Až na dno (2 .kapitola)

Anotace: Rajský ostrov, Ona a On, a co se s nimi dělo dál. Jedna trochu delší kapitolka ... Díky za váš zájem, asi to díky němu snad i dopíšu :)

Moře bylo klidné a voda křišťálově čistá. Nadine se nakláněla přes zábradlí a pozorovala, jak se drobné vlnky rozbíjejí o bok lodi. Poslouchala jejich veselé šplouchání, při němž bylo tak snadné zapomenout ...
„Jsi tu dva týdny i s cestou. Uvědom si, co by za to jiné daly,“ neopomněla jí dnes už aspoň pětkrát omlátit o hlavu Layla. Nadine pokaždé jen sklopila oči; teď si konečně dovolila sama pro sebe se ušklíbnout.
„Co bych já dala za to, kdybych mohla být tisíc mil odtud ...“.
Vlastně ani nemohla za to, že se tu ocitla. Všechno se to semlelo tak nějak náhodou. Když předevčírem v noci konečně zavřela bar a začala uklízet ten největší binec, zavadila o cukřenku a samozřejmě ji vyklopila rovnou na podlahu. S povzdechem si přinesla smeták, aby to dala do pořádku ... a najednou se na zemi mezi cukrem zalesklo i cosi jiného. Sehnula se a zvedla to – byl to Malcolmův přívěšek. Nenápadný křížek. Pokud ovšem člověk nevěděl, že je z platiny, a že ty lesklé kamínky na jeho koncích jsou parádní diamanty. Nadine to věděla, byla to jedna z prvních věcí, které jí vyslepičila místní uklízečka. A stejně jako ostatní věděla, že z těch diamantů by se dalo krásně žít až do smrti ... Hleděla na ten poklad ve své dlani a bojovala s pokušením. Chtěla, opravdu strašně moc chtěla sbalit ten kousíček štěstí do kapsy a zítra ráno jednoduše utéct na opačný konec světa. Na pár vteřin dokonce zavřela dlaň a představovala si, že ji zasune do kapsy a vytáhne prázdnou ... a pak udělala to, co udělat musela, pokud chtěla vydržet sama se sebou.
„Pane,“ vyrušila Mela, který právě s úsměvem počítal tržbu, „asi jste něco ztratil.“
Rozevřela štíhlou dlaň, na níž se stovkami odlesků zatřpytily diamanty.
Její šéf si překvapeně sáhl na krk. „Hodná holka,“ zabručel a křížek si vzal. Byl tak překvapený tím, že mu ho sama od sebe vrátila, že úplně zapomněl na svůj tradiční úsměv svůdce a plácnutí po zadku. Až o dost dlouho později k ní přišel za bar.
„Pozítří bys mohla s náma na loď, co říkáš? Trochu si odpočinout a tak. Carla to tady za tebe jeden den vezme.“ Teď už se usmíval, jeden koutek zvednutý ve svém typickém pohrdavém výrazu. „Prokázala´s mi velkou službu, kočičko. Tak to bude ode mě taková malá oplátka, co říkáš?“
Nadine se zhluboka nadechla slaného vzduchu a vydala se bezcílně na další obchůzku lodi. Znovu si uvědomila, jak jsou si Layla a Mel podobní. Layla, které ostatní holky v Paradise šeptem a velmi opatrně říkaly „Kyborg“ kvůli chladně kalkulujícímu mozku pod bohatou hřívou rezavých vlasů, a Malcolm, jemuž si nikdo ani nedovolil nějakou přezdívku dát. Ani jeden z nich nikdy o nic nežádal. Oznamovali a ostatní poslouchali. Poslechla samozřejmě i Nadine, a tak se tedy dnes ocitla na luxusní jachtě s lidmi, kteří jí naháněli panickou hrůzu. Ostatně, co jiného jí zbývalo...
I tak ale musela v koutku duše uznat, že Melova loď je nádherná. Moderní, silná, krásně vybavená, se vším komfortem a navíc se spoustou udělátek, o jejichž účelu neměla nejmenší tušení. Viděla na můstku nějaké obrazovky, počítače, chlápka, který všechno obsluhoval a vysílačkou se domlouval s ostatními, potápěčskou výbavu, kyslíkové bomby a asi milión dalších věcí, o kterých dokázala říct jen to, že asi stály pořádný balík.
„Potápění mě prostě baví,“ utrousil Mel hned ráno a spiklenecky mrkl na Laylu. Pravda byla taková, že on se teď možná kdesi na dně moře ohromně bavil, ale nahoře na palubě byla děsivá nuda. Layla donekonečna pouštěla raegge a bez hnutí a bez jakéhokoli zájmu o Nadine se už hodinu opékala na lehátku. Teď se konečně pohnula.
