Samuel - 13.díl

Samuel - 13.díl

Anotace: Tajné setkání s Camillou...

…Den se pomalu chýlil ke svému konci, zapadající slunce vrhalo na zem slábnoucí rudé paprsky. Po pěšině od lesa pomalu kráčela směrem k sídlu Hamingtonových drobná plavovlasá dívka, v rukou svírala čerstvou kytičku lučního kvítí, každý podvečer přicházela k místu, kde se nacházela hrobka se symbolickými ostatky jejího milého. Byla to Camilla Watsonová.
Z jejích nevidomých očí už letní vítr dávno vysušil všechny slzy, smutně se usmála a rukou si jemně přejela po svém břiše, kde se ukrývalo zatím nepatrné tajemství, vzpomínka, která ji bude navždy spojovat s tím, koho tolik milovala.
Věděla, co ji čeká, snad její rodina překoná tu hanbu, kterou na ně tímto uvrhla.
Tohle dítě, jehož tvářičku jí nebude dáno nikdy spatřit, byla odhodlána přede všemi bránit, ze všech sil, měla někoho, kdo jí v tom bezpochyby pomůže.
Našla totiž zastání u věrné Mary, bývalé Samuelovy chůvy, po jeho smrti se velmi sblížily.
Po několika dalších krocích zaslechla z dálky divoký dusot koně, polekala se a opatrně ustoupila stranou, netušila, kdo to v této podvečerní hodině může být, snad nějaký lordův opožděný host?……
.......

Uháněl jsem jako s větrem o závod, abych byl ještě do soumraku na místě.
Když jsem přijíždělpo pěšině od lesa, náhle jsem ji spatřil, její zlaté vlasy měly v paprscích zapadajícího slunce měděný nádech. Vypadala úžasně. Všiml jsem si, že polekaně ustoupila stranou, projel jsem kolem ní, měl jsem v plánu počkat na ni až u jezírka, to místo mi v bezpečí hustých cypřišů připadalo mnohem vhodnější.
Když jsem dojel až tam, uvázal jsem koně u jednoho z nich a schoval se opět mezi zelené větve.
Za chvíli jsem ji viděl přicházet. Vnímal jsem téměř hlasitý tlukot svého srdce, možná v brzké době mi tento pocit bude již cizí, ale teď jsem byl zde, blízko ní, vše ostatní bylo pomíjivé.
Mezitím se již mírně setmělo, mohl jsem tedy vyjít ze svého úkrytu, nebál jsem se kvůli ní, neviděla mne, ale kdyby snad zde zabloudil ještě někdo jiný.

