Střípky snů 11

Anotace: pokračování života v nemocnici. Není to tak šedivé jak to vypadá.

Když se konečně vypachtim z koupelny jsem rada že dejchám. Žebra mě bolí a všechny ostatní boláky pod teplou vodou začínají pracovat na plno. Potom přijde o něco méně příjemná práce a to strhávání pinzetou strupů. Co vám budu vyprávět bolelo to a lechtalo to jako čert. No prostě hnus.Vůbec těm sestrám tu práci nezávidím. Když se vrátím do své postele je krásně čistě povlečena. Konečně si trochu připadám jako člověk. Ačkoliv tvář mám stále ošklivou. Pořád se koumám v zrcadle a řekla bych že se to celkem dobře hojí. Kolem oběda už samou nudou nevím co bych dělala. Už vidím zpátky pěkně zřetelně a už naplno vnímám. Dnům kdy jsem jen spala asi odzvonilo pomyslím si. V hloubi duše pořád netrpělivě čekám a vyhlížim dva lidi. Buď mou zdravotní sestřičku a nebo toho policistu. Ikdyž, když se nad tím zamyslím. Kdyby to viděla maminka. Tuhle větu si říkám velice často. Jistě by mi řekla, že mi rychle otrnulo. Proto se radši zachumlám do peřin a jsem ráda že mi do hlavy nikdo nevidí. K večeru se konečně přiřítí sestřička. Stěžuje si jak bylo všude kupa práce a tak. Dá mi tušku na oči, řasenku a nějaké stíny stím že musí mazat domů. Ani nestihnu poděkovat a prásknou dveře. Stejně dost dobře nechápu na co si mě tu ještě nechávaj. No ikdyž, fakt je ten, že si nemůžu pořádně ani sednout natož jít domu. Večer jsem vzhůru do devíti a on stále nikde. Třeba přišel po návštěvách a něchtějí ho ke mě pustit. Nebo se mu třeba stalo něco doma. V hlavě za něj vymýšlím tisíce přijatelných omluv pro mě. Musím taky zmínit že ten krátký úryvek z přehrávače už znám málem z paměti. O půl desáty vydechnu a chystám se jít spát když vejde sestra.
,,Dobrý večer, tak slyšela jsem že už se lepšíme?” Podívá se ne mě postarší žena.
,,Asi jo, teda aspoň myslim.” Odkývu ji.
,,Ještě tyden a budeš zdrava jako rybka.” Usmějě se na mě a jde mi zatáhnout závěsy a zavřít ventilačku.
,,Nestavoval se tu dnes někdo?” Optám se opatrně.
,,Jako kdo?” Vyhrkne a otočí se.
,,Nevim-někdo.” Vypadne ze mě.
,,Ne dnes tu nikdo nebyl.” Řekne a pak se dlouze zamyslí.
,,Stýská se ti viď.” Usměje se a když odchází naposledy se na mě podívá a mrkne. Zase dlouze civím do stropu a každou minutu se dívám na telefon. Je to zvláštní dřív bych asi zalarmovala všechny kámoše ať se přijdou podivat a dnes? Nic. Ani nevím proč. Možná kvůli všem těm jizvám. Ta moje ruka a obličej. To je hnus se na to podívat, ale už si začínám zvykat. Vlastně ve finále vám stejně nic jiného nezbude. Každý strup a zahojení milimetru je pro mě malej zázrak. Rány už se jakštakš stahují. Do očí se mi nahrnou slzy neboť si uvědomím. Určitě už nepřijde. Jeden přehravač za par korun ho jistě nevytrhne. Udělal to jen z lítosti. Přes slzy zavřu oči a pokouším se usnout. Vůbec to nejde. Mám vyčitky svědomí. Prostě furt jen brečim a nedělám nic jiného. Proč mi nejde myslet na nic pořádného. Vlastně se zase tak nic nestalo. Prostě mě porazilo auto. Denně je na světě tolik lidí kolik srazí auto. Teda jestli brečí jako já tak by ztěch slz byl minimálně Bajkal. Tak mě napadá jak asi vypadá řidič co mě sejmul. No a jestli to půjde k soudu to bude něco. Nesnáším takové situace. Nebo jakékoliv zbytečné problémy. Ale to je zatím daleko.
Ráno je v nemocnici frmol. Vzbudim se až v 9 a koukám jako vyvoraná myš. Nikdo mě nevzbudil. Dneska je prvni den bez injekce na tišení bolesti. Po devátý mi sestra přinese teploměr. Teplotu už taky nemám. Pokusím se dobelhat na záchod a poprvé si taky vyčistit zuby. Čelist stále bolí ale bez čištění zubů nevydržím. Nad umývadlem se dobu kroutím než se uvedu do nějaké slušné polohy navíc ta zlomená noha. Hrůza. Manipulovat se stím nedá. Když si čistím zuby vtrhne do pokoje sestra.
,,Přestaň.” Řekne.
,,Co tě to napadlo.” Vyjede na mě jakoby čištění zubů byl minimálně stejnej hřich jako já nevim co.
,,No chtěla jsem....” Pokusím se.
