Střípky snů 7

Anotace: jak ubíhá život v nemocnici...

On svalnatý opálený kluk. Co víc rozumný blázen. Seznámili jsme se jednou venku. Šla jsem venčit psa a on štípal dříví za plotem jednoho tábora za lesem. Na opáleném těle mu naskakovali krůpěje potu a tepláky měl roztomile oválené od jehličí. Když jsem procházela pes semnou prudce trhl a hasil si to přímo k němu ke plotu. Trapas pomyslela jsem si.
,, Dobrý den slečno.” Usmál se. Já jen něco pípla na pozdrav když se za ním vyřítil jeho kolega.
,,Možná by potřeboval převáchovu ten váš pes.” Ušklíbl se na mě a jeho kolega dodal.
,,No tak šup máte na to ještě deset dní.” Zasmál se a já šla dál. Potom se mi o něm celou noc zdálo. Takový chlap je snem všech holek.Co teprve když dělá vedoucího na dětském táboře. To přeci nemůže být idiot. Přece by nesvěřili děti do rukou nějakého pitomce. Na další den bylo venku horko. První letní den. Horko bylo už předtím ale pořád nás pronásledovali bouřky. Zavolala jsem tedy kamarádce jestli by se nešla vykoupat. Souhlasila a hned po obědě jsme vyrazili do bazénu. Ležím si to tak na dece když uvidím obří bandu dětí. Sakra tábor pomyslím si. Vedoucí je tak nějak všemožně organizovali a ten můj od jehličí nebyl nikde. Na jednu stranu jsem byla ráda. Ono vidět mě v plavkách není zrovna nic extra. Velký zadek malá prsa. No prostě jeden velkej komplex. Každá toho má doma jistě až až....tak to tu nebudu rozmazávat. Umíte si představit jak jsem asi trpěla na základní škole. Dívala jsem se do vody když si to někdo přifrčel na kole. Na takové plovárně většinou všichni co leží sledují dění okolo a někdo na kole je spíše vyjímka. No prosim byl to on. Jako správná puberťačka jsem to kamarádce hned začala líčit. Co se stalo včera a taky to že se mi líbí. Její přítel, který dorazil o několik minut později tvrdil že je to magor. Všichni tři jsme na dece bedlivě sledovali každý jeho pohyb. Ve vodě se cáchal s dětma a byl při tom kouzelnej. V tu chvíli mě napadlo jediné. Jak bych někoho takového potřebovala. Aby se skloubil rozum krása a šílenství. Tady to stálo přímo přede mnou. Když jsem byla doma nenapadlo mě nic jiného než jít na výšlap se psem okolo tábora. Samozřejmně protože pes se potřebuje pravidelně venčit jak jsem uvedla doma. Teď opravdu, nemohla jsem ho vyhnat z hlavy. Když jsem došla na místo šíleně se rozpršelo a tábor byl prázdný. S pocitem největšího blbce jsem se vydala k domovu. Doma jsem se tím užírala jak jen to šlo. No a další den ráno šla kámoška z práce okolo. Hned jsem ji říkala ať se tam zastaví a splaší ho. A povedlo se. Bez okolků ji dal telefonní číslo a já už to viděla minimálně na happyend. Napsala jsem smsku. TAK JSEM RÁDA ŽE TĚ NAŠLI MOJI RÁDCOVÉ.CO BUDE STOU PŘEVÝCHOVOU PSA?SI SE DO TOHO TAK HRNUL.KOUKALA JSEM KOLIK MÁŠ DĚTÍ HNED BYCH VÁM ŠLA POMOCT. Dlouho nepřicházela odpověď. Byla jsem nervozní a stále jsem kontrolovala telefon. Mamka mi pořád dokola opakovala že tu chodím jako mlsná koza a že nevím co by. Já bych věděla pomyslela jsem si ale stačilo by kdyby napsal. Když zazvonil mobil rozběhla jsem se že jsem se málem přerazila.
AHOJ CELKEM SI MĚ POBAVILA A TAKY ROZESMÁLA, DĚKUJU.MY LETOS TOLIK DĚTÍ NEMÁME A NAVÍC JSOU HODNÉ.ALE URČITĚ SE MŮŽEME SEZNÁMIT OSOBNĚ. TAKŽE KDY TO DOMLUVIME?ROBIN. V tu chvíli se semnou všechno zatočilo. Moc se mi líbila hladkost a průběh tohodle seznámení.
KDOZE KOHO ROZESMÁL. VEČER KDYŽ JSI POKŘIKOVAL NAPADLO MĚ ŽE PŘEVÝCHOVU NEPOTŘEBUJE JEN NÁŠ PES TAK JSEM JI ZATEBOU POSLALA.
Následně jsem šla do práce do hospody. U točení piva jsem měla telefon stále v pohotovosti. Pořád jsem se na všechny usmívala a těšila se jak to bude pokračovat dál.Třeba konečně prolomím tu smůlu napadalo mě. Po výměně ještě několika dalších zpráv jsme se dohodli hnedka na dnešní večer. Hospodu jsem zamkla v jedenáct když už pomalu všichni štamgasti dopíjeli neboť tu seděli už od čtyřech. Domů jsem se vydala s jasným plánem. Hodit se do gala a vyrazit k rybníku, který byl kousek od tábora. Sraz byl o půlnoci. Přijede na loďce. Doma jsem přebíhala z jednoho kouta do druhého. Kabelku, parfém, hodinky tyhle boty ne tyhle taky ne. Prostě jsem málem otočila pokoj na ruby. Byla půlnoc a já uviděla malou loďku a na ni svíčky. Připlul ke kraji a já nastoupila. Moc jsme si toho říct nestihli.Pak se vrátil zpátky a tím to taky skončilo. Nemasné neslané setkání. A teď? Teď jsem tady. Hnusná upocená na jednom místě ze kterého se minimálně ještě 14dní nepodívám. Zítra se konečně budu moct umýt. Teda alespoň trochu. To přemýšlení mě šíleně vyčerpává. Ráno slyším schon po nemocnici. Dneska bych řekla že to bude dost kritické. Celá jsem upocená ubrečená a všechno mě bolí. Přestala působit injekce pomyslím si. Připadám si jako když hodíte uvařený vejce o zeď. Vlasy mám spletené do provazců obličej zarudlí a celá tvář mě svědí. Nejraději bych si to drbala pořád ale nejde to. V sádře mě taky pořád něco lechtá takže mám náladu pod psa. Co jsem vlastně za svůj život dokázala? Nic vystudovat pár škol které by zvládl každej pitomec. Nikdy mě dlouho nic nebavilo a tak není divu že jsem nikdy nic nedotáhla do konce. V různých věcech jsem to dávala často za vinu mým rodičům a při tom je chyba ve mě. Pořád jsem taky byla líná a teď když mám zlomenou nohu bych šla nejradši sportovat. Blbí je že tyhle věci vám nedochází do té doby než se něco stane. Chtěla bych si říct že těmahle úvahama moudřím ale připadám si že ještě více blbnu. Copak něco takového bude ještě někdo chtít. Najednou bych svoje hodnoty přirpvnala k cukru. K cukru co jste hodili do kafe. Rozpustí se co? No a tady to je totéž. Je to rozpuštěné. Připadám si že prostě na všechno kašlu. Nikdy už nebudu normální. Všechno mi v tuhle chvíli protéká mezi prsty. Udělat teď výčet toho co mám a co jsem dokázala asi bych sklopila oči a koumala si špičky bot jako jsem to dělávala když jsem byla malá.