Připadala si hrozně malá a připadalo jí, že se na ni brzo sesype celý svět. Stěny se hroutili a zasypávaly ji. Hlava se jí točila a před očima viděla různobarevná kola a její srdce bilo jako o závod.
Tento stav u ní přetrval do rána a i trval i celý den. Otec se rozhodl zavolat ke své dcerušce osobního, rodinného lékaře. Lékař však nepřišel hned, ale až druhý den. Zhodnotil Annin stav a doporučil jí pustit žilou. Tento zákrok však Annu vyčerpal ještě více a místo, aby se jí ulevilo, upadla téměř do mdlob.
Lékař Annu ošetřoval rovné dva měsíce, protože až nyní se jí nepatrně ulevilo. Když se pan Rychlebský lékaře zeptal, co Anna prodělala za nemoc, dostal tuto odpověď „Její nemoc je vážná. Není sice nakažlivá a nemá skoro žádné viditelné následky, ale je velice bolestivá. Nebolí ji sice tělo, ale duše strádá.“ „Doktore, jak ji můžeme vyléčit. Existuje nějaký lék?“ „Lék existuje jen jeden. Jmenuje se změna. Změna prostředí, přátel nebo zaměstnání.“ „Myslíte si tedy, že by Anna měla změnit prostředí, ve kterém žije? Jak rychle je to potřeba udělat?“ „Ano je to nutné a bylo by nejlepší vykonat to co nejdříve. Doporučoval bych již začátkem jara.“ „Děkuji Vám, doktore. Pro svou Aničku udělám vše. Její zdraví a štěstí je pro mne to nejdůležitější.“
Pan Rychlebský se na to s lékařem rozloučil a odešel do své pracovny. Zde přemýšlel, co by pro jeho dceru bylo nejlepší, kam by měla odjet a jak to celé sdělit jí a Heleně. Nakonec se rozhodl, že pro Annu by jistě byl nejlepší pobyt u jeho sestry paní Sýkorové, která žila již dlouhá léta jako vdova. Okamžitě se jí rozhodl napsat dopis, ve kterém jí toto sdělí a požádá ji, zdali by mu a své neteři vyhověla. Teď před ním stál jen úkol oznámit dcerám, co lékař doporučoval. I když se tohoto úkolu bál, rozhodl se ho zhostit co nejdříve. Přišel do dívčího pokoje, kde Helena nahlas předčítala své nemocné sestře. Helena se odmlčela a její oči se obrátily ke dveřím. Otec se posadil na židli u okna a začal „Milé dcerky, mluvil jsem s lékařem a on mi sdělil, jaký lék by Annu vyléčil.“ „Jaký lék? Co je to?“ vyhrkla Helena a poposedla na lenošce. „Není to klasický lék. Lékař mi doporučil, aby Anna změnila prostředí.“ „Mám se odstěhovat?“ zeptala se Anna „Ano prý to bude nejlepší. Již jsem v dopise oslovil vaši tetu Miladu Sýkorovou, která si mi v dopisech v poslední době stěžuje na samotu, která ji sužuje. Myslím, že tvé přistěhování bude prospěšné pro vás obě.“
„Ale já nechci odjet.“
„Aničko, lékař říkal, že změna prostředí je jediná možnost, jak se uzdravíš.“
„Ale tatínku, již jsem ztratila Jana, nechci ztratit ještě tebe a Helenu.“
„Neztratíš nás. Budeme ti často psát, a pokud je tvůj odjezd jediná naděje na vyléčení, tak odcestovat zkrátka musíš.“
Anna sklopila oči a zeptala se „Kdy mám odjet?“
„Musíme počkat, jestli tě má sestra vůbec k sobě příjme a i potom bude, nelepší počkat do začátku jara.“
Otec potom vzal od Heleny knihu a pustil se do přečítání sám. Tuto chvíli si všichni velice užívali, nikdo asi nevěnoval pozornost příběhu v knize, ale i přesto pro ně byla tato situace velice významná.
Od paní Sýkorové přišlo psaní za pár dnů. Paní Sýkorová v dopise vyjadřovala velkou lítost nad rodinnou ztrátou a nad Anninou nemocí. Dále vyjádřila souhlas k tomu, aby se k ní Anna co nejdříve nastěhovala.
Kapitola 10
V domě Rychlebských začaly přípravy na Annin odjezd. Do odjezdu sice zbýval celý půlrok, ale rodina nechtěla nic podcenit a tak se Anna začala na cestu připravovat již nyní. Rodina se od té doby snažila trávit veškeré volné chvíle společně. Sestry si spolu vyprávěly dlouhé hodiny a otec trávil mnoho času v dívčím pokoji.
Čas plynul, přehoupl se začátek nového roku a zima se již také blížila ke konci. Annin odjezd se blížil stále víc.
Konečně přišel večer před jejím odjezdem. Rodina spolu povečeřela u slavnostního stolu, ale i když se všichni snažili být veselí a neukazovat ostatním svůj smutek, na jejich tvářích byl vidět jen hluboké zamyšlení a jejich nucený úsměv a veselí. Anna neustále přemýšlela, zda jí služebná zabalila do zavazadel všechny potřebné věci. Dohromady se do vozu mělo naložit sedm kufrů plus zabalený obraz Jana, který jí darovala Helena.
„Budeš nám často psát.“ řekla Helena zasmušile
„To je jisté. Budu psát každý den.“ slíbila Anna
„U tetičky ti jistě bude dobře.“ utěšoval otec dceru
„Tatínku, pověz mi něco o tetičce.“ prosila Anna
„Jak víš, je to má sestra. Vdova po Oldřichu Sýkorovy, který zemřel na zrádnou hnisavou nemoc. Je to velmi milá, laskavá a veselá dáma. Je také velmi zbožná a otevřena novým věcem. Ráda čte a i ve svém pokročilém věku studuje a poznává krásy přírody. Hned za jejím domem se rozkládá les, do kterého s ní budeš jistě často chodit.“
„Ještě něco mi o ní řekni.“
„Dále ráda vyšívá, háčkuje a nadevše miluje své psí miláčky. Má několik maltézských psíčků. Nesnáší jakékoliv přestupky proti víře a Bohu. Také nesnáší nudu. Do svého domu často zve nejrůznější návštěvy a hosty. Jako dítě byla velice živá a to si přinesla i do stáří. Před manželovou smrtí žila ve velkém domě uprostřed B…, ale před pár lety se přestěhovala do menšího panství na kraji města. Neměla žádné vlastní potomky, i když vychovala syna z prvního manželství svého manžela. Jeho syn se jmenuje Karel a je jen o pár let starší nežli ty. Vlastní panství po svém otci, z něhož také vyplácí doživotní rentu své nevlastní matce.“
„Má Karel manželku?“ zeptala se Helena
„Ne. Prý je plně soustředěn na svou práci.“
Sestry se více o své tetě nedozvěděly. Otec řekl, že více neví ani o jejím životě ani o životě svého synovce.
Večer si děvčata vlezla pod jednu přikrývku a představovaly si, jaký čas jim od zítřejšího rána nastane. Z povídání otce se doslechly, že její dům je vymalovaný zářivě bílou barvou, a že před ním rostou velké záhony nejrůznějších, různobarevných květin. Anna si představovala, jak asi bude vypadat pokoj, ve kterém bude žít: Stejně jako celý dům bude vymalovaný bílou barvou, bude tam stát nábytek ze světlého dřeva, na posteli budou čistě bílé prachové peřiny a na stolku pod oknem bude stát váza s jarními květinami.
Helena si zase představovala, jaký bude tetin synovec Karel: Bude pohledný, zdvořilý, galantní, bude mít uhlazené chování a bude mít rozkošné ďolíčky ve tvářích.
Při tomhle Helenině popisu Anně opět vstoupily slzy do očí, protože tento sestřin popis bratrance dokonale odpovídal Janově popisu. Helena si své fó pá uvědomila až příliš pozdě a tak raději honem obrátila téma na tetinu povahu. Představovala si zbožnou paní, která je celé dny začtená do nejrůznějších knih a plně vytížená dlouhými procházkami do lesa.
Děvčata usnula až k ránu, ale jejich spánek byl i přesto naplněn zmatenými a podivuhodnými sny.

Kapitola 11
Tetin dům se naprosto rovnal otcovu popisu. Byl natřený světle bílou barvou a před ním rostly velké a mohutné záhony květin. Teta byla také věrnou kopií Anniny představy. Byla to tělnatá žena menšího vzrůstu. Šedivé vlasy měla spletené do uzlu skrytého pod vdovským čepcem. Její šaty byly staromódní, dokonale čisté.
Rodinu Rychlebských přivítala velmi mile a vlídně. Velmi se omlouvala za nepřítomnost nevlastního syna, který se musel vzdát příležitosti Annu přivítat kvůli neodkladné pracovní schůzce.
Annin pokoj byl zařízen jednoduše a jedinou výzdobou byl kříž, který nechyběl ani v jednom z pokojů celého domu. Den byl mrholivý a šedivý a tak se Anna musela se svou rodinou brzy rozloučit. Vzájemně si slíbili časté dopisování a návštěvy. Na rozloučenou otce i sestru objala a políbila. Když se za nimi zaklaply dveře domu, vhrkly jí slzy stesku do očí. Teta ji objala a řekla něžným, chlácholivým hlasem „Sluha ti již odnesl všechna zavazadla do pokoje. Chceš na vybalování dohlédnout nebo to necháš plně na služebné?“
„Ráda bych si vybalila sama.“
„Ale to není nutné, služebná je placena od toho, aby to udělala.“
Anna sklopila oči a odešla nahoru do svého pokoje. Služebná již vybalovala její šatstvo a úhledně složené jej ukládala do dřevěné skříně v rohu pokoje. Anna si sedla na lůžko a rozhlédla se po pokoji. Hlavou se jí honily různé myšlenky; „Tak toto je můj nový domov. Prozatím to vypadá velmi dobře. Tetička je příjemná, stará dáma, kterou si jistě zamiluji. K večeři má prý přijít Karel. Konečně poznám toho, o kom tetička ráno tak živě vyprávěla.“.
Služebná již měla vybalené všechno šatstvo a přistoupila ke stěně, o kterou byl opřen zabalený obraz, který si Anna s sebou přivezla. „Slečno, kam si ten obraz přejete pověsit?“ zeptala se tichým, zastřeným hlasem. Anna se ještě jednou rozhlédla po pokoji a ukázala na místo naproti svého lůžka, jelikož si přála, aby vždy když se ráno probudí, jí pohled padl na její lásku. Služka zavolala na jiného sluhu, aby přišel obraz zavěsit a než přišel, opatrně odstranila z plátna látku, kterou byl zakryt. Když se podívala na obraz, ztuhly jí obličejové svaly a po chvíli otočila hlavu na svou novou paní „Slečno, to jste vy?“ Anna přikývla a služka se znovu zeptala „Slečno, odpusťte mi mou opovážlivost, ale kdopak je to vedle vás?“ „Můj snoubenec.“ „Ach, slečno Vy se budete vdávat. Přijměte tedy mé upřímné gratulace.“ řekla služebná a do tváří jí vstoupila horkost.
„Ne, nebudu se vdávat.“
„Proč ne?“
„Zemřel“ řekla Anna přerývaným hlasem
„Ach slečno to je strašné“
Anna to již nevydržela, svezla se z postele na podlahu a v záplavě slz povyprávěla služebné celý svůj příběh. Služebná nejprve tiše a napjatě poslouchala, ale potom se jí nahrnuly slzy do očí, klekla ke své paní a plakala nad jejím těžkým, životním údělem. Anna jí vypověděla vše, co jí tížilo srdce. Prozradila jí také svou obavu o tom, že teď, když odešla, od své milované sestry si nebude mít s kým popovídat, a že již nenajde žádnou, pravou přítelkyni. Služebná si osušila zarudlé oči, chytila Annu za ruku a zašeptala „Slečno, možná je to až příliš velká troufalost, ale pokud budete chtít, budu já Vaší věrnou přítelkyní a kamarádkou.“ Anna se na ni usmála, objala ji kolem ramen a zeptala se jí na její jméno „Jmenují se Líza a u své paní sloužím již pátým rokem.“.
Líza byla jen o jeden rok starší než Anna. U paní Sýkorové začala složit již jako sedmnáctileté děvče. Byla z chudé rodiny a tak se musela o sebe začít starat velmi brzy. Měla další tři mladší sourozence, kterým pravidelně posílala část své výplaty. Jejich otec zemřel před pár lety na vážnou nemoc a matka dětí nevydělávala moc peněz. Paní Sýkorová s Lízinou prací byla velmi spokojená. Líza byla šikovné, pracovité, inteligentní a bystré děvče, které umělo vzít za práci, a neštítila se žádné špinavé dřiny.

Kapitola 12
Večer před večeří přišel Karel. Uvítal Annu a choval se velmi zdvořile a galantně. Byl přesně takový, jak ho jeho nevlastní matka popisovala. Nejprve projevil starost o to, jaká byla Annina cesta do B… a později navázal hovor na obligátní témata jako je počasí, stav cest nebo okouzlující krajina v okolí. Ale netrvalo to dlouho a oba našli společné téma. Oba je zajímala hudba. Karel ji rád poslouchal a Anna ráda hrála na klavír. Karel Annu požádal, zda by nezahrála na klavír stojící v koutě pokoje. Anna k tomu svolila a zahrála jednu svou oblíbenou píseň. Líza stála u dveří sálu a Anna na ní viděla, jak sebou jemně pocukává. Když Anna dohrála, zeptala se jí, zda jí není špatně. Líza mlčela, ale promluvil Karel „Líza velmi ráda a krásně zpívá. Jistě by si přála se k Vám milá, sestřenko připojit.“ „Ale to je dobrý nápad.“ nadchla se Anna, a vyzvala Lízu, aby přišla blíže ke klavíru. Líza tedy přistoupila a po pár tónech začala tiše zpívat. V půlce písně však začala zpívat hlasitěji a procítěně. Pokojem se nesl lahodný a libozvučný hlas doprovázený jemnými tóny klavíru. Když píseň skončila, nesl se pokojem tichý potlesk Karlových rukou. Líza zčervenala a raději šla dolít společnosti čaj.
„Líza je velmi milé děvče.“ řekla Anna směrem ke Karlovi
„Ano to je. Je velmi stydlivá, ale na zpěv je nadmíru nadaná.“
„Ano zpívá velmi krásně. Z nás dvou se za tu dobu, co jsem u vás strávila, staly přítelkyně.“
„To je jistě dobře, ale pokud Vás trápily obavy, že si nenajdete přítelkyni, musím Vám říct, že byly naprosto zbytečné. Mou nevlastní matku a mně často navštěvují různé dámy a pánové. Všichni mají vybrané chování a myslím, že mezi nimi rychle získáte přátele.“
„To je velmi polehčující okolnosti. Byla bych velmi ráda, kdybyste mi něco o svých známých povyprávěl.“
„Chodívají k nám často sestry Kozohorské, slečna Jelínková, pan Veselý, pan Marek, pan Pospíšil a manželé Novotní. Sestry Kozohorské se jmenují Judita a Jitka. Jsou to mladé dámy, na můj vkus až příliš všetečné a dotěrné, ale matka si je velmi oblíbila. Slečna Markéta Jelínková je velmi jemná dívka, která ráda kreslí podobizny blízkých lidí. Pánové Veselý, Marek a Pospíšil jsou mí blízcí přátelé. A Jaroslava a Miroslav Novotní jsou matčini přátelé, kteří nás často navštěvovali ještě, když byl otec na živu. S celou skupinou přátel často hrajeme různé karetní hry nebo šarády. Teď bych se ale s dovolením dozvěděl něco já o Vás.“
„Jistě víte, že mám mladší sestru Helenu, se kterou jsme často chodívaly na dlouhé procházky. Já se velmi ráda věnuji hudbě, četbě a ručním pracím.“ Annina řeč byla přerušena Líziným upozorněním, že večeře je již připravena. Při večeři se Anna dozvěděla vše o rodinných zvycích a obyčejích, na kterých si paní Sýkorová tak zakládala. K jednomu ze zvyků patřily také pravidelné páteční návštěvy přátel, o kterých Karel Anně vyprávěl. „Anno, naši přátelé se ti jistě budou líbit.“ ujišťovala tetička svou neť „Máti, já Anně již o našich známých vyprávěl. Domnívám se, že pro ni bude slečna Jelínková tou pravou přítelkyní.“
„Anno, měla jsi u vás doma nějaké přátele?“ zeptala se tetička
„Mou nejlepší přítelkyní byla má sestra. Kromě sestry jsem se také přátelila se dvěma dívkami, které k nám chodívaly na večírky a občasné návštěvy.“
Po večeři se Anna omluvila a odešla do svého pokoje. Usedla k psacímu stolku a napsala první dopis domů. Psala sestře a otci o všem co dnes zažila. Psala o tetičce, o Karlovi, o popisu rodinných přátel a o Líze. Byla si jistá, že Líza by se jistě zalíbila i Heleně a tak jí plně vylíčila její osobnost, povahu, vzhled i životní úděl. Když své psaní dopsala, sedla si k oknu a vyhlížela do noční tmy. Hvězdy svítily a v dálce se ozýval štěkot psů. Anna přemýšlela o svém novém životě. Přemýšlela o tom, co její bratranec říkal o slečně Jelínkové. Očividně si on i tetinka myslí, že by z nich mohly být dobré kamarádky. Také přemýšlela o Lízině rodině. O třech chudých sourozencích, kteří žijí jen z malé části Líziny výplaty. Anna si nedovedla představit, že by její rodina klesla do nižších vrstev. Nedovedla si představit, že by často chodila ve špinavých a otrhaných šatech a že by žila jen z mála. Dříve si o sobě nemyslela, že by byla materialistkou. Myslela, že dokáže vystačit s málem a že pro ni peníze nepředstavují životní oporu. Nyní, ale když měla před očima skutečný případ, skutečné osudy lidí, byla přesvědčena o opaku.
Když uléhala do postele, stiskla v ruce malý medailonek, ve kterém měla obrázek své matky „Maminko, přej mi štěstí v tomto novém životě.“ řekla a zavřela unavené oči.

Kapitola 13
Druhý den probíhal zcela normálně. Anna se prošla po lese za domem, seznámila se s vším služebnictvem, když jí tetička oznámila, že ji ještě dnes přijdou navštívit a uvítat v novém domově slečny Kozohorské. Annu to velmi potěšilo. Nečekala, že ji obyvatelé B… přijdou přivítat hned druhý den po příjezdu.
Slečny Kozohorské přišly odpoledne na čaj. Služebná je uvedla do pokoje, kde již čekala Anna s tetičkou.
„Slečno Rychlebská, dovolte nám Vás mezi námi přivítat a popřát Vám mnoho krásných dní v novém domově.“ řekla jedna ze sester Kozohorských.
„Děkuji Vám za Vaše vřelé přivítání. Také doufám v plno krásna zážitků a v mnoho přátel, které tu snad brzy získám.“
„Anno, toto je slečna Judita a toto slečna Jitka. Slečny, toto je má neť Anna.“ představila paní Sýkorová dívky a usadila slečny do lenošky.
Nejprve se jejich rozhovor odehrával v obligátních mezích. Dlouho hovořili o počasí, ale později se jejich hovor stočil naprosto odlišným směrem. První otázku zvědavě položila slečna Jitka.
„Anno, jaká událost Vás přiměla k tomu, abyste se přestěhovala sem k nám do B…?“
„Když dovolíte, slečno Jitko, o tomto bych se raději pomlčela. Řeknu Vám jen, že tato událost nebyla příliš šťastná.“ Anna se rozhodla, že se již nesmí opakovat včerejší výstup s ní a Lízou a proto se rozhodla o Janovi a jeho smrti pomlčet. Slečny to však nebraly v potaz a začaly vyzvídat
„Ale přece byste nás nenechala v napětí. Prozraďte nám něco ze své minulosti. Co Vás přimělo přijít do B…?“
„Ze své minulosti Vám ráda něco prozradím, ale o důvodu mého příjezdu bych vážně ráda pomlčela.“
„Ale to je právě to co nás tak velmi zajímá.“
„Slečno, Vy byste jistě nebyla ráda, kdybych se omluvila z Vaší společnosti.“
Po této Annině větě obě slečny na chvíli umlkly, ale po chvíli se Jitka opět zeptala na Anninu rodinu. Anna jí i její sestře povyprávěla o Heleně, o otci a o celém jejich životě. Vynechala jen to, co se přihodilo před dvěma lety. Slečny se rozloučily asi po dvou hodinách s přáním brzkého setkání.
Když odešly, zeptala se tetička neteře, jaký si o slečnách udělala úsudek. „Tetičko, neznám slečny tak dobře, abych mohla soudit jejich povahové rysy, ale z prvního setkání jsem o nich nezískala příliš dobré mínění.“
„Copak Ti na nich tolik vadilo?“
„Vadila mi jejich všetečnost a dotěrnost.“
„Jsem si jistá, že při nejbližším setkání je jistě poznáš mnohem lépe a tvůj úsudek se jistě změní.“
„Také doufám, tetičko. Nyní mě však omluvte, ráda bych se před večeří prošla v zahradě.“
Anna si s sebou na zahradu vzala dopisní papír a na lavičce napsala další dopis domů.
Milý tatínku a milá sestro,
s potěšením vám oznamuji, že mě již druhý den po příjezdu navštívily dvě z přátel mé tety, aby mě uvítaly zde v B…. Z prvního setkání jsem si na ně neudělala příliš dobrý obrázek, ale doufám, že jejich všetečné otázky brzy ustanou. Zítra se zde jako každý pátek bude odehrávat večírek, na kterém poznám všechny rodinné známé. Doufám, že jejich zvědavost ukojí pár mích nezávazných vět o vás dvou a že již nebudou tak vyzvídat jako sestry Kozohorské.
