Až na dno (25 .kapitola)

Anotace: Poslední kapitolka! Všem děkuju za přízeň, moc si toho vážím. Budu samozřejmě velice ráda za komentíky, i kritické. A všem přeju hezký zbytek prázdnin, snad jsem vám je touhle červenou knihovnou trošku zpříjemnila :))

„Hodně štěstí.“
Vrchní sestra roztáhla ústa v úsměvu, ale výraz očí se neproměnil. Chvatně stiskla Alexovi ruku a pospíchala dál, aniž by si vůbec vzpomněla, že se s někým loučila. Nezlobil se na ni, sám opouštěl tohle místo s podobnými pocity. Byl vděčný za všechno, co tady pro něj udělali, ale už zítra bude mít problém si vzpomenout na něčí jméno.
Hodil si do klína tašku s těmi pár kousky oblečení co tu měl, a vyjel před budovu. Byl venku moc brzy, taxík ještě nedorazil. Zhluboka se nadechl. Začínala další kapitola života a vůbec netušil, o čem bude. Cítil se sám a cítil se mizerně.
Neměl ani tušení, že ho zpoza keřů v parčíku pozoruje někdo, koho dlouho vyhlížel, a koho už vyhlížet přestal. Nadine. Za celou dobu jeho pobytu v Římě se ani jednou neozvala, nenapsala, nic. „Jak bych mohla?“ říkávala. „Nedokázala bych se mu ani podívat do očí. Kvůli mně musel celou tu hrůzu prožít znovu...“. Nezajímalo ji Bartolomeovo přesvědčování, že v tomhle případě je úplně vedle. „Znali jsme se ani ne měsíc. Rychle zapomene,“ přesvědčovala jeho i sebe, i když to pak pokaždé potají obrečela. Věděla, že ona nezapomene nikdy.
Přesto si nedokázala pomoct – chtěla ho aspoň ještě jednou vidět. Když projel dveřmi, sevřelo se jí srdce. Byl pohublý, s kruhy pod očima, ale byl to on. Ale vidět ho na vozíku bolelo víc, než si kdy dokázala představit. Nepatřilo to k němu, ta rezignovanost, ani ty prázdné opěrky dole ... Tak ráda by se tam přikradla, zakryla mu oči a políbila ho ... Rozkousla si ret do krve a svezla se na lavičku. Neměla sem chodit.
Přeslechla motor přijíždějícího auta i bouchání dveří. Probral ji až hlasitý hovor, který sem dolehl od vstupního schodiště. Napřed ji ani nenapadlo, že to dětské štěbetání a veselý křik mohou nějak souviset s Alexem. Podívala se tím směrem bez většího zájmu ...
Alexovi na klíně právě seděla malá holčička a nadšeně po něm skákala. Alex ji zvedl vysoko nad hlavu a najednou vypadal přesně tak jak si ho Nadine pamatovala. Jak si ho chtěla pamatovat. Nepotřebovala žádné vysvětlení – stačila proměna Alexova obličeje a absolutní láska, s níž se na holčičku díval. Lizzy, jeho dcera, jeho malá ještěrka. Nadine se nadechla – ano, takhle to má být. Ti dva se potřebují navzájem a ona ... může jim jen ze srdce přát všechno štěstí světa.
Alex ještě pořád tiskl své nečekané překvapení k sobě – i když dalo hodně práce udržet Lízu pár vteřin v klidu. Neviděli se několik měsíců a skoro se až styděl za to, jak se mu po ní stýskalo. S ní nablízku snad časem dokáže zapomenout i na Nadine ...
Holčička mu nečekaně sklouzla z klína a v návalu radosti se rozběhla kamsi pryč. Alex se pořád ještě s úsměvem díval, jak z auta vystupuje jeho matka a nakonec i řidič. Dokázal ho pozdravit jen kývnutím hlavy, na víc se nezmohl. Bartolomeo Marghu v sepraných džínách a bílém tričku vypadal velmi civilně, uvolněně a hlavně pobaveně Alexovým němým úžasem.
