Střípky snů 6

Anotace: pokračování...vzpomínáš ne ty zapomínáš a oči při tom zavíráš.

Dneska poprvé můžu vstát. Žebra mě příšerně bolí. Tupá bolest vystřelující a kolující po břiše mě nutí vše dělat strašně pomalu. Do toho noha těžká jáko beton. Když už konečně sedím tak čekám. Po chvilce přijde sestra.
,,Na všechno si berte berlu mrazilku.” Zavtipkuje a podá mi mou šedivou třetí nohu. Potom dojde do koupelny a někam odnáší zrcadlo.
,,Kam to nesete.” Vyděšeně po ní kouknu protože víc než záchod mě zajmalo jak vypadám.
,,No myslím že by to nebyl dobrý nápad.” Zadrhne se mezi dveřma a chce odejít.
,,Počkejte.” Křiknu málem histericky.
,,Nechcete raději počkat až se rány trochu zahojí a zatáhnou?” Podívá se na mě psíma očima.
,,To je to tak hrozný?” Vyjedu na ni.
,,Jak myslíte vy.” Pokrčí soucitně rameny a já natáhnu po zrcadle ruku. Zrcadlo se mi v rukách roztřese a co teprve když ho obrátím proti sobě. Panebože. Nic jiného se mi v hlavě nerozléhá krom tohodle slova a tmy. Tolik pocitů by se najednou chtělo tlačit proti sobě. Rukou si přejedu po tváři která má hluboké strupy je samá jizva a zbarvena je do všech tmavých barev. Do očí se mi nahrnou slzy.
,,To bude dobrý.” Přisedne si ke mě sestra zrcadlo mi vezme a já ho smířlivě pustím. Co těď. Nikdy už nic nebude jako dřív. Sedím jako přikovaná na místě.
,,Stanou se i horší věci a brzo se to zahojí.” Snaží se mě uklidnit. Potom aniž bych ji něco řekla snažím se ohnout pro nohu abych si ji dala zpátky na postel. Zatočí se mi hlava a ohnout se díky žebrům nemůžu.
,,Ukaž.” Tykne mi a nohu mi dá na postel. Když si lehnu zpátky přemítám jaký byl můj dosavadní život. Vlastně jsem si pořádně ničeho nevážila. Oči mám zalité slzama. Už už jsem se chtěla ponořit do myšlenek když mě vyruší klepání. Dveře se na moment otevřou.
,,Je tu policiie mužu je pustit dál?” Optá se sestra opatrně tiše až tajemně řekla bych. No jen ať jdou kluci pomyslím si. Co jim asi mužu říct když si nic nepamatuju. Po chvíli do pokoje vejde chlap v civilu.
,,Dobrý den totiž ahoj.” Zakoktá se a já pro jistotu otočím tvář ke zdi neboť hlas mi nic neříká. Nepotřebuju aby si někdo prohlížel muj zohavenej xicht. Slyším jak si přitáhne židli a posadí se.
,,Tal rychle.” Popoženu ho.
,,No když já vlastně nejsem ve službě.” Slyším jen hlas. Nechci se otočit. Poděsit další lidi zatím nepotřebuju.
,,Nerozumim.” Syknu do zdi.
,,Zajmalo mě jak ti je.” Řekne sotva slyšitelně a poslední slova jakoby skoro spolkne.
,,Asi jakoby mě srazil kamion.” Vyprsknu smíchy a zároveň se mi v očích oběví další slzy.
,,No jo řidič se pak přišel přihlásit sám.” Řekne výrazněji a cítím jak se ošívá ikdyž ho nevidím.
,,Hm.” Kuňknu. Vždyť se ho nikdo neprosil aby sem chodil.
,, Se na mě ani neotočíš? Klidně zas můžu jít.” Jakoby mě poinformuje. V duchu váhám. Na jednu stranu nikdo se ho neprosil a na druhou nechci aby odešel.
,,Nechci.” Řeknu neboť to krásně vystihne obě odpovědi a krásně to utají to že chci aby tu byl.
,,Když se ti to stalo měl jsem asi teprve třetí výjezd.” Slyším jak se usměje.
,, Dost mě to vyděsilo děsně jsem zpanikařil naprosto neprofesionální chování.Jak to označil můj kolega.” Posměšně usykne.
,,Vlastně něco jsem ti přinesl.” Zaloví v kapse bundy. Zvědavost mě najednou přemáhá ale nenechám se. Něco položí na stoleček.
,,Tak se na mě alespoň otoč.” Řekne znovu skoro šeptem. Dlouho váhám a přemýšlím.
,,Jsem hnusná.” Zavrčim a hřbetem ruky si otřu slzy aby to neviděl.
,,Jseš v nemocnici tady nejni nikdo nádhernej.A navíc myslim že horší jak na té silnici to nebude.” Z jeho hlasu slyším trochu že se zlobí. Na jednu stranu má pravdu. Vždyť mě viděl v ještě horším stavu. Sice ne o moc ale moje orvaná mikina a špína silnice s krví na mém těle. Rozhodnu se otočit. Uhladím si vlasy a pokouším se otočit. Nejdřív si potřebuju přendat šikovně nohu a pak teprve si dolehnout.
,,Chceš pomoct?” Optá se. Načež jen zakroutím hlavou že ne.
Snažím se zaostřit na něco co přinesl a leží to na stole ale moc se mi to nepovede. Potom se ho snažím zaostřit. Sedí na židli nohy má trochu o sebe a opírá se o ně lokty. Ruce má spojené a řekla bych že snimi nervozně pohupuje.
,,No já řikal že to je o dost lepší.” Usměje se na mě povzbudivě.
,,No to jo.” Poznamená.
,,Asi stim nemůžeš moc mluvit viď.” Soucitně se na mě podívá. Trochu si ho prohlídnu. Má sportovní modrou bundu. Nevypadá má tmavé naježené vlasy a sportovní postavu.
,,Budu muset jít.” Koukne na mě smířlivě.
,,Jsem si myslela.” Vylámu ze sebe a slzy mi znovu zalijou oči. Neví kam s očima a vlastně je mi to jedno. Neřekne nic. Otočím se ke zdi ač mi to vůbec není pohodlné protože noha zůstala ve stejné pozici jako předtím. Po chvilce slyším jak se zvedl. Něco lehoučkého mi přejelo po vlasech. Asi mě pohladil. Sotva to bylo cítit možná to byl jen průvan jak otevřel dveře. Super tak jestli se takhle vyděsí každej co se na mě přijde podívat tak to bude super. Po chvilce ke mě nakluše sestřička.
,,Jak ti je chceš injekci na bolest? Koukala jsem jsem jen o dva roky starší než ty.” Usměje se na mě tmavovlasá holka.
,,Jde to.” Mrknu na ni.
,,Docela kořen co?” Ukáže palcem za sebe. Trošku jsem v šoku z jejího chování. Jakoby se někam vypařila tak křehká víla z noci která mi píchala kapačku. Mám z ní zvláštní pocit ale je mi fajn.
,,To ti donesl?” Změří si mě pohledem.
,,Ehm.” Řeknu a kývnu na souhlas.
,,Dám ti to do šuplíku jo? Stejně to teďka nesmíš.” Usměje se na mě kouzelně.
,,Můžu?” Usměje se a ukáže na postel jestli si muže přisednout. Jen kývu a jsem ráda protože ikdyž je trochu od rány a taková suverénka je mi sní dobře.
,,Zejtra ti koupim nějakej časák chceš?” Zabliká očima a usadí se.
,,Nemusíš stejně mi tu naši nenechali peníze.”
,, Máš praxi nebo makáš?” Vylámu ze sebe.
,,Makám a zároveň nabírám praxi.” Usměje se.
,,Hele šlo by zařídit aby ke mě nikdo krom mamky nesměl?”
,,Jo jasný proč?”
,,Nechci aby mě už nikdo další takhle viděl.”
,,Hm to chápu.” Posmutní.
,,Hele nezlob se musim.”
,,Zatim čáu.” Řeknu a naposledy se mezi dveřma tak líbezně usměje.
Trochu už rozumím proč nemá uplně každého chlapa. Protože je od rány a trochu svérázná. Venku už je zase tma. Zase to mé útočiště. Třeba si i na ten xicht zvyknu. Nějak se stím smířím a vyrovnám. Kdo ví vlastně jestli toho policistu ještě někdy uvidím.Nevypadal zle a bylo mi sním příjemně. Nejspíš mám po ptákách jak by řekla mamka. Jako tehdy když jsem se doma dvě hodiny připravovala na půlnoční rande. To byla akce. Tehdy jsem měla brigádu v hospodě. Jaký tehdy vždyť to bylo před dvěma dny. Z postele vystřelím do sedu. Ikdyž to moc nejde přesto sedim. A co on až mě takhle uvidí. Panebože. Plácnu sebou zpátky.
Ptáte se kdo on? No přece Robin. Můj nový oběv.