Temný svět 4. díl

Anotace: Říkali, že mám umřít. Říkali, že jsem blázen. A říkali taky, že jsem nevinná.

Sbírka: Temný svět

Dlouho se nic nedělo, ubíhaly týdny a měsíce a červenec přeskočil na srpen, poté na září, léto se překulilo v podzim, ale i v polovině října bylo ve Finsku nevídané teplo, stále okolo patnácti stupňů a byly časté bouřky.Willandřin život se pomalu vrátil do normálu, na incident na návsi se téměř zapomnělo, i když v tak malé vesničce se o tom drbalo dost dlouho. Ale udály se nové senzace, Kaastovým vyhořel barák, provalilo se, že pan Lintreen podvádí manželku s mladší holkou a vesnice měla opět o čem mluvit. Nic z toho sice nebyl takový trhák, jako Willandřin záchvat šílenství, který se každému vryl do podvědomí, ale čas tu vzpomínku lidem odsunul dál do rohu mysli a již se tím příliš nezabývali.
Willandra ale nemohla zapomenout na Temný svět a hlavně na Lauriho. Často doufala, že se ještě setkají, ale zároveň již nikdy nechtěla být ovládána Vyšší mocí. Jenže někde hluboko v duši cítila, že se to stane. Cítila, že Lauri jí nelhal, když tehdy u jezera říkal, že se opět střetnou. Ale taky si vzpomínala na Lauriho slova, jak jí kladl na srdce, aby se neodevzdávala smutku a žila dál, dokud to ještě jde. A tak Willandra žila zase normálně, jako dřív. Každý den dojížděla na gympl do Helsinek, kde lidi, s kterými už chodila druhým rokem do stejné třídy, neměli ani tušení o jejím podivném letním chování, protože vesnice, ve které Willandra žila, byla od Hellsinek příliš vzdálená. Odpoledne se vracela domů a mizela na celé dlouhé hodiny v lese, jak u ní bylo obvyklé.
Stejně tomu bylo i jednoho podmračeného dne ke konci Října. Willandra přijela z Helsinek na nádraží až k večeru, takže neztrácela čas a rychle pádila domů, aby ještě před bouřkou, kterou naznačovala těžká černá mračna valící se po obloze, stihla zajít k osamělému dubu na louce, kde včera ztratila křížek, který nosila na krku už odmalička, kdy jí ho darovala stará kmotra.
Otec byl ještě v práci, takže ji nenutil zůstat doma, když už bylo jisté, že za okamžik se strhne pořádná bouře. Willandra ze sebe shodila civilní oblečení, hodila na sebe své bílé dlouhé šaty, protože venku bylo i vzhledem k finskému chladnému podnebnímu pásu stále ještě dost teplo, přes šaty lehký bílý svetřík a na nohy si nazula lehké boty, jaké mívají baletky, jejich šňůrky si zašněrovala okolo lýtek a rozpustila si svou dlouhou hřívu. Venku se zvedl prudký poryv větru a otevřenými balkonovými dveřmi rozfoukal Willandře vlasy a poté přibouchl okno v kuchyni. Dívka se té rány lekla a rychle letěla pozavírat v domě všechny okenice. Poté vyběhla z domu, zamkla za sebou dveře a vydala se k lesu, přes který se dalo přejít na rozlehlou louku. Ohlédla se na jejich dům, který vypadal téměř strašidelně, jak se nad ním vznášela černá oblaka. Na okamžik se zastavila. Vlastně celá vesnička vypadala strašně pustě, všechny domy měly zavřené okenice před větrem a na ulici již nebylo ani živáčka, všichni se skrývali před bouří v teple svých domovů a ona tu stála a chladný vítr jí foukal do vlasů. Možná by se měla vrátit domů... Pocítila úzkost, jakoby ji něco v duši svíralo a ona najednou pocítila stesk a strach. Netušila proč, ale když se dívala na svůj domov, ve kterém vyrůstala a žila, přepadl ji tak skutečný pocit, jenom ho nedokázala pojmenovat...
Později na to přišla.Cítila, že už se tam nikdy nevrátí.
