Lotosový květ - 3.část

Anotace: Když ani slzy nestačí...

Po půlhodině se ozvalo tiché zaklepání. Adriana ležela na své posteli a úzkostně objímala svůj polštář. Připadalo jí, že za tu chvilku vyplakala snad všechny slzy, které v sobě měla, ale zřejmě zbytečně. I kdyby jich bylo celé moře, určitě by nestačily k tomu, aby otce obměkčily. V jejím srdci se podivně mísila zlost a nevíra se zoufalstvím.
Jak jí tohle mohl udělat? Jakým právem? Copak je nějaká věc, nebo snad bytost bez vlastní vůle, citu a rozumu? Proč musel kvůli svému neúspěchu obětovat zrovna ji?
Otřela si hedvábným kapesníkem zbytky slz, které jí ještě utkvěly na tváři, a pohlédla zpupně ke dveřím. Jestli to bude otec, nepromluvím s ním ani slovo…pomyslela si vzdorovitě, posadila se na lůžku a trošku si upravila pomačkané šaty a rozcuchané vlasy.
„Můžete vstoupit!…“ zavolala odhodlaně.
Dveře se pomaličku otevřely, byla to naštěstí Sarah.
„Mohu dál, drahoušku? Měla jsem o vás starost, vyběhla jste od otce, jako smyslů zbavená. Copak se stalo a jak to vypadáte? Ublížil vám snad někdo?“zeptala se a přisedla si k ní na postel.
Tahle slova způsobila, že se Adrianiny oči znovu naplnily hořkými slzami.
„Ach chůvo, jsem hrozně nešťastná! Představte si, otec mne chce proti mé vůli provdat, za toho příšerného hraběte Maxmiliana Winwooda!“ a úzkostně ji objala.
Sarah se na ni udiveně podívala, tohle vůbec nečekala! Velmi ji to překvapilo a krátce se rozhlédla kolem sebe, na stolku i posteli ležela spousta panenek a knížek. Vždyť je to proboha ještě dítě!
„Cože? To přece nemyslíte vážně!?…“vydechla, co si ale pomyslela, raději nahlas nevyřkla. Mnoho o něm slyšela, a to jí úplně stačilo. Baron se musel dozajista pomátnout na rozumu!

Pak jí dívka pověděla dopodrobna vše, co se dnes událo. Když skončila, vzala smutně do rukou portrét své maminky, tiše povzdechla a řekla odhodlaně.
„Ona by mu to určitě nikdy nedovolila! Nenávidím ho! Už nikdy s ním nepromluvím!“
„Ale má drahá, nesmíte se na něj zlobit. Myslí hlavně na vaše dobro, a je na mizině, v takovémto případě jde veškerá soudnost stranou…“
„Ale já se ještě nechci vdávat, a už vůbec ne za hraběte! Neznám ho, nemiluji a je ošklivý a starý!“ vykřikla zoufale mezi vzlyky. Chůva se zamyslela a řekla tiše.
„Zvyknete si zlatíčko, jako vaše drahá matka. Bude z vás přece hraběnka. Kdybyste byla zamilovaná do někoho jiného, bylo by to pro vás mnohem horší, věřte mi…“
Adriana si otřela slzy a nos, znovu pohlédla na obrázek, pak jej s něhou pohladila a postavila zpět na stolek.
„Copak maminka mého otce nemilovala? Vyprávějte mi o ní, prosím.“ Pohodlně se usadila a nedočkavě se na chůvu zadívala. Na tohle se jí ještě nikdy nezeptala.
„Takhle to nemůžete soudit, ale pravdou je, že než jej poznala, skutečně měla ráda někoho jiného. Samozřejmě tajně, jak jinak. Byl to její učitel hudby, velmi talentovaný italský houslista, krásný, jako bůh, úplně ji očaroval. Jmenoval se Mario…
Její rodiče by tomuto společensky nerovnému vztahu pochopitelně nepřáli.
Když se však toho hrozného dne loď, na které vévoda s vévodkyní, tedy váš dědeček a babička cestovali, roztříštila při bouři o skaliska, oba zde zahynuli. Zůstala úplně sama.
Mario se tehdy, aniž se to stačil dozvědět, musel nutně vrátit zpět do své země, a baron Johansson, váš otec, byl jediný, který se jí ujal a pomohl jí ve velmi těžké situaci.
Znali se už z dřívějška, často vévodu navštěvoval.
Nu a za dva měsíce se jí začal dvořit. Z vděčnosti pak přijala jeho nabídku k sňatku. Těžko se jí ale na jejího milého zapomínalo, musela se s tím však smířit, i když její srdce umíralo steskem. A po roce jste přišla na svět vy, a o čtyři roky později váš bratr, rázem její život dostal nějaký smysl. Vašeho otce měla sice ráda, ale ten, kterého skutečně milovala, zůstal v daleké Veroně, a už se nikdy neukázal. Teprve po dvou letech dostala smutnou zprávu, že zemřel ve své zemi na tyfus. Tak, nyní už vše víte. Co bylo dál, to už znáte.“
Adrianě se znovu vybavila téměř zapomenutá bolestná vzpomínka, kdy se otec vrátil z nemocnice, a sdělil jí se slzami v očích, že maminka už domů nikdy nepřijde. Měli mít tenkrát dalšího bratříčka. Bylo jí tehdy šest let a její dětské srdce se zaplavilo hlubokým smutkem. Spolu s maličkým Timothym se tenkrát ukryla ve stáji, kde oba, schouleni do klubíčka ve slámě a zahříváni dechem koní, vysíleni žalem usnuli…

