Lotosový květ - 14.část

Anotace: Noční host...

Ztemnělou místnost sem tam ozařovaly blesky, doprovázející náhlou noční bouři.
Amar stál chvíli bez hnutí se sklopenou hlavou, jako by se ještě rozmýšlel, zda má zůstat… Adriana si jej užasle prohlížela, napětím se nemohla ani nadechnout. Měl na sobě jezdecké kalhoty a holínky, zřejmě se byl předtím projet na koni. Košili měl promáčenou deštěm,
rovněž i vlasy, k jejímu údivu si všimla, že jeho kůže vydává zvláštní zář, jakési slabé fosforeskující světlo. Pomaličku k ní zvedl svůj pohled a zaťal ruce v pěst. Opět silně zahřmělo, až okenní tabule zlověstně zařinčela, polekaně k němu přiskočila a on ji pevně sevřel ve své náruči. Se šťastným úsměvem ukryla svou tvář na jeho hrudi a zaposlouchala se do tichého tepu srdce, připomínajícího tlukot křídel uvězněného nočního motýla.
I přes mokrou košili cítila pulsující žár, který z něj vyzařoval. Zvedla oči a z jeho vlasů steklo pár kapiček deště, které se jí chladivě rozplynuly na čele. Ztěžka se nadechl, něco zamumlal ve své řeči a na okamžik se zadíval stranou, jako by s něčím bojoval, něčemu se bránil či se snad snažil ovládnout téměř nadlidskou silou.
Nakonec jeho napětí pominulo a tiše se jí zeptal, málem se při tom dotýkal svými rty jejích vlasů.
„Bojíte se bouřky?“
Rozpačitě přikývla a snažila se nevnímat svůj zrychlující se tep.
„Není ale čeho, je to pouze nádherný úkaz souboje nezměrných přírodních sil, odehrávajícího se na pokraji vesmíru.“
Rozpustile se zasmála a odvětila.
„To je možné, ale přesto jsem se už jako malá nejraději schovala pod peřinu a vykoukla, až bylo úplně po všem. Chůva vždy říkala, že se venku perou zavržené černé duše.“
Zasmál se tomu tím svým sametovým smíchem, který od první chvíle zbožňovala, a ještě více se k ní přitiskl, a protože ji o něj oddělovala jen tenoučká látka její hedvábné košilky, rozechvěle vnímala dotek každého centimetru jeho těla. Zřejmě si to také uvědomil, povolil své objetí, malinko od ní poodstoupil a řekl ustaraně.
„Celou jsem vás promáčel…“ Pohled mu sjel na její tělo, těsně obepnuté hedvábnou látkou, která mokrem téměř zprůsvitněla. Oči mu spočinuly na jejích ňadrech a ztěžka polknul, pak se obrátil ke krbu a řekl tiše, ve snaze skrýt své rozrušení.
„Měla byste se zahřát, ať nenastydnete.“
„To je v pořádku, ale co vy? Jste úplně promočený, není vám chladno?“
„Mně? A chladno?...“ zasmál se a krátce pokynul rukou ke krbu. Najednou v něm zapraskalo a na polínkách se zrodily malé jiskry, které se za chvíli rozmnožily, pohltily dřevo a krb se sálavě rozhořel. Ve světle plamenů zář jeho těla docela zmizela.
Stále tomu nemohla uvěřit, měla pocit, jako by se jí zdál nějaký podivný sen. Usedl zády k ní na zem vedle krbu a mlčky se díval do praskajících plamenů. Několika drobnými krůčky se k němu přiblížila a poklekla vedle něj. Sebrala všechnu odvahu a jemně položila dlaň na jeho rameno a pak něžně pohladila místo, kde pod látkou tušila zjizvenou kůži. Udivilo ji, že jeho košile byla za tu krátkou chvilku téměř suchá, stejně jako vlasy.
„Nyní se zeptám já vás, proč jste tady? Říkal jste, že mám na vás zapomenout, a jak se zdá, příliš mi to neulehčujete.“zašeptala vyčítavě.
Nic na to neodpověděl, ale po chvíli se zeptal.
„Co vám o mně všechno prozradil můj přítel Rándžit?“
Několika větami mu řekla, co se dozvěděla o jeho pohnutém osudu a o tom, čím vlastně je a jak se ve skutečnosti jmenuje, poznal ale, že přece jen neví úplně vše, což ho uklidnilo. Ať se totiž snažil sebevíc, proniknout do její mysli bylo velmi obtížné.
Najednou se k ní prudce otočil, až se polekala, raději vstala a mírně od něj poodstoupila.
„Musel jsem vás ještě vidět, než…“ zavřel oči a povzdechl, jako by jí chtěl něco tíživého říci ale nenašel k tomu dostatek odvahy.
Když oči znovu otevřel, měly barvu tekutého zlata, nemohla se od nich odtrhnout, opět nad ní měly svou hypnotizující moc. Stála s pootevřenými ústy a nemohla se ani pohnout, jen hruď se jí rozrušeně zvedala. Vstal a pomalu se k ní přiblížil, omámeně vnímala, když jí rukama zajel do vlasů. Mírně zaklonila hlavu dozadu a on již na nic nečekal a pokryl její šíji snad tisícem horkých polibků. Když doputoval svými rty až k jejím a začal hladově prozkoumávat zevnitř její ústa, zatočil se s ní celý svět. Pak se na moment odtáhl a zašeptal zastřeným hlasem.
„Nutíte mne dělat, věci, které nechci a nesmím, musím se všemi silami ovládat, abych vám neublížil, kvůli vám porušuji všechny zásady, které jsem byl nucen celý život dodržovat, jedna z nich je nebrat, co patří jinému člověku…je pro mne velmi těžké bránit se tomu, protože vás miluji, od prvního okamžiku, kdy jsem vás poprvé spatřil a nesmírně toužím poznat to, o čem jsem při odhalování tajemství tantry jen snil…“
„Tak se tomu nebraňte, Amare, porušte tu zásadu a vezměte si to, co si ten jiný člověk nezaslouží…“ zašeptala tichounce a příliš neprotestovala, když jí pak odvázal stužku na ramenou. Mokrá košilka se lehce snesla k zemi a jeho horké rty se opět vpily do její šíje.
V tom magickém opojení si ani neuvědomila, jak se pak vlastně ocitla na své posteli, uvězněná pod jeho tělem. Zlehka se opíral o lokty, jemně hladil palci její spánky a upřeně ji pozoroval, jako by zvažoval, jak daleko ještě může zajít, nechápala, čím by jí vlastně mohl ublížit a doslova se utápěla v jantarové záři jeho očí. Snažil se ovládnout prudkou touhu, kterou v nich spatřila a rozpačitě zamrkala, když se k ní ještě více přitiskl a ona na sobě ucítila jeho probuzené mužství …všimla si, že ani on na sobě nemá vůbec nic a polilo ji horko. Snažila se zakrýt rozpaky, vzniklé touhle situací a odhrnula chvějící se rukou vlasy, spadající mu do čela, na kterém se k jejímu údivu opět objevil ten fosforeskující svit.
„Děkuji vám za ty překrásné květy, a také za tu báseň, byla opravdu nádherná. Má ještě nějaké pokračování?“ hlesla tiše. Usmál se, přikývl, opět přiblížil své rty k jejím a zašeptal do nich.

„Lotosem je zván
i tvůj klín
hlubina moře,
dotek mlhovin…“

Nic už pak nestačila odpovědět, protože ty rty ji celou opět žádostivě pohltily a ona jim oddaně vycházela vstříc.
Zavřela oči a pak se stalo to, co zákonitě muselo, v prvním okamžiku je znovu otevřela poznáním, z jejích úst unikl hlasitý bolestný vzlyk a zapřela se rukama o jeho hruď.
„Ššš, tiše, ať nás nikdo neuslyší…ksáma karen…“ zamumlal jí vzrušeně do vlasů. Chviličku počkal, dokud se neuklidnila a pak se pod jeho něžným vedením oddala tomu odvěkému tanci, při němž hudba nezní, ale těla se proplétají jen v úžasném rytmu nádherných pocitů. Když později vedle ní jako po vyčerpávajícím běhu oddychoval, šťastně se usmála, že pomsta, kterou plánovala, přišla tak brzy a nečekaně. Pohladila jej mazlivě po hrudi, vtiskla mu na dolík na bradě něžný polibek a stulila se spokojeně do jeho hřejivé náruče. Za chvíli ji přemohl uklidňující spánek…

Ráno ji slunce svými dotěrnými paprsky zašimralo na víčkách. Sáhla vedle sebe, a tu své oči prudce otevřela. Místo vedle ní bylo prázdné. Polekaně vstala a zakryla svou něžnou nahotu hedvábným županem, na svých pažích si všimla několika skvrn, jako by se
popálila o žhavé uhlíky v krbu. Dále už o tom nepřemýšlela, protože pootevřeným oknem zaslechla zvenčí nějaké hlasy.
Přiskočila k oknu a srdce jí začalo zběsile tlouci…do kočáru právě nastupoval Rándžit a poblíž netrpělivě pofrkával Amarův kůň. Po chvilce se objevil i on a zlehka se vyšvihl do sedla. Pohled mu zabloudil k jejímu oknu, měl na sobě totéž cestovní oblečení, v němž
tenkrát přijel. Do očí jí vyhrkly slzy a jen stěží se pokoušela nadechnout v nepříjemné předtuše, protože rázem pochopila, co jí asi chtěl včera v noci říci. Lehce jí pokynul, ale to už nevěřícně odstoupila od okna a zakryla si dlaněmi tvář. Po chvilce se ozvalo zaklepání a dovnitř vešla Sarah.
„Dlouho jste spala, drahoušku, ani jste se nestihla rozloučit, naši hosté právě odjíždějí!“
Tahle slova stačila k tomu, aby se k ní s pláčem rozběhla, a také se spoustou otázek.
„Proč mi to dělá? Proč odjíždí a bez rozloučení? V noci mi přece řekl, že mne miluje!
Tolik to bolí, chůvo!“šeptala přerývaně mezi slzami.
Sarah jen chápavě pokývla hlavou a konějšivě ji objala.
„Zřejmě musí, zlatíčko, a vám nezbývá nic jiného, než se pořádně vyplakat…“ Další slova útěchy byla zbytečná, věděla, že se jí, jako kdysi její mamince, právě zhroutil celičký svět.
Když po chvíli dozněl zvuk odjíždějícího kočáru a dusot koňských kopyt, měla Adriana pocit, že navždy zašlo slunce, a v jejím nešťastném životě jí nezbylo už vůbec nic…