Střípky snů 5

Anotace: pokračování...příběhu z nemocnice

Seděla jsem tam jako ve snu. Pořád mi nedocházelo že jsem u toho krásného kluka doma.
Najednou jsme si neměli co říct. No měli ale zároveň asi nechtěl kazit to kouzlo. Byla tma cítila jsem jak lehounce naklonil svuj obličej k mému. Byla jsem v rozpacích. Nevěděla jsem co chce dělat. Oba dva moje vnitřní hlasy se přeřvávali. Jeden křičel dělej něco pokaz to kouzlo a mazej domu. Mamka má už jistě strach. A Ten druhý byl horší dělej něco jen ať nepřestává. Zatím co ve mě válčili ty dva hlasy ja seděla napnutá jako struna a on mi lehounce líbal obličej. Ruku si položil na mou a rty mi přejížděl po tváři. Potom vzal druhou ruku a zajel mi sni pomalu po krku do vlasů. Ruce se mu třásli stejně jako mě. Dívala jsem se kamsi do prázdna. Potom mi otočil hlavu a já byla nucena se mu podívat do očí. Vydržela jsem to maximalně jednu sekundu a přesto mi přišla nekonečná a musela jsem uhnout.
,,Chceš si lehnout?” Zeptal se tiše sotva slyšitelně. Co říct? Teď musí uvnitř mě vzejít vítěz. Hlas srdce je tradičně silnější než rozum ale v tomhle případě má rozum k dobru ještě rozpaky.
,,Budu muset domů.” Zašeptám.
,,Na chvilku.” Zašeptá už se neptá. Rovnou mě vezme za ramena a položí si moji hlavu do klína. Ač nevím co mé tělo dělá najednou koukám že mu ležím na klíně. Hladí mě po vlasech chvilkama se mi v nich cuchá.
,,Víš rád bych ti něco řekl..” Zasekne se.
,,No.” Pobídnu ho tichounce.
,,Já bych ti rád něco řekl ale jsem ztebe pořád děsně nervozní.” Přizná se v hlase škobrtá a mám chuť vybuchnout smíchy.
,,Sama bych to líp neřekla.” Oznámím nahlas a z jeho klínu se zvednu.
,,Líbila ses mi od chvíle kdy jsem tě viděl jak organizuješ tu hru na vojáky.” Usměje se na mě a já konečně pohlédnu do jeho očí.
,,A ty mě od chvíle kdy jsem otevřela dveře dětského domova a ty jim srdce.”
,,Srdce já mám otevřený pořád jen ty ses někde loudala. A navíc předtím by mě nenapadlo že se stěma dětma necháš počmárat taky. Ta čmouha na čele ti slušela.” Usměje se tím božským usměvem. Drží mi ruku a následně ji lehce stiskne.
,,Opravdu budu muset jít.” Řeknu šeptem a dost lítostivě. Nestihnu víc říct neboť právě hodlá přimknout své rty k mým.Po zádech mi přejede mráz a naskočí mi husina. Tolik bych chtěla víc a přesto to zrovna teď nejde.
,,Vyprovodím tě.” Řekne tiše a já se zvednu neboť se zase nevydržím dívat do těch jeho očí déle než vteřinku. Dojdeme na autobusovou zastávku. Drží mou ruku a já bych ho nejradši už nikdy nepustila. Potom všem jsem si doma lehla do postele a zase jsem z okna pozorovala ty světla z našeho městečka. Ráno jsem ani nemohla uvěřit že mě zrovna on včera políbil. Do hodiny možná stokrát jsem si přehrávala jak mi hladil vlasy a políbil mě na rty. Potom jsme se scházeli pravidelně. Tak pravidelně až náš vztah krásně zevšedněl. Z jeho tmavých očí se vytratili jiskry a kouzlo nám nenavozovali ani svíčky natož světla z města. Milovala jsem ho to ano ale už to nebylo co to bývalo. Zase na druhou stranu jsem si neuměla život bez něj představit. A pak to přišlo. Rána jako když vás někdo propíchne nožem. Pozval mě k sobě na večeři. Bylo to pěkné a málem jsem si říkala že vše přechází krásně do starých kolejí. Jako vždy jsme probrali náš den a tak než přišla ta rána.