Nadzvedla brýle, posadila se a otráveně křikla na Nadine: „Pojď mi natřít záda!“
Rozhodně to nebyla prosba. Nadine mlčky poslechla a rozetřela na už tak snědá záda další vrstvu opalovacího krému. Přišlo jí zvláštní dotýkat se někoho, kdo šikanuje ji i celý personál Paradise a dělá všem kolem sebe peklo na zemi. A přitom byla stejně stará jako většina Melových „děvčat“...
„Přestaň se tvářit tak uťápnutě, proboha,“ vyjela Layla po Nadine, když procedura skončila. Hodila sebou zpátky na lehátko a usrkla ledový ginfizz. Jakože pro sebe ještě zamumlala: „... jsem říkala Melovi, ať tohle tele nechá doma, blázen jeden ....“.
Nadine se to nedotklo. Už dávno se jí takové věci přestaly dotýkat...
„Hupsni aspoň do vody, když už nechceš hupsnout na mně! Žraloci tu nejsou.“
Chlápek od počítačů sám cenil zuby jako žralok. Nadine zrudla. Už pochopila, že být v tomhle kraji za jedno z Malcolmových děvčat znamená být za děvku, ale zvyknout si na to ještě nedokázala. V duchu se ptala, jak dlouho to bude trvat, než jí přestane vadit i tohle. Znovu se opřela o zábradlí a hleděla na moře. V malé zátoce kotvily ještě další dvě lodi, ani jedna se ovšem nedala srovnat s tou Malcolmovou. Ležely na klidné hladině jako leklé ryby a nezdálo se, že by na nich někdo byl. Z pevniny sálalo vedro a rudé skály se oproti azurové obloze tetelily v horkém vzduchu. Příroda kolem vypadala tak nezkrotná a divoká a moře bylo tak neuvěřitelně čisté, v odstínech od světlounce modré přes tyrkys až do temně zelené, že by si tady člověk mohl skutečně připadat jako v ráji. Kdyby se ovšem nejmenoval Paradise ... Loď se otřásla pod náporem dalšího raegge a Nadine už na nic nečekala. Když už je tady, tak si dopřeje to jediné, co tady dnes může za něco stát ... koupání.
Bylo to lepší, než si představovala. Voda byla těsně pod hladinou krásně prohřátá, a tak zavřela oči, položila se na záda a nechala se jen tak houpat. Byla volná a dokázala nemyslet na nic z toho, co ji jinak sžíralo celé dny. Pokud cítila na tváři něco slaného, mohla si říkat, že je to jen mořská voda, a ne slzy.
Z líného snění ji probral zvláštní zvuk. To pravidelné šplouchání mohlo znamenat jediné – někdo plave směrem k ní. Otevřela oči a rozhlédla se. Kus od lodi právě proplouvalo surfařské prkno hnané dopředu párem silných paží. Možná by ji minulo bez povšimnutí, to by ovšem nesměla z paluby zaječet Layla.
„Alexi! Ty mizero, konečně tě vidím! Jak to, že ses ještě neukázal?“
Prkno se zastavilo v pohybu a Nadine k svému překvapení poznala kluka z benzinky.
„Ahoj, Laylo,“ kývl směrem k lodi na pozdrav, ale nezdálo se, že by v tom bylo nějak velké potěšení. „Mám teď dost napilno. Že pozdravuju Mela.“
„Můžeš na něj počkat tady. Mám tu prima pití a nějak se už zabavíme,“ Layla výmluvně přehodila své bujné vnady přes zábradlí. „A chci slyšet všechny podrobnosti, kde´s byl a co´s dělal!“
Surfař na Nadine skrytou ve stínu lodi neviděl. Ona na něj výborně. Neušlo jí proto, jak se na Laylino pozvání zatvářil. Nicméně byl zdvořilý: „Dík za pozvání, stavím se raději někdy v Paradise. Měj se.“
Zabral rukama, aby se dostal rychle pryč, a Layla se s otráveným výrazem vrátila k lenošení. Když surf vklouzl do stínu, málem narazil do Nadine, která se tam strašně moc snažila být neviditelná. Celá ztuhla a zapomněla šlapat vodu, takže se parádně napila vody a rozkašlala. Poslední, koho by chtěla potkat zrovna u Malcolmovy lodi..... Alex byl ve vteřině u ní, podebral ji jednou rukou kolem pasu a pomohl jí k žebříku na zádi lodi.