Chůva ji něžně pohladila po ruce a řekla tiše.
„ Nebuďte smutná, ještě máte před sebou necelý rok, za tu dobu se s tím smíříte, a kdoví, co se všechno ještě může stát…“ snažila se ji utěšit, ale zřejmě zatím marně. Dívka pohodila vzdorovitě hlavou, pak sklopila oči a zlostně cupovala svůj kapesník.
„Nu, půjdu se podívat do kuchyně, a pomůžu Dianě s přípravou večeře. Hezky se upravte a nemyslete už na to. Vězte, že i pro vašeho otce to není lehké, protože pokud vím, velmi vás miluje.“ Snažila se potlačit tíživou myšlenku na nevalnou pověst hraběte.

Dívka bolestně povzdechla a rozloučila se s chůvou.
Když osaměla, pohlédla zamyšleně k pootevřenému oknu. Pocítila, jako by ji k němu něco táhlo zvláštní nevysvětlitelnou silou. Najednou zaslechla zvenku přibližující se dusot kopyt a následně zaržání cizího koně, a pak také hlas jejich komořího Eliota.
„Dobrý den, pane, už jste očekáván, pan baron vás ihned přijme. O vašeho koně se zatím postará náš podkoní Jacob.“
Ozvalo se poděkování, ten druhý hluboký mužský hlas zazněl měkce a sametově, s mírně cizím přízvukem. Zaujalo ji to. Dolehl k ní i hlas jejího bratra, který se na něco ptal. Už to nevydržela a se zvědavostí opatrně vyhlédla z okna, ale uviděla už jen mihnout se vysokou a štíhlou mužskou postavu v jezdeckém oděvu. Zaregistrovala pouze jeho rovné černé vlasy, lehce rozčepýřené rychlou jízdou a spadající až na ramena, a také obrovský kožený cestovní vak.
Trošku se jí podařilo na moment zapomenout na její strádání, zmocnila se jí téměř dětská zvědavost. Kdopak je asi ten neznámý host? Maličko se jí zlepšila nálada.
Otevřela šatník a svlékla si pomačkané šaty. Chvíli se probírala těmi ostatními a nakonec si vybrala světle meruňkové s jemnou přízovou ozdobou v živůtku. Usoudila, že se skvěle hodí k její lehce opálené pleti. Pak usedla k toaletnímu stolku a začala si zamyšleně pročesávat husté prameny svých kaštanových vlasů…