Počasí dnešního dne je velmi vlídné a tak jsem si s psaním dopisu vyšla do zahrady. Zde v B… je velmi dobrý, vlhký a svěží vzduch. Pokaždé, když se nadechnu vůně jarních květin, je mi tak nějak lépe u srdce.
Již je pozdě a musím svoje psaní zakončit otázkou na zdraví vaše a našich známých. Tetička vás nechává srdečně pozdravovat a i já se již těším na nové zprávy.
S láskou vaše dcera a sestra Anna

Kapitola 14
Nadešel čas, kdy se měl dům tety Sýkorové naplnit hosty. Tetička, Karel i Anna již byli připravení a jen čekali na první zaklepání na dveře. Jako první přišli manželé Novotní. Byl to postarší pár, který byl Anně docela sympatický. Následně přišli Karlovi přátelé tedy pan Marek a Veselý. Pan Šimon Marek jak Anna hádala, byl o více než šest let starší nežli Karel, ale přesto si velmi rozuměli. Podle Annina soudu se k panu Jiřímu Veselému jeho příjmení příliš nehodilo. Byl zasmušilý a skoro celou dobu návštěvy byl zticha. Anna jej chvíli pozorovala a byla velmi udivená jeho pohledem směřujícím do kouta pokoje. Anna se podívala jeho směrem, ale v koutě pokoje neuviděla nic, co by si zasloužilo tak dlouhý a pronikavý pohled.
Později přišly slečny Kozohorské ve společnosti slečny Markéty Jelínkové. Markéta byla Anně již od prvního pohledu velmi sympatická. Pan Pospíšil přišel pár minut po příchodu slečen.
Večer probíhal podle plánu. Když se hosté unavili dlouhými rozpravami nejen o počasí, upozornila paní Sýkorová na to, že Anna ráda a dobře hraje na piáno. Společnost ji ihned požádala, aby něco zahrála. Anna však řekla, že bez zpěvu ze hry nemají diváci takový požitek a požádala některou z dam, zda by nezazpívali. Slečny Kozohorské se hned rozhodly připojit. Anna začala hrát a duo sester začalo se zpěvem. Kdyby etiketa dovolovala upozornit na falešné tóny v jejich hlase, pískala by celá společnost. Takto však museli vyslechnout další tři písně falešného zpěvu. Tato událost Annu jen více utvrdila o nadutosti a domýšlivosti sester. Dříve než se přátelé rozloučili, navrhla tetička, zda by se nechtěla mladší část společnosti projít po zahradě. Všichni byli nadšení a tak se oblékli, vzali lucernu a vyšli do krajiny. Každá ze sester Kozohorských se přitočila k jednomu z pánů.
Anna šla vedle pana Veselého, které i nyní byl zahloubaný do vlastních myšlenek.
„Krásná noc.“ pokusila se Anna navázat rozhovor. Pan Veselý udiveně vzhlédl a přitakal. Anna se však nedala a pokračovala „Všimla jsem si, že jste byl dnes večer nějak zticha.“
„Když to říkáte.“
„Přihodila se Vám nějaká nepříjemná událost?“
„Ne, ne.“
„Nevidím jiný důvod, proč byste byl dnes tak zasmušilý. Jistě máte nějaké starosti.“
„Vlastně ano mám drobné trápení, ale to se jistě brzy ustálí.“ když toto dořekl, nepatrně zrychlil krok a dostal se do čela zástupu. Anna si všimla, že slečna Markéta jde vzadu a tak se k ní připojila.
„Pročpak se držíte v zadu, slečno?“
„Ráda se vyhnu společnosti slečen Kozohorských.“
„Vidím, že sdílíte k těm dvěma dívkám stejnou nelibost jako já.“
„Ano to je pravda. Ráda vidím, že jste jejich povahové rysy odhalila již po pár dech po svém příjezdu. To mě to trvalo o mnoho déle a také jsem na to doplatila.“
„Smím se zeptat, co se stalo?“
„Jistě. Byla to jednoduchá věc, ale která mě dodnes bolí. Váš drahý bratranec mi dříve byl velmi drahý.“
„Milovala jste ho?“
„Nemyslím, že milovala je správný termín, ale city, které jsem k němu chovala, nebyly chladné. A díky slečně Juditě Kozohorské velmi rychle ochladly.“
Anna pochopila, že se o tomto ožehavém tématu nechce Markéta šířit. Chápala ji, byla v podobné situaci jako ona, a tak raději převedla hovor na jiné téma.
Procházka byla příjemná, i když krátká. Když přišli do domu, rozloučili se i manželé Novotní a rodina osaměla.
Anna z této návštěvy měla smíšené pocity, a protože bylo již vážně pozdě, oddálila psaní dopisu domů na zítra.

Kapitola 15
Celých pár týdnů se nedělo nic zvláštního. Anna chodívala často do zahrady a často s sebou brávala i Lízu. Jednou si zase vyšly ven a uprostřed hovoru si Anna vzpomněla na první návštěvu rodinných přátel a na to, co jí pověděla slečna Markéta.
„Lízo, velice by mě zajímalo, co se stalo mezi mým bratrancem Karlem a slečnou Markétou.“
Líza dostala od Anny povolení jí při rozhovorech tykat a tak mezi nimi mnohokrát nastávaly velmi důvěrné rozhovory.
„Já o tom vím jedinou věc, a to že slečna Markéta pana Karla měla ráda a on k ní taky choval vekou náklonnost, ale když se do B… nastěhovaly slečny Kozohorské, začal se Karel zajímat více o ně nežli o slečnu Jelínkovou.“
„A pročpak?“
„Podle toho, co jsem slyšela od služebné slečny Markéty proto, že Karla velmi uchvátil vzhled slečny Judity. To však nebyl důvod, proč ochladly city slečny Markéty. Ten hlavní důvod bylo to, co Judita Markétě řekla.“
„Co jí pověděla?“
„Výslovně jí řekla, že její snahy o získání Karlova srdce jsou zbytečné, protože ona je dívka ze značně zámožné rodiny a bude velmi bohatě dědit a navíc, jak je patrné na první pohled, je Judita mnohem krásnější a přitažlivější nežli Markéta. Karel ji prý navíc velmi miluje a tak by stejně všechny Markétiny snahy vyšly vniveč.“
„To jí vážně řekla?“
„Markétina služebná říkala, že to slyšela, když se Markéta svěřovala matce.“
„Ach ne.“ zděsila se Anna
„Copak se stalo?“ vyjekla Líza
„Teď jsem si vůbec neuvědomila, že jsem byla stejně zvědavá a dotěrná jako Judita s Jitkou.“
„To snad ani není možné.“
Dívky se rozesmály a dalších deset minut šly po cestičce naprosto tiše, ale když se zastavily na konci cesty, kde byla krásná vyhlídka na kopce, Anna položila své společnici otázku
„Lízo, milovala jsi někdy?“
„Jednou.“
„Opravdu a kdy to skončilo?“
„Neskončilo.“
„Neskončilo?“
„Neskončilo.“
„Ach Lízo, ty jsi zamilovaná.“
„Ano jsem – zamilovaná. Ale je to velmi složité.“
„Složité? Proč?“
„Je z odlišné společenské vrstvy.“
„Je bohatý?“
„Velmi bohatý.“
„A on tě také miluje?“
„Podle toho, co naznačoval ano, ale“ Líze se zlomil hlas „Ale já bych byla raději, kdyby mnou spíše opovrhoval, nežli zbytečně trápil mne i sebe.“
„Lízo, jak to můžeš říct.“
Líze vyhrkly slzy z očí a opřela si čelo o kůru stromu „Jsou to jen zbytečné řeči. Nikdy nebudeme moci být spolu. On je bohatý a já jen obyčejná služka. Služka. Služka a bohatý pán kdo to kdy viděl. A i kdyby se za mě nestyděl, navždy by jím opovrhovalo celé okolí.“
„On se za tebe stydí?“
„Říká, že ne, ale jistě ano.“
„Hlásí se k tobě na veřejnosti?“
„Ach Bože to ne to nesmí. Nesmí se ke mně hlásit, to by ho jen postavilo do špatného světla. Dohodli jsme se, že na veřejnosti se budeme chovat jen jako muž a služebná.“
„Ale proč? Když se dva lidé milují, je přeci jedno, z jakých jsou společenských vrstev.“
„Ach Anno, ty jsi tak hloupá a naivní. Takovéto příběhy se čtou v dívčích románech, ale skutečný život je naprosto odlišný.“
„Ale Lízo, jak to můžeš vydržet?“
„Anno, ty sama jsi dokázala půl roku před sestrou skrývat svůj vztah s Janem.“
„Ale to proto, abych jí neublížila.“
„A já nechci ublížit jemu.“
„Tak to chápu.“
„To jsem ráda.“
„Znám toho muže?“
„Ano znáš.“
„Kdo je to?“
„ Nevím, zda ti to mohu vyzradit.“
„Nemusíš se o své tajemství obávat, já jej nevyzradím živé duši.“
„Tak dobrá tedy. Je to pan Veselý.“
„Pan Veselý?“ v tuto chvíli se Anně začaly v hravě, přehrávat páteční situace, kdy pan Veselý rodinu paní Sýkorové pravidelně navštěvoval. Vybavily se jí jeho zasněné pohledy do kouta pokoje, kde vždy stála Líza přichystaná dolít hostům víno či kávu. Dříve nevěděla, na co kouká. Myslela, že upřeně hledí do zdi a jeho myšlenky se toulají bůhví kde. Nyní jí však bylo jasné, že jeho pohled nesměřoval do zdi, ale kochal se půvabem jeho milé.
„Takže to na tebe kouká vždy při své návštěvě?“
„Ano na mě a to i přesto, jak jsme se domluvili.“
„A co když si on nepřeje držet váš vztah v tajnosti?“
„Nezáleží na tom, co si přeji já nebo co si přeje on.“
„A na čem tedy podle tebe záleží?“
„Záleží na budoucnosti. Jakou myslíš, že by měl budoucnost s takovou obyčejnou holkou, jako jsem já.“
„Lízo, ty nejsi obyčejná. Myslíš si, že by se do tebe pan Veselý zamiloval, kdybys byla obyčejná.“
„Já…“
„Ne Lízo, nejsi obyčejná.“
„Ale i kdybych nebyla obyčejná, tak stejně není myslitelné, aby mně miloval“
„A nenapadlo tě, že bys prostřednictvím jeho mohla pomoci svým sourozencům?“
„Ach Bože to ne. Nemůžu využívat jeho peněz. Cítila bych se strašně podle, ničemně a vypočítavě.“
„Nepodstoupila bys to ani pro blaho svých blízkých?“
Na tohle Líza již neodpověděla. Anna ji objala kolem ramen a společně odešly do domu. Cestou si již neřekly ani slova. Anna jen občas uslyšela tiché popotáhnutí.

Kapitola 16
Další pátek byla Anna s rodinou pozvána na návštěvu u slečen Kozohorských. Anna se chtěla vymluvit, že jí není dobře, ale tetička ji přece jen přesvědčila, aby s nimi na návštěvu šla.
Anna si sedla poblíž slečny Markéty, s kterou navázala přátelský vztah. Anna ač se snažila sebe víc, přece jen musela celou dobu myslet na to, co jí o Markétě řekla Líza. Bylo to na ní asi hodně vidět, protože se na ni najednou Markéta tak divně zadívala a řekla
„Víte to, že.“
Anna byla tak překvapená, že v první chvíli nepochopila, o čem její přítelkyně mluví. Pak ale přikývla.
„Kdo Vám to řekl?“
Anna nechtěla vyzradit svůj zdroj a tak jen řekla „Stěny mají uši.“
„Kdo Vám to řekl!?“ řekla Markéta přísným tónem.
„Služebná.“
„Jistě a té zase řekla má služebná. Ano to vím již dávno, že Magdaléna je velká drbna.“
„Markéto, já jsem Vám jen chtěla říct…“
„Ne Anno, nic mi neříkejte. Nechci nic slyšet. Nechci slyšet žádné lítostivé řeči, nechci vidět žádné soucitné pohledy a nechci se o tom více bavit! Rozumíte!?“
„Rozumím. Jsem také v podobné situaci.“
„Tak mě doufám, že mě pochopíte.“
„I když Vás pochopím, stejně bych Vám ráda něco řekla. Nemusíte odpovídat, jen mně poslouchejte. Vím, že Vám slečna Judita velmi ublížila, ale já osobně si myslím, že není vše ztraceno. To co Vám řekla jedna hloupá, namyšlená fiflena ještě neznamená, že se podle toho musíte řídit.“
„Co mi to tu naznačujete, Anno?“
„Chci Vám jen říct, že byste měla o Karlovu náklonnost bojovat a ne jen poníženě sklopit oči a stoupnout si do kouta.“
„A co mám podle Vás dělat. Jak mám bojovat. Mám si vzít z kuchyně ostrý nůž a zabodnout jí ho do břicha?“
„Markéto, nemyslela jsem, abyste byla takto drastická. Myslela jsem pouze, abyste se svou sokyní nedala zastrašit.“
„Promiňte, Anno, ale já toto již déle nemohu poslouchat. Teď když mě prosím omluvíte, ráda bych se sama kochala krásou obrazů, které jsou v tomto pokoji vystavené.“
„Promiňte, Markéto, ale potřebovala jsem Vám to říci.“
„Za to Vám upřímně děkuji, ale nyní zase já potřebuji, abyste přestala.“

Anna se tedy zvedla ze stoličky a přisedla si ke stolu, kde seděl pan Veselý. Anna zadoufala, že když se jí nepovedlo podnítit k činu slečnu Jelínkovou, že se jí alespoň podaří přesvědčit pana Jiřího, aby se začal chovat jako pravý muž a i přes nesnáze začal Lízu brát jako svou partnerku. Po výstupu se slečnou Markétou se však rozhodla, že na to půjde opatrněji a nenápadněji.