„Ahoj, zlato,“ matka syna vřele políbila na obě tváře jako by se viděli včera a se svou obvyklou věcností přešla k praktickým věcem. „To nemáš víc věcí? A proč jsi na vozíku? Měla jsem za to, žes dostal nové protézy ...“.
Alexe to pobavilo. Nikdy na něj neplýtvala nemístným soucitem a on byl za to rád. „Protetik ještě něco upravuje, budou hotové pozítří. Ale už jsem nechtěl čekat tady, raději bych někam do hotelu. Nemocnic mám po krk.“
Matka se na něj s pochopením usmála a pokrčila rameny: „Fajn, tak pojďme.“ Zarazila se, když Alex zůstal na jednom místě, a když si uvědomila, jak se její syn tváří. „Nebo čekáme ještě někoho?“ zeptala se zvědavě.
Alex střelil pohledem po Bartolomeovi, ale z jeho tváře se jako obvykle nedalo vyčíst ani ň, a tak zase sklopil oči do klína. Někde uvnitř měl takový divný pocit, že jakmile odtud odejde, ztratí ten poslední drobeček naděje na to, že Nadine ještě kdy uvidí. Ale možná je to tak lepší - bez rozloučení, bez emocí.
„Ne,“ zavrtěl pomalu hlavou, „nejspíš už na nikoho nečekáme.“ Rozjel se neochotně dolů z rampy a zastavil u Bartolomea. Chvíli se díval, jak se jeho matka marně snaží chytit malou Lízu, a pak teprve promluvil: „Za tohle překvapení jsem vám moc vděčný. A jestli vás ještě můžu poprosit,“ hlas se mu na chvíli vytratil „vyřiďte Nadine, že se jí omlouvám.“
„Tak ty se jí omlouváš?“ Nadiin strýc si sundal tmavé brýle a dost nečekaně se usmál. „No, přijde mi to dost zábavné, zvlášť když uvážím, že ona se zase ničí výčitkami kvůli tobě.“ Přátelsky položil Alexovi ruku na rameno: „Řekl bych, že je opravdu načase, abyste si vy dva promluvili.“ S těmi slovy kývl bradou kamsi do zahrady, k místu, kde mezi listím prosvítala silueta dívky s nachýlenými rameny.
Alex zatajil dech a vzápětí se vší silou opřel do obručí svého vozíku. Nedostal se daleko. Lizzy mu znovu rozpustile skočila do klína a chytila se ho pevně kolem krku. I ona se zadívala do místa, které předtím naznačil Bartolomeo.
„Sedí tam holka a brečí,“ pošeptala mu do ucha. Tak jako všechny děti v jejím věku, i ji cizí smutek trápil. „Třeba bysme jí mohli dát bonbón nebo tak něco ...“.
Alex ji opatrně postavil na zem a usmál se. „Zkusím se jí zeptat, ano?“ Znovu se opatrně rozjel a zastavil až za velkým keřem.
„Má dcera si myslí, že by tě třeba rozveselil bonbón,“ řekl. Znělo to něžně, i když to vlastně vůbec neměl v úmyslu. Nemohl si pomoct, pořád cítil to co dřív. „Ty ale umíš vážně překvapit, vílo,“ dodal ještě ochraptěle, když k němu Nadine zvedla z dlaní obličej, v němž se mísily úžas a smutek.
„Chtěla jsem tě jen vidět, aspoň chvilinku, než nadobro odjedeš,“ šeptla na svou omluvu.
Alex popojel s vozíkem těsně k ní. I tak byl pořád příliš daleko. Najednou si nebyl jistý, co by měl vlastně říct. „Jak se máš?“ zeptal se nakonec, když už bylo ticho moc dlouhé. Nic lepšího ho nenapadlo.