To ale tehdy nevěděla, proto jen zakroutila nad svou úzkostí hlavou, otočila se, zamířila do lesa a nad její hlavou plula černá obloha. Když se dostala téměř k louce, uslyšela první mohutné zahřmění.Polekaně sebou trhla a zrychlila chůzi. V lehounkých balerínkách snadno doběhla na louku, a pak již šla pomaleji, aby do ní neuhodil nějaký z blesků, které v křívých čarách kouzlily chvílemi na obloze. Zvedla modré oči k děsuplné obloze a byla si jistá, že raději měla zůstat doma.Jenže teď měla osamělý dub nadohled a řekla si, že ten kousíček ji už nezabije. Svižně došla ke stromu a dala se do hledání. Netušila, že bude tak těžké ten malý stříbrný křížek najít, protože nevěděla, kde přesně ho ztratila a od včerejška ze stromu spadala, i díky dnešnímu větru, spousta různobarevných podzimních listů. Klečíc na zemi každou chvilku zvedla hlavu a zhlédla nebe, které ji děsilo.
,,No tak, kde jsi...“ mumlala ve stresu a prohrabávala listí. Pak se v ní všechno vzpříčilo a Willandra se rychle postavila a chtěla spěšně odejít, jenže Temný svět ji znovu zavolal. Willandra se zhroutila vedle osamělého dubu do spadaných listů a první kapky se snesly k zemi.

Jakmile se probudila na chladné zemi v gothickém chrámu, který byl vstupní branou do Temného světa, na nic nečekala, rychle vyskočila na nohy a rozběhla se k vratům. Sama do nich zatlačila a ony se pomalu otevřely, znovu ji ovanul lehký větřík, který okamžitě pominul stejně rychle, jako se objevil.
Od její poslední návštěvy se tu vůbec nic nezměnilo. Stejná tichost, stejná zchátralost a neurčitost. I teplota tu byla neurčitá, ani vedro, ani chlad. Willandra shodila svetřík, protože neměla ráda, když na sobě měla příliš věcí, stejně tak rozšněrovala boty, bosa volně seběhla kamenné schody a vmísila se mezi bloumající padlé anděly. Neměla z nich strach, byli tu a vlastně tu ani nebyli. Byli utopeni ve svém vnitřním světě plném beznaděje a marnosti. Willandra mezi nimi hledala toho jediného temného anděla, který pro ni existoval, tolik ho chtěla spatřit... Copak neví, že jsem tady?, myslela si dívka, zklamaně se zastavila a nechala se obcházet ostatními anděly. Jsem přece jeho, jenom jeho, tak proč tu se mnou není?
,,Will?“ ozval se za ní ochraptělý hlas.
,,Lauri!“ zvolala. I když se na něj ještě ani nestihla ohlédnout, věděla, že to je jen on. Pak se rychle otočila a znovu ho mohla po těch dlouhých měsících spatřit. Stál před ní, jeho malá postava v černém kabátě, temné majestátnosti a černé oči se mu leskly. Willandra na něj chvíli jen hleděla a vychutnávala si jeho uklidňující přítomnost. Byl její bezpečí, jen s ním se cítila... živá.
Pomalu se na něj usmála a i jeho krásné rty se roztáhly k úsměvu. Pak k ní natáhl ruku a dívka se jí mohla opět chytit, ale to jí nestačilo, pevně Lauriho objala, byla šťastná, že ho vidí a zároveň cítila nekonečný smutek... Opět ji ovládala Vyšší moc... tam na zemi.
,,Ty pláčeš, Willandro?“ všiml si po chvíli, když se nabažila jeho ochranitelské náruče. Skutečně plakala, ale ani o tom nevěděla. Setřela si z očí slzy a vzhlédla ke svému andělu.
,,Teď už můžu být smutná, ne? Říkal jsi přece, že si mám užívat toho času, než mě zase ovládne Vyšší moc. Jenže ten čas již pominul.“ usmála se hořce dívka a zahleděla se k zemi. Ve skutečnosti se necítila nijak nešťastná... V Temném světě se cítila dobře, byla tu přece s Laurim, ale radši nechtěla ani pomyslet, co se právě odehrává v jejím světě za té bouřkové noci.
,,Tak ukážeš mi dnes, kde bydlíš, když minule nás můj návrat na zem přerušil?“ pobídla ho veseleji, Lauri přikývl, chytl ji za ruku a vedl k řece, jejíž hladinu stále pokrývala hustá mlha.
