Intermezzo - 20.díl

Anotace: Noc, kdy vyšla nová hvězda...

Jimmy Hawkins dost nervózně zašramotil klíčem v zámku u hlavních vchodových dveří. Nešlo to, zevnitř byl zřejmě ještě jeden. Rychle oběhl dům a snažil se dostat dovnitř přes garáž.
Nick mu celé dopoledne nebral telefon, co se vrátili z Baltimore, nebyla s ním kloudná řeč, chodil jako tělo bez duše. Ještě aby tak provedl nějakou hloupost.
Našel ho v jeho pokoji, seděl u stolu, hlavu položenou na zkřížených rukou a vedle něj se válela jedna prázdná láhev od whisky, druhá byla ještě do půlky plná, ale po kokainu naštěstí nebyla nikde žádná stopa.
Otevřel okno dokořán a silně s ním zacloumal. Zvedl pomalu rozcuchanou hlavu, ale sotva ji udržel. Zadíval se na něj nepřítomným pohledem, byl úplně opilý. Položil se znovu na stůl a polohlasně si pro sebe něco drmolil.
...„A tak Orfeus svým zpěvem obměkčil i boha podsvětí Háda, a ten mu dovolil odvést si svou Euridiku živou zpátky na zem. Nesměl se ale za ní ohlédnout. Neposlechl však, a s hrůzou sledoval, jak jeho milovaná umírá podruhé. Marné byly všechny jeho další prosby….“

Kysele se usmál a natáhl se pro druhou láhev, Jimmy mu ji však zlostně vytrhl z ruky.
„Sakra Nicku, co to meleš? Zbláznil ses? Co je to s tebou, říkal jsi, že to zvládneš! Koukni se na sebe, jak vypadáš! Celý dopoledne se na tebe nemůžu dovolat!“
„Nech mně být a jdi pryč…je mi hrozně zle…jsem dočista mrtvý…“ zamumlal.
„A co tím docílíš, že se přiotrávíš alkoholem? Myslíš, že ji tím zachráníš? Doktorka Mia by z tebe neměla příliš velkou radost. Kam se podělo tvé sebeovládání? Tak se zvedej, padej do ledový sprchy a já jdu vařit silný kafe. Promiň, ale dost mi o tebe jde, jsi jako můj brácha!“
Nick se s hlasitým škytnutím zvedl a vrávoravě se vydal směrem ke koupelně.
„A udělej to nejsilnější, co umíš!…“ zavolal ještě na Jimmyho a za chvíli po jeho štíhlém opáleném těle stékaly příjemně chladivé proudy vody. Za deset minut se trochu vzpamatoval. Po chvíli už seděl v kuchyni, usrkával kávu a měl pocit, že se mu hlava rozskočí do všech světových stran. Dost ho mrzelo, že to nezvládl, ale příliš jej to vzalo, vše na něj dolehlo teprve dnes. Jimmy se tvářil docela naštvaně, ani se mu vlastně nedivil.
Nepříjemné ticho narušil zvuk Nickova mobilu, právě mu přišla zpráva. Trhnul sebou a nevrle se na něj zadíval. Poškrábal se na dvoudenním strništi, které si ještě nestačil oholit, začaly mu drkotat zuby a ještě více se zachumlal do deky.
„Já to nechci číst. Nechci nic slyšet, ani nic vědět. Podívej se tam sám.“syknul umíněně.
„Jseš prostě cvok…“ zavrčel Jimmy. Po přečtení zprávy se mu rozzářily oči.
„Myslím, že tohle bys ale číst měl, kamaráde.“ A podal mu se širokým úsměvem mobil.
Nick se snažil ze všech sil zaostřit na displej.
„JSEM STASTNA, MA DCERA SE PROBRALA, CHCE VAS VIDET. ZITRA V POLEDNE VAS CEKAM PRED NEMOCNICI. MELANIE“
Četl to ještě dvakrát, než tomu konečně uvěřil. Pak se mu roztřásly ruce.
„To snad není možný! Na to se musíme napít!“ vykřikl Nick radostně. Jimmy po něm blesknul pohledem.
„To určitě, jen přes mou mrtvolu, chlape, opovaž se…pro dnešek už ti to stačilo. Panáka si dám, ale sám, protože jsi mně dneska pěkně naštval. Jdi si raději lehnout, ať jsi zítra fit. Budeš to potřebovat, jak tě znám, svoji dávku létání sis už letos vyčerpal, takže ať dobře dojedeš.“
„Vždyť už jdu…“ zabručel Nick a odplížil se do postele. Za půl hodiny už spokojeně oddychoval jako kojenec.

