Střípky snů 12

Anotace: pokračování přemýšlím jak to upravím dál.Jestli podle pravdy která je krutá nebo tomu domyslim pěkný konec. Ikdyž ten je ještě daleko...děkuji za rady a tipy

Skoro usínám když ucítím světlo. Někdo otvírá dveře z chodby. Uzký pruh světla pronikne do pokoje. Jindy bych se asi otočila ale to bude určitě zdravotni sestra. Bez tak jde dolít čaj tak radši dělám jakože spím.
,,Spíš?” Ozve se tichý mužský hlas. Panebože ten hlas přeci znám. Srdce se mi rozbuší a ja se chci vehementně otočit. Chvíli si mnu oči jestli se mi to nezdá.
,,Můžu dál? Promiň dřív jsem nemohl.” Omluví se a proklouzne dovnitř.
,,Jasně pojď.” Snažím se v hlase zamaskovat jak nervozit a zároveň ten pocit štěstí co mě polévá od hlavy až k patě.
,,Jsem byl v práci a měl jsem ještě nějaký lítání víš.” Usměje se na mě a přináší i židli k mé posteli.
,,Jo jo a jaktože tě sem pustili takhle pozdě?” Snažím se usalašit nějak lip v posteli abych na něj viděla a při tom si rovná vlasy.
,,No hold je tu na noc jedna hodná zdravotní sestra.” Uculí se na mě.
,,Jo ták.” Dovtípím se a hned se mi před očima oběví scéna jak ji vždycky do krásného obličeje spadne pramínek jejích dlouhých vlasů. Teprve teď si ho mohu ještě líp prohlédnout ikdyž pokoj osvětlují jen pouliční lampy. Má na sobě kalhoty a košili z práce. V modré košili vyniká jeho opálení na rukou.
,,A co už je ti líp?” Optá se aby řeč nestála protože atmosféra by se dala krájet a ještě bych řekla přituhuje.
,,No je to lepší a co ty jsi dneska dělal?” Napadne mě.
,,Myslel jsem na tebe.” Ztiší svuj hlas.
,,Jakto?” Usměju se a chci se podivat do jeho očí. Jakoby zmateně nervozně začne těkat po místnosti.
,,Nevim.” Usměje se aby zlehčil situaci.
,,Počkej jak nevíš?” rypnu si do něj.
,,Vím ale neřeknu.” Zazubí se na mě. Je přímo božskej. Kdyby neexistovala morálka a takový to slušný chování a věděla jsem že chce tak po něm hned skočim a budu ho hladit.
,,Ts.” Urazim se na oko. Potom zašátrám v šuplíku a vytáhnu přehrávač.
,,Na dík.” Podám mu ho a tajemně se usměju.
,,Nemáš zač.Obměním obsah a přinesu.” Usměje se. Tolik mě láká chytit ho jen za ruku. Škoda že nesedí blíž. Ikdyž dokázala bych to. Jen těžko uvědomím si.
,,To nemusíš.” Mrknu na něj.
,,Myslel jsem ty písničky ne ty kecy.” Pohodí hlavou a opře si lokty o kolena.
,,Třeba mě ty řeči zajmali víc než ty pisničky.” Zvážním. Chvilku mlčíme když přijde sestra. Dveře se skoro rozletí.
,,Konec návštěvy je mi líto. Na oddělení přivezli novou bouračku.Letí sem ze zdola primář.Tak šup.” Skoro to ze sebe vychrlí. Tolik bych si chtěla říct o číslo ale nejde to. Nevím. Bojím se že by mi ho nedal nebo by mi řekl že to nemá smysl. Po Robovi už nemám odvahu na nic.
,,Měj se pěkně.Zítra přijdu slibuju.” Řekne a já v srdíčku plesám radostí.