Willandra si vzpomněla na tu zchátralou loďku, až když ji k ní Lauri dovedl a litovala, že radši nechtěla zůstat na nádvoří chrámu a pokecat si s nemluvnými anděly. Teď se však do té věci, co vzdáleně připomínala bezpečnou dřevěnou pramici, musela nalodit. Nerozhodně se zadívala na Lauriho, který jí bezelstně nabídl ruku, aby mohla do loďky nastoupit. S tichým povzdychem a pomocí Lauriho překročila linii břehu, až se jí kus dlouhých šatů smáčel v černé vodě, a pak váhavě zasedla na takzvanou příď. Když naskočil Lauri, loď se povážlivě zakolísala, Will vytřeštila oči, protože už se viděla, jak zaplouvá šipkou do mlhy, a chytla se okrajů loďky. Její padlý anděl si jejího děsu ani nevšimnul, odvázal svůj koráb od břehu Temného světa, popadl pádla a vypluli mlhou.
,,Ta řeka nemá vůbec žádný proud...“ poznamenala dívka, když rukou rozehnala trochu mlhy, aby se mohla podívat na temnotu vody, od které měla zmáčené šaty.
,,Vlastně to ani řeka není, ,,vysvětloval Lauri a pravidelně zabíral do vesel ,,Je to jakési úzké koryto naplněné vodou, nikde nemá pramen a nikde v Temném světě není moře, do kterého by řeka musela odtékat.“
,,Tak kde končí?“ zajímalo Willandru. Celý tenhle svět byl tak zvláštní, tajuplný a mrazivý, děsivý a záhadný. Chtěla toho o něm vědět, co nejvíc... Poznat ho. Fascinovalo ji tu vše.
,,Uvidíš sama, malá, tam dnes vystoupíme.“ mrkl na ni Lauri, který seděl zády ke směru veslování, takže vlastně neviděl, kam jejich zchátralou lodičku vede. Willandra za jeho zády spatřila vysokou skálu, jakoby se dál již nedalo plout. Lehce se vyklonila, aby přes Lauriho viděla.
,,Co je to za tunel?“ vyděsila se, protože spatřila, že pomalu směřují k jakési temné díře do skály. Lauri se usmál nad jejím zděšením:
,,Klid, Willandro, ,,ubránil se úsměvu.,,Brzy poznáš můj domov.“
,,Ty bydlíš v tom černém tunelu?“
,,Ne, za tím černým tunelem, jak nazýváš Chodbu Ztracených, je domov většiny padlých andělů. Ti, které jsi viděla u brány do Temného světa, tam na nádvoří, ti jsou již naprosto ztracení, nemluví, nevnímají, téměř ani neexistují a i když všichni vypadají stejně staří, tak ke třiceti letům, jsou to ti nejstarší, kteří v Temném světě jsou. Tam, kam my teď jedeme jsou mladší andělé, ti kteří jsou v Temném světě již po tisíce let, ale přesto ne tak dlouho, jako andělé na nádvoří chrámu. A já patřím k těm mladším. S nimi se dá občas i mluvit, ale většinou si již nemáme co říct. No a Chodba Ztracených odděluje ty Ztracené anděly od nás.“ Willandra jen němě zavrtěla hlavou. Temný svět se jí zdál příliš složitý, rozdělený na tolik pásem a společenství.
,,Já vím, pro obyčejného smrtelníka je toho všeho moc, ale ve skutečnosti to tak složité není. Vlastně stačí jen vědět, s kým se dá ještě mluvit a kdo je již jen stínem.“ Pak velmi potichu dodal:
,,Jednou budu i já stín... Ztracený.“ Willandra nevnímala, co teď zašeptal, protože již vpluli do jakési pomyslné hranice - do Chodby Ztracených. Nic tu nebylo, všude kolem byla tma, Willandra neviděla ani Lauriho. Slyšela jen pravidelné šplouchání vody, které způsobovaly pohyby vesel.
,,Proč se to jmenuje Chodba Ztracených? Ztracení andělé jsou jen na nádvoří u brány, ne?“ pípla do tichosti a temnoty, aby zase slyšela uklidňující hlas svého anděla a potlačila děs, který se jí zmocňoval kvůli neznámému prostředí. Vzpomněla si na krásnou finskou přírodu, na východ slunce u jezera...
