Střípky snů 21

Anotace: pokračování...

Vše bylo tak nějak jiné. V posteli jen tak polehávám až doby než mě vyruší klíče v zámku. To je máma napadne mě. Vyhoupnu se na berle a došmajdám až za ní do chodby. Tam se nějako uvítáme a když pokračuje do kuchyně zůstanu se na sebe dívat do zrcadla. Není to přeci tak hrozné. Prohlídnu jizvu na tváři ze všech stran. Už skoro ani není vidět. Když se nachýlí devátá jsem jako na trní, protože vím že mě mamka nebude chtít pustit ven. A už je to tady.
,,Mami půjdu na chvilku ven." Zatvářím se uplně bezbarvě.
,,Kam bys chodila?" Otočí se na mě s více než překvapeným pohledem.
,,Ven jenom tajdle vedle do ulice." Pípnu.
,,No jo tak běž." Ač to od ní nezní moc nadšeně vyrazím. Vyrazím nejdříve směr svůj pokoj kde zjistím že rozmluva s mámou mě stála dalších pět minut. Před zrcadlem ač s nechutí znovu přelepím jizvu polštářkem který jsem nafasovala v nemocnici. Celý polštářek mám přes tvář až k bradě. Nesmí se mi do toho nic nachytat. Potom namaluju oči. Přejedu je černou linkou a potom řasenku a můžu jít. Vlasy už vypadají celkem normálně a tak nějak se zaseknu. A co Roman. Škoda že mě takhle neviděl on. Už přeci jen vypadám líp než na těch urousaných polštářích. S radostí vyrazím ven. Je mi tak podivně.Když mě výtah sveze dolů a zabouchnou se dveře vydám se do schodů. Před vchodem už čeká melírovaný blonďák.
,,Ahoj." Usměje se mile.
,,Čau." Odpovím a potom na sebe chvilku koukáme dost poťouchle.
,,Tak půjdeme někam?" Optá se mě.
,,Já daleko nedojdu." Ujistím ho a zdvihnu berli trochu do vzduchu. Tohle vždycky dělala babička když dyrigovala nějakou práci nebo tak něco vzpomenu si.
,,Jo promiň." Ušklíbne se mile.
,,Tak co se ti vlastně stalo?" Optá se na můj vkus dost nezdvořile.
,,Musíme se bavit zrovna o tomhle?" Ušklíbnu se já a prohlížím si jeho jistě drahé sportovní oblečení. Vedle něho vypadám trochu jako socka.
,,Ne to ne ale nevěděl jsem jak začít." Zatváří se rozpačitě a v tom zhasne světlo před vchodem.
,,Tak půjdeme támhle na lavičku jo?" Usměje se a očima vyhledá lavičku a vidím že ho přivádí do rozpaků že mi nemůže nijak pomoct.
,,Měl bych nápad. Jestli můžu." Ušklíbne se na mě pobaveně.
,,Povidej." Vyzvu ho a vydechnu, protože chůze o berlích mě vysiluje.
,,Pomohl bych ti." Mrkne na mě šibalsky.
,,Jak?" Za¨tvářím se nechápavě. Zrovna okolo projde sousedka. Venčí jako vždycky toho svého ratlíka tak ji slušně pozdravím. Evidentně si myslí že se hádáme. Možná to bylo patrné z mého pohledu. Tak baba cajdá tam a zpátky a venku zůstává aby ji něco neuteklo. On ke mě najednou přijde a řekne.
,,Pujč mi ty berle.A počkej tady." Mlčky mu je podám a on se snima rozběhne až k lavičce v dálce u dětského pískoviště. Než se vrátí přijde ke mě sousedka.
,,To tě tu nechal holomek jeden?" Ušklíbne se a z jejího skřehotavého hlasu mi přejede mráz po zádech.
,,No to snad ne." Usměju se hraně a pevně věřím že tak to není.
,,Slyšela jsem co se ti stalo. Ta dnešní mládež je tak neopatrná." Baba kroutí hlavou a na vodítko si namotá něco jako psa. Její pes je malý tlustý starý a opelichaný. No skoro jako ona pomyslim si škodolibě.To co řekne mě nëhorázně vytočí. Po chvilce vidím jak pro mě běží zpátky.
,,Tak pojď, chyť se." Vezme mne do náruče a ani si netroufnu odhadovat kolik vážím i stou sádrou. Nejdříve ani jeho tělo nevnímám. Jen se ho chytnu kolem krku a přes jeho rameno věnuju vítězoslavně pohled babě.
Potom když ji ztratím z dohledu začnu být nervozní.
,,Gentleman musí hold něco vydržet." Vydechuje.
,,Tak tak.Já to taky řikám." Kývnu. Po dobu než mě donese na lavičku funí jako lokomotiva a já cítím jeho parfém. Začínám z něj být děsně nervozní. Skoro si nemáme co říct. Vyplňujeme pauzy nesmyslnýma blbinama jen aby řeč nestála. Vlastně ani se mi moc mluvit nechce. Je vedle mě to mi stačí a koukám na temné tmavé nebe. Vzadu je zbyteček červánků. Potom nastane něco co nečekám. Pokusí se mě políbit. Sakryyš já držím. Lehoulince váhavě přitiskne rty na moje. Přitom se mi dívá do očí a čeká co udělám. Trochu ucuknu a aniž bych chtěla zavřu oči. On své nenechavé rty přiloží něžně zpátky. Špičkou jazyka mi olízne ret. Potom mě pohladí po bolavé tváři. Jeho prsty se hrozně chvějí. Prsty se mu třepetají jako motýlí křídla. Tu a tam dosedne jeho prst na mou bolavou tvář. Potom jazykem přejede víc a já pootevírám svoji pusu. Potom jeho ruka vyhledá mou.Stiskne ji ve své o dost větší a políbí ji. Hluboce se mi zadívá do očí a já najednou nevím. Jakobych ztratila pevnou půdu pod nohama. Najednou neexistuje máma, táta, Roman. Není nic jen my dva lavička a jeho rozechvělé rty a prsty. Je až zarážející že mu tyhle doteky stačí. Nikam mě netlačí a je to krásné. Potom mě mlčky doprovodí domů. V půlce cesty to udělá stejně stím že berle si nesu v ruce a on mě za cesty líbá. Kdepak doteky motýla. Naše polibky jsou vášnivé žádoucí a líbá mě jako bychom se viděli naposledy. Když mi dá poslední pusu píchne mě u srdce. Ve výtahu se opřu o stěnu a když dojedu domů jsem jako opilá. Rychle vystřízlivým když uvidím mamku.
,,No kde seš.Už jsem se o tebe bála. A podivej se co máš s tou sádrou." Když kouknu na sádru leknu se mám co dělat abych nevybuchla smíchy. Sádra je špinavá od hlíny co byla u lavičky. Mě se jen chce smát. Když to nějak očistím a zjistím že se sádra drolí jdu si unavená lehnout.
COPAK DĚLÁŠ PRINCEZNO? Přijde mi smska a mě to dojde. Vždyť ty jsi podvedla. Mé nadšení z celého večera je pryč. Zatímco on chudák se stará o nemocnou babičku ty se muchluješ s jiným. Takhle to nejde. Očima bloumám po potemnělém pokoji a stydím se sama před sebou. Potom se snažím usnout a ono to nejde.