Dojatě jsem sledoval, jak něžně hladí na mramorové desce hrobky místo, kde bylo vyryto mé jméno, vhánělo mi to slzy do očí, v začínajícím měsíčním svitu vypadala jako porcelánová panenka. Nevydržel jsem a přišel blíže. Ač mé kroky byly neslyšné, svými bystrými smysly poznala, že k ní někdo přistoupil a vyděšeně se podívala slepýma očima k místu, kde jsem stál.
„Je tu někdo? Kdo jste, ozvěte se prosím!“
zeptala se vyplašeně.
Téměř se mi zadrhnul hlas, ale nakonec jsem jí odpověděl.
„Krásná dívka, a sama v těchto místech, v tuto dobu, to je dosti neobvyklé..“ zašeptal jsem.
Zarazila se, zřejmě poznala můj hlas, upustila květiny na zem a zakryla si rukama tvář.
„To není možné, to přece nemůže být on, snad se mi to jen zdá…“ řekla tiše, spíše pro sebe.
Nechtěl jsem ji polekat, ale touha přiblížit se byla silnější, než cokoliv na světě.
Přistoupil jsem těsně k ní a chvějící se rukou pohladil po jejích krásných vlasech. Kupodivu neuhnula, jako tenkrát, když jsem zde byl poprvé, můj dotek jí zřejmě tentokrát byl povědomý. Zavřela oči a vzrušeně dýchala, když jsem se konečky prstů jemně dotýkal jejích hebkých víček, lehce se jí chvěla, jako by to byla drobná muší křídla.
Stále nevěřícně šeptala.
„To není pravda…to nemůže být pravda! Samueli, jsi to skutečně ty? Nebo je to snad jen nějaký sen?“ hlesla udiveně.
Pak vztáhla svou něžnou ručku, aby si osahala mou tvář, chtěla se zřejmě přesvědčit o tom, čemu zatím nemohla uvěřit. Chytil jsem ji včas za zápěstí, tohle jsem jí nemohl dovolit, nechtěl jsem, aby se dotkla mého dosud zjizveného obličeje, vyděsilo by ji to.
„Jsem to já, má drahá, opravdu nesníš..“ řekl jsem tiše, ale to už jsem nevydržel a toužebně ji přitiskl na svou hruď. Rty jsem zoufale zabořil do jejích vlasů, bylo to tak neskutečně krásné.
Ucítil jsem, jak se její tělo zachvívá a slzy zmáčejí mou košili.
„Nesmíš plakat…prosím..“ snažil jsem se ji uklidnit.
„Jak je to možné, ty nejsi mrtev? Kde jsi byl celou tu dobu? Všichni jsme tě již oplakali, a ty se takhle najednou objevíš!" Řekla vyčítavě.
Otřel jsem jí dlaní z tváře slzy.
„ Není to tak jednoduché, jak se ti možná zdá, stálo mne to mnoho úsilí, abych se zde k tobě dostal.
Byl jsem sice záhadně zachráněn z ohnivého pekla, budu však za to muset draze zaplatit..“ povzdechl jsem.
„Zatím nikomu nesmíš prozradit, že jsem zde byl, slib mi to. Zdá se, že tak docela již nejsem ten, kdo jsem dříve býval.“
„Ale proč? Mluvíš tak záhadně!“
„Na nic se mne neptej, snad ti to budu moci brzy vše vysvětlit, je tady spousta tajemna, s nímž jsem se zatím sám nevyrovnal.
Budu zde za tebou přicházet, vždy po setmění, ale jak už jsem řekl, nikomu se nesmíš svěřit!“
Nenasytně jsem ji pak líbal do vlasů, neměl jsem zatím odvahu zmocnit se jejích rtů, neustále jsem musel uhýbat dotekům jejích zvědavých rukou. Snažil jsem se vepsat do paměti každičkou vteřinu našeho setkání.
Setrvali jsme spolu až dlouho do noci, byl jsem rád, že jsem zatím dokázal odolat bolestně lákavému pohledu na její něžnou bílou šíji, jazykem jsem neustále kontroloval své horní zuby, špičáky se mi sice mírně prodloužily, ale stále to bylo v mezích únosnosti.
V jedné chvíli, kdy její rty něžně přejely po mé kůži na hrudi, pocítil jsem téměř zvířecí divokou touhu, jakou jsem doposud neznal, a sevřel ji pevně a žádostivě v náručí.
„Samueli, vždyť mne umačkáš!“ vykřikla překvapeně. Vzpamatoval jsem se a povolil své železné objetí. Snad budu dostatečně silný na to, abych překonal vzrůstající moc svého neradostného údělu. Nedokázal jsem ale určit, zda je to jen touha po ženě, či zároveň po kořisti, jejíž krev uhasí mou spalující žízeň. Ze všech sil jsem se této myšlence snažil bránit….Začal jsem zhluboka dýchat, aby mne to přešlo, bylo to obtížné, její vůně a blízkost mne až k zbláznění zvláštně vzrušovaly, její hlas mi po té dlouhé době zněl jako tóny nějaké nádherné písně.
Brzy ale bylo nutné se rozloučit, vyhoupl jsem se na koně a uháněl nocí, abych byl zpátky dříve, než neúprosný půlnoční čas opět změní mou podobu.
Byl jsem však neskonale šťastný, mohl jsem se jí opět dotýkat a dát jí novou naději, že nebude muset dále plakat u mého hrobu. Jako bych v tom magickém opojení zapomněl, kdo nyní vlastně jsem a jaká žalostná budoucnost mne čeká……
Autor jammes, 05.04.2009
Přečteno 222x
Tipy 15
Poslední tipující: Štětice, Seti, Procella, phaint, Optimistick, Xsa_ra, Aaadina
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí