Že by přece jen láska? (10)

Anotace: ....

Jen co se postavím na nohy, podlomí se mi a kdyby nebylo pohotového Erika, byla bych na zemi, ale díky němu mu skončím znovu v náručí.
„Seď tu“poručí mi a posadí mě na schody před naší třídou. Hned si přetáhne přes hlavu mikinu a podá mi ji, protože asi těžko můžu chodit s roztrhnutou halenkou po městě. Hned si ji obleču a s vděčností se na něj podívám.
Erik hned zaběhne do své třídy, kde ani nevím co řekl, ale podle toho, že má sebou všechny svoje věci pochopím, že ho učitel nebo učitelka, kterou teď měli, pustil domů. Pak s odhodláním zaklape na dveře naší třídy a vejde. Chvilku tam je, ale pak vyjde s mými věcmi a dokonce i s učitelkou samotnou!!!
„Co se stalo?“zeptá se a klekne si přede mě. Teď máme češtinářku, která je jen o něco starší než já, jak se mi jednou zmínila právě dodělala vysokou a my jsme její první třída, kterou učí.
„Jen je mi zle“zakroutím hlavou a snažím se rukou zakrýt monokl na noze.
„Eriku, postarej se o Sašu a dohlídni na to, ať je v pořádku! Informuj jejího bratra a já se postarám o jejího třídního, všechno mu řeknu, ať o ni nemá strach“obrátí se na Erika a já po něm hodím vyděšený pohled. Ne Adamovi ne!!
„Paní učitelko, víte byl bych rád, kdyby jste jejímu třídnímu nic neříkal.“poprosí ji a když se podívá na mě, možná ji něco dojde, možná ne, protože hned přikývne. Neujde mi, jak si mě změří a zastaví se na modřině na mé noze a pak na červené tváři, která mě stále pálí jako čert.
„S kým jsi se poprala?“zeptá se přímo mě.
„S nikým“zašeptám a hodím záchranný pohled po Erikovi, který si vezme učitelku stranou a něco ji začne říkat. Po chvilce ona jen přikývne a vrátí se ke mně.
„Saši uzdrav se brzo ano?“řekne mi jen a když se rozloučí s Erikem zaleze zpátky do třídy.
Erik si hned vezme svůj batoh na záda, mou tašku hodí přes rameno a opatrně mi pomůže vstát.
„Zvládneš dojít k autu?“zeptá se mě a já jen přikývnu.
„Co jsi ji řekl?“zeptám se Erika v autě a vyčkávám na jeho odpověď. Jestli ji řekl pravdu, jsem ztracená!
„Že jsi včera spadla a dneska ti z toho ještě není dobře, tak tě vezu domů“pokrčí rameny a mě se uleví. Jsem tak ráda, že ji neřekl pravdu..sice nevím co by to pro mě znamenalo, ale nic příjemného asi ne..
„Tak teď se hodíš do pohody“poručí mi Erik jen co vejdeme do našeho bytečku. Hned mě posadí na sedačku v obýváku, odloží mou tašku do mého pokoje a já se hned zastydím, protože tam mám docela bordel..neustanou postel, pyžamo někde na zemi a vyházenou tak půlku skříně.
„Pěknej pořádek“usoudí Erik jen co se ke mně vrátí.
„Zaspali jsme ráno s bráchou“pokrčím jen rameny. „proto takovej chaos“
„Chápu,“přikývne jen Erik „kávu?“
„Díky, já se půjdu převléct ať ti můžu vrátit mikinu“ řeknu a vydám se do pokoje, kde je opravdu trochu větší bordel...jak jsem říkala neustlaná postel, pyžamo je naštěstí na posteli ne na zemi, jak jsem si myslela a skříň je jen otevřená a pár hadříků z jen trčí, takže nejsou na zemi. Hned sáhnu po teplácích, které mám na židly a vytahaném triku a v momentě jsem v pokoji jen ve spodním prádle. Panebože já vypadám..na noze rýsující se modřiny, červená tvář ještě teď, po rukou šrámy..bože to jsem dopadla..
„Saši, jsi v pořádku?“zeptá se mě z kuchyně Erik. Rychle na sebe natáhnu tepláky s trikem, protože nechci, aby mě Erik viděl jen ve spodním prádla a plnou modřin, kdyby ho náhodou napadlo jít za mnou.
„Jo jsem“řeknu a vydám se za ním do kuchyně, kde stojí opřený o linku a čeká až vypne konvice, aby nám mohl zalít kávu.
„Volal jsem Tomovi, je už na cestě domů.“řekne mi.
„Neměl jsi mu volat a už vůbec nic říkat“vzdychnu a posadím se na židli naproti němu.
„Musí se to vyřešit. Co když se o to pokusí znovu a tentokrát se mu to povede?“ klekne si ke mně Erik a pohladí po ruce.
„Už se to nestane věřím tomu“řeknu a chytím jeho ruce do svých. Jen se na něj usměju a v tu chvíli vypne konvice a Erik se vydá nám zalít kávu. Proč v takové pěkné chvíli se musí něco stát? Proč se nemůže opakovat ten polibek? Proč?! Ježiši na co myslím!! napomenu se hned! Vždyť je to můj nejlepší kamarád, nemůžu se s ním jen tak líbat, kdy se mi zachce!! to nejde!!
„Pojď“vyzve mě Erik a vydá se do obýváku. Já jako poslušná holčička za ním a sednu si do křesla, naproti němu, zatím co on na sedačku, která je otočená zády ke dveřím.
„Co Tom říkal?“zeptám se na reakci svého bratra.
„Že tu s tebou mám zůstat a jede hned domů“pokrčí Erik rameny a já přikývnu.
Nemusíme čekat dlouho, jelikož se můj bratříček objeví za chvilku ve dveřích jako velká voda a jen co mě uvidí, evidentně se mu uleví, že jsem v pořádku, bouchne dveřmi a přiběhne ke mně.
„Saši, jak ti je?“zeptá se mě. Sedne si ke mně do křesla a aniž by mi dal šanci odpovědět, pořádně mě obejme.
„Tome..Tome jsem v pořádku“uklidním ho hned. Tom mě pustí, pak si mě začne prohlížet a nakonec se obrátí na Erika.
„Díky za ségru, že ses o ni postaral“
„V pohodě, ty bys to udělal taky, kdybych měl ségru“ mávne rukou Erik.
„Co se vůbec stalo?“obrátí se tentokrát na mě brácha a čeká na mou odpověď. Bohužel se ji nedočká, protože jaksi mu to jaksi nejsem schopná říct. Říct to Erikovi, mýmu nejlepšímu kamarádovi, bylo jednoduší, protože jsem to říkala Erikovi, kamarádovi, ale říct tohle bráchovi? To nejde..nemůžu bráchovi nic říct..nemůžu mu říct nic z toho!!
„Já...nemůžu“zašeptám jen. Brácha se na mě zmateně podívá, pak se obrátí na Erika, který jen pokrčí rameny, zpátky na mě a to já už nevydržím a rozběhnu se s pláčem do pokoje.
Panebože, co se to semnou děje?! Proč prostě nemůžu říct vlastnímu bratrovi pravdu? Proč je to najednou tak těžký? Proč to nejde?! Vždyť jsme si říkali všechno, nebo spíš říkáme tak proč je to teď tak těžký?! Proč?! Copak mu nemůžu říct pravdu? O tom co se stalo? O tom, co se Adam pokusil udělat? Proč panebože jsem to řekla Erikovi, ale bráchovi to nedokážu říct?! Proč?!!!
„Saši, neplač“uslyším za sebou bráchův hlas a pak ucítím, jak si ke mně sedl. Cítím, jak mě hladí po zádech a já se na něj po chvilce podívám.
„Řekl ti to Erik?“zeptám se ho a on jen mlčky přikývne. Utřu si slzy a posadím se naproti němu s nohama skříženýma pod sebou a zadívám se na něj.
„Já...“řeknu a najednou nevím co říct. Co jsem vlastně chtěla říct? Že to není moje vinna? Že jsem v tom nevině?!
„Nemusíš nic říkat Saši,“řekne a pohladí mě po tváři.
„Tome, nezlob se“zašeptám a než Tom stačí odpovědět, skočím mu do náruče a obejmu ho. Začnu znovu brečet a on mě začne utěšovat, jako před tím Erik. Panebože, proč je ten život tak nespravedlivý a složitý?!