Druhého dne vystoupil před nemocnicí ze svého vozu a zaregistroval několik dívek, které se k němu ihned rozběhly. Nějak se asi rozkřiklo, že tady za někým chodí. Zprávy tohoto druhu se šíří opravdu rychle. Za chvíli ještě bude potřebovat bodyguarda. Pobaveně se usmál, když pomyslel na to, že by se na to Jimmy skvěle hodil. V poslední době je pěkně ostrý a nevrlý, zkusí mu žertem navrhnout, jestli nechce vyměnit kytaru za černé kvádro a osmatřicítku. Spěšně rozdal pár podpisů a zamířil k Melanii, která na něj již netrpělivě čekala na schodech.
„Dobrý den, nemohl jsem tomu uvěřit! Co se stalo? Jak je to možné?“zeptal se jí s úsměvem.
„Opravdu nevím, také mne to překvapilo, ani Henry si to nedovedl vysvětlit, pro něj to vypadalo naprosto beznadějně.“ Jen zářila a shovívavě pohlédla na štěstím se rozplývající dívky, které stále postávaly na chodníku v naději, že se Nick na ně ještě ohlédne.
„Pojďte, už na nás čeká.“řekla nedočkavě.
Za pár minut vstoupili do pokoje. Na chvíli ustrnul, přístroje a její obvázaná hlava na něj zapůsobily dost depresívně. Snad to zavinila jeho vlastní zkušenost. Přistoupil tiše k posteli.
Měla zavřené oči, její víčka mu připomínala dva křehké maličké okvětní plátky bílé růže.
Zachvěly se a pomaličku oči otevřela. Udiveně se do nich zahleděl, byly stejné, ale přesto nějak jiné, mnohem zářivější. Skoro jako…ale to je nesmysl. Jak jej to jen mohlo napadnout.
„Ahoj, jsem moc ráda, že jsi přišel. Omlouvám se, žes na mne tenkrát čekal zbytečně, ale jak vidíš, měla jsem zrovna něco důležitého na práci.“ Zažertovala a sáhla si na hlavu.
„Vypadám určitě hrozně, viď?“ dodala rozpačitě.
Usmál se a přisedl si k ní na lůžko. Nemohl se na ni vynadívat, opravdu byla dnes nějak jiná, i ten hlas…
„Vůbec ne, vypadáš skvěle. Jak je ti? Ani si nedovedeš představit, jak hodně jsem se o tebe bál, lásko…miluji tě, strašně moc…“ řekl šeptem.
Pak vzal její drobné ruce do svých a přitiskl ke rtům, kdyby to šlo, zulíbal by ji celou.
Najednou mu pohled zabloudil k jejímu prsteníčku. Překvapeně zíral na zlatý prstýnek s jantarovým očkem ve tvaru maličké slzy.
„O…Odkud ho máš?“ hlesnul a rozrušeně zamrkal.
Tajemně se na něj usmála a pak si zamyšleně chvíli prohlížela svou ruku.
„Dostala jsem jej, včera v noci…je to naše rodinná památka… Nicku?“
„Ano lásko?“zašeptal, nemohl od ní odtrhnout oči, dnes obzvláště byla ta podoba fascinující.
„Znáš Intermezzo?“…
Ztěžka polknul, nechápal, odkud je zná ona a kam svou otázkou vlastně míří.
„Znám, a moc dobře.“odpověděl váhavě. V těch nádherných oříškových očích se skrývalo nějaké tajemství, byl z toho trochu nervózní.
„A naučíš mně ho hrát? Je strašně krásné. Chtěla bych to umět, od včerejška mi pořád zní v hlavě. Ale nejdříve mi ho, až se vrátím domů, zahraješ sám…“
„Už aby to bylo, nemůžu se dočkat!“ odpověděl a něžně ji políbil, navzdory všemu její rty stále chutnaly po zralých třešních.
„A mami, na uvítanou mi kup čokoládový dort, mám na něj hroznou chuť.“
„To víš, že ano, drahoušku, ten nejlepší a největší, co seženu.“
Nick zmateně pohlédl na Melanii…ale ten přece měla ráda i …dnes opravdu nevycházel z údivu.
Usmála se, pokývla hlavou a spiklenecky na něj mrkla.
Nebylo si třeba vůbec nic vysvětlovat, oba pochopili, co se vlastně stalo.
Té zázračné noci Nella zřejmě splnila svůj poslední slib, čekala pouze na svou šanci.
A na nebi vyšla nová hvězda…