,,Tak jo pa.” Mávnu mu a schoulím se zpátky do peřiny. Pocity mám rozporuplné. Tolik bych se ho chtěla dotýkat. Tolik mě těší jeho usměv. Jeho sametový mužný hlas který, mluví tlumeně bych vydržela poslouchat hodiny. Po chvilce slyším jak na chodbě zavládne trochu panika. Slyším kroky tam a zpátky. Chodbou se prohání doktoři a mě je strašně krásně. S příjemným pocitem ale i zklamáním sama ze sebe usínám. Ráno se probudím a naproti sve posteli uvidím další postavu. Zdá se mi to nebo ne. Opravdu někdo tam je. Trochu jako přistižena v myšlenkách se polekám a bojím se udělat jakýkoliv pohyb abych na sebe neupozornila. Leží tam holka. Má kratší špinavé blond vlasy. Spí. Vedle sebe kapačku a je totálně zřízená. Obličej má podobný mému. Velkou jizvu přes čelo. Pod okem velkou modrožlutou modřinu. Kapačka pravidelně přede a ja se nakonec přeci jen zvednu na lokti. Když se nakloním pro telefon, vyklouzne mi z ruky a hlasitě dopadne na zem. Sakra ulevím si. Z postele se snažím potichu vyhrabat ale jak zjišťuji tak slečnu nevzbudí ani kdyby kolem ní stříleli. Já se vlastně nedivím. Vždyť první dny co jsem tu byla jsem nedělala nic jiného. Dneska už se musím namalovat a znovu pěkně upravit. Dívám se do stropu a přemítám si jak si namaluju oči. Potom si zkouším představit jeho pohled až mě uvidí trošku jinak. Jak se oběví v jeho očích ty malé zastřené jiskřičky a lehounce se na mě usměje a na sametové tváři se mu oběví dvě malé vrásky. Z přemýšlení mě vytrhne až sestra.
,,Dobré ráno.” Pozdraví sestra neutrálně.
,,Dobré.” Sestra dojde až k posteli té dívky. Sáhne ji na čelo a potom odejde. Nedovře dveře a po chvilce se vrátí. Odhrne dívce kousek peřiny a andílka a potom ji pichne injekci.
,,Co ty zvládneš to bez?” Otočí se na mě.
,,Jo zkusim to.” Ujistím ji.
,,Až bude čas pujdem zase sundavat a čistit strupy a okolo to namažem ať to tolik nesvědí.” Pokusí se o usměv a odejde. V pokoji jen odkapává kapačka a já bych zpátky chtěla myslet na jednu a tu samou osobu. Bohužel to nejde. Divný pocit z odpoledne z čištění těch boláků mě dohání k šílenství.Určitě to bude zase bolet. No ale vypadá to líp. A až to sroste tak tam nebudu mít hrbolky. V poledne přijde mamka.
,,Ahooj.” Řekne nadšeně a o poznání ztiší hlas. Na sobě má květovanou barevnou halenku. Tu mám na ní moc ráda. Přitáhne si tiše židli. Židli na které sedává moje láska.
,,Čau.” Odvětím s usměvem.
,,No vida už vypadáš o něco líp.” Usměje se na mě a zaloví v tašce.
,,Jo je to lepší a co doma?” Optám se spíše aby řeč nestála.
,,No v pohodě už to tam čeká na tebe.” Usměje se až mě to trochu zahřeje. Možná mě to až dojme. Mamka nikdy nebyla takhle vřelá. Vždycky byla chladná, střízlivá a stála pevně nohama na zemi.
,,No už mě to tu moc nebaví.” Přiznám se.
,,No musíš to tu vydržet. Už brzy půjdeš domů.” Řekne a zalová v tašce. Nejdřív vytáhne banán džus a potom růžového plyšového králíka.
,,Na ten ti to tu pomůže zvládnout.” Posadí mi ho k polštáři jako to dělala když jsem byla malá. Když se semnou rozloučí jsem dojatá. Pro někoho by to mohlo být hloupé nebo divné ale rozbrečím se. Takhle se ke mě mamka nikdy nechovala. Svou náklonost bych řekla že nám vyjadřovala tím že zrovna nekřičela nebo nekybicovala. Neexistuje u nas nějaké pohlazení nebo slova jako mám tě ráda. Nikdy jsem ji to neřekla a ani ona mě. Slzy mi tiše tečou po tváři a já i přes ten zjizvenej xicht začínám být šťastná. Hodina H se přiblížila. Tentokrát už se nějak do kolečkového křesla pokroutím a starší sestra mě veze na ošetřovnu.
,,Tak se na vás podíváme.” Usměje se na mě ten připlešlej doktůrek. Když bere do rukou všechny ty nástroje řaděj zavřu oči. Zbytek popisovat nebudu. Šíleně to pálí a pak mokvá a stahuje se to.