„Dobrý den pane Veselý.“
„Dobrý den slečno Rychlebská.“
„Jak se máte v tento krásný den?“
„Děkuji za optání. Mám se vcelku dobře. A jakpak se máte Vy?“
„Já se mám velmi dobře, ale Vy se mi nezdáte přímo v dobré náladě.“
„To se Vám asi zdá, slečno.“
„Nezdá se mi to. Jste poslední dobou stále zasmušilý a velmi tichý.“
„Nebudu Vás přesvědčovat o opaku, slečno.“
„Jste stále smutný. Stejně jako…“
„Jako kdo?“
„Jako má služebná Líza. Znáte ji. Jistě jste ji již viděl.“
„Ano vidím ji pokaždé, když k Vám přijdu na návštěvu.“
„Ona je teď velmi nešťastná.“
„Smím se zeptat na důvod jejího smutku?“
„Nešťastná láska.“
„Vaše služebná se Vám svěřuje se svým osobním životem?“ řekl Jiří a Anně se zdálo, že citelně zbledl
„Ano jsme velké přítelkyně. Svěřuje se mi se vším. Tedy mimo jiné mi také svěřila své neštěstí. Je prý zamilovaná do jisté mladého muže. Ten prý ji má také rád, ale etiketa jim nedovoluje, aby se spolu stýkali na veřejnosti.“
„Vážně.“
„Ano. Prý je on velmi bohatý, ale jelikož je Líza chudá, musí jejich vztah zůstat v tajnosti. Líza mi také sdělila, že si myslí, že se za ni ten mladík stydí a proto se k ní nehlásí.“
„Nestydí se za ni.“ vyhrkl najednou Jiří
„Promiňte, jak jste to myslel?“
„Cože. Ne nemyslel jsem to nijak. Já o vztahu Lízi a toho mladíka nic nevím. Jen si myslím, že žádný gentleman se za svou milou nemůže stydět.“
„Ano snad je to pravda, ale Líza má přece jen obavy, zda ji ten mládenec miluje. To víte je nešťastná, když se spolu musí stýkat potají.“
„Milá slečno, jste si jistá, že to, že stýkají potajmu, je vina toho mladíka?“
„Jistá si nejsem, jen vím, že má Líza o jeho lásku strach.“
„Musím to říci znova. Anno, co když je to naopak. Co když se Líza nechce vydávat za hochovu milenku.“
„Jestli máte pravdu, musím Vám říct, že to dělá jen z toho důvodu, že mu nechce ublížit.“
„Ano?“
„Víte, ona mu sice nechce ublížit, ale přitom ubližuje spoustě lidí.“
„Jak to myslíte?“
„Myslím to tak, že neubližuje jen sobě, ale ubližuje například svým malým sourozencům. Vy se divíte? Ano má tři malé sourozence, kteří jsou chudí a žít musí jen z malé částky Líziny výplaty. Myslím si, že kdyby se Líza provdala za bohatého muže, jakým on je, byly by všechny jejich trable vyřešeny.“
„A nenapadlo Vás, že Líza tomu mladíkovi nepověděla o svých sourozencích. A také Vás nenapadlo, že především ubližuje tomu hochovi?“
„Ne to mě skutečně nenapadlo.“
„Víte slečno, možná byste se měla nejprve zamyslet nad Líziným postojem, než začnete bezdůvodně napadat toho muže.“
Anna neměla v plánu Jiřího rozzlobit, ale nyní si alespoň byla jistá, že Lízu doopravdy miluje.
„Promiňte, nechtěla jsem Vás pohoršit.“
„Neurazila jste mne, ale všechny muže, kteří se dovolují říkat gentlemani.“
„To mne velmi mrzí.“
„V pořádku, slečno Anno.“
Pan Veselí raději rychle přešel na jiné téma a až do konce večera se s Annou bavili velmi příjemně.

Večer, když Anna již ležela na lůžku, přemýšlela o běhu událostí. Již před pár dny si dala nové předsevzetí a to, že nedovolí, aby někdo byl kvůli lásce stejně nešťastný jako ona, když to není nutné. Kdyby se tak Markéta trochu snažila, jistě by slečnu Juditu uvrhla do ústraní. A kdyby se Jiří konečně nedbaje na překážky odhodlal k činu a požádal Lízu o ruku, našli by štěstí oba dva.
Anna často říkávala „Láska je nádherná věc a to, že nás někdy obejde, neznamená, že ji nebudeme přát našim blízkým.“ Nyní sáhla do šuplete v nočním stolečku a vytáhla malý složený papírek. Byla to část dopisu, který jí oznamoval Janovu smrt. Vystřihla si z něj tu část, kde jí Jan vzkazuje svou lásku. Papírek byl celý zmačkaný a promáčený hořkými slzami lítosti.

Kapitola 17
Při příští páteční návštěvě se nic neobvyklého nedělo. Anna byla zklamaná tím, že její slova neměla u jejich přátel žádnou vážnost. Na druhou stranu se rozhodla, že prozatím nebude do jejich vztahů zasahovat a počká, zda čas udělá své.
Nic se nedělo ani příští návštěvu a ani tu další. Anna již pomalu ztrácela naději na šťastný konec. Další týden se tetička rozhodla, že ve svém domě uspořádá taneční večírek. Hosté byli pozváni do pokoje, ze kterého byl odstraněn všechen přebytečný nábytek. Tento pokoj byl jindy tmavý a zaplněný masivním nábytkem. Nyní v něm stálo pár židlí, malý stoleček a v jednom z rohů stál klavír, na který hrál klavírista k tanci. Tetička na tento večer najala několik hudebníků, aby hosté mohli tančit.
Zábava se rozproudila. Anna tančila s panem Pospíšilem, slečnu Markétu o tanec požádal pan Marek, Karel tančil se slečnou Juditou a její sestru k tanci vyzval jeden z hudebníků, který momentálně nezaměstnával své prsty hrou na piáno. Pan Veselý se jako obvykle zdržel zábavy a nedbaje etikety seděl osamocen v koutě pokoje. Hosté se velice bavili. Tancovalo se dlouho do noci a nakonec se všechny páry prostřídaly. Před desátou hodinou byla vyhlášena dámská volenka. Anna požádala o tanec pana Marka. Svému společníkovi však nevěnovala náležitou pozornost, protože svůj pohled směřovala ke svému bratranci. Byla tak překvapena tím, co se událo, že tanci nevěnovala žádnou péči. Téměř ve stejnou vteřinu se totiž ze svých židlí zvedly slečna Kozohorská a slečna Jelínková. Obě zamířili ke stolu, u kterého seděl Annin bratranec. Náhoda tomu chtěla, že se slečně Juditě připletl do cesty cíp nepoddajné sukně a tak se Markéta dostala ke svému cíly dříve a tanec ukořistila pro sebe. Anna pozorovala obličej slečny Judity, který pomalu, ale jistě brunátněl. Nakonec jí nezbylo než svolit k tanci s panem Pospíšilem. Do tance se nakonec chtě nechtě musel pustit i pan Veselý, kterého vyzvala Juditina sestra.
Karel a Markéta se drželi v Annině blízkosti a tak Anna slyšela skoro každé slovo, co si partneři vyměnili v první části rozhovoru.