,,Odjíždím na rok do Francie.” Tak zněl náš verdikt. Najednou jsem v tom viděla tragédii. Flákla jsem příborem o stůl a utekla do obýváku a tam sem brečela a on asi po půl hodině přišel.
,,Nechtěl jsem ti ublížit ale nechci abys na mě rok čekala a možná zbytečně.” Tahle věta se ve mě hluboko zavrtala a stejně jako náš první polibek přemýtala se mi stokrát do hodiny.
,,Byl to můj sen a teď ho mám nadosah.” Říkával mi pořád dokola. Tehdy jsem se oblíkla ztoho bytu vymázla a už jsem se mu nikdy neozvala stejně jako on mě. Celý ten vztah byl jako když zničehonic rozervete nit. Strašně mi chyběl a co jsem se doma nabrečela. Pouze čas to vyléčil a zahojil. I teď když na to vzpomenu přepadne mě divný pocit. Jednou jsem uvažovala jak to vlastně je a jestli je vůbec bůh. Proč nám do cesty teda přistrkuje takovéhle lidi a kolkrát nás jen trápí. Když jsem byla malá a babička mě nutila se modlit představovala jsem si svět jako velký domeček pro panenky nebo loutkové divadlo. Nahoře je někdo kdo stím vším točí a všechno plánuje a ví dopředu a zrovna když se špatně vyspí tak to mi dole zchytáme. No zrovna včera jsem to asi chytla já. Když si zpětně vzpomenu na Daniela vybaví se mi jak mi taky babička říkávala že něco je lepší než nic. No to teda nevím ale v tuhle chvíli jsem ráda že se to stalo. Je to moje zkušenost kterou mi nikdo nevezme a s takovým xichtem jako mám teď jen těžko někoho seženu. Jasně že záleží na tom jací jste jak máte dobré srdce jak pomáháte druhým. Ale všichni jako první vidí to pozlátko. Teď mě poslouchat babička dala by mi jako vždycky lepáka. Jen tak lehce jako vždyck by mi to sotva rozfouklo vlasy. Řekla by mi abych se nerouhala neboť je spousta lidí kteří jsou na tom hůř než já s jednim sedřeným xichtem a zlomenou nohou. Může být kolem půlnoci když kapačka dlouze táhle pípá. Sestra přiběhne až asi po dvou minutách když už mi ten ton leze na nervy.
,,Tak nám to došlo.” Okomentuje to sestra. Z ruky mi vypojí hadičku a přístroj si odveze. Potom konečně usnu. Ráno je všude schon jen u mě nikdo nic. Na jednu stranu jsem za to moc ráda. Až asi ve čtyři se ukáže táta. Dá mi nějakej džus a kouká aby co nejrychleji vypadl. Ostatně jako vždycky. Celý život spěchá a má být někde dýl a nebaví ho to tam je ztoho nesvůj. Co nebaví hlavně to nesmí být ztráta času. Doma si vždycky píše do velkého deníku i kdy má vyluxovat. Věčně něco zapomíná a má toho a má strašně moc práce. Je to tím že by nejradši všem pomohl zároveň nejvíc sobě a hlavně kdyby to šlo dělal by deset věcí najednou. Vždycky když na něj mamka křičela ať jde na oběd nebo na večeři poslal ji stím málem do háje protože prý není pavouk ani motorová myš aby vše dodělal když ona zavelí. A taky zastává heslo že od rozdělané práce se nechodí. Proto nesnášel když jsem od nádobí odbíhala k počítači nebo tak. Je to sním složité ale za ty léta jsem si relativně zvykla.