,,Nebojte dneska už to bylo naposled.Ještě dva tři dny a dostanete chodící sádru.” Na všechno jen přikývnu a pod nějakým čistícím nesmyslem mi pusa natýká snad dvakrát tolik. Divně to štípe zároveň mrazí prostě děs. Když se vrátím do postele můžu se převlíknout do čisté noční košile. Mamka mi přinesla na přání takovou růžovozelenou se žirafou na kapse. Než si vlezu do postele vlasy rozčešu. Pomalu začnu s malováním očí. Na konec udělám jen linky abych nějak upozornila na ty zapadlé oči. Potom řasy protáhnu řasenkou a vše pečlivě uklidím do šuplíku. Dívám se do stropu a čekám. Kolem čtvrté odpoledne uslyším nějaký pohyb. Trochu sebou trhnu v naději že je to on. Ne, kdepák. To se jen moje spolubydlící pootočila. Čekám do šesti než se konečně otevřou dveře.
,,Ahoj.” Řekne tichounce.
,,Čau pojď dál.” Usměju se minimálně blaženě.
,,No vida to tobě to sluší.” Všimne si.
,,Pst.” Ztiším ho a ukážu na protější postel.
,,Na.” Podá mi ledabyle svůj přehrávač. Potom zatěká očima vyděšeně na růžového králíka.
,,Neměl bych radši jít?” Optá se a já nevím co tím sleduje.
,,Ne myslim v pohodě.Tu nezbudí ani tankem. Ráno mi vypadl telefon a nic.Musí bejt unavená.” Řeknu jedním dechem jen aby ruku z kliky stáhnul zpátky. Povede se. Přisedne si na židli a přisune si ji blíž než kdykoliv před tím.
,,Víš že ani nevím jak se jmenuješ?” Zašeptám a tiše polknu.
,,Roman.” Hlesne a rozpačitě uhne pohledem a já násloedně taky.
,,Mluvil jsem se sestrou prej za tři dny když budeš chtít tě pustí ven. Je tam nádherně.” Usměje se.
,,Jak ven?” Svraštím obočí.
,,No normálně dám tě na vodítko a půjdeš. “ Usměje se a já se snažím zafixovat si jeho obličej.
,,No to asi těžko.” Ušklíbnu se.
,,Nebo se tě chystá venčit někdo jinej?” Optá se.
,,To asi ne.” Ujistím ho. Všimnu si že si zase nervozně pohrává s prstama.
,,A co ty co děláš u policiie?” Usměju se a nevim na co se optat.
,,No krom toho že kolabuju a sbírám slečny jako seš ty, tak u dopraváků.” Usměje se a příjemně zlehčuje situaci.
,,Aha a co stěma slečnama pak děláš?” Čekám tajemně na odpověď.
,,Jak se kterejma hele.” Uculí se.
,,No já abych věděla co mě ještě čeká.” Zvážním.
,,To bych taky rád věděl ale dělám o policiie ne ve věštírně.” Zahraje to zase do autu.
,,Musím uznat že si se ztoho hezky vykroutil.” Uznám a v duchu tolik toužím chytit ho nebo ho jen pohladit. Jakoby to vytušil trochu se přisune blíž. Když vidím jeho plné růžové rty rozbuší se mi srdce. Potom si jednu ruku jakoby položí na postel a opře se o loket.
,,Jsem děsně unavenej.” Řekne a složí hlavu do rukou.
,,No to já už ani ne.” Plkám něco na prázdno. Při tom myslím na jedno. Jak ho pohladit nebo se ho jen letmo dotknout. Jakoby nechtíc se dotknu jeho ruky a upravím si prameny vlasů u obličeje.
,,No ale už vypadáš o poznání líp, fakt.” Prohlídne si mě z blízka a já bych se najednou nejradši odrbavala a ošívala. Jsem z něj nervozní.
,,Už půjdu ať tu neprosedím další hodinu.Jo mimochodem tvůj táta podal trestní oznámení na toho kamioňáka.” Zvážní.
,,Fakt?” Podivím se.
,,No jo chlap má doma dvě malý děti. Snad mu dají málo.”
,,Táta mi nic neřekl.” Zadumám se.
,,Ty bys ho nepodala?” Zajmá se.
,,Já, já nevím.” přiznám se zaskočena otázkou.
,,Tak o tom přemýšlej.Pa.” Řekne a zmizí za dveřma. Jsem ztoho taková celá tumpachová. Nevím co si myslet a ani co dělat. Asi se sejdu stím chlapem nejdřív. Potom se uvidí.