„Opatrně, malá mořská vílo,“ řekl. Z vlasů mu tekla voda a oči, které při rozhovoru s Laylou postrádaly jakýkoli výraz, se na Nadine měkce usmály: „Chceš se utopit?“
Urazila se, protože plavat uměla výborně: „Netopila jsem se. Jen jsem se lekla.“
Znělo to hloupě a vlastně celá ta situace byla hloupá. Ona tu visí na žebříku napůl ve vodě, on leží na prkně s podepřenou bradou, jestli je uvidí Mel, nejspíš je roztrhne oba dva, a ona se dohaduje o tom, jestli se topila nebo ne ...
„Proč se lekáš? Nepřišel jsem vymáhat dluhy...“.
Nervózně střelila očima nahoru k zábradlí, ale Layla se mezitím odsunula zřejmě k dalšímu ginfizzu. „Nesmím se s tebou vídat...“.
Pobaveně nadzvedl obočí: „Nevídáme se. Potkali jsme se. A to je rozdíl.“
Neodpověděla, jen s výrazem beznaděje potřásla hlavou. Věděla, že vypadá jako vystrašený králík, ale nemohla si pomoct. Už dvakrát zažila situaci, kdy její šéf nebyl s něčím spokojený, a stačilo jí to.
„Než bych Melovi stačila vysvětlit rozdíl mezi viděli a potkali, už by mě dávno přizabil. Nesnáší, když se bavíme s někým cizím mimo klub.“ Z dlouhých vlasů jí stékaly přes obličej pramínky vody, ale vypadala tak smutně, že to klidně mohly být i slzy.
Alex připlul až k ní a už se neusmíval. Znal ten pocit, když se člověk ocitne sám a v pasti. Věděl, že trvá dlouho, než dojdou síly a odvaha bojovat. A uměl poznat, kdy síla a odvaha už došly. Dívce před ním chybělo obojí. „V Paradise to nemá nikdo lehké,“ řekl jí tiše. Překvapeně se mu podívala přímo do očí a v tu chvíli si uvědomila, že je mu asi víc, než mu hádala. Když se usmíval, působil opravdu jako kluk, řekla by mu nejvýš nějakých dvacet. Teď najednou vypadal mnohem starší.
„Nic mi do toho není,“ řekl váhavě, „ale dávej si pozor. A myslím opravdu pozor. Uděláš nejlíp, když odtamtud zmizíš.“
Dlouho se dívala kamsi mimo něj, daleko za obzor. Kdesi v té dálce zahlídla cosi, nad čím se jí podezřele zaleskly oči. „Nejde to,“ zašeptala potom. Dlouhý příběh o dvou slovech.
Kluk na surfu byl z pohledu na ni v rozpacích. Sáhl do malého váčku u pasu a cosi v něm hledal. Nakonec našel, co chtěl, a podal to na dlani Nadine.
„Třeba ti přinese štěstí,“ prohodil. „Peníz ze starého Říma. Jen si to představ: dva tisíce let tu dole čekal, jen aby mohl být s tebou. To už musí něco znamenat ...“.
Opatrně se dotkla toho zašlého kousku kovu a pak sklouzla pohledem na Alexe. Usmála se jako malé dítě, které nemůže uvěřit tomu, že dostalo dárek. A on si při pohledu na ten úsměv připadal stejně.
Žbluňk!
Voda jim připomněla, že si mají dávat větší pozor – surf na větší vlně zavadil o loď a mince šla nezadržitelně ke dnu. Nadine se ještě ani nestačila leknout a Alex už byl ve vodě, vlastně pod vodou. Jen o pár vteřin později se vynořil, opřel se pažemi o prkno a s úsměvem znovu natáhl dlaň s mincí směrem k ní.
„Máš to marné, vílo, budeš si ji muset opravdu vzít.“
Jedním přesně nacvičeným pohybem se vyhoupl zpět na prkno. Nadine poprvé zaregistrovala, že mu nohy navlečené v černém neoprénovém návleku končí v jedné velké potápěčské ploutvi.
„Chtěla jsem právě říct, že plaveš jako ryba,“ neskrývala svůj údiv, „ a ty zatím taky vypadáš jako ryba. Jestli já jsem mořská panna, co jsi potom ty?“ V očích jí zasvítila jiskřička ztraceného humoru.
Alex prudce plácl ploutví o hladinu. „Nejspíš mořský panic,“ ušklíbl se kysele. A beze slova rozloučení se odrazil od lodi a odplaval.
Nadine se za ním dívala celá zmatená. Vypadalo to, že řekla něco co neměla, a přitom netušila co to bylo. Roztáhla dlaň s penízem, pak ho pevně stiskla a pustila se po žebříku nahoru.