Střípky snů 1

Anotace: Hlavní hrdinka se potýká s nástrahy života než přijde ta největší a tu teď právě musí překonat.Čerpám zase ze skutečných událostí.Tak příjemné čtení...

,,Tak hejbni zadkem než začne pršet.“
Křikne mamka. Znudeně se courám po schodech dolů a čtu nově příchozí smsku v mobilu.No super vodafone má zase nějakou novou akci.
,,Už jsem tady.“ zahučim na mamku.
,,Na tady máš peníze a nezdržuj se dlouho.“ Říká mi ustaraně a vrazí mi pětistovku. Znudeně se vyloudám a na tempu nepřidávám ani přes její naléhání.To že zmoknu je stejně více než pravděpodobné. Z kůlny vytáhnu svoje staré kolo a vrážím.Cesta se příjemně line.Po cestě mě mine pouze pár aut a za chvilku už jsem u našeho marketu. Z peněženky vytáhnu lístek s nákupem.
Zelenina ovoce a samé další v uvozovkách dobroty jako mouka a máslo.
No vyrážím k pokladně. Celou dobu přemýšlím při nejmenším nad nesmrtelností chrousta.Co se týče komunikace s pokladní ani mi nepřijde že sní mluvim. Dojde mi to až ve chvíli kdy se mě prodavačka optá zda mi bylo 18.
,,Jasně že jo.“ Odseknu ji uštěpačně.
,,Prosím občanku.“ Podívá se na mě. Když ji vidím tak tipuji že už má zesobou slušnou část směny. Naštvaně zahrabu v peněžence a vytáhnu občanku se svou užasnou fotkou.
Prodavačka si mě změří přísným pohledem. Pokusím se ji oplatit přibližně stejně nepříjemným pohledem. Nákup pobalím do tašky zbytek hodím do košíku a vyjedu z krámu. Ještě že tak pomyslím si.
Na kole si to šlapu do kopce a už se blížím k mostu když se rozprší. A není to žádná přeháňka ale pořádný slejvák. Kapky jsou ostré a pichlavé. Když už vyšlapu na most cítím zasebou kamion. Přidám a slyším jak kamion brzdí. Najednou nic.
,,Hej. Kde je ta sanitka?“ Někdo se nademnou rozčiluje. Mám rozoostřené vidění a mám pocit že mě všechno bolí. Zmateně blikám očima. Cítím jak je mi zle od žaludku. Nemůžu hnout nohama. Hlavu dám na stranu a cítím v puse krev. Potom vidím čůrek krve vedle své hlavy.Snažím se na něj zaostřit vidím jen kapku krve jak se line mezi kamínky silnice. Snažím se přemýšlet co se stalo a nevím nic.
,,Slečno?“ Pokouším se dát hlavu zpátky abych se podívala. Z dálky slyším houkačku.
,, Sakra dělejte něco.“ Slyším někoho histericky křičet. Je to muž hádám. Všechno se mi rozmaže a najednou zase nic.
,, Pojď pryč Romane.“ Z dálky ke mně doléhá Romane Romane. Jen ztěží odhaduji jestli se mi to zdá nebo ne. Potom mě probere cizí studená ruka na rtech.
,, Romane sakra pojď.“ Hlavou mi lítají ruzné blesky a hvězdičky a mezi tím vidím jen nějakou černou čmouhu v podobě dvou lidí. Asi jsou to oba chlapy. Poslední co si pamatuju je ta čmouha. Už zblízka slyším sirénu. Že by mi někdo pomohl? Nejde mi přemýšlet krom krve cítím v puse zvratky a kyselo. Ou bože tak tu umřu. Určitě tu umřu. Cítím jak se dávím a zároveň jakobych padala kamsi do tmy.
,,Slečno...Ztratila hodně krve.“ Cítím jak mě někdo přetáčí na břicho. Připadám si jako kus hadru.
,, Upadá do bezvědomí.“ Slyším a zase se všechno ztrácí do tmy.
Po chvili se proberu a zmateně těkám očima. Nejspíš sem v sanitce. Poznám to podle nůžek co se mi hýbou nad hlavou. Někdo mě drží za ruku. Cítím palčivou bolest. Bolest mi nedá spát. Cítím šílené pálení a zároveň nízký tlak. Někdo mi svírá ruku uvědomím si. Mamka. Asi to bude mamka.
,,Maminko.“ Snažím se říct. Ale místo slova ze mě vypadne něco neurčitého. Cítím jak mě bolí čelist.
,,Ležte v klidu už tam budem.“ Slyším. Doostřuji a vidím že to není mamka. Je to asi sestra. Snažím se zpátky upadnout do té tmy. Nejde to příšerně mě všechno bolí. Ruka, hlava, břicho a nohy mám těžké jako kamení. Nešlo to ale nejspíš se to povedlo. Pamatuji si utržek když mě vyndávají ze sanitky. Zatím nepřestalo pršet. Něčím jsem přikrytá.
,, No potěš.“ Uvidím jak něčí ruka odkryje mou přykrývku. Nemůžu se ani hnout a tolik bych chtěla. Chtěla bych zjistit co se vlastně stalo.