„Dobře, děkuji.“ Nepodívala se na něj. Nicneříkající zdvořilost ji zraňovala a zkusila ji protrhnout: „Vracím se do školy. Strýc mi nabídl, že můžu bydlet u něj jak dlouho budu chtít. Pokusím se dohnat zmeškaný rok a pak se uvidí.“
„Blahopřeju.“
Nadine potáhla nosem jako malá holka. „Moc mě mrzí, co´s musel kvůli mě přestát. Je mi to tak líto.“ Sklouzla očima k prázdnu pod Alexovými koleny a roztřásla se jí brada. Bázlivě vztáhla ruku a sáhla v těch místech i na kalhoty. Ucítila jen látku, jinak nic.
Alexovi se sevřelo hrdlo. Vzal Nadine za ruku a políbil ji do dlaně: „Není to tak dávno, co mě jedna víla nabádala, že mám mít prostě radost z toho, že jsme se potkali. Tak proč nám to nechceš dovolit?“ Odhrnul Nadine vlasy z čela a čekal, až se na něj sama podívá. „Jsi jen ty a já a to co může být. Nechci být bez tebe už ani jediný den. Za normálních okolností bych teď tady před tebou padl na kolena, jenže ...“. Rozhodil rukama ke svým nohám ve výmluvném gestu.
Napjatě čekal, jestli jeho výřečnost aspoň trochu pohne s Nadiiným smutkem, a nemohl se zbavit dojmu, že věci nějak nejdou tak jak by měly.
„Bartolomeo vzkazuje, že nemáte zdržovat, protože už chce jet!“ Lizzy mezi ně skočila jako dělová koule. „Tak už pojeď, tati.“
„Dobře.“ Alex si ji zvedl na klín. „Ale napřed bych ti rád někoho představil, ano?“
Nadine se usmála a okouzleně si prohlížela holčičku před sebou. Napřáhla ruku a nadechla se, ale Lizzy ji ani nepustila ke slovu.
„Ty budeš Nadine, ne? Ahoj, já jsem Elizabeth Norma Hill a říkají mi Líza,“ vyčítavě se otočila na Alexe a dodala, „ někteří taky ještěrka.“ Neposedně se zavrtěla a bez okolků pohladila Nadine po dlouhých vlasech. „Vypadáš jak princezna. Chceš bonbón?“ Ani nečekala na odpověď a štěbetala dál. „Táta mi o tobě všechno řekl, víš. Že jsi z Korsiky a umíš vařit a že krásně tančíš a plaveš a všecko!“
Nadine zrůžověla při představě, že si ti dva o ní povídali. Pak se neudržela a pobaveně cvrnkla Lízu prstem do nosu, který ještě pořád vypadal jako knoflík. „Ty jsi ale číslo!“
Alexova dcera se vážně otočila na svého otce: „Je prima, že jo? A navíc nemá ráda Robbieho Williamse ...“ .
„Je prima,“ přisvědčil Alex měkce a pořád čekal, až se mu Nadine podívá do očí. Konečně! Konečně o něj zavadila pohledem a usmála se. Sice jen maličko, ale stačilo to, aby za tím úsměvem našel to, co potřeboval vědět. „Asi si tě necháme,“ řekl a mrkl na ni tím svým klukovským způsobem.
„Lizzy, mohla bys prosím tě hupsnout dolů?“ vyhrkla náhle Nadine hodně divným hlasem a vstala. „Potřebovala bych ... chtěla bych ...“.
Alex se snažil rozluštit výraz, který měla objevil v očích. Když pochopil, postavil chvějícíma se rukama dceru na zem. „Ještěrko, běž říct Bartolomeovi, že tam hned budeme.“
Malá Lizzy se rozběhla pryč, ale zvědavost jí nedala. Vrátila se několik kroků a vykoukla za keřem.
Právě včas, aby viděla, jak Nadine sedá Alexovi na klín, bere mu obličej do dlaní a dlouze ho líbá. Líza spolehlivým instinktem svých čtyř let pochopila, že táta je šťastný, a to bylo všechno, co potřebovala vědět.
A pak ... pak obě postavy na vozíku přikryla záplava dlouhých vlasů a bylo to jako když osud zatáhne oponu.

?