„Tančíte ráda, slečno Markéto?“
„Velmi ráda. Jistě stejně ráda jako slečna Kozohorská, ale o tom Vás jistě nemusím přesvědčovat.“
„Ano slečna Kozohorská tančí velmi ráda.“
„Také ráda něco povídá. Viděla jsem, že při vašem posledním tanci nezavřela svá rozkošná ústa.“
„Ano ona je velmi hovorná.“
„Směla bych se zeptat, o čem jste si tak živě vyprávěli?“
„Abych se Vám přiznal, často se ve vodopádu slov slečny Judity docela utápím a jistě pochopíte, že se mé myšlenky odvíjí jiným směrem.“
„S tím byste se neměl chlubit.“
„Slečno Markéto, prosím přejděme na jiné téma nežli slečna Kozohorská.“
„Dobrá. O čem byste si přál mluvit?“
„Například o….“
Dále Anna již nic neslyšela, protože se díky prudké otočce i se svým tanečníkem od druhého tančícího páru velmi vzdálila. Byla si však jista, že rozhovor probíhal velmi dobře. Když tanec skončil, tvářila se Markéta velmi přívětivě a Karel ji následně vyzval k několika dalším tancům.
Společnost se dohodla, že si tento velmi příjemný taneční večer brzy zopakují.

Kapitola 18
Anna s potěšením pozorovala, že Karel se čím dál častěji baví se slečnou Markétou a slečnu Kozohorskou nechává napospas svým přátelům.
Jednou po večeři se Anna pustila se svým bratrancem do rozhovoru o minulé návštěvě přátel. Nejprve se bavili ve všeobecných směrech, ale později zabloudili do tématu o slečně Markétě.
„Nyní jste si se slečnou Markétou velmi blízcí, mám pravdu?“
„Máte pravdu.“
„Ráda bych se Vás však zeptala, proč jste se se slečnou Markétou začal bavit až nyní?“
„Jak to myslíte?“
„Proč jste se dříve věnoval především slečně Juditě přesto, že jste mi vyprávěl o jejich mnohých velmi nepříjemných povahových vlastnostech?“
„Judita měla o mou společnost zájem, a tudíž mi etiketa nedovolovala jí nevyhovět.“
„Ale její společnost Vám také nebyla nepříjemná.“
„Ne nebyla mi nepříjemná.“
„Proč jste tedy tak rychle přesedlal ke společnosti slečny Jelínkové.“
„Bylo zjevné, že se mne snažila dobývat.“
„Žena Vás musí dobývat, milý bratránku?“
„Milá sestřenko, nemusí mne dobývat, ale mé typicky mužské ješitnosti zalichotí, když se z chladné sochy z ledu čekající na vyzvání k tanci stane žena, která dokáže s plameny v tvářích projevit své city.“
„Žena přesně dodržující pravidla společenského chování je podle Vás sochou z ledu?“
„Neberte mně prosím za slovo.“
„Nyní však vážně. Cítíte ke slečně Markétě nějaké city?“
„Jistě Vás velmi potěší, když řeknu, že mému srdci je Markéta velmi blízká.“
„To mne opravdu těší. A jiné city k ní necítíte?“
„Ano v mém srdci cítím ještě jeden cit.“
„Lásku?“
Na toto již Karel Anně neodpověděl. S šibalským a tajuplným úsměvem vstal a s jemnou úklonou odešel do své pracovny.

Kapitola 19
V jedno slunečné srpnové dopoledne Anna vzkázala Markétě po sloužícím, zda by si s ní nevyšla do přírody. Markéta svolila. Anna se rozhodla, že počká, jestli o očekávaném tématu začne mluvit sama Markéta. Netrvalo to ani příliš dlouho a Markéta sama začala s rozpravou.
„Již dávno jsem s Vámi chtěla mluvit, slečno Anno.“
„Vážně? A co jste mi chtěla sdělit?“
„Chtěla jsem Vám především poděkovat.“
„Poděkovat a za copak?“
„Za to, že jste mi dodala odvahu a tak trochu mě přinutila se začít o své štěstí starat sama a nespoléhat na to, že se vše zařídí bez mého přičinění.“
„Co tím myslíte?“
„Myslím tím Vašeho bratrance. Kdybyste mi neřekla, to co jste mi tenkrát řekla, nikdy bych se neodvážila jej vyzvat k tanci. Nyní Vám můžu s potěšením oznámit, že jsme se stali blízkými přáteli. Tak blízkými jako byl dříve on a slečna Judita.“
„To mně velmi těší.“
„Víte, když jsem ho při dámské volence vyzvala k tanci, připadala jsem si tak trapně jako nikdy ve svém dosavadním životě. Připadala jsem si tak ponížena tím, jak jsme se s Juditou předháněly o to, kdo u něj bude dříve. Víte, jsem staromódní povahy a tak si myslím, že žena by se neměla ucházet o muže nebo se o něj dokonce přetahovat s jinou ženou.“
„Ani když je to nezbytné?“
„Nezbytné? Nevím, zda lze mému případu říkat nezbytné, ale uznávám, že v podobných případech musí člověk odstrčit svou marnivou pýchu a snížit se i k nepřístojným věcem.“
„A Vám se to vyplatilo.“
„Vyplatilo.“
„Při poslední Vaší návštěvě jsem si všimla, že se Karel bavil více s Vámi nežli se slečnou Juditou.“
„Ano to je pravda. Od onoho pátečního večírku jsme si tak blízcí jako nikdy předtím. Nyní mi odpusťte mou troufalost, ale nemluvila jste někdy s Karlem o…“
„O Vás?“
„O mně.“
„Jednou pár dní po večírku jsme mluvili o celé skupině našich přátel a on říkal, že jste velmi milá, veselá, přátelská a…“
„A?“
„A jeho srdci velmi blízká osoba.“
„Ach Anno, jaká skvělá zpráva. Takže si jste jistá, že mé snažení i nadále nebude zbytečné?“
„Jsem si jistá. “
Markétina tvář najednou silně zrůžověla a její ústa se protáhla do širokého úsměvu ozdobeného bělostnou řadou rovných zubů.
„Vidím, že jsem Vás potěšila.“
„Ani nevíte jak. Víte slečno, když jste k nám do B… přijela, nevěděla jsem, co si o Vás mám vlastně myslet. Nejprve jste mi připadala milá, ale potom, když jste začala zajímat o můj vztah k Vašemu bratranci, usoudila jsem, že budete stejné povahy jako Judita.“
„Och můj Bože to doufám ne.“
„Ale nyní jsem se přesvědčila o pravém opaku. Nyní k Vám mám ještě jednu prosbu.“
„Mluvte.“
„Měla bych nevýslovnou radost, kdybych Vám… kdybych Ti směla říkat přítelkyně.“
„Také bych měla velikou radost, milá přítelkyně.“
Dívky se objaly kolem ramen a radostně se posívaly na oblohu, na které svítilo hřejivé, zlatavé slunce.

Kapitola 20
Anna pravidelně psávala domů. Začátkem srpna jí z Heleniny strany začaly chodit radostné zprávy. Seznámila se s jistým džentlasem Prokopem Malíkem. Anna byla ze sestřina nového vztahu velmi šťastná. Podle Helenina výkladu byl Prokop okouzlující, šarmantní, elegantní a také mu nechyběla mladická svěžest, divokost a hravost. Helena, která před pár dny dovršila osmnáctý rok, byla jeho chováním, vystupováním, charakterem i vzhledem silně okouzlena. V dopisech sestře litovala doby, kdy sestře dělala potíže ohledně Janovy přízně. Přiznávala, co Anna tvrdila již dávno, že láska k Janovi byla jen dětská bláhovost, která po čase plně vyprchala do ztracena.