,,Chceš aby ti to znovu popraskalo a mokvalo?Seženu ti ustní vodu ale musíš opatrně na tu tvář.” Chytí mě za rameno a pomáhá mi k posteli. Do postele si poslušně vlezu a vytáhnu zrcátko z nočního stolku. Když se trochu namaluju a učešu je dvanáct. Stím rozdrbaným předloktím a švem nic moc. Navíc po kapačce mám ruku stále dřevěnou jak jsem ji měla nataženou. Namalovaná se furt převaluju v posteli a čekám. Co kdyby náhodou přišel. Ve tři hodiny mě přijdou zase zkontrolovat. Nikde nikdo a mě už ztoho pomalu začíná hrabat. Pořád bejt jen v posteli a vlastně nic jiného mi aani dělat pořádně nejde. O půl čtvrté někdo tiše zaklepe na dveře a pomalu otvírá. Tajím dech a málem ve mě začne pulzovat štěstí, kdybych nespatřila cizí tvář nějakého muže.
,,Dobrý den, jdu zkontrolovat zásuvky.” Ujistí mě a vklouzne nesměle za dveře i s brašnou. I s taškou si vleze do kouta a já bych se nejraději začala vztekat. Po tomhle už uplně přestanu doufat že přijde. Instalatér si přidřepne naproti a něco šteluje. Poznávám že ze zásuvky vytahuje dětskou pojistku a v něčem se jde šťourat. Vypadá celkem dobře. Šmíruju jak se dá. Bude mu hádám do třiceti víc ne. Hlavu vystrkuju z postele jak žirafa. Sice to není ten, kterého jsem čekala ale aspoň něco. Když mu zkoumám na ruce náramek a prstýnek zrovna se otočí. Hezky se na mě usměje.
,,Co je chceš mi pomoct?” Ušklíbne se mile. Když si všimne mého načuhování.
,,No myslim že ne. Už takhle jsem dost potlučená.” Mrknu na něj.
,, A smím se zeptat?” Usměje se a k brašně si přesedne tak aby na mě viděl.
,,Jo jasný.” Pohodím směrem k němu hlavou.
,,Kdeses takhle zřídila?” Usměje se.
,,No kamion zkoušel jak cyklista lepí k silnici.” Udělám si legraci.
,,A lepí?” Vyprskne smíchy.
,,Moc ne jak vidíš.” Vyprsknu a ten chlap mě evidentně baví. Má hezké velké oči a plné rty. Jn je takovej hubenější.
,,To víš stejná váhová kategorie.” Usměju se.
,,Jako ty a kamion jo?” Vykulí oči a potom se usměje a zakroutí hlavou.
,,kolik vážíš že se řadíš do té tvé kategorie?” Zvážní.
,,Teďka asi sto kilo.” Vyprsknu a náznakem se pokusím zvednout sádru z postele.
,,Teda na to že tě žvejknul kamion máš docela dost humoru.” Božsky se na mě usměje.
,,No taky na to koukám.”
,,No máš pravdu vždyť se vlastně můžu kouknout sám.” Usměje se a oprskle jde k mé posteli.
,,Jako na co?” Vytáhnu nechápavě obočí. Když jde ke mě peřinu na sebe co nejvíc připlácnu. On jen vezme papíry ze stolu a koukne na ně.
,,Ts.” Trhnu sebou.
,,No vidiš to neni tak hrozný.” Usměje se na mě.
,,Fakt?” Nakloním se do papíru protože si nejsem vědomá toho že by mě vážili. Tak by mě zajmal jejich odhad. To co udělá mě dostane. Když vystrčím hlavu abych se mu podívala do papírů plácne mě snima lehce po hlavě. Nebolí to sotva mi to přetře vlasy.
,,Hele nech už mě konečně pracovat.” Zazubí se na mě.
,,Děláš jak kdybych ti seděla na te zásuvce.” Mrknu na něj a on jen s usměvem zakroutí hlavou. Potom už se dál nebavíme. Já se s blaženým usměvem divám do stropu a on tam něco šťourá. Potom si naleju pití do hrnečku a brčkem se to snažím vypít. Když to dodělá řekne jen.
,,Brzy se uzdrav a ať si pořád stejně veselá.” Usměje se tak že mě to zahřeje.
,,Ahoj a děkuju.” Řeknu vážně.
,,Za co?” Ušklíbne se kysele a oba že víme že mluvíme o naši konverzaci.
,,Za zásuvku přeci.” Uculim se a on azvře dveře. Tak vážení tohle byla první hodina kdy jsem si na svého policajta ani nevzpomněla. No prosim už jsem si ho i přivlastnila. Ne nadarmo mi mamka řiká že jsem komediant. Scénu u zásuvky si přehrávám snad stokrát. Necítím žádný extra flirt nebo něco. Je to prostě jiné než s tamtím. Tohle bylo lehké nezávazné bez nervozity prostě v pohodě a je mi ztoho fajn. Ten se mě třeba vůbec nelekl toho jak vypadám a nijak extra mu to nevadilo. Potom se hodiny vlečou a aču si pořád opakuji abych na ně nekoukala stejně se dívám a v podvědomí stále čekám. Když už ručička je skoro u devítky ani nedoufám. Počkám ještě až se docourá ke celé. Když už ta mrcha líná doleze na celou otočím se na bok a chystám se usnout.