V objetí zimy - 57. kapitola

V objetí zimy - 57. kapitola

Anotace: Co čeká Stázku od Vladana?

Sbírka: V objetí zimy

Tvrdě jsem si ji měřil. Měl jsem takový vztek, že bych ji nejraději roztrhl jako hada! Jak si jen mohla dovolit mi něco tajit?! Vědomí, že zradila moji důvěru, pálilo jako oheň. Jestli to nebyl úmysl, tak proč na mě tak vyletěla? Sice mě nenapadal jediný důvod, proč by neměla chtít vidět svého bratra, ale nehodlal jsem se tím zabývat. Nebylo to podstatné. To hlavní bylo, že mi lhala. A to jsem jí nehodlal tolerovat. „Lhaní nesnáším, jasnosti, to už víš, ne?“ Zbledla jako stěna. „Já ti nelhala … opravdu!“ namítla ihned. Potřásl jsem hlavou. „Nech toho!“ okřikl jsem ji přísně. „Jestli to byla jenom náhoda, tak proč ses tak naježila, co?“ položil jsem jí vcelku logický dotaz. „Já … myslela jsem, že mi nevěříš!“ hlesla sklesle. „To tě ale neomlouvá!“ vyštěkl jsem na ni ostře. „Já vím …“ přiznala smutně. „Víš, co teď bude následovat?“ Roztřeseně přikývla. „Máš něco proti tomu?“ Polkla, ale potřásla hlavou. „Dobře!“ zavrčel jsem na ni. „Pojď sem!“ Prstem jsem ukázal vedle svého křesla. Sledoval jsem, jak se pomalu zvedla a váhavě ke mně přistoupila. Byla bledá a viditelně se třásla. Prosebně na mě upřela oči, ale to na mě neplatilo. Než se nadála, tak jsem si ji přehnul přes kolena. Ačkoliv to musela čekat, polekaně vyjekla. Na nic jsem nečekal a moje dlaň ihned dopadla na její zadek. Škubla sebou a bolestivě sykla. Nedbal jsem toho a pokračoval ve výprasku … Po chvíli jsem přestal a nechal si sklouznout z mého klína. Stála sice trochu vrávoravě, ale s hlavou hrdě vztyčenou. Na tvářích se jí leskly slzy. „Jestli ještě někdy zjistím, žes mi v něčem lhala, byť by to bylo cokoliv, tak tě seřežu, že si dlouho nebudeš moct sednout, jasné?!“ Mlčky kývla. „Jsem rád, že si rozumíme! Zavolej někoho, ať tu poklidí!“ přikázal jsem jí. „Udělám to sama, jestli ti to nevadí?“ hlas se jí třásl potlačovaným pláčem. „Jak chceš!“ pokrčil jsem rameny. Rychle sebrala nádobí ze stolu, naskládala ho na tác, který vzala do nejistých rukou, a skoro vyběhla z pokoje. S povzdechem jsem si nalil další pohár vína a postavil jsem se k oknu. Byla jasná noc. Na temné obloze zářily hvězdy jako démanty. A měsíc byl v úplňku. Neměl jsem tušení, jak dlouho jsem tam stál a rozjímal, než jsem ji zaslechl křičet. Byla v tom taková hrůza, že jsem chvíli nebyl schopen pohybu. Odložil jsem číši a rozběhl jsem se po jejím hlase. Nebyl problém ji najít. Stála na chodbě, šaty od krve a hystericky ječela. Kolem ní se shlukly služebné. „Co se stalo?!“ popadl jsem ji za ramena a hrubě s ní zatřásl. „No, tak?! Mluv, sakra!“ Ukázala na dveře do Martina pokoje. Zamrazilo mě v zádech. Strčil jsem svoji ženu po náruče jedné ze služek. „Odveď paní do naší ložnice a ulož ji!“ nařídil jsem jí a děvče mě poslechlo. „A vy ostatní nemáte co na práci?“ křikl jsem na ně. „Ale …“ jedna se odvážila protestovat. Zpražil jsem ji pohledem. Holky se neochotně rozešly. Otevřel jsem dveře a ke svému údivu jsem viděl Guntra, jak klečí na podlaze u nehybné Marty. Kde se tam vzal mi bylo záhadou. Musel se dovnitř dostat v tom zmatku, když jsem se ze Stázky snažil dostat, co se stalo. Zvedl ke mně obličej. „Je to v hajzlu, pane!“ oznámil mi pečlivě kontrolovaným hlasem. „Jak se to stalo?!“ Vstal a stáhl z postele deku, kterou ji přikryl. „Měl jsem to vědět! Říkala, že by to nejradši skončila!“ To sice nebyla odpověď na moji otázku, ale mně to stačilo. „Udělala si to sama nebos jí pomoh?“ Vytřeštil na mě oči. „Zbláznil jsi se, pane? Kdybych věděl, že mi vzala nůž, tak bych jí zastavil …“ Pochopil jsem. „Tys ji měl rád, že ano?“ Kývl. „Jo, ale jí to nestačilo!“ Smutek byl znát jen v jeho očích. „Musela toho svýho moc milovat! Když ji ani ta malá nedokázala udržet při životě!“ pronesl tiše. „To ano. Víc než cokoliv jiného.“ Pevně stiskl rty. „Byl jsem hlupák! Myslel jsem, že to zvládne! Vždyť přece nebyla jediná ženská, který zabili manžela, ne? A nebyla na to sama!“ Díval se na mě, jako by čekal, že mu to nějak vysvětlím. Jenže já na to neměl odpověď. Sám jsem nechápal, proč to udělala. Možná, kdybych ji nechal tam v horách, tak by se to nestalo. Jo, třeba by si myslela, že se na ně Robin vykašlal, a našla by sílu s tím bojovat. Jenže, já ji vzal sem. Chtěl jsem pro ni a její dcerku to nejlepší, ale možná jsem jí tím prokázal medvědí službu. Nemusela nic dělat, o nic se starat … prostě měla čas jen tak sedět a užírat se smutkem … a ten ji nakonec zcela pohltil. „Co s ní bude teď, pane?“ Poklekl jsem vedle jejího těla a odtáhl jí přikrývku z obličeje. Kupodivu v něm měla klidný a šťastný výraz. Políbil jsem ji na čelo. Pak jsem ji zase celou zakryl a vstal. „Pohřbíme ji! Hned zítra!“
Autor Erestor, 10.04.2009
Přečteno 476x
Tipy 16
Poslední tipující: Šárinka, Alasea, Tea F., kourek, nerozhodná holka v mezidobí bez majáku, Venite se stále směje, Tasha101, Optimistick, Aaadina
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Má ji rád, ale nechce kolem ní chodit jako kolem princezny. A také ji nechce ničeho zbavovat, ale pomoct jí to překonat. Tím, že se s tím naučí žít.

10.04.2009 15:17:00 | Erestor

Mám pocit, že to dostává trochu jednotný ráz :-) ve smyslu Stázka něco provede a Vladan ji seřeže... a stále dokola. Navíc nechápu jeho chování. Potom všem, co si prošla se svým bývalým manželem a on ji klidně "zmlátí"... to ji těch ošklivých vzpomínek asi moc nezbaví, spíš naopak.

10.04.2009 14:37:00 | temptation

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí