Jedna velká lež jménem život...(26)

Anotace: pokračování (soud-1 část)

„Jsi připravená?“ zeptá se mě Dominik a přistoupí ke mně, aby mi pomohl zapnout knoflíčky na košili. Ruku mi dali samozřejmě do sádry a jak mi doktor řekl, byla dvakrát zlomená díky tomu, jak mi na ni dupla vší silou. Takže jsem dostala prášky proti bolesti, které mám teď v sobě a krásnou bílou sádru, kde už mám pár podpisů.
„Nejsem a nikdy nebudu“odpovím na Dominikovu otázku a stále se na sebe dívám do zrcadla. Na radu Gabči s Barbarou jsem si oblékla černou sukni a bílou košili s krátkými rukávy. Radu, abych si vzala botičky na podpatku, jsem zamítla rovnou, protože mi stačí jen jedna zlomená ruka, takže mám své oblíbené tenisky.
„Zvládneš to, všichni ti věří a doufají v tebe“ řekne Dominik a zapne mi i ten poslední knoflík a pak mě ještě upraví, což mi připadá směšný.
„Vypadáš krásně, i když jdeš k soudu kvůli takové události“ prozradí mi. Jen se na něj smutně usměju a natáhnu zdravou ruku, abych se dotkla jeho tváře a snažím si tenhle dotyk zapamatovat. Jak mi řekla Gabča, jejich úkol už skončil, když mě udrželi na životě a můj skončí dneska, takže je tu nic nedrží..vrátí se domů, zpátky domů a víckrát se už neuvidíme..už nikdy víc..všechno po čase zmizí, alespoň takhle to řekla, ale já vím, že to, co cítím já, nezmizí nikdy..ani kdybych se moc snažila..
„Kdy odjíždíte?“ zeptám se šeptem.
„Hned po soudu jen co řeknou rozsudek.“ zašeptá a skloní hlavu. Povzdychnu si. Co jsem si myslela? Že tu zůstanou déle? Vždyť už svůj úkol splnili, vrátí mě otci a odjedou zpátky domů..daleko ode mě..měla bych to chápat, ale proč to nechápu?! Proč jen!?
„Díky, že jsi tu semnou zůstal alespoň těch pár hodin a děkuju za ten krásnej měsíc, když jsi mi byl nablízku“ řeknu šeptem.
„Ty víš, že nechci odjet, ale musím to udělat. V Londýně mám rodinu, přátelé, školu musím se tam vrátit, kdyby tohle všechno nebylo, zůstal bych s tebou navždy“ zašeptá a podívá se mi do očí.
„Tohle já vím. Vrátíš se domů a já zůstanu tady. Tak jak to má být Dome“ řeknu statečně, ale cítím jak se mi chce řvát pravý opak..ať tu zůstane, na všechny se vykašle a zůstane semnou tady..nebo já pojedu za ním a zůstanu s ním v Londýně..ale nemůžu..
„Čekal jsem scény, abych pravdu řekl“ zasměje se.
„Už jsem se smířila s tím, co bude až tohle všechno skončí a navíc, možná je to těmi prášky, které do mě tvoje máma narvala“ usměju se. Podívá se na mou ruku, kterou mám podél těla a jemně mi ji vezme do své.
„Bolí to moc?“zašeptá a pohladí mě po ni.
„Ne, nic necítím.“zakroutím hlavou a podívám se na jeho podpis. NAVŽDY TVŮJ DOMINIK a pod ním ještě MILUJU TĚ a srdíčko. I když to musel psát na sádru, podpis i srdce se mu vyvedlo.
„Tohle si skovám navždy“ prozradím mu a zdravou rukou pohladím celé jeho dílo. Jen se usměje a stiskne mou ruku na nápisu.
„Miluju tě“ zašeptá .
„Já tebe taky“ pak jen vidím, jak se ke mně naklání a cítím jeho rty na svých. Náš poslední polibek, uvědomím si. Zdravou rukou ho k sobě přitáhnu víc, zatím co on mě chytí kolem pasu a druhou rukou mi zajede pod košili. Mé zlomené ruky si nevšímá a nechá ji být, spíš se snaží, aby mi na ni nesáhl a neublížil mi tak ještě víc..
„Dome, Patri...“ozve se ode dveří Barbařin pobavení hlásek. Hned Dominika přistiženě pustím a couvnu od něj, ale jak je vidět, Barbaře tohle nevadí. Usmívá se. „už je čas. Měli bychom jet“
„Dobře“souhlasím hned s nádechem. Popadnu své sako, které mám přehozené přes postel a podívám se na Dominika, který stojí kousek dál.
„Budeš tam semnou?“
„Až do konce“slíbí mi. Pak jen přikývnu a chytím se ho zdravou rukou, kterou mi hned stiskne, aby mi dodal odvahu. Tu teď budu potřebovat...po delší době všichni uvidím..tátu, kamarádky, které jak mi prozradila Gabča, tam budou taky a nakonec v posledním případě i Romana
Když jsem procházela kolem Barbary, s Dominikem ruku v ruce, přidala se k nám a opatrně mě chytla za ruku v sádře. Chytila mě nad ní, což ani nebolelo, možná to bylo práškama, kdo ví a takhle se vydáme dolů před hotel, kde na nás čeká Karel s Gabčou, aby nás odvezli.
„Dobrý?“zajímá se hned Gabča jen co mě uvidí. Asi musím vypadat hrozně když se ptá, pomyslím si. Jen pokrčím rameny a nastoupím do auta společně se všemi.
„Patri, všichni budou slyšet tvůj příběh co se stalo na té benzínce, řekni ho prostě podle toho jak se to stalo ano? Pravdu nic víc..když se tě na něco bude někdo ptát, odpovídej jen podle pravdy, to budeš muset..nevšímej si svých bratranců, nevšímej si nikoho. Možná ti pomůže, když se zaměříš na nějaký bod a budeš se dívat na něj celou tu dobu, když budeš mluvit. Někdy to pomáhá. Budou se tě snažit rozhodit, ale nedej se. Teď všechno záleží jen na tobě ano? Budou tam příbuzní těch, co byli zavražděni taky, budou plakat, ale nenech se rozhodit..buď statečná..dělej, jako by tam nebyli nebo si mysli, že tam není nikdo kromě tebe a že to říkám třeba zase mě..jako když jsi mi to říkala poprvé vzpomínáš?“ zeptá se otočí se na mě.
„Jo vzpomínám. Gaby, budou se mě ptát i na včerejšek?“ zajímám se.
„Ano to určitě budou, ale neboj kdyby něco, máme to nahrané díky tomu, jak jsi volala Karlovi, což byl opravdu výborný nápad“pochválí mě hned, jak si na to vzpomene.
„Díky“ zašeptám a podívám se ven. „kde se tu vzalo tolik lidí?“ panebože kolik jich tu je? Tolik lidí s foťáky a mikrofony!! počkat...nejsou tu kvůli mně, doufám!? Co to má znamenat? Proč přišli?
„No...jsou tu kvůli soudu“ řekne mi Gabča a Karel hned zpomalí, aby do někoho z nich nenarazil, což by mi jako vůbec nevadilo..
„I kvůli mně?“zeptám se a Gabča tak trochu přikývne. „bezva, fakt bezva“ syknu. Pak se najednou ocitneme před budovou soudu a Karel zastaví úplně. Najednou se zase objeví ten strach, který zmizel..teď je zase tu, znovu..co mám dělat?! Odpovídat na otázky asi ne, ale co? Proběhnout rychle dovnitř? Vždyť to nejde, kolik jich tu je a kolik stojí i u vchodu!!
„Gaby...“zašeptám než stačí otevřít dveře a než ji zaslepí foťáky a blbý novináři, kteří budou chtít vidět toho, koho dovezli.
„Počkej dokud nevystoupíme“ poručí mi a pak všichni vystoupí. Škoda, že je tu jen jeden vchod, kdyby byli dva, mohla jsem si tohle ušetřit, pomyslím si. Pak se otevřeli zadní dveře a dovnitř se natáhla Karlova velká ruka.
„Vezmu tě do náruče, obličej si hned zkovej, aby tě neviděli. Neboj budu opatrnej“ slíbí mi.
„Barbara a Dominik..“zašeptám a opatrně se přisunu k němu.
„Už šli dovnitř“ prozradí mi. Pak mě opatrně vezme do náruče a já si hned položím hlavu na jeho rameno tak, aby mě nikdo neviděl. Gabča mi hlavu ještě rychle skryje mým sakem a zabouchne dveře od auta. Proč vlastně všechno tohle musí být? Vždyť mě už spousta lidí viděla včera po té události na hřbitově, tak je jedno jestli mě uvidí i teď..
„Vydrž už jsme skoro tam“ slyším šeptat Karla a nevšímám si teď dotěrných otázek a ani drcání. Snažím se to vydržet, ale hned se mi uleví, jakmile se ocitnu ve vnitř, kam novináři a tihle všichni nemůžou.
„Dobrý?“zajímá se Gabča, když mě Karel opatrně položí nohama zpátky na zem a sundají mi sako z hlavy.
„Připadám si jako ve filmu“ zasměju se pobaveně a jim se taky na tváři objeví úsměv.
„Proč vůbec tohle všechno? Vždyť mě viděli včera tak roč mě skrýváte?“ zeptám se na své otázky, které jsem kladla sama sobě.
„Víš...my jsme tak včera roznesli že jsi mrtvá, že jsi podlehla zraněním v nemocnici.“řekne pomalu a ticho Gabča.
„Před kým jste mě zabili? Před mou tetou? Aby si myslela že jsem mrtvá a měla jistotu, že ji pustí syny?“ zajímám se.
„Nějak tak.“přikývne Karel.
„Dobrej plán. Takže všichni teď budou překvapení, když tam přijdu živá a zdravá že? Tedy až na tu ruku“
„Nějak tak“ přikývne znovu Karel.
„Fajn.“ řeknu jen.
„Měli bychom jít už nahoru. Všichni budou v síni, takže teď tě nikdo neuvidí“ řekne Gabča s pohledem na hodiny. Je přesně 9 hodin a 10 minut. Jen přikývnu a v tu chvíli mě pevně chytí někdo za ruku. Dominik. Podívám se na něj s obavou v očích a když se usměje, začnu věřit, že to přece jen dobře skončí. Pomalu se vydáme nahoru, protože stále nemáme jistotu jestli tam někdo není a když jsme u dveří, které vedou do sálu, kde se celý soud koná, najednou se mi udělá zle.
„Jsi bledá není ti něco?“ zeptá se starostlivě Barbara.
„Mám strach“ zašeptám popravdě.
„To zvládneš. Nevšímej si nikoho, žádných pohledů, najdi si to místo toho osobu a všechno vykládej ji.“ přiskočí hned Gabča.
„Budete tam semnou?“otočím se tentokrát na Barbaru a Dominika.
„Jistě zlatíčko, až do konce“ přikývne Barbara a pořádně mě obejme.
„Budu tam taky“ slíbí mi Dominik.
„Mám vás ráda, opravdu moc“ řeknu. Pak se mi náhle rozklepou kolena, když uslyším přes dveře něčí hlas.
„Máme tu poslední svědkyni, která všechno viděla a je odhodlána svědčit“ říká někdo. Rozklepu se a zblednu ještě víc.
„Přiveďte ji“ slyším jiný.
„Klid, buď klidná“ šeptá mi do ucha Gabča. Chvilku trvá, ale pak se najednou otevřou dveře a já na sobě cítím všech pohledy. Je mi na omdlení.
„Běž“ popostrčí mě dovnitř Gabča. Udělám nejistý krok dopředu, ucítím jak mě Dominik pevně stisk ruku a Barbara mě chytila kolem pasu. Stále je mi na omdlení, že mám pocit, že snad ani nedojdu dopředu.