Zakázaná láska? (12 část)

Anotace: odhalení

„Adélko, copak ti je? Vypadáš hrozně!“ zhrozí se nade mnou mamka, když v pátek přijdu dolů do jídelny, abych se nasnídala společně s ostatními. Nenamáhala jsem se ani s převlékáním, neměla jsem na to dost síly, tak jsem si jen oblékla župan a neřešila to, jak vypadám. Však proč bych se měla snažit vypadat krásně, když se uvnitř cítím, jako by mi tam něco umíralo?
„Ahoj,“pozdravím jen všechny tiše a posadím se vedle Kristýnky, která mi hned podá hrníček s mým jménem. Koupil mi ho Tom, stejně jako mamce, prý že když teď budeme jedna rodina, tak musíme mít všichni hrníčky s našimi jmény. Ovšem tím naše debata skončila. Nemohla jsem ještě stále pochopit, ne pochopit, připustit si to, že Tom odjede za dva měsíce pryč a bůh ví kdy odjede.
„Vypadáš příšerně Adélko, copak ti je?“ zeptá se mě taky Karel a nakloní se ke mně, aby si mě líp prohlídl.
„Je mi dobře, jsem v pohodě jasný?!“ řeknu naštvaně a podívám se jak na Karla, tak na mamku. Oba to pak vzdají a začnou se věnovat své snídani, stejně jako dvě nejmladší děti, jen Tom si mě stále starostlivě prohlíží.
„Co je?!“vyštěknu na něj. On jen zakroutí hlavou a sklopí hlavu na svůj talíř. Proč na mě sakra všichni tak zírají? Natáhnu se pro svůj hrníček s čajem a hned ho do sebe hodím, ovšem v momentě se mi obrátí žaludek.
„Adélko, co se děje?“všimne si mamka, ale já už nestačím odpovědět, protože se rozběhnu do koupelny, která je tady v přízemí. Zabouchnu za sebou dveře a už se skláním nad záchodem, do kterého vyzvracím celý obsah svého žaludku. Je mi tak zle, hlava mě bolí, žaludek mám na vodě..ježiši, to mi ty prázdniny fakt úžasně začínají, pomyslím si. Přeslechla jsem dokonce i klepání na dveře, takže když se vedle mě ocitne Tom, docela se leknu.
„Adi, jsi v pořádku?“ přiklekne si vedle mě.
„Vypadám snad na to?!“ odseknu a spláchnu na dvakrát. Tom se hned nahne za mě, kde nahmatá ručník a aniž bych stihla postřehnout to, kdy ho namočil nebo jestli byl mokrý, mi začne utírat čelo.
„Nejspíš budeš mít chřipku, řádí tu kolem“ řekne mi starostlivě Tom a já se o něj unaveně opřu.
„Nejspíš jo“přikývnu a nechám si utřít obličej. Všimla jsem si někdy toho, jak má hezký oči? Napadne mě, když se mu do nich dívám..oči, které dříve byli plné lásky a něhy, jsou teď plné starostí a výčitek..je to snad všechno kvůli mému chování? Kvůli tomu, jak jsem vyváděla, když jsem se dozvěděla o jeho odjezdu?
„Tome..“zašeptám jen a dál svou větu nedokončím, protože se rozrazí dveře a dovnitř vtrhne jako divoká voda mamka.
„Adélko, copak ti je? Jak ti je?“ vyzvídá mě starostlivě.
„Dobrý mami, Tom říkal, že tu běhá chřipka, tak jsem si chytila ji“ pokrčím rameny a mamce se evidentně uleví, že je to jen ta blbá chřipka..
„Tak si běž lehnout, donesu ti čaj a zítra na tu chatu nepojedeš!“
„Ne, mami, to si nenechám ujít!“ zaprotestuju hned, ale pohled do mamčiného obličeje mě ujistí o tom, že na tu chatu opravdu můžu zapomenout. No super, pomyslím si, když vydupávám schody nahoru do svého pokoje, co tu jako budu dělat celej víkend sama? Se tu budu aj bát! Takhle na kraji lesa, kdokoliv může přijít a..já nevím co mi udělat!!
Mamka ke mně přiběhne o chvilku později, jen co naštvaně prásknu dveřmi a zalezu do své, ještě vyhřáté, postýlky. Pořádně mě do ní zabalí, strčí pod paži teploměr, na stolek konvici s čajem a než odejde řekne mi jen jedno slovo, které všechno vystihuje. „Lež!“ a já ležím.
„Adélko, ty s námi nepojedeš na chatu?“ zajímá se Kristýnka smutně.
„Broučku, já jsem nemocná, nemůžu jet“ zakroutím hlavou a napiju se čaje, který je už studený, ale otravovat mamku, aby mi uvařila novej nebo ho ohřála, to se mi fakt nechce. Proto budu trpět se studeným čajem.
„Škoda a já se na to tak těšila“vzdychne.
„Uděláme si pak, až budu úplně zdravá nějaký výlet jo? Prázdniny jsou přece dlouhý a my máme spoustu času, takže nějaká nemoc nic nezkazí, jo?“ cvrknu ji do nosu a ona se hned usměje.
„A vezmeme sebou brášky?“
„Oba?“ zajímám se ona jen přikývne. No, za prvé nevím jestli by semnou potom všem Tom někam bude chtít jet, protože jsem se mu zbytek týdne vyhýbala a pokud jde o malého Romanka, tak toho beru všemi deseti..je to moje zlatíčko malinký. No malinký, už trochu větší.
„Na tom se ještě domluvíme“ mrknu na ni.
„Můžu tu zůstat? Dělat ti třeba společnost ať tu nejsi tak sama?“ zeptá se a já jen přikývnu. Hned se ji rozzáří obličej a posune se až ke zdi, kde si sedne do tureckého sedu a zadívá se na mě.
„Tak co chceš dělat?“ zajímám se. Kristýnka svraští čelo, jako že přemýšlí a po chvilce se usměje.
„Zahrajeme člověče“
„Fajn, ale mám černý panďuláčky“
„Dobře,“ rozesměje se a rozběhne se z mého pokoje, kdy ovšem vrazí přímo ve dveřích do Toma, který podle všeho se ke mně právě chystal.
„Kam letíš, ty plašane?“zasměje se
„Pro člověče, budeme hrát“ vysvětlí mu důvod spěchání a než stihne Tom něco říct, už je pryč.
„Můžu se přidat?“ zajímá se a já jen pokrčím rameny.
„jestli chceš a nebude ti vadit přítomnost nemocného“
„Tak to určitě nebude“usměje se a přitáhne si židli od stolu, na kterou se hned posadí.
„Promiň“ řekne a já na něj hledím pomalu s otevřenou pusou, kterou mám otevřenou už tak díky tomu, že nemůžu dýchat, jak mám ucpanej nos.
„Za co přesně se omlouváš?“
„Za to, že jsem ti neřekl pravdu, že jsem ti lhal a všechno jsi se musela dozvěděl od ségry, která to neřekla zrovna moc dobře“
„To je dobrý. Vždyť já jsem měla počítat s tím, že se tam budeš muset vrátit, že tu nezůstaneš jen kvůli mně, měla jsem to čekat, tohle je jen moje vinna“
„Co je tvoje vinna?“ nechápe zase on.
„No to, že...“ sakra, tohle se nesmí dozvědět. Od teď musím mlčet, teď už neřeknu ani slovo!!
„Že?..“trvá na dokončení Tom a zvedne jedno obočí.
„Jsi můj bratr“ řeknu úplně tu největší blbost na světě, která mě zrovna napadne a která zrovna nepasuje do toho, co jsem řekla před chvilkou.
„Taky jsem se do tebe zamiloval“ zašeptá a já otevřu pusu údivem. Což on využije a nakloní se ke mně, aby mě mohl políbit. Najednou neležím v posteli, ale sedím mu na klíně. Jeho ústa jsou přilepená na mých, jeho ruce bloudí po mých zádech a druhou rukou mě k sobě pořádně tiskne.
„Nemůžu..nemůžu dýchat“odtáhnu se od něj po chvilce a čelo si opřu o to jeho. „máš pravdu, taky jsem se do tebe zamilovala“
„Věděl jsem to“ usměje se a pohladí mě po tváři. V tu chvíli si všimnu pohybu u dveří a v ten stejný okamžik se oba dva otočíme. Díváme se do vyděšené tváře Kristýnky, která má v ruce člověče.