Anna, která před pár týdny prožila menší opětovné nervové zhroucení, byla nyní plně upoutaná k myšlenkám na štěstí a lásky ve svém okolí. Nervové zhroucení se u ní opakovalo v červnu v den výročí Janovy smrti. Tento týden se omluvila z pátečního setkání u přátel. Požádala tetičku, aby pomlčela o skutečném důvodu její nepřítomnosti a zvědavost přátel ukojila výmluvou, že se jí z horka, které sužovalo všechny obyvatele města, zatočila hlava a že jí lékař doporučil ulehnout na lůžko.
Nyní však Anna byla již v pořádku a mohla se opět vrátit do běžného denního koloběhu.
Opět se blížila doba, kdy se měl v tetiččině domě pořádat taneční večírek. Nyní se již v celé společnosti vědělo o sympatiích, které převládaly mezi Anniným bratrancem a slečnou Markétou. Mezi skandálu chtivými klepnami již kolovaly zvěsti o jejich tajném zasnoubení.
Mezi Lízou a panem Veselým se však nic zvláštního nedělo. Líza své přítelkyni sice často vyprávěla o jejich častých setkáních, která však stále zůstávala zastřená rouškou tmy. Anna byla trochu zneklidněna tím, že její slova nezanechala na Jiřím žádné stopy, ale konejšila se představami o Lízině budoucnosti.

Kapitola 21
Pokoj byl vyklizen a překrásně slavnostně vyzdoben. Stály v něm jako obvykle velké, ozdobné svícny s dlouhými, úzkými svícemi. Opět byla najata skupina hudebníků, kteří měli společnosti zpříjemňovat zábavu.
Skupina přátel se pustila do tance a radostný smích se nesl pokojem jako svěží, jarní vánek. Anna často zachytila nevraživý pohled slečny Kozohorské, který probodával Markétu jako ostrý meč. Pan Veselý se tentokrát také musel zapojit do tance, jelikož etiketa nedovolovala, aby kavalír nechal při tanci sedět mladou, nezadanou dámu.
Společnost naprosto ztratila pojem o čase. Tančilo se až dlouho do noci. Kromě vybraných pokrmů se podávaly také nejrůznější druhy vína, které na všeobecné veselosti zanechalo také svůj díl.
Hudba hrála, lidé se smáli a vše probíhalo podle plánu, když najednou někdo vykřikl „HOŘÍ“.
Podle všeho chytil od nakloněné svíce závěs okna pokoje. Než však sluha přiběhl s mísou vody, rozšířily se plameny i na nábytek. Všichni rychle opustili místnost a muži se pokoušeli požár uhasit, však vše marně. Oheň se rozšířil po celém pokoji a postupoval dále po domě. Služebnictvo se pokusilo vynést nejcennější majetek a všichni urychleně opustili budovu a pokoušeli se zachránit, co se dalo. Požár byl tak veliký, že se do hašení musela zapojit i ženská část osazenstva. Do hašení se zapojili všichni sousedé a každý kdo měl ruce, se přidal na pomoc. Z hasících lidí vznikl dlouhý hasící provazec. Najednou se však stalo něco, co nikdo neočekával. Jiří rozrazil zástupy hasicích pomocníků a vběhl do hořícího domu. Ozvaly se děsuplné výkřiky a věty typu „Zbláznil se.“ „Chce se zabít.“ „Co ho to jen napadlo.“ „Bůh mu pomáhej“ Jeden z mužů se mu dokonce ve vstupu do domu pokusil zabránit, ale před ním spadl hořící kus dřeva, který jej zastavil. Jiří se hnal hořícím domem. Všude bylo plno kouře, všechen dřevěný nábytek byl v jednom plameni, ale on se hnal dál. Konečně, konečně je tu. Konečně našel chodbu do kuchyně. Vrazil dovnitř, přeskočil spadlí, hořící trám a konečně spatřil svůj cíl. V rohu místnosti se krčila smrtelně bledá Líza. „Lízo.“ vykřikl, chytil ji do náručí a hledal cestu zpět. V ohni však již byla celá kuchyně. Nezbývalo než otevřít okno a pokusit se vyskočit. „Lízo, zvládneš to?“ Líza nedokázala odpovědět, tak byla vysílená. Jiří tedy otevřel okno a zakřičel do davu „Přistavte žebřík!“. Žebřík byl přistaven téměř okamžitě a tak se vyšvihl na nejvyšší příčky a s Lízou v náručí pomalu sestupoval dolů.
Líza byla naprosto omámená kouřem a strachem, jež prožila. Jiřímu ji z náručí převzal nejbližší hasící pomocník a poraněný a kašlající Jiří se zhroutil do trávy.
Požár se podařilo udržet v hranicích domu a tak se naštěstí nerozšířil do okolních budov.

Kapitola 22
Po požáru se většina obyvatel města rozpoltila na dvě poloviny. Jedna zastávala názor, že Jiří je tak šlechetný, že z plamenů zachránil obyčejnou služebnou. Jiný by ji tam nechal uhořet, ale jeho ušlechtilé srdce nechtělo služčin život zmařit.
Druhá část obyvatel zastávala názor, že mezi služkou a Jiřím již dávno trvá tajný, milostný vztah. Tento názor povětšině zastávala skupina místních klepen.
Vše se však vyjasnilo v den, kdy Jiří Lízu navštívil v místní ozdravovně, přičemž jí veřejně vyznal lásku a učinil jí nabídku k sňatku. Líza nejprve namítala, že jejich sňatkem pohorší celou společnost, ale jelikož byla stále značně vysílena, nedokázala dlouho své lásce vzdorovat.
Z domu paní Sýkorové zbyly jen trosky. Rodina se prozatím ubytovala u pohostinných sousedů a Karel urychleně za peníze z otcova dědictví zakoupil nový dům, do kterého se za pár dnů i se svou matkou nastěhoval. Paní Sýkorová díky požáru utrpěla velký šok. Shořelo skoro všechno vybavení domu. Zachránit se podařilo jen několik nejcennějších kusů, mezi nimiž ovšem nebyl Annin obraz. Anna se do domu nastěhovat odmítla. Rozhodla se z města co nejdříve odejít. Cítila, že nyní tu již není potřebná. Vlastní smutek již překonala a cítila, že již dokáže samostatně fungovat, aniž by potřebovala útěchu sestry nebo různých přítelkyň. V jejím duševním utišení jí jistě pomohl pocit, že na štěstí, které právě prožívali její blízcí, se do značné míry sama podílela. Sňatek mezi Lízou a Jiřím se měl uskutečnit do čtyř týdnů. Do této doby Anna tedy v domě svého bratrance setrvala, ale jakmile se přehouplo období svatebního veselí, odjela do nejbližší internátní školy, kde se rozhodla začít kariéru učitelky mladých dívek.
Do půli roku jí přišly zprávy o Karlově zasnoubení se slečnou Markétou. A začátkem příštího roku se i Helena stala paní Malíkovou. V tuto dobu byla Anna již vyrovnaný a vyzrálý člověk, který se plně soustředil na svou práci.
Anna byla přesvědčena, že jí již nikdy nedotkne láska, ale svůj omyl objevila již pár let své práce. V sedmadvaceti letech se Anna provdala za ovdovělého otce své studentky, kterou si za dobu své práce velmi oblíbila.
Když s odstupem doby vzpomínala na svůj předchozí život, byla si jistá, že jí smrt milence značně pomohla. Toto období bylo sice nejhorší etapou jejího života, ale byla si jistá, že díky ní získala nový náhled na svět, na život i na lásku.