,,Nevím, Will. Bojíš se?“ vycítil úzkost z jejího hlasu.
,,Možná,“ Vrátila se myšlenkami od břehu finského jezera.
,,Sedni si vedle mě sem.“ pobídl ji.
,,To víš, že jo. Pohnu se a vypadnu z lodi.“ zamítla rázně jeho nabídku, ale po chvíli ticha se nejistě zvedla z přídě a bosýma nohama kráčela temnotou po loďce směrem k Laurimu, přičemž si snažila nepřišlápnout šaty. To se jí mírně nepovedlo, šaty si přišlápla hned při překračování prvního sedátka a málem sletěla do hlubin řeky.
,,A-ááh!“ vyjekla a Lauri okamžitě pustil vesla, zašmátral naslepo do tmy a zachytil Willandřinu hubenou, křehkou postavu. Pomohl jí posadit se vedle něj, a pak znovu popadl vesla, která byla naštěstí připevněná k lodi, protože jinak by již ležela na dně řeky.
,,Díky Lauri...“ rozdýchávala dívka šok, spadnout do té odporné vody, brr. Byla ráda, že se může zase dotýkat svého anděla.
,,Za chvíli už tam jsme.“ oznámil Lauri po chvilce. Willandra byla štěstím bez sebe, té bezútěšné temnoty měla po krk. Teď seděli oba čelem po směru plavby, takže oba najednou spatřili světlo na konci temnoty. Haha, světlo... Spíš menší temnotu, než je tahle, protože v Temném světě pojem světlo neexistuje. Všude je temnota, pomyslela si Willandra a zamyšleně zírala na dno loďky, takže ani nevnímala, že vypluli z té černočerné Chodby Ztracených.
,,Will,“ šťouchl do ní Lauri, když si všiml, že nevnímá.
,,Co?“ Willandra zvedla hlavu a okouzleně se rozhlížela. Temný svět ji nepřestával překvapovat. Pluli po řece uprostřed obrovského sálu, ještě rozlehlejšího, než chrám, který byl vstupní branou do Temného světa. Kolem řeky byla kamenná zem z obrovských kostkových dlažebních kostek, po kterých se procháely sposty andělů, kteří se občas podívali, kdo to připlouvá. Většinou se procházeli sami, ale někteří spolu i mluvili, stáli u sebe dva, nebo v hloučku, takže tu nevládla tichost.
Stály tu různé šedé sochy, veliké i menší a někdy se kolem nich stáčely dřevěné liány, které jakoby ty sochy svazovaly.
Nebylo tu nebe, ani mlha. Byli přece vlastně uvnitř té skály v obrovském temném sále, na jehož strop se nedalo dohlédnout. Zdi sálu neexistovaly, bylo to jako v divadle, kolem dokola byly jakoby balkóny, kamenné a z nich se až k zemi sálu občas sklátily větve holého stromu, který vyrůstal přímo z těch lóží, na které se dalo vyjít z chodeb, které byly za nimi, dívka viděla, že tamtudy prochází andělé.
,,Půjdeme se podívat tam?“ ukázala okouzleně směrem nahoru k těm chodbám, po kterých korzovali ostatní obyvatelé této části Temného světa.
,,Ach ano, obhlédneme to tu. Je to tu jako bludiště, obrovské množství různých chodeb. Z těch balkonů je krásný výhled sem dolů do sálu. Je to strašně vysoké, ty balkony a kamenné chodby pokračují nahoru a nahoru... Myslím, že je to nekonečné.“
,,Je to tu jako v divadle...“ rozhlížela se fascinovaně kolem, div že si nevykroutila krk.
,,Jen trošku ponuré divadlo... Všechny ty kamenné sochy, holé větve stromů a všechno z kamene.“ poznamenal věcně Lauri.
,,Beztak je to magický. Jak se ti tu může nelíbit?“ zakroutila hlavou Willandra.
,,Už to mám všechno tisíckrát prošlý, se všema jsem již tisíckrát mluvil... Za ty tisíce let se toho dá stihnout, to bys nevěřila.“ usmál se hořce Lauri a pomalu se chystal uvázat někde loď, aby mohli vystoupit.